Nevěděla jak
dlouho byla v bezvědomí, které nejspíš přešlo v bezesný spánek, ale
venku už bylo světlo. Zjistila, že ji někdo přikryl pláštěm – páni, vypadá jako
plášť opravdovýho mága! – ale kdo by mohl, když Aëvan... Bože, Aëvan!
V noci vypadal na umření, tak kde sakra je?
Vstala a
protáhla se. Bezesná noc na tvrdé rovné podlaze jí na energii nepřidala. Ale
ta, co jí chyběla, jako by se sama dočerpala ze zde přítomných, jí zatím
neznámých, sil. Na zdřevěnělých nohou se dobelhala k obrovským dveřím
skoro ruiny kostela. Jedno křídlo bylo napůl vytržené ze zrezivělých pantů,
druhým, otevřeným dokořán, se procházelo.
Chtěla se trochu
poohlídnout po tom, co zbylo z hřbitova. V neprostupném roští byla
vyšlapaná cestička, teda spíš tunel. Po pár metrech křoví záhadně končilo, a
tráva tam rostla pouze ukázkově zelená, jestli vůbec rostla a nebyla umělá.
Prohlížela si
popraskané náhrobky a luštila jména. Všimla si, že jedna náhrobní deska je
poodsunutá a kolem je na zemi plno krve. Na utnutém, jo utnutém a to velice
čistým řezem, náhrobku byl jen datum narození a úmrtí * 26. 9. 1753 + 17. 2.
1809. No to mu moc nebylo. Na druhé půlce, kterou našla opodál bylo jméno: George
Řezník. Divný jméno. Jestli byl povoláním řezník a uložili ho do rakve se
všema svejma fidlátkama, tak se nedivim, že Aëvan byl tak zřízenej.
Podivila se
svému uvažování. Už jí to vůbec nepřišlo divné. Jako by se pro tohle narodila.
Do těch zvláštních událostí se dostala tak rychle a zapadla do nich, přestože
pegasové ani polomrtví, či snad nemrtví ze záhrobí vážně nepatřily k její
dřívější běžné rutině. A ještě něco jí přišlo nepravděpodobné. A to byl Aëvan.
Zná ho přece ani ne 24 hodin a chová se k němu, jako k... bratrovi. Možná
k sobě patřili dříve než se poznali.
Zase moc
přemejšlí. Radši by ho měla najít. Jestli ještě vůbec žije...
