Probudila se s křikem. Pomóc!! Ale její rod okolo ní prochážel bez povšimnutí. Jen Velairain po ní hmátnul, minul však. Navíc zjistila že se nemůže pohnout natož pak jít (nebo snad letět??) dál se svými příbuznými. Později pak už neprocházel nikdo. A ona kupodivu dokázala vstát a tak zjistila, že z místa na kterém uvízla, již není úniku. Nemá cenu vzdorovat, a tak jen ležela na ostrůvku, a ten ostrůvek naděje, který si ponechala ve své mysli, začal tát. Zůstane tu již navždy, a nikdy se se svými lidmi neshledá. Ale potéto úvaze si všimla zvláštního úkazu: její ostrůvek se dokázal pohybovat!! Zjistila to úplnou náhodou, udělala to, co již dlouho ne. Podívala se ke břehu. Zjistila že několikery dveře se blíží. Přišlo jí to podivné, a tak se mrkla na druhou stranu, ale její dveře nikde neviděla, naštěstí. Po asi roce konečně doplula k nekolika dveřím. Rychle seskočila z ostrůvku, a byla ráda že to udělala, už se začal vzdalovat. Zvláštní bylo to, že se pohyboval o mnoho rychleji, než doposud s ní jako nákladem.Měla před sebou několikery dveře, teď ale zjisvila, že to vlastně dveře nejsou, byly to klenuté a mohutné brány. Už vím, proč se jim říká Ardëa (brány světů), pomyslila si. Přemýšlela, do kterých vkročí, ale nakonec vešla do těch prostředních. Složila na nich ruce tak, jako by Brány uměla otevřít. Kupodivu to šlo docela lehce. Tak proč se s tím dělají takové cavyky?? Když to zvládnu já, tak to přece musí zvládnout každý. Přemýšlela. Když pak narazila na schody, docela ji to vyvedlo z míry. Upadla, a odřela si ruku, pokrčila rameny,stejně se todo hodiny zahojí. A šla dál. schody se podivně kroutily, až téměř nevěřila že vůbec mají mějaký konec. Z ničeho nic však schody končily a ona vysíleně padla na prohřátý písek. Když se probrala, už ležela na posteli, a okolo bylo jen ticho. To je zvláštní, kde to jsem? A co se mi stalo? Začala vstávat z postele, ale sotva se dotkla nohama uzval se něčí hlas: Mohla by sis zase lehnout?
