Tygrolidé se v záři koupali, nastavovali jí tváře a tančili kolem Andreje jako mušky kolem světla zářivky. Vtom Andrej nastavil váček, vysypal do něj Lönir zpět a zatáhl šňůrku.
„Konec představení,“ řekl udýchaně.
Mám asi úpal, pomyslel si.
Zmocnila se ho malátnost, jako by ležel několik hodin na prudkém slunci. Rozhlédl se kolem. Dokud držel holý Lönir v dlani, nemohl v jeho světle rozeznat, zda se s tygrolidmi odehrává nějaká proměna. To, co teď viděl, ho nepotěšilo. Byli téměř stejní, jen se o několik kroků přiblížili tygří podobě. Narostly jim ohony, dlouhé, pružné a srst po celém těle zhoustla. Ještě měli lidské nosy, ale podivně sražené, na půl cesty ke zvířeti.
„No, to je mi líto,“ řekl Andrej a začal couvat ke skupině keřů, která měla skrývat Geodora a ostatní. Pravačku pro jistotu položil na jílec Tarisu. „Udělal jsem, co jsem mohl a teď teda půjdu.“
Z hrdla vůdce se vydralo zvířecí zařvání. Andrej, přestože jej očekával, sebou trhl.
Tasil meč. Málem si přitom uřízl vlastní ruku. A jako napovel se k němu všichni tygrolidé rozběhli. Andrej se otočil a utíkal ke keřům. Věděl, že když zakopne, napíchne se pravděpodobně na Taris, ale váha zbraně v pravici ho trochu uklidňovala.
Tygrolidé se z neznámých důvodů drželi stranou, míhali se mezi stromy. Vypadalo to, že se snaží Andreje obklíčit, nadeběhnout mu.
V horečném trysku si levačkou zastrkoval váček s Lönirem za košili. Oddechl si, když ucítil jeho váhu na šíji.
Vůdce se mu od začátku držel v patách a třebaže by mu stačil skok, aby Andreje srazil, strhl na zem, neskočil. Nejspíš nebyl tak hloupý, aby si neuvědomoval, že Lönir může z váčku vytáhnout jen Andrej. A ve velké, napůl tygří hlavě si promýšlel, jakými způsoby k tomu chlapce přinutit.
Andrej doběhl k tlustému kmeni dubu, rozežranému neznámým parazitem, zčernalému a trouchnivému. Přesto však skýtal alespoň nějakou ochranu. Geodor, ani ostatní se zatím neobjevovali.
Andrej se postavil zády ke kmeni a ocitl se tváří tvář vůdci. Tygrčověk hned odskočil, takže rána mečem, kterou Andrej celkem rychle zasadil, ho minula.
Koutkem oka Andrej spatřil, že se ke stromu přibližují další dva tygrolidé. O kus dál další skupinka odrážela útoky Lerka. Jeden z červenočerně pruhovaných už dokonce ležel na zemi. Bílý vlk jim byl rovnocenným protivníkem.
Andrej znovu ťal po tygřím vůdci. Věděl, že až se sem dostanou další dva, nedokáže se ubránit. Kde je jen ten Geodor…
Vůdce uhnul lehkým úskokem do strany. Andrejovi připadalo, že se posměšně šklebí. Dostal vztek.
„Ty parchante,“ zařval, „jestli si myslíš, že se tě bojím, tebe, nebo těch tvejch zkurvenejch poskoků, tak seš na omylu!“
Meč mu v rukou zlehkl, jako by to byla jen prodloužená pravice. Pořád ještě se mu točila hlava ze světla Löniru, vlastně ho začínala bolet, ale pomyslel si, že by měl toho světla, co vstřebal, nějak využít. Zatím se mu ani jednou nepodařilo vůdce zranit, tygr poskakoval jako čertík ze škatulky, byl tady a vzápětí o dva metry dál. A další dva tygrolidé se blížili, míhali se od stromu ke stromu jako figurky z panoptika hrůzy.
Andrej se soustředil, snažil se vrátit ten okamžik, kdy se do něj vlévalo čisté světlo, snažil se všechnu jeho sílu koncentrovat do své pravice, do svých pohybů a do samotného Tarisu.
„Jsi Strážce Löniru,“ řekl chraplavě a ani mu nepřišlo divné, že mluví k meči, „já jsem jeho nosič, ale když honem něco neuděláme, jsme oba nezaměstnaný!“
Tygří vůdce se po těch slovech zarazil, naklonil hlavu, jako by se snažil Andrejovi porozumět. Andrej toho využil a s výkřikem zaútočil. Jeho křik se propletl s tygrovým řevem a když jeden z hlasů dozněl, zbyl jen ten Andrejův. Tygrčlověk se po čtyřech plazil pryč, sípal a chraptěl. Zanechával za sebou stopu krve a slizu. Jednu ruku si tiskl na břicho. Brzy upadl a zůstal ležet, drápy vyrývaje rýhy do země. Zdálo se, že se pokouší někam doplazit po cestě, která už nevede dál tímto světem. Pak se vzepjal, naposledy vykřikl a zůstal ležet tiše, jen špička ocasu sebou škubala.
Andrej nad ním stál a lapal po dechu. V hlavě mu nejspíš pořádalo nějaké vojsko manévry.
Nejpíš zase vomdlim, pomyslel si, ne že by mě to bavilo, furt sebou třískat o zem.
Zvedl oči, aby zjistil, kolik tygrolidí se nachází v jeho nejbližším okolí. Spatřil Geodora na vzpínající se Říčce, jak seká do jednoho z tygrů, který se na něj sápe. Za sebou vláčel na provaze Sílu, stejně poplašenou jako její družka.
„Hej,“ zařval na Andreje, když ho spatřil, „dělej, poběž sem! Jedeme pryč!“
„Jasně, díkybohu, jéžišmarja, já myslel, že se neobjevíte,“ vychrlil ze sebe Andrej, „kde jste byli tak dlouho?“
„Měli jsme nějaký potíže,“ zavrčel Geodor a zasadil dotírajícímu tygrovi poslední ránu, jež mu rozpoltila lebku. „Tak dělej!“
Andrej zarazil Taris zpět do pochvy, aniž by se zdržoval jeho otíráním, a rozběhl se k Síle. Cestou po něm chňapl zpoza stromu jeden tygročlověk, ale minul a Andrej se vyšvihl na Sílin hřbet.
„Tak jedem,“ vykřikl a kopl klisnu patami do slabin. Vyrazila splašeným tryskem do stráně, která se před nimi zvedala. Andrej sotva stačil uhýbat stromům, kolem kterých probíhala dost těsně.
Nakonec se znovu objevil předěl, to zvláštní místo, kde suchá tráva a pokroucené stromy byly vystřídány zelení, šťavnatou a vytouženou a tam stromy notně prořídly a Síla zpomalila. Andrej, který se držel z posledních sil, jí položil hlavu do hřívy a přivřenýma očima sledoval míhající se zem a úponky rostlin.
***
Dvacítka kouzelníků zajatých na Anfu byla Sturnusovi naštěstí vázána nezrušitelným slibem, natolik to ještě larden dokázal ukočírovat. Poslouchali však jen svého vlastního vůdce, kouzelníka Gertana a z toho měl Sturnus strach. Gertan nedával najevo jakoukoli úctu k lardenům, Sturnusovi ani k samotnému králi. Sturnus byl jednou svědkem, jak kouzelník mladého krále označil za pitomého cucáka. A nejhorší bylo, že se s tím nedalo nic udělat. Kouzelníci se sice odpřísáhli, že se nepostaví proti Sturnusově vůli, ale on měl přesto dojem, že Gertan si z té přísahy moc nedělá. Dával najevo, že jeho moc je pro všechny ostatní nepředstavitelná, choval se povýšeně a když se mu něco nelíbilo, mumlal si pod vousy takovým způsobem, že se většina lidí kolem třásla strachy, aby je neproměnil v něco šeredného.
Navíc tu byla ta… daň, jak to nazýval Gertan, nebo také sprosté vydírání, jak si tu věc v soukromí označil Sturnus. Den dva poté, co skončilo jednání s Dak´meryewem, Gertan ústy jednoho z mnoha svých sluhů požádal Sturnuse o soukromý rozhovor. Larden svolil, v místnosti, kterou pro setkání zvolil, však nechal ukrýt dva další kouzelníky a několik vojáků, kdyby se snad mělo přihodit něco neočekávaného.
Když v určenou hodinu do oné komnaty vstoupil, Gertan už seděl v křesle, vysoký a vzpřímený, hleděl na Sturnuse zelenkavýma očima. Ve světle několika svícnů jeho dlouhé vousy stříbřitě jiskřily.
„Potrpí si na dojem, který vyvolává,“ pomyslel si Sturnus a posadil se do druhého křesla. Gertan stále mlčel, nehýbal se, jen oči mu hbitě těkaly z místa na místo.
„Ti lidé, co tu byli,“ řekl náhle a tak ostře, až Sturnus nadskočil, „Musel jsem je uspat!“
„Dobrá, dobrá,“ řekl Sturnus. Nejradši by se zvedl a utekl. Ale dokud se tenhle zlý pes opravdu neutrhne ze řetězu, musí Sturnus vydržet. „Co jsi mi chtěl? Doufám, že nezapomínáš na svůj slib.“
„Těžko na něj mohu zapomenout, když jsem ho stvrdil kouzlem. Kdo ho poruší, zemře. Ale o to nejde. Ty jsi mi také něco slíbil, lardene Sturnusi. Víš, já vlastně nemám nic proti službě tobě. Naopak, myslím, že z ní mohu dost získat. Proto jsem ti také na Anfu pomohl, když jsi mi řekl, že za své služby dostanu odměnu, kterou si určím.“
„Ano, to jsem řekl. Ovšem chápeš doufám, že byla myšlena odměna… hmmm… řekněme v mezích slušnosti. Nemohu… echch… nemohu vám dát něco, co sám nemám.“
„Nekruťse tolik, pane, mohlo by ti to zůstat,“ zasmál se kouzelník a ukázal zuby, které byly podle Sturnuse až moc bílé a špičaté. „Jsme přece oba rozumní lidé. Já vím, co od tebe mohu a nemohu žádat.“
„Co tedy chceš?“
„Nic víc, než aby mne přišlo navštívit pár dětí.“
„Ahmmm… nechápu… Co tím, u Mawira myslíš?“ Sturnus svraštil obočí, jak usilovně přemýšlel: „Jestli je na dětičky, nebude žádný problém udržet ho na uzdě. Ale musím se zdráhat, aby to nevypadalo… Jsem přece zásadový člověk a taková věc je značně choulostivá!“
Gertan se naklonil dopředu, tak, že se zažloutlá svraštělá kůže jeho obličeje ocitla až příliš blízko Sturnusovým očím. Zašeptal: „Sturnusi, já nejsem na dětičky.“
Odfrkl si, jako by právě sdělil velmi důležité tajemství. Sturnus ve svém křesle strnul. Ačkoli bylo vyloženo měkkými polštáři, připadalo lardenovi, že sedí v křesle kamenném a ještě navíc žhavém. Kouzelníkův pohled ho přibil na místě.
„Co tedy chceš?“ vyhrkl.
„Kolik bys řekl, že je mi let?“ odpověděl Gertan otázkou a pohodlně se rozvalil ve svém křesle. Sturnus si trochu oddechl. Alespoň nemá toho chlapa přímo před obličejem.
„Nevypadáš starý,“ zkusil kouzelníkovi polichotit, ale Gertan znovu zafrkal a zvrátil oči k nebi.
„Nevypadám starý, pffff. Nejspíš ne. Ale brzy budu, jestli nedostanu to, co chci!“
„A to?“
„Chci děcko, nejlépe holku, věk od šesti do deseti let. Dej mi jí přivést do mého pokoje. Ano, a nejlepší by byl sirotek. Něco, po čem se nikdo nebude shánět. Rozuměl jsi, pane?“
„Ano, ale-„
„Není to nic, co bys nemohl splnit. A ty to uděláš. Co je ti do nějakého zatoulaného dítěte? A pak, jestli mi jí nenajdeš ty, udělám to sám. Ale pak také budu moci porušit naši smlouvu. Myslím, že freklanský Farger Osmý je mnohem impozantnější panovník a hlavně vnímavější k potřebám těch, na jejichž služby spoléhá.“
„Co chceš s tím dítětem dělat?“
„Dá mi pár let navíc. A o to by ses neměl starat, lardene Sturnusi. Já teď půjdu. Kdybys mě potřeboval, jsem ve svém pokoji. K tvým službám, Sturnusi.“ Kouzelník se zašklebil a odkráčel, cípem svého pláště zamávav těsně před Sturnusovým nosem.
Larden zůstal v komnatě sedět ještě dlouho po kouzelníkově odchodu, držel hlavu v dlaních. Začala ho bolet, bodalo mu ve spáncích a za očima se třely ryby s pichlavými šupinami. Ze svých úkrytů se vynořili dva kouzelníci, muž a žena, vypadali omámeně a zmateně.
„Co se děje, už to začalo?“ ptala se žena, muž zaťal pěsti a pohlédl na nešťastného Sturnuse.
„Ne,“ řekl, „zdá se, že na nás Gertan poslal spánek. A tady larden... Víš, Varno, kdo s čím zachází, s tím také schází.“
„Vypadněte,“ řekl Sturnus, „jste k ničemu, nechci vás vidět. Vypadněte odtud, všichni!“
Zpoza závěsu u okna se vyhrabal vysoký voják s obnaženým mečem, oční víčka ještě napůl žerdi. Mnul si čelo, jako by se chtěl prohrabat k mozku a podrbat se na šedé kůře.
„Už tu byl ten kouzelník?“ zeptal se.
Sturnus vstal, jeho obličej v tu chvíli vypadal jako nafouklé krocaní vole.
„Vypadnětééé,“ zařval.
Ze svých úkrytů vypadli další dva vojáci a hrnuli se ke dveřím. Posledního Strunus popohnal kopancem. Pak se svalil do křesla a málem se rozplakal, poprvé od chvíle, kdy mu v deseti letech otec naposled nařezal. Po chvíli vstal a na tváři se mu podařilo znovu usadit klidný, povýšený výraz. Vyšel ven. Na chodbě se div nesrazil s pologarvotským poslíčkem.
„Jdi do Ialina Domu péče a přiveď mi sem nějakou malou holku,“ přikázal mu. „Chci si zkontrolovat, jak se tam o ty sirotky pečuje.“
Pologarvot horlivě pokýval, uklonil se a vyrazil k východu z paláce. Sturnus pokračoval dál, k Vespertinovým komnatám. Cestou dumal nad tím, proč vlastně tomu posílkovi udával důvody. Že by měl opravdu špatné svědomí…
Ne, dělá to přece pro svou zem, vlastně zachraňuje celou Certhynii! Co záleží na jednom sirotkovi, když jde o všechno? A vůbec, do toho, co s ní Gertan udělá, mu přece nic není.
Na chodbě vedoucí od královských komnat k zahradám se Sturnus málem srazil s Vespertinem. Mladý král mával rukama a vysvětloval něco šedivému, shrbenému mužíkovi tak zaujatě, že Sturnuse prostě přehlédl.
„Co tady děláš?“ zasyčel Sturnus, když se ujistil, že v dohledu není žádný z lardenů, kterému by mohlo vadit, jak mluví s králem. Vespertinus, na jehož tváři byl ještě před chvílí nadšený, široký úsměv, schlíple cosi zamumlal.
„Nerozumím ti,“ řekl Sturnus, „nemohl bys mluvit hlasitěji? Kdo je tenhle chlap?“
Mužíček se uklonil a zašvitořil ptačím hláskem: „Jsem, prosím, dvorní krejčí jeho Veličenstva.“
„Tebe jsem se neptal!“ utrhl se na něj Sturnus.
Mužík se znovu uklonil a se skloněnou hlavou zacouval za Vespertinova záda. Mladý král vypadal, že by nejraději udělal totéž, jen kdyby tu byl někdo, že jehož záda by se mohl schovat.
„Strýčku, já jsem plánoval…“ začal smutně, „jak jsi říkal… že bych měl mít projev a vysvětlit lidem, co se děje a tak… no, potřebuji přece dobře vypadat, ne?“
„Hlavně potřebuješ vědět, co máš říkat! Naučil ses ten text, co jsem ti poslal?“
„Já na tom pracuji, strýčku. Je to dlouhé.“
„Kdybys dokázal vymyslet něco kloudného sám, nemusel by ses učit moje proslovy. A pamatuj si, jestli to pokazíš, jestli ze sebe uděláš šaška, nebudou ti žádné šaty nic platné!“
Sturnus začínal bublat vztekem. Povedený den. Nejdřív s ním Gertan zachází jako s malým dítětem, a pak zjistí, že jeho synovec je ještě větší hlupák, než dosud myslel.
„Ani kdybys měl, do kalboní nory, plášť z Ialina peří, neochrání tě přede mnou, jestli to spleteš! Rozuměl jsi?“
„Ano strýčku. Já se to naučím, opravdu,“ řekl Vespertinus. Začínaly mu slzet oči. Dvorní krejčí se plížil podél zdi pryč, téměř splývaje s malbami na stěnách.
Vespertinus pochopil, že z rozhovoru o módě a umění už dneska nic nebude. Ale proč je strýc takový? Dřív se věnoval svým básním, pravda, většinou pichlavým a ostrým satirám, ale teď je tak odporně přízemní a tvrdý…
Díval se za Sturnusem, dokud nezmizel za rohem. Vespertinus ještě zaslechl prásknutí dveří od Archivu. Trhl sebou, jako by dostal ránu. Asi by se měl jít učit tu řeč…
Co strýčka tak rozzlobilo? Nebylo by dobré nahněvat ho ještě víc. Nejspíš jde zase něco plánovat, možná svolá Radu, přemítal Vespertinus, a budou mluvit o takových věcech jako je válka s Freklanem, skřetí kouzla, obrana země… vykašlat se jim na to. Měl bych si udělat vlastní plán. Jestli začne válka, budu v nebezpečí. Takže si musím vybudovat únikovou cestičku. Jak by se drahému strýčkovi líbilo, kdybych jedné krásné noci odjel do Fulicie? Žije tam moje sestra a jistě by mě u sebe nechala.
Vespertinus se usmál. Vidíš, strýčku, nejsem zase tolik hloupý!
Lépe se mu učilo, když se procházel dlouhými chodbami a chodbičkami paláce, kolem stráží, dveří různých komnat, salonků a sálů, když ho míjeli sloužící a poslíčci, když cítil život paláce kolem sebe. Večer už bylo takové šero, že místy musel s učením přestat, neviděl na papír, ale pak zase přešel k další louči, k další lucerně a v mihotavém, nažloutlém nebo rudém světle četl dál, zaplňoval si hlavu složitými slovními obraty, které by jemu samému nikdy na mysl nepřišly.
„Naše země se ocitla v nebezpečí, avšak ujišťuji vás, že já sám i Rada lardenů jsme udělali vše možné i nemožné, aby se nebezpečí co nejvíce zmírnilo…“ deklamoval potichu, přecházeje kolem řady pokojů služebnictva v obytném křídle paláce. Vlastně si ani neuvědomoval, že jde kolem pokojů, kde jsou ubytovaní kouzelníci a kouzelnice z Anfu. Vzpomněl si na to, až když se ho zmocnil podivný pocit, že je sledován.
Rozhlédl se, papír se mu v rukou roztřásl. Z okna viděl osvětlenou chodbu v protějším křídle, viděl dva gaverlské strážné, jak tudy jdou a chtělo se mu na ně zavolat. Mohli by přijít a odvést ho odtud, vždyť zabloudil!, zabloudil ve vlastním paláci. Ale nezavolal, stejně by ho neslyšeli.
Vykročil chodbou zpět, snažil se nevšímat si načervenalé záře, která se linula zpod jedněch dveří, ani zpěvu v cizím jazyce, který se ozýval zpoza dalších.
Když se konečně dostal do známějších končin, oddechl si. Chystal se znovu začíst do Sturnusova předpisu (…bude-li nutná válka, půjdeme do ní…) ale vyrušily ho dvě postavy, které kráčely chodbou proti němu. Byl to Sturnus a nějaká malá holčička.
Vespertinus uskočil stranou, udělal to spíš instinktivně, ale vzápětí se za to pochválil. Strýc by nejspíš nebyl rád, kdyby ho načapal v takové blízkosti kouzelnických pokojů.
Nahmátl ve zdi výklenek, kdysi tam stávala socha Perdixie Moudré, ale v rámci změny, jak říkal Sturnus, byla odstraněna, aby ji nahradila nějaká vhodnější, která však zatím zůstávala pouze v představách. Výklenek byl tedy prázdný a Vespertninus do něj hbitě zaplul.
Skryl se v hlubokém stínu a snažil se ani nedýchat, ale zdálo se, že Sturnus je příliš zabraný do přemýšlení, než aby sledoval chodbu kolem. Čelo měl svraštělé a v držení těla něco napjatého. Vespertinovi připomínal rybu, kterou někdo táhne proti její vůli. Ale proč jde ke kouzelníkům? Že by ho některý z nich očaroval? Vždyť jsou mu vázáni nějakou smrtelnou smlouvou, nebo jak tomu, u Ial, říkal. A proč sebou vede to dítě?
Holčičce mohlo být tak osm let. Na sobě měla prosté šaty z hrubé látky. Vypadala jako…
Vespertinus zapřemýšlel, kde už podobné šaty viděl…
Sirotek z Domu péče! Proč ji sem Sturnus vodí?
Vespertinus se začal bát. Nejraději by popadl své papíry a utekl, nechtělo se mu o vědět víc, než co ví teď. Ale podivná touha přistihnout strýce při něčem zvrhlém, nelidském, Vespertinovi zpevnila kolena a přiměla ho vydat se za Sturnusem a sirotkem.
Sturnus pevně svíral ruku té holky a táhl ji ke Gertanově komnatě. Dítě nebylo vystrašené, spíš se rozhlíželo kolem a velkýma očima zkoumalo obrazy na stěnách, tapisérie, gobelíny a malby. To, že šla tak pomalu, zapříčiňoval spíš zájem o okolí, než strach, ale Sturnus se přesto cítil špatně, zločinně.
„Prosím, co je tohle,“ zeptala se holčička a ukázala na obraz Ial Matky.
„Obraz,“ řekl Sturnus, v myšlenkách úplně jinde.
Holčička si dodala odvahy.
„Kam jdeme, pane,“ zeptala se. Jasný hlas se chodbou nezvykle nesl.
„Jdeme na návštěvu,“ řekl Sturnus, „a už se mě na nic neptej, rozumíš?“
„Ano, pane. A proč se nemám ptát?“
„Protože jsem řekl, abys držela hubu,“ zavrčel Sturnus.
Holčička ztichla. Sturnus se bál, že začne popotahovat, ale neudělala to, jen trochu zaraženě vzdychla.
No co, pomyslel si Sturnus, alespoň nejsem pokrytec a nepředstírám, že jsem na ní hodný.
Vespertinus vyslechl celý kratičký rozhovor. Sturnus s tou holkou hovořil stejně, jako někdy s Vespertinem. Takže s ní nejspíš nemá nejlepší úmysly. Vespertinus se zarazil. Co když je strýc… Co když prostě…
Jeho mysl se zdráhala vyslovit tak strašnou myšlenku a nakonec ji taky nevyslovila. Dřív totiž Sturnus zaklepal na dveře jednoho z kouzelnických pokojů. Vespertinus zvedl hlavu, aby viděl, co se bude dít.
Dveře se otevřely, ale nikdo za nimi nestál. Holčička sebou trhla a ustoupila o krok.
„Ale no tak,“ ozval se z pokoje hlas, o němž Vespertinus věděl, že patří vůdci všech kouzelníků, „přiveď ji sem ke mně, Sturnusi.“
„Ne,“ řekl Sturnus rázně, ale Vespertinus poznal, že v tom není obvyklá pevnost. Strýc se bál. „Jestli to dítě chceš, tak si ho vezmi, já už jsem své splnil.“
„Kdo je to?“ zeptala se holčička, v té chvíli docela zapomínající na zdvořilost.
„Já jsem já,“ řekl kouzelník, rázem stanuv ve dveřích. „A ty jsi ty. Myslím, že bychom se mohli blíž poznat.“
„Já k němu nechci,“ řekla holčička a chytila se Sturnusovy ruky tak pevně, že to lardena zabolelo, „je to Černej chlap!“
„Nedělej hlouposti,“ poručil jí Sturnus a vymanil se z jejího objetí.
Když se k němu znovu vrhla a chtěla se ho chytit, odstrčil ji do kouzelníkovy náruče. Vespertinus, který to vše sledoval z úkrytu za okenním závěsem, potlačil zasyknutí, které se mu dralo z úst. Holčička dostala hysterický záchvat, zmítala se a křičela, ale kouzelník ji držel pevně, byť jen jednou rukou.
„Tiše,“ řekl, „přece se nebudeme prát.“
„No tak, udělej s ní něco,“ řekl Sturnus a znepokojeně se rozhlédl, „nebo vyburcuje celý palác.“
„Zmlkni,“ zasyčel kouzelník, snad to zčásti patřilo i Sturnusovi. Holčička v jeho náruči znehybněla. Vespertinus ze svého úkrytu viděl, že má otevřená ústa a vykulené oči, ale byla potichu.
„Děkuji ti, Sturnusi,“ řekl kouzelník, „splnil jsi svou část úmluvy. Nechceš zůstat?“
„Ne, děkuji,“ zabručel Sturnus, „myslím, že už s tím nechci nic mít.“
Kouzelník přikývl, ustoupil i s holčičkou do pokoje a dveře se samy zavřely. Sturnus před nimi ještě chvilku stál, pak si otřel pot z čela a otočil se. Bude nejlépe, když rychle odejde. Trochu se bál, že z Gertanovy komnaty uslyší křik, volání o pomoc. O to opravdu nestál.
Vykročil chodbou a málem zařval o pomoc sám, protože na něj z jednoho výklenku vypadlo hubené strašidlo. Vpadlé oči, ústa zkřivená hrůzou i jakousi podivnou zlostí. Sturnus poznal Vespertina, ale než na něj mohl jaksepatří zařvat, musel uklidnit tlukoucí srdce. Stál, lapal po dechu a Vespertinus, ve tváři bělejší než list papíru, který držel v rukou, stačil promluvit.
„Já – já – já jsem vi-vi-viděl všechno!!!“ vychrlil ze sebe a vyčerpaně se opřel o stěnu.
„Co jsi viděl?“ dokázal konečně promluvit Sturnus. „Co jsi, u Hertona, viděl, ty nepovedenej čuchaří potrate?“
Ani ty nejhorší nadávky nemohly Vespertina odradit. Celý roztřesený po přestálé hrůze i z vědomí, že se postavil strýci, nedokázal zastavit, musel mluvit dál: „Viděl jsem tě jak – jak – jak vedeš tu holčičku – jaks jí dal tomu – tomu kouzelníkovi – a já to – řeknu to v Radě! Strýčku, já tohle ne-ne-nesnesu!“
„Co na mě chceš říct v Radě? Zbláznil ses?“
„Nezbláznil! Nezbláznil! Myslím, že jsem – že jsem dostal rozum! To co děláš…“
„Vespertine! Za všechno, co máš, vděčíš jen mě! Nezapomínej na to! Beze mě bys byl-„
„Byl bych klidný! Neměl bych starosti, ano! A-a-ale tys mě naučil, jak se o sebe postarat!“
„O co ti jde? O co ti u Mawira jde?“ Sturnus ke svému synovci přistoupil a chytil ho za límec.
Ten bledničkovitý parchant si ho troufá vydírat? No, zatím na něj vždycky stačil a stačí na něj i teď, i když to strašidlo možná ví něco, co nikdy vědět nemělo…
„Ne-ne-ne,“ řekl Vespertinus.
Sturnus se ušklíbl. Už je to tady. Brzo mu synoveček slíbí, že už bude hodný, že bude poslouchat a nebude se plést do věcí, kterým nerozumí.
„Co ne? Co myslíš tím ne?“ zeptal se ho.
Vespertinus se statečně pokusil potlačit třes celého těla, ale nakonec musel všechnu sílu vynaložit na to, aby promluvil,takže se víceméně sesunul strýci do náruče.
„Ře-ře-řeknu v Radě… mu-sí jít pryč,“ vypravil ze sebe.
„Kdo musí jít pryč?“
„Ten kouzelník!“
Sturnus se zamyslel. Gertan je mu vázán smrtelnou přísahou, takže už by měl být jen užitečný. Ale když tomuhle mladému třeštidlu nevyhoví, mohla by se provalit cena, kterou za Gertanovy služby zaplatil. A Rada by měla záminku zbavit se Sturnuse.
Larden si nemohl nevšimnout, že na něj začínají hledět nelibě, ti dědci z rady. Takže jde o to, koho z těch dvou otrapů zlikvidovat. Kdo je nebezpečnější. Gertan, nebo Vesperinus.
Na první pohled to vypadalo jednoduše, stačilo srovnat slabounkou, klátivou postavu Vespertinovu s impozantním zjevem Gertanovým. Jenže Gertan by teď opravdu mohl být bezpečný, zato Vespertinus…
Zkusím to s ním ještě jednou po dobrém, rozhodl se Sturnus.
„Podívej, chlapče,“ řekl a pustil Vespertinův límec, „můžeme se dohodnout.“
„Prve jsi mi- jsi mi řekl ču-ču-čuchaří pot- pot-„
„Nenamáhej se, to byl jen takový řečnický obrat. Ale podívej. Ty zůstaneš králem, ano? Budeš mít, co chceš. Dokonce můžeš trávit celé dny s tím tvým krejčím. Ale na oplátku pro mě občas něco uděláš, něco, jako je ten proslov pozítří a podobně.“
„Nepokoušej se to za-za-zamlouvat.“
„Nic takového nedělám, Vespertine. Dobrá, viděl jsi, jak platím tomu kouzelníkovi. Přiznávám, nebylo o nic pěkného. Ale uvaž, o co všechno jde. Ten člověk je nebezpečná zbraň, a bude lépe, když ji budeme mít my, než aby ji měl Freklan, nemyslíš?“
„Co-co-co se stalo s tou holčičkou?“
„Na tom nezáleží,“ Sturnus se neudržel a zvýšil hlas, „copak jsi mě vůbec neposlouchal? Ani trochu?“
„Já chci vědět, co se s ní s-s-stalo!“
„Nevím!“ zařval Sturnus, „nevím a je mi to jedno! Ona vykoupila celou zem, chápeš to?“
Vespertinus sklopil oči. Pohled na strýce, přecházejícího sem a tam jako hladový tygr, nepovzbuzoval odvahu. Král zvedl k očím projev. Papír byl pomačkaný a písmo v místech, kde ho Vespertinus svíral, nečitelné.
„Ano,“ řekl a soustředil se na to, aby zase nezačal koktat, „já to chápu. Ale stejně: je-jestli ten kouzelník… jestli tu zůstane, a ty ho necháš a-aby v tom pokračoval, řeknu to v Radě.“
„V čem by měl, pro zářivou Ial, pokračovat?“ zaúpěl Sturnus, ale pak se zarazil. Pohlédl na Vespertina novýma očima. Jako na mrtvého.
Je mi líto chlapče, ale chtěls to sám, pomyslel si, a pak, když tě potká nešťastná náhoda, bude moci vzít správu země do rukou člověk, který jí opravdu rozumí. Třeba já.
Vespertinus zůstal stát se sklopenýma očima, dokud se strýc neotočil na podpatku a neodešel. Beze slova.
Zvítězil jsem, napadlo Vespertina, poprvé jsem nad ním zvítězil. Nemůže nic. Konečně mám navrch. Musí mě poslechnout.
A poté odešel do své komnaty, v hlavě ještě doznívající nevolnost po tom zážitku, ale spíš už představu obleku, který si zítra vezme na sebe.
