Poprvé jsem ji uviděl na bojišti u Shelského průsmyku. Vpád vojsk sousedního panovníka jsme sice odrazili, ale zda se dalo mluvit o vítězství, bylo přinejmenším sporné. Převážná část naší armády, královská garda, najatí žoldáci i zverbovaní vesničané, tu teď leželi mrtví, umírající nebo čekající na zázrak, že je někdo najde a ošetří.
Já jsem patřil do té poslední skupiny. Na samém konci bitvy mi ostří nepřátelského meče otevřelo ošklivou ránu do levého boku a zřejmě rozdrtilo i pár žeber. Když jsem se probral z bezvědomí a uviděl kroužit nad bojištěm krkavce, má první myšlenka byla, ať se tu najde někdo, kdo by ukončil mé trápení. Levou stranu těla mi, při sebemenší snaze o pohyb, sužovaly záchvěvy bolesti, připomínající zásahy ohnivými šípy. Rty jsem měl rozpraskané žízní a horečkou a kolem nebylo slyšet nic jiného než nářek raněných a krákání krkavců.
Nevím, jak dlouho jsem tam ležel a doufal ve spánek, v němž bych přešel na tu druhou stranu, o níž mi zatím nedokázal nikdo říct nic bližšího. Zprvu jsem tedy myslel, že jsou to halucinace ze ztráty krve, když jsem ji zahlédl koutkem oka, jak se blíží směrem ke mně. Jakoby se vznášela nad zkrvavenou trávou, tu a tam se sehnula, aby dala napít zraněnému z koženého měchu nebo alespoň otřela mokrým šátkem rozpraskané rty. Že se mi to nezdá, mi prozradila bolest, když jsem se snažil pootočit, abych lépe viděl. Zaslechla mé zaúpění a rychle přešla ke mně. Chladná voda z jejího měchu mi připadala jako ten nejlahodnější nápoj bohů. Pak mi vlhkým šátkem otřela obličej a štíhlé prsty se pustily do zápasu se šněrováním koženého kabátce.
"Máte štěstí," zaslechl jsem její hlas. "Košile se přilepila na ránu a zastavila krvácení. Jsou ale zřejmě poraněná žebra. Musíte to ještě chvíli vydržet než přijedou vozy z vesnice. Nechci s vámi zbytečně hýbat, aby se rána znovu neotevřela." Pak se její obličej opět naklonil nad můj a měkký pohled hnědých očí jakoby pohladil. "Vypadá to, že se z toho dostanete. Jste jeden z mála." Druhá věta měla znatelný smutný podtón. Pak zvedla svůj kožený měch a pokračovala dál v hledání takových, jako jsem byl já.
Hleděl jsem obdivně na její štíhlou postavu, jež mezi mrtvými těly jakoby spíše tančila, než šla. Občasný závan chladného večerního větru jí chvílemi pročísl dlouhé zlatohnědé vlasy a poslední paprsky slunce z nich vytvořily měděný praporec za hlavou bohyně. Napadlo mě, že na tak drobné ženské tělo měla překvapivě hluboký hlas, který však působil, jako pohlazení sametem. Přes svou indispozici jsem si uvědomoval, že jsem se dosud, tedy do svých pětadvaceti let, nesetkal s dívkou, jež by na mne tak velice zapůsobila. Vybavoval jsem si znovu a znovu ten pohled velkých hnědých očí v nádherně modelovaném obličeji, jak se sklání nade mnou a lemováním vlasů probleskují paprsky zapadajícího slunce. "Musím se s tou dívkou ještě setkat!" To byla jediná myšlenka, kterou jsem se zabýval až do doby, než mě naložili na žebřiňák vystlaný slámou. Pak již nebyla žádná, protože jsem znovu omdlel.
============================================
Probral jsem se na dřevěné podlaze, na vrstvě ovčích roun. V boku mi stále cukalo, ale původní palčivá bolest to už nebyla. Když jsem se opatrně podíval, zjistil jsem, že mám pas pevně obtočený širokým pruhem plátna. Napravo ode mne stál džbán s vodou a talíř s kusem sýra. Pomalu jsem natáhl ruku pro džbán a napil se. Sýr jsem zatím nechal, kde byl. Pak jsem znovu, s úlevou, ulehl a po chvíli opět usnul.
Když mě probudil lomoz nádobí, ke své radosti a překvapení, uviděl jsem svoji zachránkyni, jak připravuje u krbových kamen nějaké jídlo. Zaregistrovala můj pohyb, pohlédla na mne a usmála se: "Asi se divíte, kde jste. Ale nemohla jsem vás nechat vézt až do vesnice. Jak vás nakládali, tak se vám rána znovu otevřela a už tak jste ztratil dost krve. Tak vás chlapi vyložili tady u mne, na pastvině. Jsme asi v půli cesty od průsmyku do vsi. A jak je vám? Cítíte se už líp?"
Ujistil jsem ji, že o hodně líp a zeptal se na to, co mě v tu chvíli zajímalo nejvíc. Zda tu žije sama.
"Ano. Matka mi zemřela před osmi roky, když mi bylo deset a otec zahynul při nájezdu vojáků krále Rudgera před dvěma léty. U toho samého průsmyku, co se bojovalo včera." Hlas se jí zachvěl při té vzpomínce. "Pokračuju tu v tom, co dělal otec. Pasu ovce, prodávám vlnu a sýr. Docela dobře mě to uživí." Shlédla dolů na mne a již veseleji dodala: Budeme tu teď nějaký čas spolu. Myslím, že bychom si mohli tykat, ne? Já jsem Rebeka. A ty?"
"Jonas," odpověděl jsem. "Dělal jsem v psinci u vévody Vaska. Pak, když král sbíral vojsko a šla většina chlapů z vévodova panství, šel jsem taky. Jak to bude se mnou dál, nevím. Vévoda padl hned na začátku bitvy." Vzdychl jsem a hekl, jak se ozvala poraněná žebra. Rebeka svraštila obočí a přísně řekla: Na takové přemýšlení máš dost času. Než budeš moci chodit, ještě nějaký ten den uplyne. Teď potřebuješ nabrat sílu. Uvařila jsem masovou polévku, tak zkus trochu sníst. Za pár dní uvidíme."
Usmál jsem se a odpověděl, že už je mi jasné, proč navrhla tykání. Líp se tak druhý sekýruje! Snažila se udělat znovu přísný obličej, ale bylo znát, jak potlačuje smích. Pomohla mi do sedu a podložila záda stočenými kožešinami. Cítil jsem svoji slabost, ale nemohl zároveň nevnímat letmé doteky jejího těla a vůni, při níž se mi vybavovaly v mysli horské svahy s lučními květy a sluncem zalité hájky s břízami a akáty. Pod tím vším vnikal do chřípí ještě odér z ovčí srsti, ale ne nelibě, spíše ještě více dráždil smysly již provokované blízkostí dívčího těla. Odmítl jsem další pomoc a statečně vyjedl misku polévky. Pak jsem se s Rebečinou pomocí opět uložil do kožešin.
Asi jsem na chvíli usnul a nevím, co mě vlastně probudilo. Ještě za zavřenými víčky jsem zaslechl šplouchání vody. Otevřel jsem oči a spatřil nádherný obraz. V dřevěné kádi, naplněné vodou, se koupala Rebeka. Stála, nabírala vodu do dlaní a nechala si ji stékat na obličej a do úžlabiny mezi plnými pevnými ňadry. Tak, jak mě překvapil rozpor mezi postavou a hlasem, tak nyní jsem nemohl nezaznamenat, že na tak drobnou postavu má Rebeka neobvykle vyvinuté poprsí. Téměř jsem nedýchal, abych se neprozradil a neukončil tu nádhernou scénu. Z pod přivřených víček jsem dál studoval krásy dívčího těla. Štíhlounký pas přecházel v lákavé, ač nevelké, klenutí boků. Zřejmě každodenní pohyb po horských pastvinách je zformoval do téměř chlapecké štíhlosti. Okraj kádě dosahoval asi do půli bělostných pevných stehen. Lákavý tmavý klín nad nimi se mému zraku odhaloval jen v letmých náznacích, protože Rebeka ke mně stála bokem. Jen při občasném pootočení jsem mohl zahlédnout překrásný celek toho těla. Pak vystoupila z kádě, já pro jistotu pevně sevřel víčka a když jsem znovu oči otevřel, byla již v místnosti tma a šustění látky prozrazovalo, že se dívka zřejmě obléká do noční košile a ukládá ke spánku.
===========================================
Jak se můj zdravotní stav zlepšoval, uvědomoval jsem si svoji narůstající touhu po tom, sevřít Rebeku v objetí a moci laskat to nádherné tělo milované bytosti. Asi mé myšlenky a představy byly už natolik silné, že na mně byly znát, protože jsem si několikrát všiml dívčina potutelného pohledu. Ale neříkala nic.
Jednou před večeří, když mi upravovala kožešiny za záda, už jsem to nevydržel, vzal její dlaň do svých a políbil ji. Nevytrhla mi ji. Pohladila mě druhou rukou po tváři a zašeptala: "Já vím, Jonasi. Nešlo si nevšimnout, jak se na mne díváš. Ale zatím zůstane všechno tak, jak je. Ano? Ty se už brzy uzdravíš, odejdeš bůhví kam a já budu dál pást své ovce. Jsi milý, sympatický, ale to málo, co mám, si chci uchovat pro svého manžela, který snad jednou přijde. Víš? A to, že tu žiju sama neznamená, že jsem jiná nebo horší, než dívky ze vsi!"
Se zarudlou tváří jsem vyhrkl: Samozřejmě, že nejsi horší! A v žádném případě jsem tě nechtěl urazit. Nic takového! Naopak. Myslím si, že jsi ta nejkrásnější a nejobdivuhodnější dívka, jakou jsem kdy poznal. Já jsem se, Rebeko, do tebe zamiloval už tam, na bojišti u průsmyku. Od té doby tě mám plnou hlavu. Nemohu myslet na nic jiného, než na to, jak bychom byli už navždy spolu. Já tě opravdu miluji, Rebeko! Nechtěl jsem si jen tak užít. Mým snem je oženit se s tebou a být s tebou už napořád. Já vím, je to těžké. Nemám nic, Vévoda je mrtev. Ale mám dvě zdravé ruce a v sobě tolik lásky, že bych kvůli tobě dokázal snad cokoliv!"
Rebečiny oči se zaplavily slzami. Její ruka stiskla moji dlaň, až to zabolelo. Znovu mě její, napohled křehké, tělo překvapilo. "Teď se musím omluvit já tobě, Jonasi! Tohle jsem nečekala. Nyní se už asi mohu přiznat, že jsem si tě vzala k sobě i trochu proto, že jsi se mi také líbil. A ve vesnici i tak je zraněných až dost." Otřela si slzy a jemně mě políbila na rty. Pak vyběhla ven.
Když se po chvíli vrátila, vypadala zamyšleně. Otočila se ke mně a zeptala se: "Říkal jsi, že jsi dělal se psy, viď?" Přisvědčil jsem. Pokývala hlavou a pokračovala: "Něco mě napadlo. Tady a v okolí je potřeba spousta pasteveckých psů. A po těch, dobře vycvičených, je tu docela poptávka. To možná není tak špatný nápad, co říkáš?" Sklonila se ke mně a zasvitlo jí v očích.
Neříkal jsem nic. Jen jsem ji pevně popadl a poprvé pořádně políbil. Nevzpírala se. Bylo to nádherné. Po chvilce mě ale šetrně odstrčila a naoko přísně pronesla: "Už dost! Zatím si každý budeme šetřit to svoje. Ty zdraví a já……však víš! Ostatní až po svatbě. Až budeš moci chodit, zajdeme do vsi za knězem. Zatím sbírej síly." Otočila se ke dveřím. "Na všechno možné!" dodala šibalsky a opět vyběhla z domu ven.
Nastaly nám teď krásné dny. Já jsem brzy už chodil po světnici, rána byla již zcela zhojená, jen žebra ještě reagovala s nevolí na prudší pohyby. Den ode dne se však můj zdravotní stav rychle lepšil. Snad k tomu přispěla i sladká vidina našeho společného života. Mezi polibky a objetími jsme plánovali budoucnost. Když jsem večer uléhával, musel jsem si stále znovu opakovat: "Už navždy spolu, má lásko! Navždy spolu…….
==================================
Začali jsme uvažovat o konkrétním dnu, kdy zajdeme do vsi za knězem kvůli ohláškám. Jednou se Rebeka odtud vrátila, když byla prodat sýr a oznámila mi, že zašla na faru a příští týden bychom mohli přijít ke zpovědi. Zalila mě vlna vzrušení! Konečně budeme svoji! Objal jsem ji a jen její upozornění mě odvrátilo od toho, abych se ji pokusil vyzvednout v pažích a zatočit se s ní.
"Blázne bláznivá!" durdila se naoko. Viděl jsem však, jakou má také radost. Prohlásil jsem tedy alespoň, že první věc, kterou vlastnoručně udělám, bude široká manželská postel! Zčervenala, mávla rukou a odběhla dolů na pastvinu, aby zahnala ovce do ohrady. Posadil jsem se na lavičku u venkovní stěny domu, pozoroval západ slunce a přemýšlel.
Ze sladkých úvah mě probral zoufalý výkřik, který se mi zaryl do uší jako hrot šípu. "Proboha, Rebeka! Asi vlci!" napadlo mě. Uchopil jsem první věc, která byla v dosahu, byly to vidle opřené o stěnu a jak jen mi to píchání v boku dovolovalo, rozběhl jsem se na pastvinu.
Již z dálky jsem uviděl, že dravci, kteří napadli stádo i Rebeku, patří k tomu nejhoršímu druhu, jaký existuje. Byli to lidé! Podle barev odění a hřebenů na přilbách, patřila pětice chlapů králi Rudgerovi. Tak on to nevzdal! Chce přijít dokončit to, co se mu před časem nepodařilo! Tohle byl zřejmě výzvědný oddíl. Na zemi leželo několik ovcí, z nichž dvě již byly stažené a vyvrhnuté. Banda se však nyní zabývala Rebekou. Ta ležela na zemi a jeden z vojáků si bral to, co mělo po svatbě patřit mně. Čtyři další drželi, každý jednu, končetinu dívčího zmítajícího se těla. Zřejmě se dobře bavili její marnou snahou o vysvobození. Nový zoufalý výkřik a vzepjetí dívčiných boků prozradilo, že pátý muž dosáhl svého. Děs a vztek mi zatemnily zrak. Vše se zahalilo rudou mlhou a já, již nedbaje na bolest, vrhl jsem se s napřaženými vidlemi na nepřátelské vojáky. Můj neartikulovaný řev doprovodil cestu tří hrotů vidlí do zad jednoho z mužů, kteří teprve nyní zjistili moji přítomnost. Všichni pustili Rebečino tělo a s tasenými meči se vrhli ke mně. Stačil jsem sotva sáhnout po zbrani mrtvého u svých nohou, když přišel jejich útok. Bylo mi jasné, že nemám žádnou šanci proti čtveřici zkušených vojáků, na rozdíl ode mne, v kondici a kožené zbroji. Přesto se mi podařilo širokým obloukem proseknout ještě jednomu z nich hrdlo, než mě bolest v boku zkroutila a já jen s údivem hleděl na hrot meče vynořující se z mé hrudi. Jeden z nepřátel se dostal za mne a nyní prudkým kopem do mých zad osvobodil svoji zbraň z mého těla. Padl jsem na zem a pozoroval, jak unikající krev barví trávu a květiny vedle mého těla. V tu chvíli mi to bylo jedno, jen jsem s hrůzou čekal, co teď bude s Rebekou. Pak se v mém zorném poli začal kácet k zemi další voják a za ním se objevilo zbědované dívčí tělo, tlačící na násadu vidlí. Zbylá dvojice nepřátel se obrátila k novému soupeři a já vyděšeně pozoroval, jak se, mnou donedávna obdivovaná, dívčina hruď otevírá pod ostřím meče. Klesala pomalu k zemi a její hnědé oči, v nichž se nyní do láskyplného pohledu mísila bolest, hledaly moji tvář.
Vojáci si nás dále nevšímali, přešli k padlým zvířatům, svazovali je po dvou a začali nakládat přes uprázdněná sedla koní. Z posledních sil jsem přeplazil těch několik málo kroků k Rebečinu tělu. Její hasnoucí zrak mě ještě zaregistroval, ale promluvit už neměla sílu. Stiskl jsem jí dlaň natažené ruky a zašeptal to za ní: "Navždy spolu, má lásko……."
