Vrátili jsme se do hradu a procházeli chodbami. Vzhledem k tomu, že všichni byli na zahradě, naštěstí v jiném sektoru než jsme byli my, na chodbách bylo prázdno. Jen na občasný šílený smích z vyšších pater.
Otřásl jsme se. Za chvilku jsme našli knihovnu. Bylo tam snad na tisíce knih. Možná i víc.
Bylo tam chladno. Až moc chladno. Rozdíl mezi místnostmi byl velký. Asi deset stupňů celsia.
Na zdech visely gobelíny. Bylo jich mnoho a vyjadřovaly různé scény. Některé známé a ostatní už méně známé. Jednu z nich jsem poznal okamžitě. Bylo to několik gobelínů vedle sebe. Lov na jednorožce. Někdo to možná zná, někdo ne. Na posledním obrazu seděla žena, na jejím klíně měl položenou hlavu jednorožec. Hradní stráž, jak to vypadalo ho zatím probodává oštěpem.
Bylo mi z toho smutno. Jak se člověk mohl dopustit takové zrady.
Silwen si toho všimla a podívala se na gobelíny. Potom mi čumákem opatrně odvrátila hlavu.
„ Nedívej se tam, prosím“ zašeptala „ to není nic pro tebe. Třeba to ani nebyl hodný jednorožec“.
„ Jednorožci nemůžou být od přírody zlí. Ty to víš“ řekl jsem a hladil ji po tváři.
„ To už je dávno. Tohle už se nedělá. Jednorožci si už vybírají přátele podle sebe. Proto jsem si za přítele vybrala tebe. Máš všechny vlastnosti, které ochránce má mít. A ještě nás bereš za přátele. A to je moc dobře“.
„ Ty jsi asi moc přátel neměla, viď?“.
„ Opravdu ne. Měla jsem jen Berryho. To byl jediný lidský přítel. Ostatní jednorožce neberu v úvahu“.
„ To je mi líto“.
„ Nemusí. Možná to i bylo dobře, že jsem měla tak málo přátel. Čím méně lidí, tím méně zklamání od nich. Od vás dvou ale zklamání nečekám“.
„ Doufám že to neudělám. A jestli jo, tak určitě nevědomky“.
„ Vím, že bys to úmyslně neudělal“.
„ A ani neudělám. Slibuji“.
„ A už se netrap kvůli té malbě. Ani nevíš, kolik těch lovů bylo zmařeno. I v té době už existovali ochránci. Tenhle byl sice bohužel úspěšný, ale jak říkám, většina jich byla překažena“.
V knihovně bylo sice hodně knih, ale spousta z nich byly v latině a podobných jazycích. Aby toho nebylo málo, ještě to bylo napsané takovým „krasopisem“, že by se styděl i doktor.
„ Podívej se na tohle“ řekla mi Silwen a dotkla se čumákem obsáhlé knihy „ tady se můžeš podívat, jak vypadali ochránci jednorožců a jaké měli schopnosti a vybavení“.
„ Dlouho jsem neviděl, že by se někdo zajímal o tuhle knihu“ řekl gnóm s brýlemi na nose, který zrovna přišel.
„ Vy jste asi knihovník, předpokládám“ poznamenal jsem.
„ Jistěže, co jste čekal?“ usmál se „ že tady prodávám rohlíky?“.
„ Škoda, zrovna bych si jeden dal“.
„ Jsem Gavin Godfrey. A vy jste kdo?“.
„ Logan, detektiv“.
„ Děje se tu něco? Vražda? Podvod? Únos?“.
„ Čtete moc detektivek“ usmál jsem se „ jsem tu na…nuceném odpočinku. Na pár dní“.
„ Škoda, já jen , že se tu moc věcí neděje“ posteskl si Gavin „ a…on je s vámi jednorožec? Dlouho jsem žádného neviděl. To je asi tím, že jsem jen v knihovně. Odtud se moc věcí vidět nedá“.
„ Jmenuji se Silwen, těší mě“ pozdravila Silwen.
„ Poslední jednorožec, co tu byl, neměl roh. Je to už několik let nazpět. Asi tak pět“ zamyslel se Gavin „ ale už je pryč. Propustili ho. Občas ke mně chodil. Je to sice podivné, ale trávil dost času čtením“ potom se podíval na Silwen „ i mě těší, slečno“.
Silwen se usmála, ale nic neřekla.
„ Zaujala nás tahle knížka, protože Logan je prakticky jeden z potomků ochránců jednorožců. I když trošku modernější“.
„ Bylo hodně rodin. Z které jste vy? Ardenové, Gavriové, Eltidové…“ přemýšlel Gavin tak usilovně, až svraštil čelo.
„ Arden“ odpověděl jsem.
„ Ti mají celkem dlouhou historii. Už byly v plné pohotovosti, když začaly hony na jednorožce. Hodně ardenů zemřelo. To víte, ocelové hroty a magicky posílené šipky z kuší udělali své“ pokrčil rameny Gavin.
„ Vidíš, já ti to říkala“ řekla mi tiše Silwen.
„ Takže tu máme nepřímého potomka Ardenů…zajímavé“ přikývl gnóm.
„ Jsem doslova okouzlen“ řekl jsem.
„ Měla by to být pro vás čest, být ochránce. Jinak by jste neměl u sebe Silwen, pokud se nemýlím“.
„ Ne, nemýlíte se“ přikývla Silwen.
Mezitím jsem si prohlížel vybavení. Většinou to byly jen lehké zbroje. Žádné těžké plátové, jen buď kůže, pokovaná kůže, kroužkové brnění a kombinovaná kůže s kroužkama. Helmy ale kryly kompletně celý obličej. Jak bylo vidět z nákresu, pod helmou ještě měl dotyčný černou roušku a kolem očí začerněn mourem nebo podobnou černou matlaninou.
Jako zbraň používali něco jako kosu ze zasunovacím ostřím. Možná bylo v jejich kodexu, že směli používat jen zbraně bez ostří nebo se špicí.
Už se vidím, jak teď běhám v kevlarové vestě , helmě a pumpovací brokovnicí se gumovými náboji.
„ Jsou tu dokonce i popisky, jaký má mít dotyčný sílu, aby mohl brnění používat“ komentoval jsem to „ ale podle toho, ,kolik unesl kilogramů na zápěstí, předloktí, atd. To je teda zajímavý, jak si to vymysleli“.
„ Můžete si jí půjčit, pokud chcete“ kývl Gavin.
V zadu v knize jsem našel záložku. Byl to copánek ze stříbrné hřívy jednorožce svázaný na obou koncích stříbrnou stužkou.
„ Tohle je zrovna smutná památka historie“ řekl Gavin, když si toho všiml „ tahle hříva patřila jednorožčímu hříbátku. Nepřežilo střet mezi rytíři a ochránci. I když se ochránci snažili, nepodařilo se jim ho zachránit. Říká se, že jeho duch je právě v tomto pramínku hřívy. Unikl tak bolesti a utrpení. A jen čeká na osvobození“.
„ Zajímavá historie, ale nevím, jestli pravdivá“ řekl jsem a sevřel hřívu v dlani.
Začalo se mi zdát, že z hřívy začalo vycházet teplo a začalo se mi rozlévat po celém těle. Potom mi do těla vstupovala tepavá energie.
Rychle jsem vrátil hřívu do knihy a zavřel ji. Možná na tom něco bude.
„ Vraťte se, kdykoliv budete chtít. V mé bibliotéce budete vždy vítáni“ rozloučil se s námi Gavin.
Řekl jsem si, že bych měl knihu lépe prozkoumat. Lehl jsem si na postel a začal pročítat knihu.
Silwen si lehla vedle mě a opřela si tvář o mojí. Vypadalo to, že ji to také zajímalo, protože občas mi zastavila při listování knihou čumákem.
Kniha byla dosti objemná. To snad nebyla ani kniha, ale grimoár. Obsahoval, jak jsem se domníval, kodexy, kroniku, vybavení, techniky boje a obrany a dokonce jak se spřátelit s jednorožcem. K mé smůle ale byla tahle pasáž psaná v nějakém starém jazyce a ještě to bylo rozmazané. A úplně na posledních pěti stranách byla magie pro ochránce. Zatím jsem ji nedokázal přeložit, abych ji mohl používat.
„ Šel by ses ještě projít?“ zeptala se mě Silwen.
„ Nevím kam. Na chodbách je doslova blázinec…ale jestli se chceš projít ještě venku, tak proč ne“ přikývl jsem.
Ani jsem si nevšiml, jak rychle ten čas běží. Už se stmívalo a foukal vítr. I na zahradě to nevypadalo moc přívětivě. Na stromech se ve větru svíjely poslední lístky a některé náporu větru neodolaly a snášely se k zemi, zpola unášené větrem.
Musel jsem si vzít kabát, jaká byla zima. Moc se mi venku nelíbilo, ale snad to snesu.
„ Opravdu se chceš procházet v takovémhle…počasí?“ zeptal jsem se Silwen.
„ Proč ne? Pro mě je to počasí jako každé jiné“ odpověděla.
„ Já to cítím trochu jinak“.
„ Neříkej, že máš strach z otevřených prostorů“.
„ Jistě že ne“ usmál jsem se „ ale spíš jinak vnímám tu…atmosféru noci. Vnímám možná víc, než by bylo třeba“.
„ A co zrovna cítíš?“.
„ Že je mi zima“.
„ Ale no tak“ usmála se „ opravdu by mě to zajímalo“.
„ Vypadá to, jako by ve vzduchu visel pocit strachu, větší podíl…divoké magie než té obvyklé“ zamračil jsem se „ takhle dopodrobna jsem nikdy takové věci nevěděl a ani nevnímal“.
„ Nemysli na to…“ řekla mi jen „ uděláme si jen menší procházku a zase se vrátíme“.
Když jsme procházeli kolem fontánky, zdálo se mi, že voda potemněla. Přestala být průzračná a zmatněla.
Zaujalo mě to natolik, že jsem narazil do zadku Silwen, která se najednou zastavila.
„ Ty jsi teda džentlmen“ usmála se „ plácat holky po zadku“.
Nevěděl jsem co říci. Říkat jí, co se stalo s fontánkou by nemělo smysl. Zvlášť pokud jsem to viděl jen já.
„ Omlouvám se“ řekl jsem jen.
„ To nic“ přikývla „ pojď vedle mě, ať si můžu s tebou povídat“.
Raději jsem se držel vedle ní. Bylo to příjemnější než chodit dál za ní a cítil jsem se u ní v bezpečí.
„ Nelíbí se mi tady“ řekl jsem jí.
„ Už je to jen kousek. Jen projdeme kolem fontány a už jsme zase „doma“ podívala se na mě „ opravdu nevypadáš moc dobře“.
„ To…to nic není“ odpověděl jsem.
„ Raději se už vrátíme“.
Stmívalo se opravdu rychle. Ještě jsem se chtěl podívat za Gavinem, ale ten už byl pryč.
Šel jsem tedy zpět do pokoje a opřen o bok dřímající Silwen si otevřel ještě knihu.
To jsem vydržel asi tak dvě hodiny. Potom jsem usnul…aspoň jsem v to doufal.
Za chvíli jsem se probral. Silwen u mě už nebyla. Prostor přede mnou se vlnil a byl průhledný jako voda. Zkrátka to vypadalo, že se díváte skrz mihotající vody.
V místnosti bylo prázdno, až na postel, na které jsem seděl. Vyšel jsem z místnosti…
Proč je osvětlení, proboha pode mnou? Nedopatřením mi vypadl kapesník…no, vypadl.
Prostě najednou mi prosvištěl kolem ucha ke stropu.
Opravdu se mi to zdá, že podlaha je strop a strop podlaha? Podíval jsem se nahoru.
Po chvilce jsem se odvážil pohlédnout nahoru. Jezdil tam nějaký člověk na invalidním vozíku. Pořád sem a tam, sem a tam…jen pode mnou. Vlastně nade mnou.
Byla to jen dlouhá chodba, na jednom konci byla tma( která se začínala rozprostírat směrem ke mně) a na druhém konci dvojité dveře s poblikávajícím zeleným nápisem „VÝCHOD“.
Nic jiného mi asi nezbývalo než se otočit a běžet k východu. Aspoň jsem doufal, že to tak bude. Po chvilce běhu jsem najednou čelem stál ke tmě. A východ byl za mnou. Zkusil jsem to ještě jednou, ale skončilo to stejně.
Vtip bude asi v tom, že budu muset běžet do tmy. Doufám v to. Tak jsem to zkusil. Během několika vteřin mě tma pohltila a já zavřel oči.
Po jejich otevření mě čekal pohled na zahradu. Bylo rudé nebe, plné bouřkových mraků.
Chvíli jsem se potloukal po zahradě, až jsem se dostal k fontáně. Nevím, jestli se mi to zdálo, ale voda ve fontáně se změnila na červenou břečku. Jenže co když to není voda, ale…krev!
Čím více jsem se přibližoval k fontáně, tím více byl zřetelnější šepot a švitoření. A nevypadalo to ne na jeden hlas, ale hned na stovky, ne-li tisíce!
Hlava na vrchu fontány otevřela ústa a z jejího hrdla na mě vyšlehly slizké zelené výhonky, které mi obmotaly zápěstí a prudce odhodily na druhý konec zahrady.
Plot s bodci se kolem měl obtočil a nechtěl pustit. To byla poslední vzpomínka.
Probral jsem se až ve vypolstrované cele. Měl jsem na sobě svěrací kazajku a velkou bouli na zátylku. U dveří čekali dva strážní Silwen a Argon.
Nedařilo se mi vůbec zaostřit a ani vstát se mi nepovedlo. Silwen ke mě šla. Pokulhávala na zadní nohu.
„ Co jsi to zase vyváděl“ řekla mi spíš lítostivě než zlostně „ co se ti přihodilo?“.
„ Vůbec nevím…nepamatuji na to“ snažil jsem se vzpomenout „ co se stalo?“.
„ Probudila jsem se kvůli ostré bolesti v noze“ řekla mi „ zlomil jsi mi jí. Vůbec nevím jak, nebo proč? Proč jsi to udělal?“.
„ Já si nic nepamatuju…a tohle bych nikdy z vlastní vůle neudělal“.
„ Jen ti chci říct, že se na tebe nehněvám, a ani nechci, ale…opouštím tě“.
„ Opravdu?“.
„ Ano. A je mi to moc líto. Hodně štěstí“ otočila se a vyšla na chodbu.
Bylo mi mizerně. Zranil jsem někoho, koho jsem měl rád. Ke všemu jsem o tom ani nevěděl. A teď budu nést následky
