Děda vyskočil z trávy, až to v jeho žaludku plném vody žbluňklo.
„Jak to myslíš? Jak to jako myslíš?“
„Měl bys Andrejovi říct pravdu.“
„Jakou pravdu? Jakou sakra pravdu? Já mu nikdy nelhal!!!“
„Ne, to jsi nedělal. Ale nikdy jsi mu nevyprávěl o tom, odkud pocházel jeho otec a čím byl! Čím byl, než poznal jeho matku.“
Rina se tvářila naprosto vyrovnaně, jako by právě nezaútočila, jako by právě nekladla otázky, které byly pro Andreje důležitější než cokoli jiného. Neudržel se a vykřikl: „Počkej! Jak ty můžeš něco takového vědět?!“ Vzápětí se otočil na dědu a stejným tónem položil otázku: „Je to pravda?“
„Já nevím, co si ta holka vymejšlí,“ prohlásil děda, „ale nic takovýho-„
„Má se to Andrej dozvědět ode mne, nebo od Sanvis?“ Jako by se ptala, kdo se dnes postará o večeři. Děda pohodil těžkou zebří hlavou. Koutky tlamy poklesly, vypadal obklíčeně a v koncích.
„Co se mám dozvědět?“ tázal se Andrej.
Pohlédl na Vivianu, pokrčila rameny a udělala lítostivý obličej. Geodor, který se také otočil čelem k vílce, se zamračil, zřejmě měl na jazyku nějakou poznámku a snažil se ji spolknout.
„Tvuj táta,“ vypravil ze sebe děda, „tvuj táta byl… von přišel…“ Nemohl dál, slova zanikla v trávě do níž strkal čumák. Rina na svém kameni ani nezměnila polohu.
„Takže ty fakt něco víš!“ Andrej dostal vztek. „Ty fakt něco víš a neřeks mi to celejch blbejch šestnáct let. Ani když táta umřel, tak jsi mi o něm nikdy nevyprávěl!“
„Ty jsi to nepotřeboval vědět!!!“ zařval děda náhle, zvedl hlavu a vzdouvající se nozdry, oheň šlehající oči a třesoucí se svaly na krku ukazovaly, že děda Jelínek není zdaleka tak odbytá veličina, jak by se na první pohled mohlo zdát.
„Ty jsi to nepotřeboval vědět, k čemu by ti, doprdele, bylo, kdybys to věděl?! K čemu? Abys to někde povídal a dostal se do cvokárny? Kriste pane, uvědom si, že u některejch věcí je lepší, když se je nedovíš!!!“
„Chci to vědět,“ řekl Andrej velmi mírně. Přešel k dědvi a postavil se proti němu, odhodlaný získat odpověď.
„Co to mělo bejt,“ obrátil se děda místo odpovědi na Rinu, nezúčastněnou a tichou, „to jako si to rozjela, abychom se tu nenudili, než příde ta tvoje královna? Proč nemůžou starý věci zůstat v klidu?“
„Protože by nás zdržovaly, až přijde Sanvis,“ řekla Rina se zasněně přivřenýma očima. Děda zadupal a divoce zavrtěl hlavou.
„Chci to vědět,“ řekl Andrej znovu. Umíněný jako beran. Napadlo ho, že se zase žene za rudou muletou, že schytá jen další rány, ale už se nemohl zastavit.
„Seš vážně takovej blbec?“ zeptal se děda. Andrej neodpověděl. „Tak jo. Tvuj táta pochází vocaď, ten náramek, co ho máš na ruce, k nám přinesl von.“
„Áhah,“ bylo všechno, nač se Andrej zmohl. Děda pokračoval, vzrušeně a rychle: „Vylez takhle jednou z Chodby, myslel sem, že mě trefí. Ňák sme to ale urovnali, pomoh sem mu, aby se jako začlenil, protože řikal, že zůstane. Dokonce si změnil méno, protože původně se menoval ňák tak pitomě, jako sou ty lardenský ména… Sehnal práci v hřebčinci, ale bydlel u mě. Tvoje máma vo tom taky nevěděla, myslela, že jsem ho vzal jako do podnájmu. No a pak se ti dva vzali, měli tebe a za pár let tvýho tátu někdo srazil v autě. Konec pohádky.“
„Ne,“ řekla Rina a děda se na ni podíval dvojnásob vztekle, „to není všechno. Ale řekl jsi to, co jsi věděl.“
„Jak to, že to není všechno?“ zeptal se Andrej, „na mně… na mně je toho až moc!“
Rina seskočila ze svého řečniště a pozorovatelny, přistoupila k Andrejovi, objala ho a jemně ho posadila do trávy. Sama hbitě zkřížila nohy do tureckého sedu a řekla: „Podívej, tvůj otec byl Hlídač.“
„Jéžišmarjá,“ vykřikl Andrej, „to se z toho asi podělám. A co to znamená?“
Nyní se do debaty vmísil Geodor, hlasem učitele, který vysvětluje žákům dávno probranou látku: „Hlídači jsou muži, kteří střeží Hranici Stínu. Ta, pokud to někdo neví, je ve Freklanu kus od Valažských hranic.“
„Geodore, ale o tom ví opravdu málokdo,“ namítla Viviana a Geodor udiveně zvedl obočí. „Myslel jsem, ži ten příběh zná každý,“ řekl, „mně ho vyprávěla matka, když jsem byl malý špunt.“
„Mě teda vyprávěli spoustu pohádek,“ řekl děda, „ale tuhle jsem v životě neslyšel.“
„Bylo to tak:“ řekla Rina svým vyprávěcím hlasem, kolébavým a zpěvavým, „když Sanvis získala Lönir, kámen s tisícerou mocí a tisícerým světlem, kámen čistoty, zapudila s jeho pomocí Tevolananse daleko na sever. Aby se nevrátil, vytvořila Sanvis takzvanou Hranici Stínu – její pevnost závisí na Löniru, to on ji drží – a přes tu Tevolanans nikdy nemůže přejít. Přesto se o to neustále pokouší všemi možnými způsoby. Proto byli stanoveni Hlídači; jsou to Valažští a Certhynijští muži a elfové z Lanie. Střeží bezpečí hranice a odrážejí Tevolanansovy garvoty a lidi, kteří by se jí nějak pokoušeli uškodit. Ti nejodvážnější z nich sledují pohyb samotného Tevolananse. Ale ti… moc dlouho nežijí.“
„A můj táta,“ řekl Andrej, „hlídal tu… hlídal tu hranici?“
„Ano, byl jedním z Hlídačů,“ přisvědčila Rina. Andrej vstal a celý rozechvělý se rozhlédl po ostatních. Třásla se mu brada.
„Hele, já vás nechci ňák nasrat, to ne,“ prohlásil, „já jen předem říkám, že jestli čekáte, že pudu v tátovejch stopách, nebo tak něco, tak… tak… tak na to zapomeňte. Já chci zůstat živej, malovat a prostě bejt v klidu, jasný? To, že muj táta byl někdo takovej, ještě neznamená že já sem stejnej, nebo tak něco! Nic ve mně nedříme, necejtim se na zachraňování světa. Takže mě z toho vynechte, ať se chystá cokoli. Najděte si laskavě ňákýho bouchače, co má místo mozku příčně pruhovanej sval. Dobrý, chápete? Jo?“
„Uklidni se,“ začala Rina se smutným úsměvem, ale obrátil se k ní a zařval dřív, než mohla domluvit: „JÁ SEM KLIDNEJ, DO PRDELE!“
Pak bylo ticho. Andrej se ještě nadechl, ale jen naprázdno klapl ústy, otočil se a pustil se směrem k březovému hájku. Chtěl klid, potřeboval strávit sousto, které mu proti jeho vůli vecpali do úst… proti jeho vůli? Nechtěl to náhodou sám? Nakopl kamínek ležící mu v cestě.
„Andreji, to nebylo všechno!“ ozval se za ním Rinin hlas, vážný a rozkazovací. Neotočil se.
„Seru na tu vílu, seru na ně na všechny,“ myslel si. „Pokud to tak dlouho věděli, proč mi to říkali až teď?“
„Andreji!!! Ty jsi se spletl! Jsi jiný, máš v sobě něco…“
„Jo,“ křikl v odpověď, „mám v sobě blbejch pět litrů krve a rád bych je ponechal tak, jak jsou!“
„Ty to nechápeš.“ Místo aby na něj dál volala, doběhla ho a postavila se před něj. Z unavených očí jí čišela zvláštní naléhavost. Andrej se odvrátil.
„Jsi kromě Sanvis jediný, kdo se může podívat na Lönir, kdo se ho může dotknout!“
„Víš co? Strčte si ten váš zasranej kamen někam.“
Vytrhl se jí, když ho chtěla vzít za rameno a vkročil mezi stromy. Nešla za ním a Andrej byl za to rád
Prošel kolem Říčky a Síly. Klisny stály vedle sebe a opíraly si vzájemně hlavy o šíje. Vypadaly tak spokojeně a mírumilovně, že Andrej neodolal a položil si hlavu na Říččinu teplou plec. Klisna zafrkala a přešlápla, ale neodešla a to bylo hlavní. Andrej vstřebával teplo, které z klisny vyzařovalo, a pomalu se uklidňoval. Probíral se prsty levačky drsnou Říččinou hřívou a naslouchal pravidelným úderům koňského srdce.
Proč se vlastně tak rozčílil? Copak něco podobného nečekal? Pravda, čekal, ale ve skrytu duše doufal, že se mýlí. Zjištění, že ta skrytá naděje byla planá, nebylo právě příjemné. Ale co, řekl jim jasně, co si myslí. Nikdo na světě nemá právo nutit ho, aby dělal hrdinské skutky. Dřív by to možná přijal s nadšením, ale dnes…
Hraju si na moudrýho skeptika? Neštvala mě náhodou Karin právě tímhle? Shazovala všechny moje vzdušný zámky dřív, než jsem je stihl postavit. Chránila mě a věřím, že se jí podařilo vypěstovat mi dost pevnou slupku, která mi zabrání vrhat se do něčeho po hlavě. Ale proč jsem teda s Vivianou chodil, když jsem čekal právě tohle. Jen proto, že jsem chtěl utéct silihkirovi? Nebo jsem pořád stejnej, pořád chci bejt tím chlapíkem, co ho všichni obdivujou?
Nevěděl. Opřel se o Říčku, aby mohl pohodlněji přemýšlet. Byl přesvědčen, že udělal správně, když na rovinu řekl, že se do žádných dobrodružství pouštět nebude. Uvědomoval si, že v tu chvíli ještě nebylo řečeno vše, ale jemu to, co slyšel, stačilo. Bylo lépe předejít nepříjemnostem, než čekat, až vás pohltí. Ale když udělal všechno tak dokonale, proč si připadá tak hrozně zbaběle?
Tak, teď jsem to rozsek, řekl si, připadám si jako zbabělec, protože jsem nedokázal vyslechnout, co po mě Rina chce. Protože to tuším a jsem posranej až za ušima.
Ohlédl se k potoku, mezi stromy spatřil, že Rina sedí vedle dědy a něco mu vypráví. Geodor s Vivianou naslouchají. To je dobrý… Rozladěně odstoupil od říčky. Takže až se mezi ně vrátí, budou vědět všechno, co on neměl odvahu vyslechnout, budou se na něj dívat soucitně a přitom vyčítavě.
Zahodil jsem celej život, táhlo mu hlavou, všechno, v co jsem věřil, šlo do hajzlu a jen pro tuhle chvíli. Abych vodmít to, k čemu to celou dobu směřovalo. Proč mi vlastně tolik vadí, že mi děda vo tátovi neřek dřív? Aspoň jsem si užil toho blbýho pocitu bezpečí. No jo, děda Jelínek, zadrží nepříjemný pravdy líp, než jakýkoli jiný plenky.
Poplácal Říčku po zadku, pohladil Sílu po čumáku a vydal se dál, hloub do březového háje. Vypadal nekonečný, jako chrámový prostor plný štíhlých sloupů a k oltáři daleko… Andrej se nechal vést potokem, leskle průzračným, který se místy ztrácel ve vysoké trávě, aby se vzápětí vynořil, jako zlobivý skřítek hrající si na schovávanou. Jak potůček štíhlel, začínalo Andreje zajímat, zda stihne dojít k jeho prameni. Usoudil, že možná ano, protože tok ztrácel přítoky v podobě téměř neviditelných stružek, běžících trávou jako žilky a tepny ukryté hluboko v mase, stával se stejně útlým jako ony.
Andrej šel dál proti proudu. Začínalo se ho zmocňovat zvláštní opojení, světlo slunce, občas blýsknuvšího na pozdrav z mezery mezi mraky, vychutnával na jazyku jako bonbón. Snad mu zbystřely smysly, protože téměř cítil, jak v tenkých kmenech bříz koluje míza, jak vítr obrací jejich listí. Možná, že by v tu chvíli byl schopen vycítit myšlenky člověka, kdyby vedle něj nějaký byl.
Musel se usmát, jak sladké to bylo prozření. A spatřil skálu, zvedající se uprostřed kruhu bříz a rezavých štíhlých borovic. Ve výši několika metrů v ní zela hluboká rýha, z které tryskala voda, třpytila se v tisíci kapičkách a dopadala před skálu, do studánky se dnem vyloženým maličkými barevnými oblázky. A pouštěla se dál, potokem, který sem Andreje přivedl.
Fascinovaně přistoupil ke skále. Na pozadí šedé oblohy zářila ve výšce nad pramenem světelná koruna, oslňující a čistá. Jako by z prohlubně, z níž tryskala voda, kdosi namířil k nebi reflektor tisíckrát silnější, než kdy lidské oko spatřilo. To světlo Andreje přitahovalo stejně osudově, jako můru oheň. Cítil, že pohlédne-li do jeho zdroje, bude buď sežehnut, nebo spatří pravdu v celé její čistotě, ať je jakkoli strašná.
Vztáhl ruku, dotkl se šedého kamene. Začal šplhat. Skalní výstupky byly dost zřetelné a hluboké, aby se v nich mohl zachytit, krom toho nebyl cíl příliš vysoko. Přesto si Andrej připadal, jako by se snažil nahlédnout za nebeskou bránu. Ještě se naposledy přitáhl, vzepřel a přimhouřil oči v očekávání záře, která ho oslepí. Nahlédl do prohlubně, z níž tryskal pramen.
V první chvíli měl pocit, že se ocitl v jiné dimenzi. Svět ztratil barvy, stal se ostře vykresleným černobílým obrazem. Vlastně spíš šedočerným, protože proti světlu, v němž se teď Andrej koupal, bylo i slunce našedlé. A všechno to vycházelo z kamene velkého asi jako pěst. Pokud byl vůbec něčemu podobný, pak asi broušenému křišťálu. Ale byl mnohem víc čirý.
Lönir, kámen s tisícerou mocí a tisícerým světlem, kámen čistoty, připomněla se mu Rinina slova a Andrej zaúpěl. Chytil se sám, přišel k tomuhle posvátnému šutru a dokázal, že je kromě Sanvis jediný, kdo se na něj může podívat, kdo se ho může dotknout. A on by ho málem vzal do dlaní a prohlížel si ho, protože kameny byly další z jeho zálib, tam, ještě před koncem světa… Všechny ty turmalíny, růženíny, živce a křemeny. Sakra, tenhle kamen mít ve sbírce, tak může ostatní zahodit! Ještě jednou na něj pohlédl, nasytil se pohledem na své prokletí a na svůj osud, odvrátil tvář a spustil se dolů. Posadil se vedle pramene a zůstal sedět, neschopný hnout se kamkoli dál.
„Našel jsi jej?“ ozvalo se za jeho zády. Jindy by vyletěl dva metry do vzduchu, ale teď jen malátně odpověděl že ano, než si vůbec uvědomil, kdo a na co se ho ptá.
„To je dobře,“ řekla Rina a posadila se vedle něj. „Viděla jsem, že jsi pohlédl do jeho světla.“
„Jo, vokouknul jsem to. Je to lepší než halogenka. Hele, já omlouvám, že jsem… že jsem na vás tak vyjel. Můžeš mi říct, co chceš. Mě je to fuk…“
„Jak se cítíš?“ Dívala se na něj tak upřímně a s takovým zájmem, že to nemohla nemyslet vážně. Andrej zavrtěl hlavou.
„Jako by ze mě někdo vygumoval všechny čmáranice, který tam kdy byly. Jako bych se vydrhnul tak, že šla dolu i kůže. Asi jsem se nechal vosvěcovat moc dlouho.“
„Andreji, kdybych se tam podívala já, nebo kdokoli jiný, mohlo by ho to zabít. Přinejmenším by oslepl.“
„To mě fakt uklidňuje. Díky.“
Zapřemýšlel a pak se zeptal: „Co je to vlastně za šutr? Kdybych řek, že je to něco na způsob uranu nebo plutonia, asi bych se moc nesek, co?“
„Já nevím, co je to… o čem to mluvíš. Lönir přinesla Sanvis a je v něm světlo Mawirových očí, které Tevolanans odmítl.“
„Aspoň že se už nebojíš o něm mluvit,“ povzdechl si Andrej. „Světlo Mawirovejch očí... Fakt dobrý dogma.“
Rina ani nevzhlédla.
„Stalo se to přitom tak jednoduše…“ mumlala si pro sebe. „tak jednoduše a dalo nám to naději.“
„Co se stalo jednoduše?“ přerušil ji Andrej. Teprve teď na něj pohlédla.
„Ta věc s tvým otcem. Už jsi pochopil, že hlídal Hranici Stínu,“ řekla.
„Jo, dalo mi to zabrat, ale nakonec jsem to zvládnul,“ povzdechl si Andrej, „ takže co? Chci slyšet příběh, jo. Když už to musí bejt, tak ať je to aspoň trochu napínavý.“
„Tvůj otec se jmenoval Ilex z Tariny. Vím, že ho znáš pod jiným jménem, ale to už ti vysvětlil děda. Ilex patřil k Hlídačům, stejně jako jeho otec a otec jeho otce. Vlastně by se dalo říct, že Hlídačství je dědičné.“
„To jsem asi padl daleko od stromu,“ řekl Andrej.
„Nepřerušuj. Víš, před takovými dvaceti lety se Tevolanans dostal až k Hranici a pokoušel se ji prorazit kouzlem. Mezi muži, kteří se mu postavili na odpor, byl i tvůj otec. Mnoho jich zemřelo a Tevolanans nakonec stejně vyslal kouzlo, které mělo zbavit Hranici její síly, přervat její vztah s Lönirem, možná i oslabit Lönir. Tomu kouzlu se však do cesty postavil jeden z Hlídačů.“
„A byl to muj táta. To se dalo čekat.“
„Ano, byl to Ilex z Tariny. Kouzlo ho zasáhlo a přizabilo, prý ležel jako mrtvý, takže samotný Tevolanans, přestože hrozně zuřil, že odejde s nepořízenou, mu neublížil. Myslel, že je mrtev.“
„Ale nebyl. No jo, my Hlídači máme zřejmě devět životů.“
„Nebýt Tevolanans tak oslabený, poznal by to sám. Takhle to zjistil až po nějaké době, když už se Ilex z nejhoršího vylízal. Ošetřovala ho samotná Sanvis a prý ji udivilo, že nejsou znát žádné následky. Ilex byl stejný, jako dřív, stejně zdravý. A kdyby měl nějaké zranění uvnitř, Sanvis by to poznala. Musel ale utéci, protože Tevolanans ho nenáviděl víc, než kohokoli jiného na Oře. Když se dozvěděl že člověk, který překazil jeho kouzlo, žije, nelitoval ničeho, aby ho dostal. Ilexovi proto Sanvis darovala náramek proti proměně a poslala ho Chodbou do Druhého světa.“
„Je pěkný vědět, co všechno táta zamlada vyváděl, ale nechápu, jak to souvisí se mnou,“ namítl Andrej. Něco tušil, ale nechtěl to vyslovit dřív, než se přesvědčí o skutečné pravdě. Pravda. To zatracené slovíčko ho naplnilo, když pohlédl do světla Löniru a už se ho nemohl zbavit.
„Totiž… to kouzlo mělo oslabit sílu Löniru,“ řekla Rina opatrně, „a doufali jsme, vlastně jsme to skoro věděli, že ty, Ilexův syn, jsi převzal vlastnosti, které se u tvého otce neobjevily. Doufali jsme a dneska jsi to potvrdil.“
„Jjjjo takhle…“ Zatočila se mu hlava. Prašivé dědictví, spící až dodnes v nevědomosti! Jak k tomu přijde, zjistit něco takového. Získal věc, o niž se neprosil, kterou si nezasloužil a kterou odmítá… V tu chvíli pomyslel na dědičné deformace, na děti, které se narodí postižené a také za to nemohou, ale přišlo mu, že on je na tom hůř. Protože on byl postižen Dobrem a bránit se Dobru bývá občas těžší než bránit se Zlu.
„A nezdědil jsi jen tohle,“ pokračovala Rina, jako by toho nebylo dost, jako by Andrej už dávno nevystrčil bílou vlajku, jako by jí neodevzdal všechny zákopy. „Zdědil jsi i Tevolanansovu nenávist. Proto tě pronásledoval silihkir, jeden z Tevolanansových vrahů. A můžeš čekat ještě další podobné, možná horší.“
„Jo, tak to vypadá, že si můžu blahopřát,“ řekl Andrej, „je to lepší než hlavní výhra v Chcete být milionářem. Fakt že jo. Protože jsem nemusel dělat vůbec nic, abych tenhle pěknej průser získal. Zadarmo a ještě s prémií. A bez daní…“
Sevřel si hlavu v dlaních a začal se pohupovat dopředu a dozadu, jen tak mohl zastavit příval slov, která se z něj drala. Měl pocit, že když s těmi morbidními vtípky nepřestane hned, bude je chrlit až do konce života, souvisle, bez zastávky. Slyšel, že Rina dál mluví, snažil se vzchopit alespoň natolik, aby ji dokázal vnímat, ale nešlo to. Byl jako vyždímaná žínka, byl prázdný a plný beznaděje. V hlavě mu dunělo. Snažil se namluvit si, že je chlap, snažil se vrátit vlastnímu myšlení řád, ale nedokázal to, zběsile přehazoval výhybky, ale nakonec ho vlak stejně převálcoval. A pak padl a nevěděl o ničem.
Rina si povzdechla. Jemu se podařilo na chvíli utéci, ale ona si nemohla dovolit slabost. Zkusmo s Andrejem zatřásla, ale pak to vzdala a opatrně ho položila do trávy. Možná si opravdu potřebuje trochu odpočinout. Z jeho posledních slov vycítila, že se kymácí na hraně, že stačí nepatrný poryv větru a on spadne do šílenství. Vyčítala si, že ho do toho zatahovala, že Sanvis neodmítla, že neutekla… Snad by ho to dohnalo, ale do té doby by mohl být šťastný a bezstarostný tak, jako spousta ostatních lidí.
Sáhla po čerstvě natrhaném modrobýlu, snad by mu mohla pomoci, vmísit se do jeho snových myšlenek a… Rozmyslela si to ve stejné chvíli, kdy ji to napadlo. Měla by ho nechat na pokoji, už tak udělala dost.
Zvedla hlavu a zadívala se na světelnou korunu nad pramenem. Nemohla uvěřit, že se Andrej na Lönir díval a nic se mu nestalo. Ji samotnou oslepoval jen pohled zdálky na rozlitou záři. A mnoho lidí by nedokázalo vejít do samotného hájku. Proč tedy zrovna tenhle kluk, který byl jinak docela obyčejný a ani výjimečný být nechtěl? Napadlo ji, že ta náhlá Andrejova mdloba nejspíš také souvisela s Lönirem. Díval se do něj prostě moc dlouho. Rina věděla o léku, který dokázal zmírnit následky: byl odporný, nechutný, ale účinkoval. Vstala a vyrazila pro něj. Pomalu se smrákalo a až přijde Sanvis, měl už by být Andrej raději zase v pořádku.
Na loučku u potoka se začala zvolna snášet mlha, zpočátku řídká, ale čím dál tím hustší. Téměř to vypadalo, že jemně mrholí. Geodor s Vivianou zalezli pod husté keře na jižním svahu údolí, tak byli alespoň trochu chráněni před vlezlou vlhkostí.
„Rád bych věděl, kde jsou ti dva,“ řekl Geodor, když se začalo smrákat a Andrej s Rinou pořád nikde. Děda Jelínek to zaslechl a uchechtl se, vědoucně a mnohosmyslně. V odpověď se ozvalo krákorání několika kerchosek, kroužících nad údolím. Mlha začala zahalovat i tmavnoucí nebe.
„Už se nemůžu dočkat, až odtud odejdeme,“ pokračoval Geodor ve své samomluvě, „nechce se mi setkat se Sanvis, nechci být přítomen na vílím sněmu a netoužím po tom, zůstat tu přes noc.“
„Stejně bychom se odtud nedostali,“ namítla Viviana, „v noci budou ty lesy kolem ještě horší.“
„Ano, řekl bych, že si to ty divoženky naplánovaly bezchybně.“
Viviana zavrtěla hlavou. „Proč jsi takový, Geodore? Co ti udělaly víly?“
Pokrčil rameny. Sám nevěděl, proč je nemá rád, vždyť jsou to něžná, krásná stvoření, opatrující lesní magii a… a v tom to bude. Jsem dítě kouzelníků, pomyslel si, a víly se s kouzelníky nikdy nepřátelily. Lidé prý odhalují tajemství příliš násilně, berou si moc drsně a bez zábran. Já si zase myslím, že víly to se svým tajnůstkařením, se svou povýšeností a shovívavostí přehání. Proto je nemám rád. Urážejí mojí hrdost.
Nic z toho neřekl nahlas, a Viviana, marně čekající vysvětlení, si povzdechla. Tak dobrá, řekla si, když chceš, tak se mrzuť a škareď. Já nepotřebuji vědět proč.
Když večer za závojem mlhy spolkl slunce, objevila se v údolí konečně Sanvis. Přišla sama, bez jiných víl a to trochu upokojilo Geodora, který jí ale přesto nemohl odpustit okázalost, s kterou se zjevila. Jako by říkala: dokažte něco takového…
V mlze se objevila mihotavá zlatavá záře, sílila, a začínala se točit. Viviana vyskočila, Geodor málem slyšel, jak jí tluče srdce. Záře vířila čím dál tím rychleji a nakonec se zvukem, který připomínal stoupající zpěv ženského sboru, rozmetala mlhu a v zlatě ozářeném prostoru se objevila Sanvis. Oblečená do zlatohnědých, průsvitných a lehounkých šatů, vzbuzujících dojem, že mají stejný počet vrstev jako cibulová slupka, ale zároveň odhalujících všechno, co se odhalit dalo. Její dlouhé vlasy, hnědé a medové, lesknoucí se místy zlatobíle, sahaly až k zemi a zdálo se, že téměř nic neváží, že se vznáší jako prachové peří.
„Už jste tady,“ řekla královna víl tiše, zvonivým hlasem, „jsem ráda, že jste došli všichni.“
„Paní, i my děkujeme, že jste nás zde přijala,“ řekla Viviana a přistoupila k víle.
„Jsem ráda, že tě zase vidím, dítě,“ usmála se Sanvis a objala ji. Z louky za jejími zády se ozvalo zašramocení, dusot kopyt a objevil se děda Jelínek. Když spatřil Sanvis, zarazil se, ale pak pokýval hlavou a došel až k ní.
„Tak vy ste ta velká šéfka, jo?“ zeptal se. Sanvis přikývla, děda spokojeně zabručel. „Máte to tu pěkný, to jo.“
„Děkuji,“ řekla Sanvis a obrátila se na Geodora. Než stačila cokoli říct, Geodor zapomněl na svůj odstup a zdvořile ji pozdravil. Viviana si oddechla, bála se, aby Geodor vílu neurazil. Ale musela uznat, že se chová skvěle, ačkoli je v tom možná dost přetvářky.
„Pojďte se mnou,“ řekla Sanvis, „pokusila jsem se všechno přizpůsobit lidským zvykům… alespoň mi řeknete, nakolik se to podařilo.“
Dovedla je spletitými stezičkami mezi keři, kterých si dosud ani nepovšimli, až na palouk porostlý hebkou trávou, uprostřed s kamenným kruhovým stolem a pěti kamennými sedačkami okolo. Sedačky byly porostlé mechem, takže se Geodor bál, že budou nacucané vodou – ale byly překvapivě suché a měkké. Sanvis se posadila na jednu z nich a pokynula Geodorovi a Vivianě, aby ji následovali. Děda Jelínek se s povzdechem složil do trávy za Vivianinými zády.
„Obávám se, že budeme muset chvíli počkat,“ prohlásila Sanvis, „než přijde Valimanira s tím chlapcem. Zatím se pokusím zodpovědět vám některé z otázek, které chcete znát. Ne všechny, protože od toho tu nejsem ani já, ani vy.“
„Chcete vědět, proč právě zde jsem určila místo pro naši schůzku a proč jsme se vším dělala takové tajnosti. Tedy: toto údolí se jmenuje Mlžné, ale je to lidské jméno. My mu říkáme Lönirélë fanil, tedy údolí Světla. Neboť zde ukrýváme Lönir, o kterém už jste jistě slyšeli.“
„Ano, před pár hodinami od Riny,“ řekl Geodor. Sanvis netrpělivě přikývla a pokračovala: „Dělají vám starosti události v Ernaku. Nuže, nejste sami, koho znepokojují. Nevíte však, o co opravdu jde. Tevolanans vyvolil muže, který byl osvobozen z kamene, a přikázal mu nalézt a rozbít Lönir. Pokud se Freklanští snaží dobýt Certhynii, je to hlavně kvůli Kameni. Protože s ním by padla i Hranice Stínu a Tevolanansovi by se otevřela cesta k dobývání dalších a dalších zemí. Před několika dny také jednal larden jménem Sturnus s Valažským králem…“
„Ach, on tedy udělal to, kvůli čemu mě Rada odsoudila… U Ial, já tomu chlapovi utrhnu hlavu!“ vykřikla Viviana.
„Ano, zařídil se přesně tak, jak bys to byla udělala ty,“ řekla Sanvis, „ale důležité je, že Valažan mu slíbil ochranu a tentýž den také jednal s Freklanskými skřety a slíbil jim volný průchod Valahem.“
„O tom už ale Sturnus neví,“ povzdechla si Viviana, které bylo, jako by ji někdo nacpal do krku ledový balvan.
„Ne. Také se na dálku pokoušel domluvit s Fulicií a Meropsem. Byl však neúspěšný; obě tyto země přislíbily pomoc za předpokladu, že by Freklanská vojska postoupila za Nomitur.“
„To je Certhynii platné jako boty mrtvému,“ řekl Geodor, „rád bych ale věděl tohle: odkud to, u Mawira, všechno víte, a jak to, že se tu mluví o Sturnusovi. Králem je přece Vespertinus.“
„Králem je Vespertinus,“ řekla zamyšleně Viviana, „ale Sturnus vládne.“
„Přesně tak. A co se týče vědění,“ Sanvis se na Geodora usmála tak sladce, až mu zatrnulo, „mám své způsoby. Jako kouzelník bys je mohl znát.“
„Já nejsem kouzelník,“ namítl Geodor, „a také nejsem raleten. Nevím, co jste si to všechny umínily, dávat mi tituly, které mi nepatří.“
„Buď jak buď,“ řekla Sanvis, naprosto pomíjejíc Geodorovy námitky, „Lönir je v nebezpečí a Andrej také. Tevolanans mu usiluje o život, a pokud se muž z kamene dozví, že je tady, bude ho pronásledovat se stejnou nenávistí.“
„O toho parchanta se postarám sama,“ řekla Viviana a Geodor zase na okamžik zahlédl oblak nenávisti, který ji halí. Sanvis měla ještě ostřejší vidění než on, vztáhla k Vivianě ruku a konejšivě ji pohladila po vlasech.
„Vyřídíš si s ním účty,“ řekla, „ale přemýšlej o tom, až přijde čas. Zatím je třeba vyřešit to, co hrozí v nejbližších dnech.“
„Andrej se mě ptal, jak se bránit proti silihkirovi,“ řekl Geodor, „má pocit, že ho jedna z těch příšer pronásleduje.“
„Jediný silihkir, kterého proti němu zatím Tevolanans poslal, zemřel na druhém světě.“
„Andrej tvrdil, že prý slyšel silihkira, když odcházel z Hornova. Volal na něj tím slovem…Deslönyl,“ řekla Viviana, ale Sanvis nevymizel ze tváře úsměv.
„Ten, kdo Andreje volal, nebyl silihkir, ale jedna s mých dcer. Poznala ho a chtěla si s ním promluvit…“
„Ale to slovo… Deslönyl. Co znamená?“ ptal se Geodor.
„Je to prosté, pokud dobře znáte Původní řeč. To slovo je Andrejovým jménem, jménem, které by dostal, kdyby se narodil v zemi svého otce. Znamená- Ale počkejte, už jsou tu ti dva…“
Keře se rozhrnuly a vešla Rina, vedoucí za ruku Andreje. Byl ve tváři celý červený, vypadalo to téměř, jako by zevnitř hořel. Když uviděl Sanvis, objevil se na jeho tváři výraz zděšení a radosti. Setkal se s dávnou známou, ale bál se toho, co pro něj možná má.
„Paní,“ Rina předvedla malou vílí úklonu a předstoupila před Sanvis. „On se díval na Lönir příliš dlouho, musela jsem mu dát odvar z blatenky.“
„Udělala jsi dobře,“ řekla Sanvis, ale očima zkoumala Andreje. „Posaď se, chlapče.“
Andrej si sednul na jeden z kamenů. Když promluvil, trochu chraptěl: „Slyšel jsem, že se tu mluví o Deslönylovi. Říkala jste něco, jako že je to mý jméno. Co znamená?“
„Valimanira ti vysvětlila všechno o Löniru?“
„Jestli myslíte Rinu, tak ta mi řekla i to, co bych v životě vědět nepotřeboval. Dokonce i když mi dávala vypít tu odpornou břečku, abych se prej vzpamatoval, to na mě chrlila.“
Během řeči sledoval strukturu kamenného stolu. Drsný, neopracovaný kámen vytvářel mapy podivných světů, tady hory, tu koryto řeky, jemný zelený mech značil lesní porost, veliká hladká plocha jezero. Ani by se nedivil, kdyby to byla opravdu mapa. Byl by rád vzhlédl, ale bál se, že se setká s pohledem Sanvisiných vševědoucích zelených očí, který na sobě cítil.
„Je možné, že jste si ještě nedali dohromady všechno, co víte?“ zeptala se Sanvis poněkud poťouchle. Geodorovi to připadalo, že se dívá hlavně na něj.
„Většinu z toho, co víme, víme teprve půl dne,“ obhájil se.
„Přesto ale… znáte všechny skutečnosti. Měli byste nalézt odpověď sami, hlavně ty Andreji, protože po odpovědích toužíš jako nikdo jiný.“
„Počkat,“ řekl Andrej. Třebaže kolem už bylo docela chladno, potil se a bylo mu horko. Jako ve škole při zvlášť obtížném zkoušení: hlava prázdná, podobná vybrakovaným dolům, kde už se nedá vytěžit ani kousek rudy. A člověk na všechno přijde, až když už je po všem, až když už ze sebe udělá blbce. S vypětím všech sil se pokusil o krátkou dedukci: „Takže: já jsem kromě Sanvis jediný, kdo se může přiblížit k tomu zatracenýmu šutru. Po mě i po tom šutru jde Tevolanans, nebo aspoň posílá svý lidi, aby mu to vyřídili, protože nemůže dostat vízum za Hranici Stínu. A vypadá to, že se ti z Freklanu pokusí obsadit Certhynii, aby dostali to, co ten náfuka chce. Nejspíš se jim to povede, podle toho, co jsem slyšel. Ale nevím, jakou roli v tom hraju já. To vážně nechápu. Vždyť nemůžu udělat nic…“
„Můžeš se dotýkat Löniru a to je hodně,“ řekla Rina. Sanvis ji sjela ostrým pohledem. Pak vstala a přešla kolem stolu k Andrejovi. Geodor si pomyslel, že má-li Andrej pocit své vlastní bezvýznamnosti a zbytečnosti, co mají říkat on a Viviana? Zatím se zdálo, že jsou docela mimo hru. Zatracené víly…
„Andreji,“ řekla Sanvis, „Deslönyl znamená Světlonoš.“
„No a c-„ začal a nedokončil Andrej. Prudce vstal od stolu, právě mu všechno došlo.
„To tedy ne!“ vykřikl, „já ten váš kreténskej kámen nikam nosit nebudu! Řek sem to jednou, říkám to podruhý a klidně to budu vopakovat tisíckrát: necejtim se na zachraňování světa! Asi jsem srab, asi jsem vobyčejněj zbabělej blbec. Ale nefandim takovým věcem jako je házení prstenů do sopek, výpravy do dračích jeskyní a podobně! Nechci mít s tím šutrem cokoli společnýho. Já… já… proč to musim bejt zrovna já?“
„Mohla bych to udělat sama,“ řekla Sanvis, „ale ve chvíli, kdy bych odešla z Certhynie, zůstaly by víly bez ochrany a krom toho – že se blížím já, dokáže můj bratr poznat vždycky.“
„Počkejte,“ ozval se děda Jelínek, až dosud docela poklidně poslouchající celou rozpravu, „pokud se klukovi do něčeho nechce, tak ho nechte na pokoji, ne?“
„Kromě toho,“ přidala se Viviana, „by přece bylo nejjednodušší nechat Lönir zde a hlídat ho. Přes tu stěnu přece žádný zloděj nepronikne.“
„Bude snad rozdíl v tom, když celou tuto zemi dobije Tevolanans, a když ji celou až na toto údolí dobijí jeho lidé?“ zeptala se Sanvis. „Pokud se chceme zbavit hrozby na delší dobu, je třeba, aby někdo donesl Lönir až k bratrovi. Jeho světlo Tevolananse na čas zneškodní. Za tu dobu bude možné posílit Hranici tak, aby ani později nehrozilo její zhroucení.“
„Chcete tím říct, že když se to neudělá, nakonec to vždycky dopadne špatně. Že dřív, nebo pozdějc se Tevolanans přes Hranici dostane,“ řekl Andrej.
Mluvil pomalu, vyčerpaně. Nechtěl se už dál účastnit téhle hrozivé porady, nechtěl mluvit ani naslouchat, ale musel. Nedokázal vstát, odejít.
„Ano,“ řekla Sanvis, „a ty můžeš utéci, můžeš se schovat na druhém konci Ory, ale jednou a bude to brzy, tě Tevolanans najde.“
„To je fakticky dobrá motivace,“ povzdechl si, „fakt, že mě nikdo do ničeho nenutí.“
„Můžeš si to do zítřka rozmyslet,“ nabídla mu Sanvis velkoryse. „Můžete vlastně přespat tady.“
Vstala, a pohlédla na kamenný stůl. Zatřásl se, Viviana polekaně vyjekla. Pak stůl zmatněl, jeho obraz zneurčitěl a rozplynul se. Místo něj leželo na zemi několik houní, teplých a příjemných. Už samotný pohled na ně navozoval ospalost.
Sanvis se na všechny ještě jednou podívala tím zvláštním způsobem, který v každém z nich vzbuzoval dojem, že se dívá jen na něj, pousmála se a zmizela.
„A pak se ptejte, proč nemám rád víly,“ ulevil si Geodor, popadl jednu z měkkých houní barvy medu. „Když se na mě podívala, tak jsem si připadal jako neposlušnej kluk, co proved nějakou lumpárnu.“
„Raletene, ona tě možná slyší,“ šeptla Rina, ale Geodor jen mávl rukou.
„Tak ať,“ prohlásil, „stejně se mi celou dobu hrabala v myšlenkách. Jestli si myslíte, že o někom z nás něco neví, tak jste na omylu. Má nás všechny prokouknutý do posledního vlásku. A ty,“ obrátil se na Rinu, „mi přestaň říkat raletene.“
Rina pokrčila rameny a Geodor se zabalil do houně a lehl si do trávy vedle Viviany, která se už také připravila ke spaní.
Andrej si vzal svou houni, ale nelehl si. Místo toho ji přeložil nadvakrát, přehodil si ji přes záda a posadil se k jednomu z kamenných sedátek. Opřel se o něj zády. Kolem palouku se válela mlha, ale přímo nad ním bylo jasné nebe, jako by někdo vykrojil v té bílé hmotě válcovitý prostor. Někde za křovím frkali koně. Přesně jak to Andrej čekal, posadila se vedle něj po chvíli Rina.
„Poslouchej, ty mi taky čteš myšlenky?“ zeptal se jízlivě.
„Ne,“ řekla, „já to už nedokážu jen tak.“
„Hele, jaktože jsi Sanvisinou pravou rukou? Když jsem odjížděl, tak to vypadalo, že budeš žít jako člověk. Sorry, jestli sem se tě dotknul.“
„To je těžké… Já jsem hledala svoji matku, víš. A pak jsem ji našla v Sanvisině družině. Jsem polovíla, Andreji, nedovedeš si představit, co to znamená. Lidé tebou pohrdají, protože máš v sobě vílí krev. Víly se na tebe dívají zpatra, protože tvůj otec byl člověk. Je to zlé.“
„A jak jsi teda dokázala všechny ty věci…“
„Něco jsem se naučila,“ odpověděla, „protože mě nakonec mezi sebe přijaly. Horší bylo, že když mě to přestalo bavit a chtěla jsem odejít. Nechtěly mě pustit. Víš, myslela jsem, že bude kdovíjak báječné žít mezi lidmi a umět přitom všechny ty věci, co umí víly.“
„No, nemyslím, že by to muselo bejt špatný.“
„Kdyby lidé zjistili, že mezi nimi žije víla, měla bych potíže,“ povzdechla si Rina. „Ale nakonec jsem vyslechla jeden rozhovor, který jsem slyšet neměla. Sanvis mluvila se svojí přítelkyní Tilií o Löniru a všech těch věcech kolem. Proto jsem se tě pak mohla vydat hledat.“
„Přivedla´s mě jako bejka na porážku? To ti moc děkuju.“
„Tak to není! Chtěla jsem tě varovat, říct ti, že musíš utéci… ale pak jsem si uvědomila, že utéct není kam.“
„Uvědomila sis, že žádnou cestou se nevyhneš tomu, čeho se bojíš?!“
„A že když před tím uteču, dožene mě to!“
Dívali se na sebe, jako by se viděli poprvé. Andrejovi se mihla hlavou vzpomínka na živé sny, v nichž ji vídal. Znamená to, že ať už je mezi nimi rozdílů sebevíc, jsou nějak spojeni?
„Kterou cestou se dáš?“ zeptala se náhle.
Díval se na ní a dlouho nic neříkal. Viděl jak se jí na očních víčkách třpytí cosi stříbrného, snad odraz světla měsíce Kalis. Sledoval její tvář, z níž vyzařovala vnitřní krása, ačkoli na povrchu vypadala trochu strhaně a vyčerpaně. Vlasy, které jí teprve dorůstaly, vypadaly nesmírně směšně a zároveň dojemně.
„Já nevím,“ řekl pak, „ale asi mi nezbyde nic jiného než to vzít.“
„Máš strach?“
Chtěl zavrtět hlavou, přišla ta stará touha hrát si před ní na hrdinu, ale nakonec usoudil, že je odvážnější přiznat pravdu.
„Mám. Víš, když jsem před třema rokama vyváděl věci, který mě mohly stát krk, taky jsem se bál, ale byl to jinej strach.“
„Byl jsi přesvědčenej, že se ti vlastně nemůže nic stát.“
„A bylo to spíš takový… takový…“
„Příjemné vzrušení,“ doplnila Rina a zase na sebe zůstali koukat.
„Budeš muset jít za Hranici Stínu,“ řekla Rina, „budeš se muset setkat s Tevolanansem. A celou tu dobu poneseš Lönir a budeš muset dávat veliký pozor, protože stačí malý náraz a kámen se rozbije. Půjdeš?“
Její oči ho prosily: řekni ne! Její hlas žádal: řekni ano! Viděl, jak ji samotnou ten rozpor mate.
„Mohl bych jí opravdu milovat,“ napadlo ho, „jen jí a žádnou jinou. Mohli bychom spolu utéct, opravdu… Chodba je sice zasypaná, ale vždyť jich prý existuje pět! Nějakou další bychom našli a odešli bychom domů.“
Nejasně však cítil, že zkáza Ory by se dotkla i Země. A vzpomněl si na Karininy rady: teď domov neztrácíš, teď se domů vracíš Andreji. Nikdy už bys odtud neměl odcházet. A také: Pamatuj že jsi spojen s chladným ohněm, ať budeš dělat cokoli, to pouto smyje jen světlo z kamene.
„Jo, já to udělám,“ řekl, a sledoval, jak se Rina rozzářila radostí a zároveň se schoulila do sebe, zasažena strachem. „Nejspíš si to budu až do smrti vyčítat, ale jak tak na to koukám, nebudou ty výčitky trvat moc dlouho.“
