Ve změti svíjejících se těl se
k nápadnému mladíkovi přitočila dívka. Odhrnula si z čela černé vlasy
a ve stejně černých očích jí zajiskřilo. Celý večer ho sledovala, ale zblízka
byl ještě hezčí. Ne... Snad zajímavější. To temně fialové oči a nezvykle světlé
vlasy ji přiměly k jejímu přesvědčení, že je to on, koho hledá.
Přistoupila k němu a posunky se ho zeptala, jestli si nechce zatancovat.
Nemělo cenu něco říkat, stejně by hudbu nepřekřičela. Mladík se rozhlédl a
pokrčil rameny. Vzal ji kolem pasu a tlačili se na parket. Po chvíli těžké tuc-tuc
vystřídaly pomalejší melodické písničky. Tančil opravdu nádherně.
Čím
víc noc postupovala, tím sehraněji. Ostatní jim uprostřed sálu udělali prostor
a dívali se na ně. Pozdě v noci jí vzal za ruku a protáhl se uličkou
zvědavců. Oddechli si, když byli na čerstvém vzduchu.
Procházeli
se parkem za budovou. Náhle se zeptala: „Ty si mág, že jo?“ Bezděčně se zastavil vprostřed kroku a udiveně na ní
pohlédl. Jak to ví?, podivil se. Určitě něco tají. Nebo bude tajit. Příkře se
na ni podíval. Pak se usmál a pomalu přikývl.
„Ale
ty tomu nevěříš.“, řekl po chvíli. Dívka znepokojeně zavrtěla hlavou. „Jak bych
mohla?“ Přitiskl ji ke stromu a dlouze políbil. Počkal až zavře oči a pak...
Tam prostě nebyl. „Co? Kde-...?“ překvapeně zalapala po dechu. Pak na svých
rtech ucítila jemné doteky prstů. „Pořád ještě nevěříš?“ zašeptal jí do ucha.
„Pojď. Někam tě vezmu. Ale nesmíš křičet.“ Usmála se. „A proč bych měla-!“
vyjekla. Přímo před ní přistál kůň s krvavě rudými křídly.
„K
ďasu! Kde se tu vzal?! Vyděsil mě.“ Mág se s tichým pifnutím zase objevil.
„Z horoucích pekel, krásko.“ Odpověděl zastřeným hlasem a pohladil ďábla po
čele. „Je to pegas. Jmenuje se Diabla.“
„To jméno sedí.
Jak se jmenuješ ty?“
„Aëvan.
Následuje tucet dalších jmen. Sám si je skoro nepamatuju. A ty? Smím znát Vaše
ctěné jméno, Lady?“
„Jistě“, uculila
se, „Darja.“
Chvíli jen tak
stáli a dívali se na sebe. Všichni tři. „Poletíme?“ zeptal se Aëvan. „Jo. Táta
je stejně tenhle tejden pryč.“
„A máma?“
Darja malinko
sklonila hlavu. „Máma...“ pronesla tiše a smutně, „Když sem byla malá, tak
odešla. Snad dokonce utekla. Ona byla... jiná, divná. Milovala vzduch a hory.
Byla... divoká a trochu... dravá, jestli se to tak dá říct.“ Aëvan mlčky
přikývl. Pochopil.
Darja ale
odhodila minulost a zvesela se zeptala „Tak kam?“
„Chceš se bát?“
řekl tajuplně. Darje v očích zatančily jiskřičky. „Když budu s tebou,
tak se bát nebudu.“ Zasmála se. To mě ještě neznáš, pomyslel si temně Aëvan.
