|
|
Pronikavý ženský křik mě vytrhl z náruče neklidného spánku. Křečovitě jsem sevřel víčka a pokoušel se to ignorovat. Příliš se mi to nedařilo, zvlášť když k jeku přibyl třesk rozbíjeného nádobí. To se mi snad zdá! Napočítal jsem do deseti a vztekle odhodil přikrývku.
Přes ztemělou místnost se táhl žlutý pruh světla z pootevřených dveří a odrážel se v Kernových očích. Ani se nedivím, tohle by probudilo i mrtvolu. Navzdory tomu kousek dál nehybně pochrupoval můj druhý společník, kterému, jak se zdálo, hluk pranic nevadil. Třetí přikrývka byla prázdná.
Neochotně jsem se vyhrabal na nohy a přibouchl dveře. Po kratičkém zaváhání jsem je navíc zajistil zástrčkou. Zvuky se trochu utlumily a já doufal, že se mi podaří znovu tvrdě usnout. Od té doby, co jsem dostal na starost tuhle bandu, mě začaly tlačit moční můry. Ve většině z nich jsem se díval na svět skrz tlusté mříže.
Dnes mi ale další možnost snění byla odepřena. Sotva jsem se stačil natáhnout na hromádku slámy, které tady říkali nocleh pro méně zámožné, ozvaly se rychlé kroky následované prudkým chňapnutí po klice a posléze hlasitou ranou do dveří. Trochu puberťácky jsem se zachechtal. Po chvíli se Kern pomalu zvedl a šel otevřít.
Do místnosti vešel poněkud vratkým krokem Rin a ohmatával si naražený nos.
,,To sou blbý fóry," zahuhňal. Pak ale přešel do spikleneckého šepotu. ,,Hádejte, na koho jsem narazil, jak se koupe dole v umývárně?"
,,Tak to bychom podle křiku opravdu nepoznali," ozvalo se rozmrzele zpod deky.
,,Ptal se někdo tebe?" štěkl Rin a hodil tím směrem nevraživý pohled.
,,Když budu chtít, uvidím to samé, ale křičet bude trochu jinak," ušklíbl se s převahou Levigär a otočil se na druhý bok. Rinova divoká povaha vzplála jako pochodeň.
Bylo by opravdu zábavné pozorovat, jak se vzájemně špičkují, ale moje těžce zkoušené nervy to nevydržely. Než se stačil nadechnout, vložil jsem se do toho já.
,,Přestaňte se hádat o takových volovinách a ztichněte! Teď ze všeho nejmíň potřebujeme, aby nás odsud vyrazili, zvlášť, když nám ve stáji sedí Sid." nadával jsem tak potichu, jak to jen šlo. ,,Pořád ještě jsi ve službě Rine, takže se podle toho koukej chovat."
,,Rozkaz, pane." Neznělo to příliš přesvědčivě.
Hodil jsem s sebou na bok a skřípal zuby. Bylo mi na nic. Rin mi starosti nedělal, ale i když Levigär ještě nepatřil mezi opravdové čaroděje, okřikovat ho nebyl zrovna nejlepší nápad. Modlil jsem se, aby ho nenapadlo zapálit pode mnou slámu. Minuty ubíhaly a krom Rinova vzteklého oddechování se už nikdo v pokoji neozval. Téměř neslyšně jsem si oddechl. Celá tahle výprava se ubírala směrem, který se mi ani trochu nezamlouval.
Venku zaječel vítr a zalomcoval pootevřenýma okenicema. Nenamáhal jsem se je jít přivřít. Kern to večer zkoušel, ale ty zpráchnivělý krámy se ani nepohnuly. Levigär ho musel od nich doslova odtrhnout. Takže na nás vesele táhlo, pod hlavami si nějací broučci ve slámě žili svůj život a já zoufale tlačil spánek.
* * * * *
Do nočního ticha skřípavě zavrzaly staré panty a temnotu stáje zaplašilo světlo měsíce. Hned za ním tiše proklouzly dvě tmavé postavy a zabouchly dveře. Zavládla opět tma, ve které se chvěli přerývané vzdechy milenců. Šenkýřka, kterou Rin nedávno obdivoval při koupeli, si horečnatě rozšněrovávala blůzku, při čemž jí vydatně pomáhal zdejší podkoní. Z jejich pohybů bylo patrno, že to nedělají prvně. Hromada sena zašustila pod váhou dvou těl a začala se zvolna sesouvat. Ke koňskému frkání se přidružilo tiché chichotání. Za chvíli se ze sena vynořila rozcuchaná hlava.
,,Dneska jsou ti koně nějací neklidní."
,,To já taky." zacukrovala šenkýřka a stáhla mladíka zpátky. Tichá stáj znovu ožila praskotem suchých stěbel a lidským dechem.
,,A divně dupou." ozval se po chvilce opět mužský hlas.
Viditelně zchlazená šenkýřka ho od sebe rozčileně odstrčila.
,,Tak si běž ty zvířata smradlavý uklidnit. Můžeš tu s nima strávit celou noc." ucedila a začala hledat svoje svršky.
,,Ale Miri,..."
Miri dělala, že neslyší a energicky vyklepávala stébla slámy z šatů.
Buran, pomyslela si. Pořád samý koně. To ten čarodějský učeň, co po ní pokukoval, to by byla jiná. I ten voják, který se ji pokoušel šmírovat nebyl k zahození. Zítra na ně bude milejší. Naposled vrhla na svého společníka uražený pohled a natáhla se pro zahozenou botu.
Její pohyb přivodil další sesuv sena a ze tmy před ní se vylouplo polozahrabané, dlouhé tělo. V tenoučkých paprscích měsíčního světla, které si našlo cestu skulinkami mezi prkny se rudě lesklo. Miral zamrkala. Hladké boky střídavě stoupaly a klesaly, přesně v rytmu dechu. To jí stačilo. Zaječela, silně a náhle, až oblékající se podkoní přepadl přes nízké hrazení koňských boxů.
Jako by hadí tělo s sebou prudce trhlo a najednou oněmnělá šenkýřka zírala do žlutých, plazích očí. Bez hlesu lapala po dechu a pohled jí sklouzl k úzké tlamě, ze které vyčníval pár lesklých, jako dýka ostrých zubů. Najednou se jí hlas vrátil.
Tentokrát se však k novému výkřiku přidalo i vysoké, táhlé kvílení hadovitého stvoření. Po podlaze zaskřípěly drápy a štíhlé tělo se připravilo ke skoku. Miral zavřela oči. Kvílení se změnilo v zajíknutí, když se po rudých šupinách svezly hroty vidlí.
Podkoní, s jednou nohavicí dosud svlečenou, se napřáhl k dalšímu bodnutí. Plaz bleskově švihl ocasem a vidle se zabořily do podlahy přesně v místě, kde se před chvílí krčil. Podkoní je trhnutím osvobodil a drže je v napřažených pažích se ostražitě rozhlížel. Miral opět vykřikla a ukazovala roztřeseným prstem na trámy pod střechou. Praskot trhaných došků byl slyšet i přes ržání vyplašených koní.
* * * * *
,,Ne, teď v noci je riskantní to jít pronásledovat. Ráno to bude jistější.... Ano, máme vás chránit, ale my patříme k palácové gardě..... Kam nesete ty pochodně! Rine! Chyť ty cvoky!" Setřásl jsem ze sebe rozzuřeného hostinského a prodíral se pobíhajícími lidmi. Všichni se očividně chystali na lov. Natáhl jsem se po kolem běžícím muži a pořádně s ním zatřepal, až mu sudlice vypadla z ruky.
,,Kam myslíš, že s tím jdeš?" zařval jsem mu do obličeje.
,,No, na tu stvůru, přece, ne? vykoktal nebožák.
,,A myslíš, že jí v téhle tmě najdete? " Aniž bych čekal na odpověď, povolil jsem sevření a zamířil k vysoké postavě v tmavém hábitu.
,,Tak to se opravdu povedlo," začal jsem na úvod. Levigär se tvářil, jako by se ho tenhle shon ani netýkal. To mě ještě víc vytočilo.
,,Celá hospoda je vzhůru nohama a ten váš drak zdrhnul. Neříkal jste náhodou, že lidi do svého jídelníčku nezahrnuje?"
Levigär mě sjel ledovým pohledem.
,,Jak se zdá, desátníku, získal jste v poslední době ošklivý zvyk se na mě utrhovat. Rád bych vám připomenul, že nejsem jeden z vašich kamarádů."
,,Omlouvám se, pane. Co s tím hodláte dělat?" Napřáhl jsem ruku směrem k hloučku, kde si už zapalovaly pochodně.
Levigär si upravil svůj čarodějský hábit.
,,Já a Kern jim rozmluvíme tuhle výpravu a vy si vemte vůz a najděte draka. Sejdeme se-" marně zapátral v paměti po nějakém záchytném bodě, ,,prostě se držte cesty a my vás doženeme."
Vypadalo to jako rozumný nápad. Rozhodně to bylo lepší, než kdybych je musel přemlouvat já. Otočil jsem se na patě a začal hledat Rina. Netrvalo mi to dlouho. Chudáka púlelfa si odchytl hospodský a pořvával na něj stejný stížnosti na adresu vojáků, jako to hustil do mě. Rin mu, narozdíl ode mne, stejně hlasitě odpovídal, kde má vojenskej řád. Popadl jsem ho za límec a zaujal jeho místo před šenkýřem.
,,Jako voják s nejvyšší hodností tady vás můžu ujistit, že uděláme, co bude v našich silách." Dál jsem se s ním nevybavoval a odtáhl Rina směrem ke stáji.
,,Normálně, ten chlap na mě vyjel, co sme to za hlídku, když se nám tu potulují takový běsy, a že máme v první řadě dbát na bezpečí poctivě platících lidí." oznamoval mi pobaveně Rin.
,,To taky máme, " ucedil jsem. ,,Pomoz mi zapřáhnout koně, vyrážíme hledat toho draka. Levigär s Kernem se tu o to postarají."
Rin sundal ze zdi jeden chomout.
,,Tak to jim opravdu nezávidim," hekl. ,,Ti venku jsou celý divý vyrazit do lesa. Vévoda vypsal na Sidovu hlavu slušnou odměnu."
,,Že jsi v pokušení si ji sám vyzvednout."
Rin na ně ublíženě podíval. ,,Co si to o mě myslíš, že bych jim toho dráčka chudáčka vydal, aby si ho vycpali?"
Radši jsem to nekomentoval.
Koně, pořád omámení kouzlem, lhostejně vyrazili z toho mumraje a vůz krytý plachtou se kymácivě rozjel. Stačil jsem ještě zahlédnout Levigära, jak se rázně prodírá do chumlu lidských těl, než nás přikryly stíny stromů vysázených kolem silnice.
,,Máš nějaký tušení, jak draka najdeme?" Doufal jsem v kladnou odpověď, protože já neměl ani páru. Draka jsem totiž pašoval prvně. Rin mě naštěstí nezklamal.
,,Jasně," zazubil se. ,,Když jsem obhlížel situaci," - utěšoval děvčata, překládal jsem si v duchu - ,,doslechl jsem se, že zmizel někam támhle, " mávl rukou přibližně přes půlku lesa.
To je úžasný, pomyslel jsem si. Ale co mi zbývalo? Vůz jsme nechali u cesty a vyrazily do studené náruče lesa.
Z měsíce zbýval ještě pořádný kus, ale přes husté větve k nám dolů stejně moc světla neproniklo. Někde přede mnou si Rin začal pohvizdovat. S jeho kočičím zrakem jsem se mu nedivil. On tu nemusel klopýtat poslepu.
Odhrnul jsem stranou nízké větve a na obličej a za krk se mi snesla sprška rosy, usazené na listech. Ty idiote. Tohle laskavé oslovení patřilo mě. Jak jsem se mohl k něčemu podobnému vůbec propůjčit? Když jsem se nad tím zamyslel, ani nevím, co mi tehdy Levigär povídal. Ale něco v jeho tmavých očích mi říkalo, že nepomoct mu by byla chyba.
Kousek nad hlavou mi zahoukala sova. Alespoň myslím, že to sova byla. Většinu života jsem strávil ve městě, kde večer svítily lucerny a panoval tam jistý řád. Proto jsem se nechal naverbovat do služby, abych se vyhnul přílišným komplikacím.
Pod nohama mi zamlaskala uvolněná půda a já zahučel do vodou nacucaného výmolu.
* * * * *
,,Side?" Zasyčení se ozvalo znovu, tentokrát mnohem blíž. Rin popošel ještě dva kroky a zvedl hlavu do koruny rozložitého dubu. Mezi listím rozeznával nějaký tvar. Že by?
,,Side, seš tu?" zavolal pološeptem. Nahoře se něco pohnulo a mezi listím zasvítil krvavě rudý záblesk.
,,Jsi sám?"sykl tichý hlas.
,,Sám samotinký, jako mozkový závit v trolí lebce."odpověděl rozverně Rin.
Z temné koruny se vynořila úzká, šupinatá hlava, pečlivě se rozhlédla a teprve potom jí následovalo štíhlé tělo. Drak pružně sjel na zem jako šarlatová stuha. Okamžitě zamířil k půlelfovi a přikrčil se u jeho nohou s čenichem zvednutým v úrovni jeho pasu.
,,Zkoušeli mě probodnout vidlema." postěžoval si a natočil se tak, aby měsíční paprsky osvětlovaly tři dlouhé škrábance na jeho boku.
,,A ta úděsná ženština mi málem přivodila zástavu srdce. Už jsem myslel, že je po mě, " zakňučel.
Rin ho poplácal po dlouhém krku.
,,No jo, brachu, život je boj."
Drak na něj upřel zoufalý pohled.
* * * * *
,,Kde seš, už jsem si myslel, že si někde dáváš dvacet."
Vrhl jsem na Rina zničující pohled.
,,Taky tě mohlo napadnout dát mi mějaký znamení, že jsi toho draka našel." Promočený a omlácený jsem opravdu neměl náladu na jeho rádoby vtipné poznámky.
,,No vidíš, to mě nenapadlo." zašveholil Rin. ,,To si nás opravdu celou dobu hledal?"
,,Jo." Nechtěl jsem mu přiznat, že větší část doby jsem hledal cestu zpátky.
Obloha už začínala pomalu blednout, tak jsem rozhodl, že už nemá cenu někam jezdit. Můžeme na Lavigära počkat tady, stejně jako jinde. Vlezl jsem do vozu, opřel se zády o plátěnou stěnu vozu a zavřel oči. Po chvíli jsem jedno otevřel.
Sid ležel naproti a pozoroval mě žlutým, nehybným pohledem. Ovládl jsem se, abych nesáhl po meči. Znervózňoval mě i tím, jak tam mrskal svým hadím ocasem a zíral. Zvířata by neměla mluvit, ani vypadat sklesle. Drak zakmital ocasem rychleji a tiše zavrčel. Trochu to vypadalo, jako by si odkašlal. To už jsem byl venku a spěšně rázoval k přešlapujícím koním. Ty se se mnou do hovoru snad dát nehodlají.
Jakmile nás Kern s Levigärem dohnali a já zase cválal tři kroky před vozem, vrátila se mi má vojenská hrdost. Vzpřímen v sedle jsem pozoroval okolní krajinu, jak se na doprovodný kordon sluší. To, že jsme byli jen dva mi na nadšení neubralo. Sid se tvářil, jako že tu vůbec není, takže se cesta obešla bez jakýkoliv dalších problémů. Ty přišly až mnohem později.
,,Hele, to jsou naši!" ukázal Rin na pár jezdců před námi. Kern váhavě přitáhl otěže a přibrzdil vůz.
Jeďte dál, jen jeďte, nás si nevšímejte, zaprosil jsem v duchu.
Skupinka se pohnula a rozjela se směrem k nám.
Tohle byl jeden z důvodů, proč se ze mně stal ateista. Bohové buď neexistovali, nebo mě dokonale přehlíželi. Sevřel jsem otěže a pobídl koně do pomalého klusu. Zezadu se mi po boku připojil i Rinův vraník.
Jezdi byli tři, podle modrých plášťů patřili k lehké jízdě našeho vojska. Hrudní plát toho prvního zdobila šerpa desátníka, stejně jako mě.
Schválně jsem zastavil koně tak, abych stál mezi nimi a vozem. Nechtěl bych hledat odpověď na otázku, proč se jejich zvířata v blízkosti vozu plaší.
Velitel jezdců, o trochu starší než já, si přeletěl naší skupinku zamračeným pohledem. Rin mu věnoval zářivý úsměv.
,,Vy tu asi nejste kvůli nám?" zeptal se tónem člověka, který už ví odpověď předem.
,,Ne," potvrdil jsem. ,,Hrabě Levigär," kývl jsem hlavou směrem k vozu, ,, požádal vévodu o doprovod do Tichoru."
Vojáci viditelně zpozorněli, zmínka o sídle Mistra Geltara vzbudila jejich zvědavost. Nervózně jsem si poposedl. O tom jsem se možná neměl zmiňovat.
K mému překvapení mi pomohl Kern. Se svým obvyklým klidem zvedl hlavu, až se ze stínu širokého slamáku vyhoupl jeho zjizvený obličej. Stačil jediný pohled těch zelených očí, aby jejich zájem opadl.
Moc jsem se jim nedivil, zareagoval bych stejně. V těch očích bylo něco znepokojivého, šíleného, nevím.
,,Ehm," odkašlal si modrý desátník a snažil se zakrýt své předchozí zírání. ,,Mysleli jsme, že nás jedete vystřídat. Objíždíme to tu už pátý den. "
,,A pořád nic?" zapojil se rozhovoru Rin.
Vojáci se zaškaredili .
,,Ne, po té bestii ane stopa. Nejspíš na nějakýho ožralu v lese vybafla jeho stará, a on se strachy podělal. Náš pán vévoda tu nahání strašidla, ale tohle si nad krb nepověsí."
,,To by stačilo," uťal ledově desátník. ,,Za tyhle keci bys zasloužil pár ran lískovkou, aby se ti srovnal jazyk."
V duchu jsem se poušklíbl. Kdybych měl Rina poslat na lavici za všechny neuctivý výroky o našem pánovi, musel by kat sloužit přesčasy.
,,Tak hodně štěstí," snažil jsem se ukončit rozhovor. Pohledem jsem Rinovi naznačoval, aby taky vycouval. Valil jsem oči jako žába, ale ten elfskej zmetek mě evidentně ignoroval.
,,No, nějaký stopy jste snad najít museli, ne?" vyptával se nevinným hlasem.
,,V našem rajónu ne, "odpověděl desátník, ,,vyslechli jsme jenom hromadu babskejch povídaček. Jedni mleli o samotným rohatým, další zaručeně viděli draka a zbytek se shodl na temným vampírovy, co se jim v noci kolem domu prohání."
,,No tohle. Netvoři všude kolem nás. Jeden se ani nenaděje a má draka za zadkem," podivoval se Rin.
Tak tímhle mě opravdu dostal. Moje nervozita se pomalu měnila v chuť po půlelfovi šáhnout nacpat mu něco do chřtánu. Než jsem se stačil rozhodnout, zda by se mu do krku vešla jeho bota, převzal iniciativu Levigär. Oslovil muže tím povýšeným tónem, ve kterém se mísila panská nadutost s lehkým nádechem posměchu.
,,Opravdu by mě zajímalo, jak to v posledních dnech vypadá se stavem nadbytostí v našich lesích, ale Mistrův čas je drahý a jistě by jste ho nechtěli o něj zbytečně připravovat. V těhle podzimních dnech bývá často nevrlý a mohl by chtít vědět, kdo je za zpoždění jeho nákladu zodpovědný." Ke konci věty mu na tváři pohrával jemný úsměv, za který by se nemusel stydět ani hroznýš.
Desátník nepatřil k lidem, kterým je třeba něco říkat dvakrát. Popřál nám dobrou cestu a spolu se svými muži ustoupil, abychom mohli bez problémů projet.
Když jsme se jich konečně zbavili,obrátil Levigär svou pozornost na mě.
,,Doufal jsem, že své lidi zvládáte lépe, "pozvedl tázavě obočí směrem k půlelfovi.
,,Rin je vyjímka, pane." Odpovědél jsem s pohledem upřeným nad koňskou hlavu. Nebylo třeba se ohlížet, jízlivý úšklebek na Levigärově obličeji jsem si dovedl živě představit.
,,To muselo být vaše povýšení také."
Na tohle jsem už odpověď nenašel. Naštěstí tím náš rozhovor skončil a já mohl zase odcválat dopředu. Tam jsem tiše zuřil. Jestli se mi dostalo povýšení jen náhodou, pak určitě ne šťastnou. Jako řadový voják jsem byl úplně spokojený. Jednoduchá práce, stálý plat, večer posezení s přáteli od fochu. Něco jako ambice jsem vždycky postrádal. Ale rozhodně to bylo lepší, než se snažit lidem jako Rin vtlouct do hlavy trochu disciplíny. Zvlášť, když si dotyčný myslel, že je to nakažlivá choroba.
Tichor naštěstí nebyl daleko. Jakmile uvidím střechu toho čarodějského sídla, sbohem, mějte se dobře, snad se už nikdy nepotkáme. Ůkol splněn, pan hrabě v pořátku na místě určení, i s jeho vyděšeným drakem. A až se vrátíme, tak přitvrdim, zařekl jsem se. To, že mě vojáci neberou vážně si už jako desátník dovolit nemůžu.
Cesta pod námi se změnila spíš na větší lesní stezku, než aby se jí pořád dalo říkat silnice. Mistr nejspíš příliš o kontakt s okolním světem nestál. I stromy tu vypadaly nějak výhružněji. Jestli tohle vyjadřuje jeho názor na návštěvy, tak jsem nijak nestál o tu čest pozdravit mága osobně.
Můj kůň pohodil hlavou a hlasitě zařehtal. Přitáhl jsem otěže, abych ho utišil. Ani mě nebylo dvakrát hej. Lidé se bojí, čemu nerozumějí, takže proč bych já nemohl mít špatný pocit z tohohle místa, které téměř sálalo magií? Za mnou zachřupala kola vozu. Narovnal jsem ramena a kopl koně do slabin. Jenom klid.
Neušli jsme ani devět kroků, když se na cestě před námi vynořila cizí postava. Kůň pode mnou hystericky zařičel a začal se vzpínat na zadní. Málem mě shodil pod kola brzdícího vozu. S velkým úsilým se mi ho podařilo zkrotit.
,,No tak," poplácal jsem napnutou šíji, ,,to nic," šeptal jsem, přestože mě samotnýmu vyrazilo srdce až do krku. Nevím, co jsem čekal, ale opravdu se mi ulevilo, když sem ve zjevení poznal lidskou postavu, zabalenou do obyčejného, trochu prošoupaného cestovního pláště. ,,Strašpytle," pohladil jsem znova koňský krk. Jen klid.
Levigär se za mnou postavil na kozlíku, aby měl lepší výhled. Požadavek, který cizinec vznesl, směřoval k němu.
,,Přišel jsem si pro draka."
Tak tímhle mě docela dostal. Kdyby jen to! Naskočila mi z něj husí kůže. Otočil jsem se v sedle na Levigära.
Po magikově obličeji přelétl zamračený výraz. Neušlo mi, jak Kern zpozorněl. Zařídil jsem se podle jeho příkladu a nenápadně přisunul ruku k jílci meče u pasu.
,,Já draky nerozdávám. Zvlášť, když nevím, s kým mám tu čest." odpověděl Levigär samolibě.
,,A máme na spěch." houkl Rin zezadu.
Na okamžik to vypadalo, že se tu na cestě cizinec rozhodl zapustit kořeny. Pak se jeho paže široce rozpřáhly a neviditelná síla mě srazila ze sedla. Zůstal jsem ležet s vyraženým dechem, zatímco kolem řičely zděšení koně. Uklidňující kouzlo nejspíš nebylo stavěno na takové případy.
V tom hluku jsem rozeznal i lidské výkřiky. Překulil jsem se na kolena, ale ke vstávání jsem se nedostal. Vzduch kolem se zachvěl a přinutil mě zavřít oči. I ten krátký pohled, co se mi naskytl, mě přesvědčil, že bych je už otvírat neměl.
To, co jsem považoval za člověka, shodilo plášť, pod kterým se zaleskla tmavá kůže, a zaútočilo na vůz. Kern vyskočil jako blesk, aby se vzápětí zhroutil do prachu cesty. Uslyšel jsem Levigärův výkřik a přes víčka mi problesklo fialové světlo. Země se mi pod prsty chvěla. Pak jsem si uvědomil, že se neklepe zem, ale já.
Musel jsem sebrat veškerou vůli, která mi zbyla, abych se postavil. Levigär se už taky válel na zemi a okolí naplnil zoufalý dračí nářek. Vůz se překlopil a z něj se vykutálelo šupinaté dračí tělo. Sid se klepal snad ještě víc než já. Jeho vyděšený pohled zatěkal kolem a zastavil se na mě. Pak se ke mě rozběhl! Málem mi podrazil nohy, když se za mnou stočil do kňourajícího klubíčka.
Roztřeseně jsem zvedl pohled zpátky k vozu. Zpod roztržené plachty se vymotala tmavá postava. Měla sice tělo jako člověk, ale z obličeje zářily žluté, nelidské oči se svislými zorničkami. Pak roztáhla černá netopýří křídla a já jenom zaúpěl. Blížil se a já nemohl odtrhnout pohled od těch přimhouřených očí. Stejně jako myš, než se do ní zaryjí hadí zuby.
Najednou do tmavých zad narazila zářící kulička a po těle se rozlezla matná chapadélka. Stvůra se prohnula. Pár zuřivých třepnutí křídel však stačilo, aby se jich zbavila. Ještě jednou mě přejela pohledem, než se otočila se na pobledlého Levigära.
Čaroděj stál vedle převráceného vozu stejně neústupně jako skála, ruce napřažené před sebou v sesílání kouzla. Jeho sok ho okamžitě napodobil. Jejich vůle se s tichým plesknutím srazily a vykreslily ve vzduchu pokroucený oranžový blesk. Teď, když byl plně zaměřen na Levigära, zaútočil Kern s Rinem. Společně se jim podařilo srazit stvůru na zem a přenesli boj do zcela obyčejné rvačky.
Teprve niní jsem si uvědomil, že pořát trčím na místě jako patník. K čertu s tím vším. Vytáhl jsem meč, a i když se pořádně třásl, vyrazil k nim. Skončil jsem v půli cesty, když z klubka vylétl půlelf a srazil mě na zem. Znovu jsem se vyškrábal na kolena a otočil jeho bezvládné tělo. Strašně jsem si přál, aby nebyl mrtvý. Obličej měl zalitý krvý z rány na čele, ale naštěstí dýchal a nevypadal, že by s tím měl v nejbližší době přestat. Udělal mi tím nesmírnou radost.
Levigär dokončil zaklínadlo a snažil se zamířit. Rukou, ve kterých pulzovala uvězněná síla se pomalu začínal zmocňovat třas. ,,Kerne!" zaječel a uvonil prsty. Jeho přítel okamžitě uskočil od soupeře a zem před nimi rozryla široká brázda.
,,Sakra," Levigär zaklel, když jeho kouzlo minulo cíl. Každý pokus ho připravoval o potřebnou sílu.
Tmavá postava se ohlédla jeho směrem. Než se stačila soustředit, vrazil jí Kern ramenem do žaludku a oba se svalili zpátky na zem. Od jejich zmítajících se těl odletovaly kusy hlíny a kamínků. Pak se ozval praskot lámaných kostí. Kern zaskučel, ale stvůra ho pevně tiskla k zemi. Kosti zakřupaly podruhé.
Najednou sevření povolilo a po tmavých zádech se rozstříkla krev. Vytrhl jsem meč z rány, abych mohl bodnout znovu.
Slyšel jsem o bojovnících, kteří ve válečné zuřivosti zapomínají na všechno kolem a zbyde jim jen žhavá zuřivost. Já k nim rozhodně nepatřil. Nepřestal jsem se bát, ale, sakra, přece si tu nenechám pozabíjet lidi, které jsem měl za úkol chránit! Sloužit tělem i duší, tak nějak to znělo, když mi předávaly modrou pásku. A já to dodržím.
Černá křídla se v křeči rozepjala a odstrčila mě stranou. Okamžitě jsem vrhl zpátky. Meč zasvištěl, ale máchl jsem naprázdno. Tmavé tělo se prudkým skokem odrazilo a ve vzduchu těžce máchla křídla. Dopadl kus dál na všechny čtyři, s číhavým pohledem žlutých očí. Postoupil jsem o krok dopředu. Za mnou vyskočil na nohy Kern. Na někoho se zlomenou rukou a nejspíš i hezkou řádkou žeber dosti čile. To jsem ale momentálně neřešil.
Na okraji mého zorného pole stál Levigär vně narychlo načrtlého kruhu, oči zavřené, ale rty se mu nehlučně pohybovaly. Vedle něj se snažil vmáčknout do země drak. Udělal jsem pár kroků do strany a doufal, že mě to napodobí a neotočí se na Levigära. Nestalo se. Stvůra mávla křídly a poskočila dozadu, aby nás všechny dostala a oči. Chtěl jsem mu zastoupit cestu ke kruhu a drakovi, ale Kern mě zezadu zadržel. Levigärova magie nejspíš začala působit, protože vzduch se kolem něj začal tetelit. Stvůra s sebou trhla, ale okamžitě se vyzívavě napřímila.
Zatímco Levigär neustále šeptal zaříkadla, jeho protivník stál tiše, nehnutě jako socha. Jenom praskající vzduch dokazoval, že je souboj vůlí oboustranný. Pozoroval jsem to s bázlivým respektem. Mezi tím Kern, poněkud méně zaujatý, s temným pohledem obcházel okolo a hledal nejvhodnější místo pro útok, kdyby se věci nevyvíjely podle plánu.
Na Levigärově čele se leskly kapky potu. Jeho oči se najednou vítězně zaleskly, když počáteční odpor pomalu zeslábl. Démon, jehož původně odhadl do třetí hyerarchie, byl mnohem slabší, než se původně obával. Zaklínadlo nabylo na hlasitosti, vzduch kolem stvoření se bláznivě roztančil. Všiml jsem si, jak se tmavá postava přikrčila. A pak, rychleji než jsem stačil zareagovat, se bleskově vrhla stranou a dopředu. Levigär, překvapený náhlou ztrátou protiváhy zakolísal a přerušil soustředění. Vyvedený z rovnováhy už neměl šanci se srážce vyhnout.
Náraz démonova těla ho odhodil na dva kroky dozadu. Kern vyrazil okamžitě, ale Sid zareagoval ještě rychleji. V jeho úzkých, hadích očích se přibližující postava démona zrcadlila dvakrát tak hrozivá, než mohla být. Drak zasyčel a sekl po napřažených pažích. Měl drápy schopné hravě rozpárat pumu. Chyba byla, že měl při útoku pevně zavřené oči. Když ho za krk popadly silné ruce, přešlo syčení do vyděšeného pískotu. Démon ho připíchl k zemi jako užovku a shrbil ramena soustředěním. Než se k nim stačil kdokoliv dostat, vybuchl prostor nad nimi ostrým, bodajícím světlem. Kern, který stál blíž, se odvrátil, s očima plných slz a nejspíš oslepený.
Zlatý kruh, zářící svým vlastním plamenem, klesal k zemi s se stejnou pomalou neústupností, jakou putuje slunce po obloze. Démon s drakem byli v jeho středu.
Mžoural jsem po Levigärovi. Musel tam někde být. Konečně jsem ho rozeznal, černou skvrnu jeho učednického roucha v moři jasu. Když se mi podařilo jakž-takž zaostřit, nemohlo mi ujít, že kruh protne ležící postavu někde ve výši pasu. Představa Lenigärova trupu, povalujícího se tu bez nohou mě donutila vrhnout se přímo do centra toho magického světla.
Proklínal jsem při tom všechno, na co jsem si byl schopen vzpomenout. S jednou rukou na očích jsem poslepu šátral po Levigärovi a doufal, že ho nahmátnu dřív, než se to celé zvrtne. Až nepříjemně blízko mě chrčel přidušený drak. Bylo mi ho líto, ale momentálně se všechmy moje myšlenky točily kolem nutkání vypadnout co nejdřív a nejdál. Konečně mi pod prsty zašustila jemná látka. Světlo, které mě oslepovalo i přes víčka zesílilo. Chtěl jsem věřit, že si to jen namlouvám. Dost nešetrně jsem trhnul nehybným tělem, protože se mě i přes veškerou snahu začala zmocňovat panika. Zpod prstů se ozvalo rozčilené zasténání. Okolní záře překročila únosnou mez, která mě přinutila přikrýt si oči oběma dlaněma. Pak najednou zmizela a nechala po sobě jenom temnotu.
Magický kruh klesl téměř až k zemi. Když narazil na další dvě osoby, zvětšil svůj průměr, aby mohl pohltit i tenhle nečekaný náklad. Jakmile se přiblížil na nejnižší bod své dráhy, s téměř neznatelným zachvěním se prudce smrštil a zmizel. S sebou si vzal krom dvou lidí, démona a vystrašeného draka i kus nerovné země a kamínků.
|
