Probudila jsem se. Bylo mi divně. Co se to stalo? Spala jsem přišla vlkodlačice... Otevřela jsem oči. Zjistila jsem, že ležím ve své posteli. Byla v ní krev. Nejspíš moje, jenže jsem necítila žádná zranění. U postele seděl muž. Zvláštně voněl, nebyl to člověk. Od kdy poznám, kdo jak voní?! Měl černé vlasy a černé oči.
,,Kdo jste? Co se stalo?" zeptala jsem se.
,,Jsem Alexej. Můžeš mi říkat Alex."
,,Alexej? A nepomáhal jsi takhle náhodou paní Kopečkové?"
,,Ano. Teď jsi konečně moji práci dokončila."
,,Ale... Nejsi náhodou taky upír? A neměl´s být náhodou mrtvý?"
,,Jsem upír. Myslíš, že by se upíři nemohli navzájem nesnášet? Lidi se mezi sebou vraždí pčece pořád. A mrtvý bych být neměl, protože nás může zabít jedině sluneční světlo. Proto jsem se pokusil Viktorii využít, aby Petera zabila místo mě."
,,Hmm... A co se stalo teď? Já si jenom pamatuju, že přišla vlkodlačice, a vytáhla mě z postele... Kousla mě. To znamená, že jsem teď taky vlkodlak, že jo?"
,,Ne."
,,Jak to? Něco se mnou stalo," přejela jsem si jazykem po zubech. Byly nepřirozeně špičaté. ,,Jsem upír, co?"
,,Jo."
,,A to mi říkáš jen tak?!" seskočila jsem z postele.
,,Jo," odpověděl stejně klidně jako před tím, ,,nebo bys byla radši vlkodlak?"
,,Asi ne," zase jsem si sedla, ,,ale proč´s to udělal?"
,,Jako odměnu. Zasloužíš si ji, když jsi zabila Petera," usmál se, ,,a líbíš se mi." Pohladil mě po vlasech. ,,Vezmi si něco na sebe a pár věcí s sebou. Půjdeme ke mně. Mám velký dům. Nepronikne tam žádné sluneční světlo. Můžeme být vzhůru i přes den."
,,Dobře."
Oblékla jsem si krátkou černou sukni, červené tílko s hlubokým výstřihem a lodičky. Pár věcí jsem naházela do batohu. Vzala jsem si ještě koženou kabelku, dala do ní peněženku a - když jsem se nalíčila - přidala jsem ještě rtěnku, oční stíny a pudr.
,,Můžeme jít."
Vyskočili jsme ven oknem. Je hrozně příjemné letět vzduchem. Pak jsme se rozeběhli.
,,Áááááááá!" zaúpěla jsem.
,,Co se stalo?!" lekl se Alex a podepřel mě, abych neupadla.
,,Já nevím... Je to jako křeč! Kolem žaludku."
,,To nic není," řekl a viditelně se mu ulevilo, ,,máš jenom hlad."
,,Hlad?"
,,Potřebuješ krev," upřesnil.
Alex mě vedl k parku. Vyskočil na zeď, já šla hned za ním.
,,Alexi, myslíš, že tady teď někdo půjde? Jsou už skoro dvě ráno!"
,,Buď bez obav!" řekl a rozeběhl se po zdi.
Došli jsme k místu, kde cesta vedla přím pod námi. Zaslechla jsem hlasy. Muž a žena. Blížili se k nám. Už jsem je viděla. Rozbušilo se mi srdce. Cítila jsem krev.
,,Počkej, až budou pod náma,"zašeptal Alex, ,,koho si vezmeš?"
,,Já nevím... asi radši toho chlapa."
,,Fajn. A Sandro, nezabíjej ho. Pij jen tolik, kolik musíš. Dřív nebo později by někdo přišel na to, že vraždí upíři."
Najednou jsem něco zaslechla, nejspíš jejich myšlenky. Nedokázala jsem rozeznat slova. Budu se v tom muset vycvičit...
,,Skoč!" vykřikl Alex.
Oba lidé pod námi zvedli hlavy. Alexův rozkaz jsem uposlechla bez zaváhání. Dopadla jsem muži na hruď. Spadl na záda a pokusil se mě shodit. ,,ÁÁÁÁÁ!!!!!" zaječel. Už jsem nic jiného nevnímala, jen tlukot jeho srdce a svůj zrychlený dech. Naklonila jsem mu hlavu na stranu. Nedočkavě jsem se zakousla. Jeho krev chutnala líp, než cokoliv jiného, co jsem kdy ochutnala. Tiskla jsem se k němu blíž. Chtěla jsem zuby zarýt co nejhlouběji. Posunula jsem se o kousek dál. Zuby zanechali hlubokou stopu. Tlukot jeho srdce se zpomaloval. Na chviličku jsem se odtáhla. Byla jsem hrozně zadýchaná. Pořádně jsem se nadechla a kousla ho znovu. Pila jsem tak dlouho, dokud nepřestal dýchat. A ještě trochu déle. Postavila jsem se. A dívala se na mrtvolu pod sebou. Neměl dvě přesné ranky po zubech. Úplně jsem mu rozervala hrdlo. Až teď jsem si uvědomila Alexovu ruku na svém rameni.
,,Sandro! Nesmíme zabíjet!"
,,Ne?! A proč ne?! My můžeme všechno!"
Zaklonila jsem hlavu a rozesmála se. Kapky krve mi stékaly po tvářích na krk. Smutně se na mě podíval.
,,Musíme už jít. Ať se stihneme dostat k mému domu do svítání."
,,Alexi, promiň. Já už to víckrát neudělam," řekla jsem a pokusila se nasadit provinilý výraz. Tom moc dobře nešlo, protože mě to nemrzelo ani trochu.
,,To nic."
Sebrala jsem ze země batoh, který jsem upustila při skoku a šla za Alexem po cestičce.V tom se za mnou ozvalo tiché zasténání. To ta žena! Alex ji určitě nezabil. Otočila jsem se zpátky. Klečela u mrtvoly a něco jí šeptala. Batoh jsem zase pustila a vrhla se k ženě.
,,Sandro, ne!" křikl Alex, ale nepokusil se mě zadržet.
Chytila jsem ji za límec a přitáhla ji k sobě nahoru.
,,Ne... Prosím, nezabíjejte mě..." zaprosila.
Zasmála jsem se. Odhodila jsem ji od sebe. Zády narazila na strom. Sesula se ke kořenům. Pomalu jsem se k ní blížila. Vstala. Rozeběhla se.
,,Pomóóóóóóc!" zavolala.
Šla jsem za ní rychlým krokem.
,,Nikdo ti nepomůže! Jedině denní světlo!" smála jsem se.
Skočila jsem. Rázem jsem stála před ní. Lekla se a zastavila. Chytila jsem ji za ruku a přitáhla ji k sobě. Držela jsem ženu kolem pasu. Pokusila se mě od sebe odstrčit. Odhrnula jsem jí vlasy z krku. Měla tam ranky po Alexových zubech. Zakousla jsem se jen kousek od nich. Žena v mých rukách zachrčela. Přestala se bránit. Tlukot jejího srdce byl stále pomalejší, až úplně ustal. Pustila jsem mrtvolu na zem. Měla jsem skvělý pocit. Setřela jsem si rukou zbytky její krve z obličeje.
Chtěla jsem se vrátit k Alexovi. Už tam nestál. Cítila jsem, kudy odešel. Mohla bych ho stopovat, ale to byla jenom jeho věc, že mě tady nechal. Vzala jsem batoh a šla dál parkem. Ani mě nenapadlo, vrátit se domů - mám teď nový život. Před odchodem jsem prohledala kapsy oběma lidem. On měl mobil, ona pár stovek. Peníze jsem uložila do peněženky. Určitě nebudu chodit do práce. Ani nedám výpověď z obchodu, kde jsem pracovala. Jednoduše zmizím.
Do svítání bylo dost času. Došla jsem k hotelu. Snad mě ubytují... Kde bych mohla přespat jinde? Recepční se docela divila, kde se tam tak brzo beru, ale nic nenamítala. Ještě jsem jí řekla, ať mě přes den nikdo neruší. Mohla jsem jen doufat, že vyhoví mému požadavku. Lehla jsem si do vany v koupelně, která patřila k mému pokoji. Zavřela jsem oči. Nespala jsem, upíří nespí nikdy.
Když zbývala přibližně hodina do svítání (to jsem si nemyslela, věděla jsem to úplně přesně) vylezla jsem z vany a oblékla se. V pokoji jsem zatáhla závěsy na okně. Měsíční světlo ozařovalo postel dál. Co by asi udělalo slunce? To jsem nehodlala riskovat. Otevřela jsem šatní skříň. Byla rozdělena na dvě poloviny svislým prknem. Vlevo od prkna byla pověšená ramínka, vpravo byly šuplíky a poličky. Pokusila jsem si sednout pod ramínka. Bylo tam docela těsno, ale vešla jsem se. Ale dveře nechtěly držet pořádně zavřené. Stáhla jsem z postele prostěradlo, znovu jsem si sedla do skříně a přetáhla si ho přes hlavu. Zavřela jsem dveře, jak nejpevněji to šlo. Snad to vydrží. Snad mě nezabije první východ slunce.
Ucítila jsem mrazení v konečcích prstů na rukou i na nohou. Rozšiřovalo se dál do těla. Vycházelo slunce. Přestala jsem cítit ruce i nohy, potom břicho, hruď, hlavu...
***
Začínala jsem se probouzet. Brnělo mě všude po těle.Nebylo to nic divného. Už uběhlo pár týdnů, co jsem se stala upírem. Úplněk měl být za pět dní. V kolikátém hotelu jsem už od té doby přespávala? Těžko říct. Skoro každou noc jsem odcházela jinam. Od té první noci jsem zabila jen jednou, nějakého feťáka. Tělo jsem hodila do Labe. Alex měl pravdu, měli bychom je nechávat žít. Já si to potom sice tolik neužiju, ale jistota je jistota. Už jsem se i trochu naučila číst myšlenky.
Vzala jsem si batoh. Měla jsem pořád ten samý. Občas jsem si koupila nějaké nové oblečení, ale zatím jsem nepotřebovala větší. Došla jsem dolů na recepci. Seděl tam muž a četl si noviny. Když mě uviděl, zastrčil je někam pod stůl. Ach, jo. To je ta divná. Co zase chce? myslel si otráveně.
,,Původně jsem chtěla odjet," řekla jsem mu.
Překvapeně na mě civěl. Přece jsem to neřek nahlas, zas takovej debil nejsem!
,,To určitě ne," souhlasila jsem.
Šla jsem k němu blíž. Opřela jsem se o jeho stůl.
,,Promiňte, slečno," zeptal se opatrně, ,,potřebujete něco?"
,,Ano. Dejte mi všechny peníze, co tady máte. A můžete přidat i ten mobil, co máte v kapse."
Mile jsem se usmála. Udiveně na mě koukal. To nemůže myslet vážně! Když se někdo pokouší krást, má v ruce nůž, pistoli nebo jinou zbraň!
,,Myslím to smrtelně vážně," z obličeje mi zmizel úsměv, ,,a jste si jistý, že když nemám zbraň, nemůžu vás zabít?!"
Naklonila jsem se až k jeho obličeji. Vycenila jsem zuby. Zbláznila se. Určitě se zbláznila! Budu muset zavolat ochranku...
,,Tak co?!" zeptala jsem se, ,,dáte mi ty prachy dobrovolně, nebo si je mám vzít násilím?!"
Chytila jsem recepčního pod krkem. Jen tak silně, jak jsem si myslela, že by to udělal normální člověk.
,,Jistě! Jistě, dám vám je!" sliboval recepční přiškrceným hlasem.
,,Vážně?" usmála jsem se na něho a zvedla ho pár centimetrů nad podlahu.
Rychle kýval hlavou. To určitě, ty mrcho pitomá. Pustila jsem ho. Zapotácel se a upadl na zem.
,,Cože?" řekla jsem nevěřícně a vyhoupla jsem na stůl. ,,Cože? Já že jsem mrcha pitomá?! A co jsi pak ty?!"
Plazil se po zádech pryč, smrtelně bledý.
,,Ty si vážně myslíš," seskočila jsem za ním, ,,že jsi něco víc, než já?! Že můžeš neuposlechnout můj rozkaz?!"
Rychle vrtěl hlavou. Ale myslel si něco úplně jiného. Zvolna jsem k němu došla. Už byl u zdi. Nemohl couvat dál. Schoulil se tam do klubíčka. Celý se třásl. Vytáhla jsem ho na nohy a opřela o zeď.
,,O tomhle se nikdo nedozví, že ne?"
Jenom se na mě díval vystrašenýma očima. A jak to asi udělam, co?! Že se ztratily peníze si hnedka někdo všimne!
,,Tak, co? Nedozví se o tom nikdo? Ani tvoje žena, ani tvoje dcera? Protože každý, komu o mně řekneš, umře, víš?
,,Ne..."
,,Nerozumím!"
,,Ne... Nikomu to neřeknu... nikomu..."
,,To jsem vážně ráda," usmála jsem se na recepčního.
Odhodila jsem ho na zem a skočila k němu. Lehla jsem si vedle něho, kousla jsem ho do krku. Házel sebou, pokoušel se vyprostit z mého sevření, pokusil se křičet. Jednou rukou jsem mu zakryla ústa. Když sebou přestal házet, pustila jsem ho. Byl v bezvědomí. Sebrala jsem peníze z peněženky, co ležela na stole. Potom jsem odešla z hotelu.
