Urozený pane Filipe,
počátkem tohoto dopisu bych se chtěla omluvit, pane. Vím, že má sestra by si nepřála, by se tento list do tvých rukou dostal.
Jak si naši otcové přáli, byl jsi s mou sestrou zasnouben a je to už drahně dní, co jste spolu do požehnaného stavu manželského vstoupili. Jakožto mladší dítě a navíc dívka nemám do podobných věcí co mluvit, ale žádám jen toto – vyslechni mne.
Prvně kdy jsem vás na našem dvoře spatřila, zamilovala jsem se. Vím, pane, myslíš že jsem jen poblouzněné dítě, slyš však dále. Má sestra tě dozajista miluje a určitě si nepřeje, bych tvou hlavu podobnými záležitostmi zatěžovala. Však krásnějšího muže jsem co živa nespatřila! Jasný hluboký hlas a vysoká postava, oděn do drahých látek a kožešin – kdo jiný než urozený pán to mohl stát toho dne na našem dvoře? Možná jsi viděl – nedbaje dobrého vychování, seběhla jsem se schodů a jala se prohlížení tebe a tvé družiny. Ty havraní vlasy a tmavé oči mě přímo do srdce zasáhly. Ihned jsem ke zpovědi běžela, bych snad těmito myšlenkami nezhřešila!
U večeře na počest tebe a sestry mé jsem se celá rděla, vždyť ten nejkrásnější muž seděl poblíž mne. Pane, nechci tě tímto zdržovati od dozajista důležitějších povinností, avšak pomoz mi. Jistě již víš o kom mluvím. Odpusť tedy, že se tímto protivím všem zvyklostem a píši ti tento list. Otec by jistě se mnou neznal slitování, prosím tedy, nezmiňuj se nikomu o tom! Jen si přeji, by se muž kterého tajně miluji dozvěděl o citech jež k němu chovám.
Šlechtično Alžběto,
zdravím tímto tebe i tvého otce. Jakožto od mé příbuzné mi dopisy psané tebou nemohou lidé ni samotný Bůh zazlívati. Však pamatuj jedné věci. Manželem tvé sestry jsem a jen ji též miluji. Že láskou jsi ke mně zahořela, toť věc podivná, však nezlobím se na tě. Vskutku, že jen poblouzněné dítě jsi - toť si myslím. Na dvoře tolik hezkých chlapců dozajista spatříš, že na toto brzy zapomeneš.
Jen dobré ti přeji do tvého života, by princ na bílém koni za tebou přijel a šťastnou jako tvou sestru tě učinil!
Urozený pane Filipe,
tys nepochopil mé řádky před časem ti psané. Ne tebe, nýbrž pana Václava miluji! Toť tvůj přítel a věrný druh v boji, toť ten jediný, kterého již tou dobou dávno v srdci chovám! Jemu vzkaž mé poselstvo a jeho též ode mne pozdravuj. Snad uvítá mé listy s láskou psané, snad pochopí rád lásku moji k němu vroucně chovanou!
Šlechtično Alžběto,
já nepotěším tebe tímto dopisem. Pan Václav vskutku vždy mým přítelem a věrným druhem byl. Však do poslední bitvy když vyšel, ni zpráva od něj se doposud nevrátila. Již měsíce jsou tomu, co posledně jsme jeho na našem dvoře spatřili. Zdali žije nebo ne, toť otázka mnou často Bohu pokládaná. Však poslední slova jeho před cestou do boje zněla: „Sestru tvé ženy ode mne pozdravovati nechej, by věděla, že na ni jsem kolikrát vzpomínal!“ Zdráhal jsem se ti poselstvo toto vzkázati, by ty jsi pohoršena jeho drzým chováním nebyla. Nyní však vidím, že možná podobné city jste k sobě chovali.
Snad brzy se pan Václav k domovu navrátí a tím tvé i mé srdce radostí naplní!
Urozený pane Filipe,
to co píšeš je věc vskutku smutná. Avšak každý večer za něj se modlím, by se z válek vrátit ráčil a k mému domovu cesty nalezl! Snad Bůh mé prosby vyslyší a jeho do bezpečí znovu zavede. Přišel-li by list od něj, či nějaká zpráva o něm, oznam to i mne, pane. Nových zpráv o něm jsme vskutku žádostiva a nevědomost o jeho počínání mi nedá spát.
Kéž brzy nalezne znovu cestu k domovu, Pán ho jistě všemi úskalími bezpečně provede.
Šlechtično Alžběto,
jak jsi si přála, tak rozhodl jsem se učiniti. Však nedobrou zprávu, která i mé srdce ničí, ti musím oznámit. Toho dne dopis od pana Václava, rukou roztřesenou psaný, mi doručen byl. V posledních chvílích svého života, písaře zavolati si nechal a toto diktoval:
„Filipe, jako bratři vyrůstali jsme, proto snad pochopíš, co ti teď pověděti musím. Já sestru ženy tvé jsme od jejího dětství miloval a do krásy vskutku vyrostla. Však jakož urozená dívka a nyní i tvá příbuzná mi navždy zapovězena byla! Jakéže city ona ke mně chovala, toť nevím a nikdy již se nedozvím. Však bude-li to jen trochu možné a nevyruší ji to snad z jejího případného manželského štěstí, pověz jí, jak láskyplně jsem o ní smýšlel, vždy však pln počestnosti. Jak jsem doufal, že kdybychom se oba narodili jinde a snad v jiné době, i ona by mne milovati mohla a naše láska snad mohla býti naplněna. Teď však ležím na krví zbrocené zemi, ale na poli našeho vítězství! Nepřátele jsme zahnali, avšak oštěp v mém boku vězeti zůstal. Toto jsou poslední chvíle mého hříšného života a myslím jen na ni. Na ten poklad, jenž mi byl již v počátku mého života odepřen a přede mnou zapovězen. Snad jiný štěstí svého s tou dívkou dosáhne a ona bude po zbytek života jen s ním a se svými dětmi se radovati a na mne občas jako na přítele svého příbuzného vzpomene."
