|
|
Rina probralo lehké štouchání doprovázené netrpělivým hlasem. Chvilku trvalo, než se v jeho zamlženém vědomí zformoval do slov. ,,...tak se sakra prober, nemůžu tu s tebou tvrdnout celý den. Slyšíš?!"
,,Né," zaskuhral Rin. ,,Nech umírajícího na pokoji." zaúpěl a stiskl si třeštící hlavu. Proč tady probůh leží? Kernův hlas se mu zmovu zařízl do mozku.
,,Kdybys umíral, neobtěžoval bych se s tebou. Vstaň."
Protože Rin poslouchal rozkazy jen vyjímečně, zůstal ležet.
,,Díky za upřímnost. Jednoho opravdu potěší když ví, že pro své přátele není přítěží." odsekl.
Kern se při slově ,přátele´ trochu zarazil a vrhl na půlelfa překvapený pohled. Rin se v duchu ušklíbl a nadzvedl se na loktech.
,,Kde jsou ostatní?" Pohledem přejel po rozryté hlíně kolem, převráceném vozu s rozervanou plachtou, a nakonec i po samotném Kernovi, kterému pomalu natékala poraněná tvář. Kolečka zapadly do sebe a Rin se rychle dotkl svých krvý slepených vlasů.
,,Co tu dělal ten démon?" Půlelf se podezřívavě rozlédl. ,,Když se půjdu kousek projít, nenajdu tam někde ležet kousky ostatních," zeptal se opatrně. Ne že by ho Levigärovi ostatky mohly nějak rozrušit, ale Trestra by sbíral opravdu nerad.
,,Zmizeli. Musíme to oznámit Geltarovi, ten snad bude vědět, jak je dostat zpátky. Tak si pospěš."
Rin se pomalu postavil na nohy a ušel pár kroků.
,,Jestli tě to zajímá, tak jsem v pořátku. Teda na to, že mi málem urazil hlavu jeden vzteklej démon,"oznámil kousavě. Země mu připadala trochu vratká, ale přežil už horší věci. Chtěl ještě něco dodalt, ale cesta byla prázdná. Kern očividně nehodlal čekat, až se vypovídá. Opatrným klusem ho dohonil.
,,Co se vůbec stalo?"zeptal se, aby nemusel myslet na tupou bolest v hlavě.
,,Nevím."
,,To si mi to opravdu vysvětlil."
,,Prostě zmizeli. Kolem tý stvůry vybuchlo světlo a když pohlaslo, byli všichni pryč," zavrčel Kern.
,,Určitě se teleportoval." Rin mrknul stranou na Kerna. Nevypadalo to, že by ho svýma znalostma nějak oslnil.
,,Trochu toho o magii vím," pokračoval. ,,Elfové ji mají jako koníček, něco jsem se od nich přiučil." Zdálo se mu to, nebo se Kernův nehybný výraz při této zmínce nepatrně zachvěl?
,,Potkal jsi někdy elfy?" zeptal se.
,,Jednou jsem navštívil jejich vesnici. Nezůstal jsem tam dlouho, neradi viděli mezi sebou-" Kern se zamračil. ,,-někoho jako já."
Rin znovu zašilhal na svého společníka. Z téhle strany měl dokonalý výhled na dlouhé jizvy, které se mu táhly až na krk. Touhle odpovědí se však posunul na Rinově žebříčku sympatií o pár pater výš.
,,Na mě se taky dvakrát nadšeně netvářili. Ale matka byla elfka, tak mě trpěli. Kvůli ní. To, že jsem se jednou sbalil a zmizel mezi lidi, brali jako odstrašující příklad míchámí krve." Kern nic neříkal a tak Rin pokračoval.
Když později ztichl, nebylo to tím, že by mu došly témata k hovoru.
,,To byla krev, co si vyplivl?"
,,Ne."
,,No to teda jo," rozčílil se Rin. ,,Nejsem úplně slepej, abych si nevšiml, jak tu chrchláš červenou a tak nenápadně se kroutíš na jednu stranu!"
Kern po měm hodil nevrlým pohledem.
,,Nech to být."
,,To teda nenechám." Rin demonstrativně zastavil.
,,Až ti ta žebra prorazí plíce a ty se udusíš vlastní krví, nechci tady zůstat trčet a hledat ten čarodějnej barák sám."
,,Dovedu tě tam," zavrčel Kern a taky zastavil. ,,Ale musíme si pospíšit. Než se setmí, musíme tam být."
,,Než se setmí, budeš tuhej."
,,Zvládnu to," odpověděl neklidně Kern s pohledem upřeným na nebe.
Rin si odfrkl. ,,Jo, jasně, toho že za chvilku bude kolem víc krve než v tobě si prostě nemám všímat." Jenže Kern už pokračoval v cestě k Tichoru.
,,Tak aspoň zpomal! Tím, že se uštveme, nikomu nepomůžeme," poukázal Rin, když ho znova dohnal.
Kern se prudce otočil. V lesním šeru se jeho oči divoce zablýskly.
,,Říkal jsem, že se tam musíme dostat, než zapadne slunce!"
,,Pro mě za mě se klidně zabij," ohradil se vztekle Rin. ,,Ale buď tak laskav a udělej to, až mě dovedeš ke Geltarovi. Já totiž narozdíl od tebe tyhle sebevražedný choutky nemám!"
Ještě okamžik stáli proti sobě, oba neochotni ustoupit. Pak Kern sklopil pohled.
,,V tom případě bys mě měl poslechnout," řekl tiše.
,,Jo? A to proč?"
,,Jakmile vyjde měsíc, roztrhám tě. Ještě se nedokážu ovládnout."
Rin překvapeně pohlédl do jeho zelených očích. Teď už dokázal jejich nepřirozený lesk pojmenovat.
,,Myslím, že jsi mě přesvědčil," změnil názor.
* * * * *
Ticho, tma a nekonečná lehkost. Připadal jsem si, jako bych se vznášel. Nebylo to nepříjemné. Možná, že kdybych věděl, co se sakra děje, začal bych si to užívat. Takhle mi nezbylo, než strnule čakat, co se stane dál. Netrvalo dlouho, když celou mou bytostí proběhlo znepokojivé zachvění. Ne, že bych byl předtím klidný, ale teď se mé obavy ještě prohloubily. Naštěstí jsem neměl dostatek času nad tím uvažovat, protože vzápětí se přede mnou vytvořilá zlatá trhlina a hodila mě vstříc obyčejným přírodním zákonům.
Můj dopad nepatrně změkčila nízká tráva, které bylo kolem habaděj. Vedle mě žuchl Levigär, kterého jsem pořád svíral za hábit a nejspíš i strhl s sebou.
Nijak jsem se vstáváním nepospíchal. Cítit pevnou zemi pod sebou mi dodávalo pocit jistoty. Zato můj společník čile vyskočil na nohy. Po jeho sebevědomém pohledu nebylo ani stopy, nahradila ho nejistota a možná i trochu strachu. Nevzrušeně jsem pozoroval, jak se rozhlíží kolem dokola, obočí svraštělé. Já si kupodivu už žádné starosti nedělal. Tráva voněla a v rytmu větru se mi otírala o tvář. Uvědomil jsem si, jak dlouho jsem si neudělal volno.
Levigär pomalu sesbíral střípky svého pošramoceného sebevědomí, zatímco kontroloval četné kapsy svého oděvu. Když promluvil, skoro mě rozesmál.
,,Tahle menší nepříjemnost" - tak se vyjádřil o setkání s něčím, co nás jenom náhodou nepozabíjelo - ,,je opravdu politováníhodná."
Líp by to neřekl ani Rin. A že ten dokáže kecat nemožný hovadiny.
,,Pokud se memýlím, mířili jsme někam támhle." zadíval se směrem k nedalekým horám.
Zapátral jsem v paměti, jestli se v okolí vévodství vyskytuje nějaké podobné pohoří. Byl jsem si až bolestně jist, že ne. Tohle zjištění mě vrátilo k mým obvyklým starostem o nejbližší budoucnost. Postavil jsem se vedle Levigära, který se zachmuřeným výrazem žmoulal něco ve svém hábitu.
,,Takže zpátky se vrátíme na druhou stranu?" Tahle otázka mi připadala momentálně nejaktuálnější. Levigär se na mě obrátil se svým pokřiveným úsměvem.
,,Nevíme jak daleko je zpátky." odpověděl. ,,Démon vyvolal meziprostorový portál, i když riskoval, že s drakem se mu zhroutí v půli cesty. To se mu taky stalo. Takže bude lepší, když půjdeme po jeho stopě."
Chvilku jsem počkal, než se jeho slova vstřebala.
,,Máme ho jít ještě hledat?"
,,Přesně," pochválil mojí bystrou úvahu.
Na chvíli ve mě zahořel kratičký vnitřní boj mezi rozumem a smyslem pro povinnost. Netrval moc dlouho.
,,Tak to se mnou nepočítejte. Nebudu se honit za něčím, co se mě pokusilo zabít."
V Levigärových černých očích se zajiskřilo.
,,Prosím." mávl rukou, aby obsáhl zvlněnou pláň porostlou nízkou travou, která nás obklopovala. ,,Hodně štěstí, zbývají vám už jenom tři světové strany, ze kterých si můžte vybrat."
Ze slunce zbýval na obloze jen malý rudý proužek, když jsme došli k úzké stezce ztrácející se mezi obrovskými balvany. Jak je vidno, nakonec jsem se tedy rozhodl s Levigärem jít, ale moc nadšení v tom nebylo. Můj společník pomocí tmavě modrého krystalu, který vytáhl kdoví odkud, našel místo, kde byla půda rozrytá, se zřetelnými stopami začínajících zdánlivě odnikud. Nebylo je těžké sledovat až sem, protože hysterický drak za sebou nechával hluboké brázdy.
Teď jsem si prohlížel strmou cestičku, na které by si nohy zlámala i horská koza. Levigär se postavil vedle mě a zapřel si ruce v bok.
,,Půjdeme nahoru, tahle cesta slouží nejspíš jenom pro odstrašení nezvaných návštěv," prohlásil, měříc si tu kupu štěrku zarputilým pohledem. Pomyslel jsem si, právě takovou nezvanou návštěvu momentálně představujeme mi, ale raději jsem mlčel. Stejně by mi to nepomohlo.
Levigär šel napřed a já opatrně našlapoval v těsném závěsu. Nebylo to tak hrozné, jak se to na první pohled jevilo. Zdálo se mi, že se těsně před došlápnutím země trochu pozmění. Levigär stále sledoval modrý krystálek na napřažené dlani a když poté s ledovým klidem prošel přímo skrz šedavý kámen, přestal jsem nad tím dumat.
Před námi se rozevřela obrovská římsa, na jejímž vzdálenějším konci se tyčila stavba z bílého křemene, přilepená z jedné strany k samotné skále. Další stěna se rozprostírala po celé šířce placu a čněla ještě kus za něj. Aby se nesesula do hlubiny pod ní, podpíralo ji množství silných trámů. Překvapeně jsem zahvízdal. Levigär mě ale hned stáhl za zakrslou borovici, která se tu navzdory nedostatku půdy uchytila. Neviděl jsem v tom žádný smysl, protože větve těžce zkoušeného stromku byly tak řídké, že nás kryly stejně dobře, jako bychom se krčili za opadaným jalovcem. Ale nic lepšího se v okolí nevyskytovalo, tak jsem si poslušně dřepl vedle Levigära.
,,Musíme se dostat dovnitř," oznámil mi. Oči se mu při tom leskly potlačovaným vzrušením. Tak nějak jsem byl s tou záležitostí už smířený, takže jsem jen tiše poslouchal další pokyny.
,,Čaroděj, který tady žije, porušil nepsanou Dohodu, protože se odvážil zasahovat do Mistrova území. To je mezi čaroději považováno za vrchol neslušnosti." Levigär se ohlédl ke křišťálové stavbě.
Tak to mi chybělo ke štestí, dostat se mezi dva rozhádané čaroděje. Připojil jsem se k zírání na hladké stěny, ve kterých se odrážely poslední sluneční paprsky. Napadaly mě samé veselé myšlenky typu - jen se pořádně koukni, ať máš hezký vzpomínky na svoji poslední službu. Potřásl jsem hlavou, abych je vypudil. Naštěstí Levigär zase pokračoval, takže jsem se soustředil na něj.
,,Drž se za mnou a hlavně tiše. Já se postarám o kouzla, a ty o případné nežádoucí osoby." Tohle se mi moc nelíbilo, ale Levigär se už nenápadně sunul vpřed. V návalu vzrušení zapomněl na své obvyklé odměřené vykání
Připadal jsem si naprosto uhozeně, snažit se nenápadně vetřít do čarodějova svatostánku, s mečem u pasu a nedoučeným kouzelníkem po boku. Než jsme došli k jedné ze stěn, vyhouplo se nad námi hejno zářivých hvězd a já si stačil přeříkat všechny modlidbičky, které mi zůstaly v hlavě z dětských let. Vzpomněl jsem si jen na dvě, ale zato jsem je přeříkal pětkrát.
Konečně jsme se krčili ve stínu a Levigär prsty přejížděl po zdobeném okením rámu.
,,Umíš to otevřít?" sykl mým směrem.
,,Jsem voják, ne zloděj," odpověděl jsem tiše a zalitoval, že tu není Rin. Ten dokázal vlézt téměř kamkoliv.
,,Co takhle trošku magie?" zkusil jsem to.
,,To můžeme rovnou zaklepat na hlavní dveře."
Chvíli jsem poslouchal, jak se Levigär bezvýsledně snaží, než jsem ho odstrčil. Čaroděj to mohl být dobrý, ale jako zloděj byl úplně k ničemu.
Okno srdnatě odolávalo, nicméně nakonec se mi ho konečně podařilo vysadit. Levigär vklouzl do tmy za ním jako první, po chvíli jsem se váhavě protáhl i já. Měl jsem z toho špatný pocit. Bylo to poprvé, co jsem se k někomu vloupal a to, že onen dotyčný patřil k čarodějům dodalo mému strachu ještě ostřejší hrany. Levigär si promísil v dlani nějaký prášek a jemně do něj dýchl. Z jeho ruky se rozšířila slabounká záře. Němě jsem přikývl, když si přiložil prst na rty a neslyšně vyrazil k oblouku dveří.
Naše kroky tlumil koberec, natažený středem chodby. Před každou zatáčkou zakryl Levigär světélko druhou dlaní, aby nás jeho svit neprozradil. Míjeli jsem dveře, u kterých jsme se občas zastavili, ale nikdy se je nepokoušeli otevřít. Každý kout tu vyplňovalo mrtvé ticho, ani jednou jsem nezaslech dech spícícho člověka nebo cupot myších nožiček, prchajících před světlem. Začínalo mě to znervózňovat. Najednou se kroky přede mnou zastavily a já křečovitě sevřel jílec zbraně. Jediný zvuk, který se nesl chodbou byl i nadále náš tichý dech, tak jsem sevření zase povolil. Levigär sklonil dlaň níž, aby osvětloval i zemi před námi. Všude se třpytily částečky jemného prachu, ale na zašlém koberci se jasně rýsovala cestička, kde byl prach smeten častým používáním. Levigär mě vyhledal pohledem a ukázal na dveře, ke kterým stopy v prachu vedly. V kouzelném světle hořely jeho oči hlubokým, černým ohněm. Sevřel jsem čelisti a přikývl.
Postavili jsme se každý k jednomu zdobenému křídlu, já tiskl meč a Levigär si vzal na pomoc amulety, které vytáhl ze svého hávu. Naslouchali jsme, přitisklí na chladné dřevo, ale místnost byla tichá jako všechny předchozí. Konečně Levigär přikývl a já s největší opatrností zmáčkl kliku. Nebylo zamčeno, dveře se s lehkostí, která dokazovala, že jsou často používány, nepatrně pootevřely. Ihned jsem uskočil stranou, když mi na tvář dopadl proužek tlumeného světla. Levigär nahlédl dovnitř a otevřel pěst, aby mu mezi prsty pronikly paprsky jeho kouzelné záře. Uslyšel jsem, jak překvapeně vydechl.
Navzdory všemu se ve mě probudila zvědavost. Natáhl jsem se, abych mu nahlédl přes rameno, ale Levigär se protáhl do pokoje a zmizel za dveřmi. Urychleně jsem ho následoval a potichu za námi zavřel. Teď, když jsem byl vevnitř, mi k uším dolehl slabý šum, který prostupoval celou místností. Otočil jsem se na Levigära, jehož tmavá silueta stála nehybně uprostřed místnosti, ale vzápětí jsem se přitiskl na dveře, s očima široce rozevřenými překvapením.
Před úzkým zalomeným oknem se několik stop nad zemí vznášela štíhlá postava, zřejmě v hlubokém spánku. Dlouhé, tmavé vlasy se jí jemně vlnily kolem bledého obličeje, i když se vzduch kolem ani nehnul.
Stál jsem jako přikovaný, jako by jí každý můj pohyb mohl probudit. Světlo, před kterým jsem předtím ucukl, vycházelo ze symbolů, vyskládaných do mozaiky pod nehybným tělem. Pulzovaly, v pravidelném rytmu teměly, aby se za chvíli rozsvítily ve svém vlastním rytmu. Připomělo mi to tlukot srdce. Levigär si zvedl dlaň k ústům a zašeptal pár tichých slov. Poté zvedl ruku do výše ramen a nechal své světélko vznášet se ve vzduchu jako třpytivý mráček. Němě jsem pozoroval, jak pokleká u vzoru na podlaze a přejíždí dlaní nad drobným tělem. Rostla ve mě děsivá jistota. Odlepil jsem se od dveří a bázlivě se k nim přiblížil. Světlounce modré šaty na jejím pohublém těle volně vysely a pod očima se rýsovaly tmavé kruhy.
,,Je mrtvá?" hlasitěji než šeptem jsem se mluvit neodvážil. Levigär ke mě zvedl své černé oči.
,,Jak se to vezme. Přechází z jednoho života do druhého."
Nechápavě jsem svraštil obočí. Levigär se opatrně natáhl a stáhl z bílé šíje hedvábný šátek. Pod ním se na krku objevily dvě rudé stopy, kolem nichž byla kůže zčernalá a seschlá.
,,Stává se z ní upír, tohle to jenom zpomaluje," ukázal na vzory pokrývající podlahu. O krok jsem ustoupil. Teď mi bylo jasné, že její pleť má opravdu průsvitnou barvu, že to není jen hra měsíčních paprsků.
,,Jdeme odsud," šeptl jsem a couval ke dveřím.
,,Zůstaneme," zasyčel Levigär a postavil se čelem ke mě.
,,Jestli si myslíš, že tady zůstanu, tak jsi blázen. Nechci vědět, co je v těch ostatních pokojích." Zašátral jsem po klice, oči stále upřené na přízrační obličej. Opravdu se mi nechtělo odkrývat další tajemství, které se tu ukrývaly.
Levigär se dvěma dlouhými kroky přenesl ke dveřím a chytil mě za ruku.
,,Přestaň se chovat jako zbabělec," vmetl mi do tváře. ,,Teď před ní možná utečeš, ale až se probudí, bude to mnohem těžší,"šeptal tvrdým, nesmlouvavým hlasem.
,,Tohle je totiž zakázáno,"stáhl mě blíž k upírce. ,,Když tě kousne dlak, nakazíš se něčím na způsob nemoci, ale upír, navzdory všeobecnénu přesvědčení zabíjí. Pokud nechá naživu, tak jen proto, že potřebuje nové tělo. Naučili se žít z nás, vypálit lidskou duši, aby zaujali její místo. Pak se jen těžko zabíjí, protože člověk už prakticky mrtvý je."
Chtěl jsem ucuknout, ale Levigärův stisk zesílil.
,,A víš jakou moc získá, když se zakousne do čarodějky?"
,,Ne," zařval jsem polohlasně a vytrhl se ze sevření.
* * * * *
,,Můžeš vykrvácet?"
Pauzu na odpověď vyplňoval jen sýpavý dech.
,,Blbá otázka, co?"pokračoval Rin a otřel si volnou rukou čelo. Druhou měl obtočenou kolem Kernova pasu, aby ho mohl podepřít. Poslední kus cesty se už Kern pomoci nebránil, protože zlámaná žebra konečně pronikla do plic a znemožnila mu vzpřímenou chůzi.
,,Ne, že bych chtěl čeřit vodu, ale začíná se trošku šeřit, nezdá se ti?"
Kern zvedl oči k obloze. Nebylo pochyb, měsíc vyjde každou chvíli.
,,Zastav," zachrčel a svezl se z Rinových ramen. Půlelf nervózně přihlížel, jak odvazuje od pasu malou láhev a zhluboka připíjí.
,,Dobře," promluvil, když pečlivě zazátkoval hrdlo, ,,pokračuj stejným směrem, dokud nenarazíš na pár zbloudilých kamenů. Od nich doleva, asi poloviční vzdálenost, roste tam červený dub, jediný v okolí. Půjdeš, kam ukazuje uschlá větev. Koukej pod nohy, protože ve správným směru roste čas od času trs konvalinek, nikde jinde nejsou. Dovedou tě k Geltarovi."
,,Tomu staříkovi už taky pěkně protáčjí kolečka, co?"
,,Mistr nesnáší neočekávané návštěvy." Kern vyplivl další várku krve. ,,Takže buď velmi pokorný, až ho najdeš."
,,Jak jinak," zaculil se Rin. ,,Oznámím mu unesení jeho učně a draka jako bych ho žádal o ruku milované dcery."
Kernův zachmuřený obličej ještě potemněl.
,,S drakem opatrně, Geltar o tom neví. Levigär ho našel za jeho zády. Ani o mě se příliš zmiňovat nemusíš," ušklíbl se. ,,Mě taky příliš v oblibě nemá."
Rin zahvízdal.
,,No, to povyšuje mojí osobu z označení ,otravná nečekaná návštěva´ na ,nosiče otravných a velmi rozčilujících zpráv, opět nikoliv vítaných," úkosem pohlédl do zelených očích. ,,Vlastně mám vzít na svá nebohá bedra čarodějův výbuch, až zjistí, že potřebujete vytáhnout z maléru, o kterém neměl ani tušení," dokončil a přimhouřeně pozoroval Kernův výraz. Kernův pohled se ani nezachvěl.
,,Mám to brát jako odmítnutí?" zeptal se tichým hlasem.
Rin se ušklíbl.
,,Ne," vyplivl nakonec, jako by toho rozhodnutí litoval. ,,Přece v tom Tresse nenechám lítat. A navíc, až velitel zjistí, že jsme ztratili naše koně, bude skákat tak, že se mu nevyrovná ani tucet nakvašených čarodějů," dodal nakonec.
* * * * *
Tma, ticho a Levigärova záda. Těhle tří věcí jsem si momentálně užíval dosytosti. Po menší výměně názorů, která ovšem proběhla ve vší tichosti, jsem svoje rozhodnutí s bleskovým odchodem trochu přehodnotil. Levigär to šikovně uhrál na moje svědomí, když ze mě udělal sobce, zbabělce a totálního parchanta. Co jsem mu na to mohl říct? Pošlapal všechno, na čem jsem si zakládal, takže moje pošramocená hrdost vyhrkla ,zůstanu´ dřív, než mi došlo, k čemu se zavazuju.
Alespoň jsem dostal vlastní světlo. Levigär mi velkoryse usypal do dlaně trochu toho jeho svítícího prášku. Takže jsme tu po tom mrtvém domě poletovali jako dvě světlušky. Jedinou známkou démonovy přítomnosti byly světlé cestičky vyšlapané v zaprášeném koberci.
Dalšího setkání s ním jsem se děsil. Jedinou, i když celkem chabou útěchou mi byl fakt, že Levigär přede mnou by to schytal jako první. Temná chodba se větvila, odbíhaly z ní četná schodiště, a i jinak vytvářela dokonalé bludiště. V lepších časech to ale muselo být nádherné místo. Stěny pokrývaly obrazy v jednoduchých rámech, v pravidelných úsecích se tyčily štíhlé slopky, které se spojovaly v lomených obloucích. Teď to vypadalo, že dům umírá spolu se svou majitelkou. Démoni si na pořádek zřejmě příliš nepotrpěli. Zkusil jsem si představit našeho okřídleného přítele, jak utírá prach. Ne, to opravdu k sobě moc nešlo.
Levigärovo světélko přede mnou pohaslo, tak jsem také sevřel dlaň se svítícím práškem. Příjemně hřál do ruky. Levigär vytáhl z kapsy svůj krystal, který ve tmě modře žhnul.
,,Dovnitř," šeptl a už mě cpal do prvních dveří, které byly po ruce. Přirozeně jsem se nebránil. Když jsme se ocitli v prostorném, zaprášeném pokoji, zůstal stát u dveří, s tváří přitisklou na dřevě. Já jsem prozíravě zaujal polohu dva kroky za ním. Chvíli jsme nehybně čekali, když nás po chodbě minuly rychlé kroky doprovázené tichým šuměním blanitých křídel.
,,Už je tady," oznámil celkem zbytečně Levigär.
,,On tady celou dobu nebyl?" Připoměl jsem si všechno to naše plížení a kradmé vykukování zpoza rohů.
Levigär se shovívavě usmál. V pokoji byla možná tma, ale neušlo mi, jak obrátil oči v sloup.
,,Trochu ti osvěžím paměť. Když jsem ho naposledy viděl, trčel mu ze zad meč. Shodou okolností tvůj," vysvětloval trpělivě. ,,Takže si musel na čas odskočit do své roviny, aby se vzpamatoval."
,,Takže mu můžu useknout hlavu a on prostě na chvíli zmizí a nic?" Tahle informace mě docela rozhodila, takže jsem se rozhodl ignorovat Levigärův kousavě posměšný tón.
,,Kdepak, když zasáhneš některý důležitý orgán, na čas se ho zbavíš."
To je útěcha. Rychle jsem si v hlavě promítl všechna strategicky důležitá místa.
,,Mířil za ní. Jdeme na druhou stranu."
Proti tomu jsem nic nenamítal. Vykoukl jsem, jestli je vzduch čistý. Levigär se ušklíbl, spoléhal se na svůj modrý kámen. Já se radši přesvědčil sám.
Pokračovali jsme až do místa, kde se chodba po pár krocích rozdělovala. Stopy vedly ke kamenným schodům. Natáhl jsem ruku se světlem do rozšklebené temnoty, která klesala do hloubky. Na zdi tu nesvítila jediná pochodeň. Démon světlo určitě nepotřebuje, pomyslel jsem si. Levigär mě neurvale odstrčil stranou, nad hlavou mu zářila svatozář z jeho prášku a začal sestupovat dolů. Taky bych měl rád volné obě ruce, ale prosit sem se ho nechtěl.
Čekal jsem vlhké kameny, kapající vodu a další maličkosti, které se obvykle ukrývají před světlem. Docela mě překvapila vzdušná, čistá chodba, která na nás čekala. Levigär přidal do kroku. Před námi se ze tmy vynořily železem kované dveře.
,,Pracovna," vydechl magik.
,,A pěkné, bytelné dveře."upozornil jsem ho. Vysloužil jsem si další pohrdlivý pohled. Levigär vzal za kliku kovanou do podoby úponku révy a stiskl. Dveře se bezhlesu otevřely.
,,To každý čaroděj nechává odemčeno?"
,,Který čaroděj by si nechal po domě volně pobíhat někoho, kdo by mu tam mohl vlézt?" Dalšího poučení se mi nedostalo, protože pracovnu osvětlovaly vysoké lampičky v každém rohu a nabízely vskutku zajímavou podívanou. Alespoň pro mě, který nikdy nenavštívil ani věštkyni.
Podél jedné stěny se táhl dlouhý, z leštěného dřeva vyrobený stůl na masivních nohách. Větší plocha desky byla pokryta nějakými předměty, lahvičkami s nálepkami a několika otevřenými knihami. Na podlaze se prolínala neuvěřitelná změť čar, které mi připomínala cestičky hejna opilých mravenců.
,,Erit et Kaane," prohlásil Levigär s očima upřenýma na obrazec. ,,Brána světů. Jenom málo čarodějů si věří natolik, aby se odvážili nakreslit něco takového."
Neměl jsem ani ponětí, co to znamená, tak jsem raději ustoupil, abych na žádné z čar nestál. Levigär přešel ke stolu a začal prohlížet předměty na stole. Podle jeho dychtivého výrazu by si jeden myslel, že tu jsme na výletě a ne, že se za chvíli může ve dveřích objevit rozzuřený démon.
Jak jsem si všiml, místnost se druhým východem nepyšnila. To by nám v případě nouze docela zkomplikovalo život. Při mé letmé prohlídce mi do oka padla hromádka rudých šupin, natažená u jedné z kamenných stěn. Dával jsem si velký pozor, abych nešlápl do žádného obrazce, nakresleného na podlaze, takže jsem k drakovi vlastně doskákal. Připadal jsem si pěkně směšně, když jsem tam tak hopsal, ale jak často říkal Rin: Lepší živej pitomec, nežli hrdá mrtvola. Mělo to něco do sebe.
Konečně jsem se dostal na kousek čistého dláždění a mohl u draka pokleknout. Zvedl jsem štíhlou hadí hlavu, ale Sid dál upíral skleněné oči někam za mé rameno. Nejsem žádný odborník co se draků týče, ale tenhle byl naprosto mimo. Nechal jsem hlavu zase klesnout na barevné dlaždice. Při té příležitosti mi neušlo, že vzadu, mezi Sidovými rohy, je připevněn malý amulet. Tak tady je zakopaný pes, pomyslel jsem si, což dokazuje, že pokud mi je ponechán dostatek času, kdy se mě nic nepokouší zabít, jsem schopen tváří v tvář magii i normálně uvažovat. Na dračí hlavě byla jedna šupina stržena a na její místo dosazen tenhle kousek kovu. Nejspíš to byl kov. No, třeba ani ne, ale já z toho těžký sny mít rozhodně nebudu, ať to je, co chce. Opatrně jsem to vytáhl. Z růžové kůže vytryslko pár kapek krve a Sid trochu zakňoural. Stočil se do pevného klubíčka a vypadal, že tvrdě usnul.
Zatímco jsem se zabýval drakem, prozkoumal Levigär deníky, ležící na stole. Když od nich vzhlédl, planuly mu oči dychtivostí.
,,Je tady celá sbírka z Yers, Torkeris neckrologi," šeptal tichounce.
Když si všiml mého pohledu, prudce zaklapl svazek, který svíral v ruce, jako bych ho já mohl připravit o jeho tajemství.
,,Už vím, proč tak toužil po mém drakovi," promluvil svým obvykle nabubřelým tónem. ,,Tohle všechno," mávl rukou, aby obsáhl celou plochu stolu, ,,jsou nepodařené pokusy o výrobu léku proti upířímu kousnuti."
Všiml jsem si, jak se jeho pohled zasekl na určitých předmětech, uložených na leštěné desce.
,,Draci jsou imuní vůči většině kouzel, mají to v kůži, v krvi. Doufal, že se Sidovou pomocí svou paní vyléčí," dopověděl roztěkaně.
Nechal jsem draka spát a přeskákal zpět k Levigärovi.
,,A je to možný?" zeptal jsem se.
Levigär pohladil koženou vazbu knihy.
,,Nevím," prohlásil zamyšleně, ,,přeměna je v celkem pokročilém stádiu, to její šance rapidně snižuje." Při řeči bezděky obrahoval prsty vystouplé znaky na stařičkých deskách. ,,Ale kdo ví, co všechno se skrývá v těhle zapomenutých dílech."
Chvíli jsem čekal na pokračování. Levigär stále laskal zaprášenou knihu a rozostřenýma očima hleděl na něco, co mohl vidět jen on sám. Netrpělivě jsem si odkašlal. Opravdu jsem nechtěl čekat, až nás tu někdo načape. Můj společník zamrkal a vrátil se myšlenkami zpět do součastnosti. Opatrně položil knihu zpět na stůl a přešel k nedaleké polici, ze které vytahal mě naprosto nepochopitelný přístroj, který mi poskládal do náruče.
,,Snaž se to neupustit, dostane nás odsud," napomenul mě. Pak naposled přelétl pracovnu pohledem a vyrazil ke dveřím.
,,A co drak?" Připoměl jsem mu.
,,Teď ne," odbyl mě, aniž by se uráčil otočit. Už víte, proč nemám rád čaroděje?
Tak jsme konečně opustili podzemí. Levigär nás vyvedl zase nahoru, do tichých chodeb pokrytých zaprášenými koberci. Šel napřed, já za ním klopýtal jako jeho mula.
,,Nemohli jsme zůstat dole?" zašeptal jsem naštvaně. Popravdě se mi tady zase toulat moc nechtělo. Odpovědi jsem se nedočkal, tak jsem se na místě zastavil. Vím, že to nebylo rozumné, ani opatrné, ale tohle přezíravé chování mě pomalu, ale jistě začínalo dopalovat. Levigär se ke mě obrátil.
,,Ano?" zeptal se tím tónem, který v lidech vyvolává neodolatelnou touhu vraždit. Párkrát jsem se z hluboka nadechl, abych mu jednu nevrazil. Netrvalo mi to dlouho, protože stát uprostřed chodby mi na klidu nepřidávalo.
,,Mohl by si se přestat chovat jako idiot a odpovědět mi, když se tě na něco ptám?"zaprskal jsem.
Levigär se trochu zarazil. Ale opravdu jen na zlomek okamžiku.
,,Jdeme ven, protože skála dole působí jako bariéra a mohla by odstínit, nebo úplně pohltit mimoprostorové vlny teleportu, který chci vyvolat a aktivovat pentagramy, vedoucí do sousedních sfér. Navíc nevím, jaká zaříkání pracovnu chrání, takže by se mohlo stát, že echo mých kouzel naruší jejich strukturu a následná imploze nás pošle na dlouhý výlet do světa nadýchaných obláčků. Můžeme pokračovat?"
Přikývl jsem a snažil se při tom tvářit alespoň trochu suveréně.
* * * * *
Konvalinky, konvalinky, konvalinky. Konvalinky! Rin si přidřepl k zeleným lístkům. Hledat zelený lístky v zelené trávě byl trochu oříšek. Zvlášť, když se to praktikovalo za svitu měsíce.
Někde v dálce se ozvalo táhlé zavytí. Takže Kern je už na všech čtyřech. Rin se snažil si vybavit, co měli k večeři. Trochu vyděšeně si uvědomil, že tuhle část jídla vynechali.
,,A sakra."
Les se opět ponořil do nočního ticha. Vytí se nepřibližovalo. Zatím. Rin vyrazil. Nic člověku nedodá tolik energie, jako představa tesáků, pobíhající vám za zadkem.
* * * * *
Po teleportačním zařízení svítilo na polici lesklé kolečko. Ano, on ho nepotřeboval, proto mu bylo dovoleno zapadat prachem. Teď zmizelo. Ruka s tmavou kůží se stáhla zpátky, poslední centimetry už po dřevě zaskřípaly drápy. Musel někoho vzít s sebou. To by vysvětlovalo zátěž, kterou nespravedlivě přičítal drakovi. Měl je zabít, všechny. Nemůže dovolit, aby vyzradili jeho tajemství.
* * * * *
,,Nejde to rychleji?"
Levigär se mi nenamáhal odpovědět.
Vrátil jsem se k pozorování dveří. Nebyla to nic moc vyhlídka, ale alespoň jsem se nemusel koukat do té hloubky, která se nacházela pod terasou. Vítr mě chladil na tváři, ale já se stejně začínal potit. Poté, co Levigärovi uklouzlo, že teleport ještě nikdy vyvolat nezkoušel, jsem začal opět pociťovat lehkou nervozitu.
* * * * *
,,Dobrý večer. Víte, že se vám po okolí potlouká démon? Hmm, doprovázeli jsme vašeho žáka a najednou... Nerad ruším, ale narazili jsme na menší problém, který by vás mohl zajímat." To by snad šlo. Rin pozvedl ruku ke dveřím. Přinejhorším si něco domyslí. Než se stačil dřeva jen dotknout, dveře se rozletěly. Půlelf leknutím odskočil. Ve dveřích se objevil vrásčitý obličej starého čaroděje, z očí mu sršely blesky.
,,Doufám, že je ještě naživu,"vyjel na překvapeného Rina, ,,rád bych ho totiž zabil osobně."
* * * * *
Takhle zvenku mi ten čarodějskej barák připadal ještě protivnější, než zevnitř. Jeho lesklé stěny odrážely měsíční světlo přímo na nás. Jako naschvál. Ale Levigär trval na tom, že tady je to pravé místo, které ke svým čárům potřebuje. Abych byl přesný, usídlili jsme se na terase, která čněla daleko za okraj skály, poskytovala na nás výborný výhled a jediná možnost, jak se odtud dostat, bylo skrz ten dům hrůzy. Jak je patrno, měl jsem vždy rád přehled o svém okolí.
Popošel jsem k zahradnímu, trochu plesnivému stolku s dvěma židlema, za nimiž jsme se pokoušeli alespoň mimimálně krýt. Levigär klečel u toho přístrojku, který vzal s sebou a kvrdlal pokroucenýma drátkama a kdoví čím ještě.
,,Myslím, že jsem na to přišel," zamumlal. ,,Za chvilku budeme pryč."
Tohle jsem opravdu rád slyšel. Podíval jsem se na klečící postavu skoro přátelsky. Pod černou látkou jeho hábitu tlumeně zářilo světélko. Bylo sytě modré. Po páteři mi přeběhly ledové prstíky.
Bleskově jsem se ohlédl zpátky k domu. Vypadal tiše, skoro opuštěně. Těkal jsem pohledem od jednoho tmavého úzkého okna k druhému, až se moje oči zastavily na siluetě, tmavší mež okolní stíny. Hořely z ní žluté ohníčky.
Na nic jsem už nečekal a vrhl se proti stolu. Bohužel mi v cestě stál Levigär, tak jsem ho loktem odpálkoval na stranu a převrátil starou dřevěnou desku jako štít. Můj společník se zmohl jen na vzteklé heknutí, ale to už do dřeva uhodila neviditelná síla a odsunula stůl i s námi hodný kus dozadu. Já byl připravený, ale vstávajícího Levigära poslala letící deska znovu k zemi. Chvíli zůstal omráčeně ležet, ale pak s klením vykoukl vedle mě přes hranu stolu. Stihl ještě zahlédnout, jak démon plynule dosesl na kamenou zem a složil svá obrovská křídla. Jakmile se začal obezřetným krokem přibližovat, jako jeden muž jsme se otočili a opřely zády o pochroumaný stůl.
,,Co teď?" zeptal jsem se a bylo mi jedno, že se mi třese hlas. Levigär taky nevypadal nejlíp, jeho obličej neměl daleko do smrtelné bělosti spící čarodějky.
,,Tak co!" Přibližující se kroky nebylo vůbec slyšet a já se přestával ovládat. Levigärovy oči běhaly sem a tam. Zařízení, které nás mělo dostat pryč, leželo převrácené pár kroků od nás.
,,Potřebuju čas.."
,,Tak ten zrovna nemáme!" Vytáhl jsem meč. Bohové, jak se mi nechtělo umírat.
Démon už byl blízko, od útoku ho zdržovala pouze nejistota, kolik protivníků proti sobě má.
,,Na co máš magii, vyčaruj měco, co ho zastaví," zatřásl jsem jím. Levigär se prudce vytrhl.
,,Je silnější než já!" syčel.
,,Nechci skončit jako oběd tý upírky!"
Levigär se zarazil.
,,Zabav ho. Jestli chceš žít, tak ho zabav," zašeptal.
Než jsem ho stačil poslat tam, kde slunce nesvítí, vytrhl od pasu pytlík se svítícím práškem a trhnutím jej rozprášil do vzduchu. Nad námi vybuchla nesnesitelná záře a dokonale mě oslepila.
,,Běž," poručil Levigär a vyšoupl mě zpoza převráceného stolu.
Světlo se mi pořád pokoušelo vypálit sítnici, tak jsem poslepu udělal pár klopýtavých kroků. Démon byl na tom asi podobně, ale uslyšel jsem, jak se rozehnal po zvuku mých kroků. Potom noc prořízl další záblesk, tentokrát v rudé barvě. Kolem démonova těla vzplál ohnivý sloup, který prášek seškvařil na uhel. Ucítil jsem, jak mě ovanul jeho žár. Stát o pár kroků blíž, dopadl bych stejně.
Plamen, který neměl co dál strávit, uhasl. Démon svěsil paže a prudce oddechoval. V návalu zuřivosti, když ztratil přehled o situaci, se unáhlil a vložil do toho víc, než původně zamýšlel. Teď zabodl svůj pohled do mě. Nebylo to zas takové překvapení, když přihlédneme k faktu, že se Levigär vypařil. Držel jsem před sebou ten příšerně malej mečík a pohled mi pořád sklouzával k pařátům se zahnutými drápy, v které se přeměnily démonovy ruce. I démon si mě měřil.
Nevím, jaký obrázek si o mě udělal, ale moc velký dojem jsem v něm asi nevzbudil, protože zaútočil poměrmě sebejistě. Kryl jsem se, jak nejlépe to šlo, ale stejně mi po kyrysu zaskřípěly drápy. Oplatil jsem šikmým seknutím, které šlo do prázdna. Už od začátku mi bylo jasné, že dělám chybu. Mrštnost, s jakou mi vyklouzl z něj dělala už předem vítěze. A to jsem nepočítal, že mě může ugrilovat, až ho to přestane bavit. Proklínal jsem toho parchanta Levigära. Proklínal jsem kapitána, že mě s ním poslal. Abych to zkrátil, proklínal jsem všechno, na co jsem si vzpoměl.
Démon se narovnal a jeho zorničky se stáhly do uzoučkých čárek. Připravil jsem se na další výpad. Zpod čtyřech rýh na mém hrudním plátu vytékaly slabé pramínky krve.
,,Kolik vás tady je."
To mě trochu zaskočil. Ale náš kuchař si s husami taky povídá, než z nich udělá pečínku.
,,Jsem tu sám," odpověděl jsem nepřirozeně klidným hlasem. Démon uchopil očima můj napřažený meč a ten se začal roztékat. Rychle jsem ho odhodil na zem. Železo zazvonilo po dláždění. Zíral jsem na svou zbraň, na které nebyla ani stopa po rozpoštění. Zvedl jsem vyděšený pohled zpátky k démonovy. Předtím jsem si myslel, že hořší to už být nemůže. Teď mi bylo jasné, jak moc jsem se mýlil. Moje víra v Levigärův zásah pomalu tála pod tíhou pohledu těch žlutých očích.
,,Ty by si nikdy vyčarovat světlo nedokázal."
Aby si se nedivil. Chtěl jsem mu plivnout pod nohy, rozbít tu jeho ledovou jistotu. Nedostal jsem ze sebe ani hlásku.
,,Kde je čaroděj." Nebyla to otázka, ale ultimátum.
,,Zkus ho najít," zasmál jsem se, když se mi podařilo najít svůj hlas. Vyznělo to docela hystericky.
Zorničky v žlutých očích zcela zmizely. Teď mi bylo jasný, že Levigära už neuvidím. Že mě použil jako vábničku, aby měl čas se vypařit.
Můj odhad lidí nebyl nikdy zvlášť slavný. I tentokrát jsem se mýlil. Čekal jsem, beze zbraně, až se něco stane, až mě konečně zabije. Neměl k tomu daleko, ale najednou se jeho oči široce rozevřely.
Pro tentokrát jsem nebyl středem jeho pozornosti já, ale cosi za mnou. Následoval jsem jeho pohled a uviděl Levigära. Opravdu tam stál, krok od propasti, s jednou rukou volně zdviženou. A nad ním, zalapal jsem po dechu, se vznášela čarodějka, vítr škubal modrou látkou jejích šatů a cuchal tmavé vlasy.
Ještě nikdy jsem nikoho neviděl tak rád. Udělal jsem krok k němu, ale zezadu mě popadly silné ruce a srazily na kolena. Zazmítal jsem se spíš jen symbolicky, protože vytrhnout se znamenalo nechat démonovi v rukou kus mého těla.
Levigär se ani nepohnul, jen lehkým pohyben nechal nehybné tělo vplout dál do volného prostoru. Démonův stisk zesílil a já se začal malinko dusit.
,,Přestaň," zavrčel tichým, nebezpečným hlasem. ,,Zabiju ho."
Levigär se usmál.
,,Posluž si, když chceš."
Začal jsem se dusit intenzivněji, i když se tlak nezesílil.
,,Ale pak uděláš, co chci," přimhouřil oči. Pro zdůraznění svých slov se čarodějka propadla o pár stop níž.
Cítil jsem, jak to s démonem cuklo, nutkání vyrazit za svou paní. Když Levigär její pád zastavil, ztuhl jako obklíčená šelma.
,,To neuděláš." Vrčel, ale ruce, které mě držely se roztřásly.
Levigär se jen šklebil a pohupoval upírkou sem a tam.
Udělá to, pomyslel jsem si. Démon to už věděl také. Měřili se pohledy, Levigär svým povýšeným, on plným nenávisti a bezmocného vzteku. Doufal jsem, že si to nevybije na mě. Nakonec démon ten svůj sklopil a k mé nesmírné radosti sevření povolilo. Nejspíš nechtěl nic riskovat. Odvalil jsem se stranou, pryč od těch železných pařátů. Démon si klekl a sklopil hlavu, i když se mu křídla třásla potlačovaným vztekem. Levigärovým obličejem prolétl záchvěv vítězství.
,,Pozdě, příliš pozdě." Modrá látka zapleskala ve větru, jak se těla zmocnila síla zemské přitažlivosti. Démon příšerně zavyl a vyrhl se za ní.
Zůstal jsem stát jako opařený. Tohleto rozhodně nebyl šťastný tah.
,,Dělej, za chvíli je zpátky." Levigärův věcný hlas mě vrátil zpátky do reality. Nevěřícně jsem se k němu obrátil. Vyrovnával zrovna ono zařízení, které jsme vzali z pracovny. Dalo mu to dost práce, protože jedna nožička byla ulomená.
,,Zrovna si někoho zabil,"připoměl jsem mu. Sice to nebyl už tak docela člověk, ale stejně.
Levigär se pousmál.
,,Jsi si jistý?"
|
