Déšť se stále neztrácel, naopak jeho intenzita ještě více zesílila. Sámon přišel domů úplně promočený. Teta Helenína jej opět poučovala:
"Venku tak lije a ty máš jenom košili! Budeš nemocný, pořád děláš nějaké hlouposti. Vždyť jsi už moc starej na takový klukoviny. Je ti 20 let, ale chováš se jak desetiletý!"
"Proč máš o mě teto takový strach, dřív jsi ho tak nemívala" protestoval Sámon. Helenína se na chvíli zarazila a koukala se na něj vyčítavým pohledem. Bylo vidět, že ji ta otázka trochu zaskočila, i když už Sámon v duchu čekal všemožné odpovědi.
"Doba se mění, Sámone. Všechno se již mění. Všechno" řekla Helenína už klidnějším, posmutněvším hlasem. Ze všech možných odpovědí, tuto odpověď Sámon nečekal. I on se na chvíli zarazil, ale neříkal už nic. Cítil, že se tu kolem něj děje něco divného- něco, co mu nikdo radši nechce říct. Ale proč? Nechal bezcílného sporu i přemýšlení a loudavým krokem se vrátil do své místnosti.
Celé odpoledne strávil Sámon štípáním dřeva, kdy se bouře uklidnila, deštivá mračna se protrhala a slunce vykouklo zpoza svých měkkých peřin. Balin byl celou tu dobu podezřele zamlklý, ani písmenko nevyšlo z jeho úst. Tvář měl zvrásčenou a ustaranou. Jeho kdysi mužsky hrdý krok byl nejistý a loudavý. Sámon moc dobře věděl, že kdyby se Balina zeptal, co se děje, neřekl by vůbec nic. Na to ho moc dobře zná. Ale Sámona tato otázka velmi trápila, nedokázal si na ni odpovědět. Jediný, kdo by mu mohl pomoci a kdo určitě ví, co se to tady a se všemi děje, byla stará, moudrá Atcelna. Po práci se tedy rozhodl přijít za ní.
Atcelna, jako vždy, seděla na svém dřevěném křesílku. Sámon přistoupil k ní. Chvíli váhal, rozmýšlel si svou otázku. Než však stačil říct jediné slůvko, jako kdyby mu Atcelna četla jeho myšlenky a ustaraným, tichým hlasem mu pošeptala:
"Je to příliš složité, mladý muži. Vím, nemusíš nic říkat, tohle jsi nechtěl slyšet. Proč však učit mládě skákat, když ještě neumí chodit?"
"Aby se potom naučil jednodušeji chodit" zkoušel Sámon.
"Pravda, avšak toto skákání je příliš vysoké a namáhavé. Nohy se nestačí naučit chodit."
"Můžu se postupně učit skákat až tak vysoko, chození bude poté snadné. Nebo se můžu rovnou začít učit chodit."
"Neoblomný a nepoučný" pomyslela si Atcelna. Věděla, že Sámon se to chce za každou cenu dozvědět. Její záludné otázky šikovně odrazil. Zdálo se, že Atcelně už došla slova. Zdání ale klame.
"Nezvládneš přece ani chození, tvé nohy jsou příliš slabé i na vzpřímené stání" nedala se.
Bylo vidět, že Sámonovi dochází už trpělivost, nedokázal už odpovídat v metaforách.
"Řekni mi, Atcelno, čeho se to alespoň týká?" zkoušel už zoufalý Sámon.
"Během času, naučíš se stát, naučíš se chodit, naučíš se skákat. Zlo je všude. Dávej si na něj pozor a vyhýbej se mu" zněla poslední její slova. Zmatený Sámon se vrátil ven štípat dříví.
