"Ano, pamatuji se na ten den. Bylo krásně, teplo a čistá obloha, louka za lesem byla posetá lučním kvítím. Ale já měl strach. Nevím z čeho, bál jsem se té krásy? Ne! Bál jsem se osudu. Bál jsem těch strašných znamení, které jsem viděl na každém kameni, v každé květině. Snažil jsem se uklidnit, proto jsem si vyšel na krátkou procházku do lesa. Vyšplhal jsem až na Starou horu a lehl jsem si do trávy. Nejspíš jsem usnul. Potom si pamatuji jen to, že jsem vstal ze země a všude okolo byla tma. Nemohla být noc, květiny se ještě ani nestačily zavřít. Tmavé mraky pohltily slunce a silný vítr sliboval bouři. Já veděl, že nepřijde. Nevím jak, ale věděl jsem to. Ne, průtrž mračen vážně nepřišla. Přišlo něco horšího. Vojsko. Velké, co velké, obrovské vojsko. Vtrhli do vesnice a nemilosrdně vraždili každého, kdo se jim připletl do cesty. Stál jsem na hoře a všechnu tu spoušť sledoval s hrůzou. Vypálili všechny domy a zničili naše obilí. Zabili muže a ženy odvedli do zajetí. Já se schoval v lese a čekal až odjedou. Pak jsem se šel podívat do vesnice... tedy spíš na to, co z ní zbylo. Jen ohořelé zbytky ležely tam, kde před tím stála moje chalupa a uprostřed těch zbytků jsi seděla ty. Malinká, nevinná holčička, v potrhaných šatech a celá od popela. Sklonil jsem se k tobě a zvednul jsem tě do náručí. A z tvých rukou vypadlo tohle. Nejspíše ti to zachránilo život. Ano obrácený pentagram. Nevím kde jsi ho našla, ani jak ses dostala do mé chalupy, ale věřil jsem, že tě zachránilo něco, co nikdy nemohu pochopit a mým úkolem je, tě vychovat. Dál už to znáš... žili jsme v lese a poznávali to, co bylo okolo nás. Teď znáš všechno, tedy téměř všechno."
"Ale proč mi to všechno říkáte? Nechtěla jsem se to nikdy dovědět, nikdy jsem nechtěla poznat ty, kteří zabili mou matku a teď to vím, budu chtít pomstu. Vychoval jste mě k dobrému a teď říkáte, že jsem držela obrácený pentagram. Vy víte co to zamená... ... proč mi to neřeknete? Už jste mi řekl všechno, tak proč ne tohle?"
"Na některé věci musíš přijít sama. Jsi ještě moc mladá. Ale já tě už naučil všemu. Můj úkol je u konce. Teď musíš jít k lidem a využívat toho, čeho jsem tě učil. Nemůžeš žít navždycky v lese s divokými zvířaty a sbírat borůvky. Najdi svou cestu."
"Kam půjdete vy? Copak už nebudete se mnou?"
"Ne, jak jsem řekl, můj úkol skončil... už tu nejsem k ničemu."
"Co tím chcete říct? K ničemu? Jak to myslíte? Pane? Co je vám?"
***
Už ho neprobudila. Usnul na polštáři z mechu. Velké slzy dopadaly na jeho tvář... Sevřela pentagram pevně v ruce a odhodlaně vykročila směrem k vesnici...
