Přistáli na tmavém hřbitově. Darjiny
pocity byly asi něco jako starý, rozpadlý a děsivý. Aëvan to tu dobře znal.
Dovedl ji k dávno neopravovanému kostelíku. Uvnitř však bylo sucho.
Vprostřed bylo na zemi ohniště. Darje to přišlo jako znesvěcení, ale nic
nenamítala. Zato v čele byl překrásný oltář. Byl vlastně naprosto
obyčejný. Byl vlastně jenom z kamene. Jenže tu bylo něco víc než jen
obloukový oltář z kamene a napůl zbořený kostel. Byla tu cítit neuvěřitelná
moc. Všudypřítomná, vše prostupující. I ta nejšpinavější krysa tu byla cítit
obrovskou mocí.
Přistoupila
blíž, uchvácená více, než aby si mohla uvědomit, že Aëvan zmizel. Na hrubě
tesaném podstavci se klenul oblouk
z jakoby na sebe naskládaných oválných kamenů. Byl vysoký asi tak, že by
jím mohla akorát projít.
Rozhlédla se.
Nikdo jiný tam nebyl, ani Aëvan, i když si nemohla vzpomenout kam šel. Teď ale
byla ráda, že tu není. Kdyby ji jen viděl co tu dělá... Ironicky se zasmála.
Ten mi nemá co mluvit do toho, co tu dělám. Vzal mě sem přece on.
Vyškrábala se na
postavec, avšak síla, kterou kameny vyzařovaly ji zase málem odhodila zpět.
Celý oltář byl pokrytý vrstvou prachu. Dotkla se jednoho kamene z oblouku
a zdálo se jí, že je tam něco vyryto. Opravdu. Pod vrstvou nečistot se zaleskly
modré jiskřičky. Zářivý symbol se třpytil a vydával skoro tolik světla, co
pouliční lampa.
Na chvíli se při
tom přirovnání zarazila. Tenhle svět byl tolik jiný, plný magie a moci, všechno
byla vlastně taková fantasmagórie, na kouzla a čáry nikdy nevěřila, ale zdál se
jí o tolik bližší než ten moderní, nicneříkající a povrchní, ve kterém žila.
Tady měla co objevovat, cokoli ji tu mohlo překvapit, určitě by tu chtěla
žít... Ale kde vlastně je? Jen na opuštěném venkovském hřbitově. Možná se jí to
jenom zdá. Protože jak by mohla v této civilizaci existovat magie? Jak by
mohla, když na ni dnešní lidé zanevřeli a všechno, co magií jen zavání, si
snaží vysvětlit vědeckou cestou? A dokonce když se jim to daří?
Moc otázek pro
tak kouzelnou chvilku. Dala se do očišťování ostatních kamenů, protože doufala,
že na nich budou další symboly, které jí pomohou přijít jejich významu na
kloub. Nakonec se objevilo šest třpytivých rytin v horní části oblouku,
vždy ob jeden kámen. Neměla ponětí, co je to za symboly, mohly to být runy. Ale
o runách jen slyšela a pouze její představa by mohla potvrdit, že je to tak.
Stála tam oslepena jejich září a vychutnávala si tu moc, která na ni působila,
když tu náhle a bez varování se dveře od kostela prudce rozrazily a vešel
Aëvan. Darja vykřikla, protože byl celý od krve. On však stál v úžasu a
oněmění a zíral na osvětlený vnitřek a hlavně na ní a oltář. „Bože, Darjo,
dělám na tom roky! A ty si jen tak přijdeš a objevíš runy staré tisíce let,
které tam nikdy předtím vryté nebyly!“ „Možná si je hledal jenom ve špatnej čas...“
Právě si všimla, že měsíc je přesně v polovině, jen její nedokonalé
znalosti jí nedovolily říct, jestli couvá, nebo dorůstá. Jeho slabé světlo teď
dopadalo oknem ve střeše přesně na podstavec a oltář. Pochopil to a taktak se
chytil nejbližšího sloupu, aby nespadl. „Aëvane, co se ti stalo? Musím ti to
aspoň ňák zavázat. Ztrácíš hrozně krve! Tak co se ti ksakru stalo?!“ Mdle se
uchechtnul. „Ále... Měl sem menší incident s jednim chlápkem ze
záhrobí...“ To bylo už i na Darju moc. Švihla sebou vedle něj.
