|
|
Cena vzduchu
Došel k poklopu a zastavil se. Bojácně se rozhlédl kolem sebe. Vzduch byl přesně deset let na Zemi plný oxidu uhličitého, ale z Davidova pohledu se jevil čistý. Seskočil na dno stoky.
V páchnoucím kanále bylo vlhko. V řídkých odstupech, které časem nabíraly na hustotě, se tu nahromadily kaluže pochybného, nazelenalého obsahu.
Uslyšel dunivou ránu, jak se za ním zabouchl poklop.
Sevřel čelist a udělal bolestnou grimasu. Teď už o něm vědí určitě. Nemělo cenu pokoušet se o jakoukoli nenápadnost. Jako na důkaz jeho myšlenek se v ohybu kanálu mihly dva rychlé stíny, jak se přemisťovaly na své pozice.
„Haló?“ zavolal David. Chtěl už to mít za sebou. Celé to byla hloupost. Veliká a neodpustitelná a bylo na nich, jak s ním nyní naloží.
Slyšel, jak cvakly pojistky neviditelných zbraní a najednou si byl jistý, že je brzy uvidí z nebezpečně blízké vzdálenosti.
„Haló!“ zavolal znovu. Začínal si připadat jako idiot – křičí na teroristy jako malé dítě do imaginárního telefonu.
Z ohybu se vynořil nejprve stín, který okamžik setrval na místě, jako by se jeho nositel nemohl rozhodnout, zda se přestat vybavovat s kamarádem, nebo zjistit, kdo si dovolil je otravovat. Pak se rychlým krokem vydal k Davidovi.
„Kdo k čertu ste?“ zeptala se hrubě postava v kukle. David polkl, když spatřil, že v ruce drží e-šoker. Elektrický nástroj nejvyšší brutality, který cíli způsobí bolestivé popáleniny a obvykle zapříčiní i srdeční zástavu.
Tiše se nadechl. „Jsem David Waber, určitě mě znáte z reklam, vlastním-“
„Teď drž hubu,“ přerušil ho ten hrubián. Měřil o dobrých dvacet centimetrů víc než David – a to se považoval se svými sto osmdesáti centimetry za vysokého – a vážil přinejmenším jako mládě slona. Chvíli si Davida prohlížel, jako by určoval, zda je může ohrozit. Brzy si byl jistý že nikoliv: „Co tady chceš?“
„Přišel jsem v obchodní záležitosti za panem Basperovskim,“ odpověděl zdvořile, ačkoliv si uvědomoval, že na takové chlápky působí slušnost přesně naopak. Možná si neměl obléknout ani ten formální oblek, napadlo ho.
„Hej, Fernando, poď ho prohledat,“ houkl za sebe muž. Ani na vteřinu David nezapochyboval o tom, že kdyby se v tom okamžiku pohnul třeba jen o píď, v mžiku by se svíjel na zemi v elektrickém objetí.
Z ohybu se vynořila další zamaskovaná postava menší a hubenější postavy. Oblečená byla do těsného bomberu a urbanů. Sehnula se a za krytí kolegy-zločince Davida prohledala od pat k hlavě.
„Nic nemá,“ řekl druhý chlápek poněkud zklamaným hlasem a odstoupil o pár kroků.
„Zvaž si, co šéfovi řekneš, protože esli se mu to nebude líbit, buď si jistej, že tě ráno najdou houpat se na lampě,“ zahřímal ten první slovanským přízvukem.
Davidovy oči se rozšířily panikou. Neměl sem chodit. Proč to vůbec dělal? Co ho to jen probůh napadlo?! Za to ty peníze určitě nestály.
Od chvíle, kdy vlezl do stoky, bylo pozdě.
První hlídač se postavil za Davida a bolestivě ho dloubl do zad naznak toho, aby sledoval jeho přítele kráčejícího dva kroky před ním. Nedobrovolně se dal do pomalé chůze a snažil se přimět mozek k vyššímu výkonu. Vlastně nebylo nad čím bádat – buď se jeho návrh bude Basperovskému líbit, nebo ho zabijí. Kurz byl asi tak jedna ku jedné.
Prošli spletí velikých i malých kanálů a každý krok opakovala třikrát ozvěna. KLAP, klap, klap. Muž, kterého ten první nazval Fernandem, si nedělal vrásky nad tím, jestli jde David s jeho kumpánem za ním, prostě pokračoval bez zájmu dál. Davida pokládal asi za stejné nebezpečí, jako kapky páchnoucí vody na stropě, kapající v nepravidelných intervalech do loužiček.
Konečně zastavili před poklopem, který byl velice podobný tomu, který Davida zatáhl do těchto problémů. Fernando si klekl na výjimečně suché místo, dvakrát rychle bouchl a přiložil ucho ke studenému kovu. Přestože David neslyšel otázku, Fernando nahlas odpověděl: „Je tu ňákej chlap, co si řiká Weber a chce mluvit se šéfem.“
„Waber,“ opravil ho David způsobem, jakým opravuje učitel žáka první třídy. „Jmenuji se David Waber.“
Ani jeden z mužů nevypadal, že by mu na tom záleželo – první stál za ním a mířil na něj zbraní, na kterou byl vydán speciální zbrojní průkaz a několikanásobně zvýšené psychologické nároky. Něco Davidovi říkalo, že Jednička nemá ani jednu z těchto věcí.
Dvojka – tedy Fernando – stále držel ucho u poklopu a poslouchal tichému hlasu. Z cizího pohledu by to vypadalo jako náramná legrace a leckdo by se takovému výjevu snad i zasmál, pokud však na situaci nehleděl Davidovýma očima.
„Běž,“ sykl Fernando a otevřel těžký poklop.
David překročil „práh“ (prahy se tu nejčastěji překračují pomocí žebříku dlouho odolávajícímu úplné korozi) a dostal se do té části odpadního systému, která snad musela být speciálně zbudovaná právě pro zločinecké gangy. Jinak si David nedovedl vysvětlit, proč místnost – ano, skutečně to byla místnost – má i vlastní větrací šachtu a v odpadním systému by určitě nenalezla opravdového využití. Snad jen jako ubytovna pro krysy, kterých se všude, tedy i tady, hemžilo dost a dost.
Slyšel, jak za ním jeho doprovod sestupuje.
„Jsem David,“ představil se tlustému muži v koženém křesle. Chápete? Kožené křeslo a těžký stůl v místnosti uprostřed kanalizace!
Muž přikývl a tlustými prsty sevřel stejně široký doutník, který posléze zapálil a nasytil tím vzduch těžkým kouřem. „Omlouvám se za svý chlapy, určitě vás strašili tim, že vás pověsim na nejbližší lampu, když se mi vaše vyrušení nebude líbit.“
David se usmál. Alespoň legendární zločinec Basperovski má dost rozumu. „Ano, to mi říkali. Samozřejmě jsem tomu nevěřil-“
„To jsem rád. Sme přece civilizovaný lidi a tak se taky musíme chovat,“ pokračoval Basperovski. „Ujišťuju vás, že špatné návštěvníky přinejhoršim střílíme – je to rychlý a prej to nebolí.“
Davida polila další vlna šoku - nějak podobně si představoval zásah náboje e-šokeru. Basperovski už ale mluvil dál: „Seznamte mne s tím, co jste mi chtěl říci. Ale honem, moc času na hosty tu nemáme.“
David se rychle vzpamatoval. „Uf, dobrá... Jak ale začít, že?“ usmál se křečovitě.
„Co nejrychlejc,“ poradil mu boss zločinu. „A co nejstručnějc.“
„Tak tedy... jsem majitelem malé továrničky na výrobu součástek oxynů...“
„Nejsou to ty stroje, který vyráběj umělej kyslík?“ zajímal se Basperovski.
„Ano, ano, to je ono,“ souhlasil horlivě David. „Bez nich by na Zemi dávno nic nežilo po všech těch ekologických haváriích.“
Basperovski přikývl. „Žádný lidi – žádný prachy.“
„Tak, tak,“ dal mu za pravdu David a byl rád, že nalezli společnou řeč. „Jenže životnost jednoho takového oxynu je asi padesát let a cena námi vyráběných součástek není tak veliká, aby jediná várka pokryla veškeré náklady a uživila firmu dalších padesát let, kdy pošleme součástky nové. Jsme jediná tuzemská společnost, která se touto výrobou zabývá, ale živoříme. Jedna americká výrobna přišla s nápadem, že svoje služby zlevní o padesát procent a bude své výrobky nabízet i v zahraničí, čímž pokryje náklady a uživí všechny své zaměstnance daleko snáz. Své produkty se sníženou cenou navrhla i naší vládě - a ta souhlasila. “
Tlustý muž za stolem zasvěceně přikývl. „Chápu vás, ale musíte pochopit, že vraždy státníků jsou tou nejdražší záležitostí...“
„Nechci zabít žádného státníka,“ opravil ho David. „Se státem mám smlouvu na deset let, ve kterých jsem hlavním dodavatelem. Pokud by dohodu porušili, museli by zaplatit moc tučnou sumu – a to se jim nechce. Proto počkají zbývajících několik měsíců a teprve pak přejdou na americké výrobky.“
„Začínám tomu rozumět,“ řekl Basperovski a vypustil kouř z úst. „Budete chtít, aby mí chlapi nějaký ty oxyny rozbili a vy ste si stačil naposledy nacpat kapsy.“
„Jste velice chápavý člověk, pane Basperovski,“ řekl David a cítil, jak z něj opadá strach. Možná se odtud přeci jen dostane živý.
„Nápad je to dobrej,“ protáhl, „ale kolik z toho kápne mý vorganizaci?“ zajímal se.
„Dám vám třicet pět procent z výdělku,“ odpověděl bleskově David a s radostí shledal, že Basperovskému zazářila očka.
Tlusťoch se podíval na doutník a pak zpátky na Davida. „Hádam správně, že to bude číslo s víc než šesti nulama?“
David přikývl. „To záleží na tom, kolik těch oxynů poškodíte – a jak. Pochopte, nesmí být hned úplně jasné, proč ty stroje někdo rozbil. Nejlepší bude, když odtamtud zároveň ukradnete jaderné palivo. To pak ostatně můžete použít k dalším vašim plánům.“
Basperovski vstal a s doutníkem v zubech se široce usmál. Nabídl Davidovi ruku. „Myslím, že sme dohodnutý.“
* * * *
David poskytl plánky Státního oxynového komplexu, zfalšované průkazy inženýrů a rozmístění ostrahy, Basperovski obstaral muže, zbraně a praktickou stránku akce. Oba se měli sejít několik minut před akcí ve starých docích, to prý pro případ, že by měl Basperovski dotaz, na který přišel teprve nedávno.
David tu nervózně postával několik minut před sjednanou schůzkou, když uviděl přijíždět černou dodávku s kouřovými okny. Zvedl ruku na pozdrav a zamířil k autu. Právě se chystal zaťukat na černé okénko, ale místo toho se rozletěla vysouvací dvířka a silné, nešetrné ruce ho chytili kolem pasu a vtáhli dovnitř.
„Co to má znamenat?“ vykoktal rozčileně a rozhlížel se kolem sebe na svalnaté gorily. Vůz se dal znovu do pohybu. Pak spatřil Basperovského sedícího naproti němu a otázku ještě jednou zopakoval.
„Rozhod sem se, že pro chlapy bude lepší, když pojedete s náma,“ odpověděl klidně.
„Ale to jsme si nedohodli!“ zuřil mladý Waber.
Basperovski se k němu naklonil tak blízko, aby jeho odpověď nemohl slyšet nikdo další. „V tom případě byste se mnou měl brzo souhlasit, protože hádky na mý chlapy nepůsoběj zrovna... jak byste to řek vy? Už to mám, pozitivně.“
David neodpověděl. Basperovski si to vyložil jako souhlas a narovnal se.
„Určitě se už těšíte, pane Waber,“ řekl šéf podsvětí schválně nahlas a tónem, jenž vymazával předchozí neshody. „Čeká vás spousta peněz. Být já na vašem místě, taky bych se nemoh dočkat a přidal bych se.“
Když David znovu nic neřekl, dodal trochu tvrději. „Že, pane Waber?“
„Ano,“ šeptl potichu a vykoukl z okna, jako by ho cesta kdovíjak zajímala.
Basperovski se zatvářil spokojeně a dále Davida nevyrušoval.
* * * *
Na dálnici se k jejich dodávce přidaly tři další. Už se stmívalo, v takovou dobu je na silnicích nejméně aut. Dodávky sjely z rychlostní komunikace a dlouho pokračovaly bez změny směru. David věděl, že už jsou hodně blízko a cítil sílící nervozitu. Nevěřil tak úplně v hladkost akce a počítal s komplikacemi. Měl docela jasnou představu o tom, co by se stalo s jeho podnikem, jestliže by ho ve Státní oxynové budově zabili, anebo ještě hůř, chytili.
Z Basperovského strany to byl velice výhodný obchod: čekaly na něj peníze a drahocenné gramy plutonia. I kdyby ho v oxynovém komplexu zajali nebo zabili, neměl nikoho, kdo by ho oplakával – což naopak Davidovi způsobovalo slabost v kolenou. Doma na něj čekala žena a v jejím břiše zatím nenarozená dcerka. Možná, že o tento hlavní důvod, pro který se rozhodl bojovat s nespravedlivostí podnikání, nakonec přijde.
Dodávky zastavily u lesíka a Basperovski hodil Davidovi lyžařskou kuklu s proříznutými otvory na oči a ústa. David si vzpomněl, že si jako malý hrál na lupiče a stejné masky se doma pokoušel vystřihávat. Nikdy mu však z jeho díla nevzešlo něco tak čistě vytvořeného.
„Ven!“ zavelel Basperovski a pomohl jednomu z opozdilců těžkou botou namířenou do míst, odkud většina věcí vychází.
Noc byla chladná. Tak chladná, že se David ve své sportovní tmavé mikině roztřásl a pozoroval páru stoupající mu od úst. S nelibostí shledal, že ani jeden z kompliců nesdílí jeho problém.
„Všechno je doufám jasný: Zubr tady na místě bude hlídat rádiový vlny pro případ, že by nás prokoukli. Hned jak uslyší náznak nedůvěry, varuje nás. Harry a Smrtka zaujmou pozice a namířej to sniperovkama na věže – to abychom měli volnou cestu pro případnej ústup.“
V dálce se na silnici mihla světla rychle se přibližujícího vozu. Zločinecká banda se schovala do roští a pomohla tam i třem dodávkám, které je přivezly.
„V pořádku, ten je od nás,“ řekl Basperovski a vstal, aby se vydal naproti jezdci v minibusu. Ten právě zastavil a vylezl ven.
„Poďte sem, chlapi!“ zavolal na ně za chvíli boss.
Patnáct teroristů se shluklo kolem vozidla a Basperovski jim podával zbraně. Zubr jako jediný dostal poloautomatickou ruční pistoli a rádiový odposlech, ostatní v rukou chladily silnější kalibry od kalašnikovů, přes M4A1, po malé em-pé-pětky. Harry a Smrtka naprázdno zamířili na stromy, aby nastavili optiky svým ostřelovačkám. Pak přišla řada na vysílačky, lana a háky, nože, granáty a trhaviny C4.
„Co říkáte na moje zboží?“ zeptal se Basperovski během ládování pumpovací brokovnice nábojnicemi.
David, nešikovně držící uzi a pět zásobníků, uznale kývl hlavou. „Zbraň sama o sobě není nebezpečná. Uvidíme, jak si povedou vaši muži.“
Basperovski se jen usmál. „Harry, Smrtka a Zubr na místa!“ zakřičel. „Ostatní do minibusu, zbraně a munici schovat pod podlahu. Přehoďte přes sebe ty bílý pláště, co máte každej na svym sedadle. Jo a taky si nezapomeňte připíchnout průkazy inženýrů. A přestaňte se tvářit jako imbecilové!“
Když splnili Basperovského příkazy, minibus se rozjel po prašné cestě dál. Les brzy zmizel a na jeho místě vyrostla první strážní věž Státní oxynové budovy. Za pár minut vozidlo zastavilo před masivní závorou.
K okénku jejich vozu líně došel voják a posvítil na ně baterkou upnutou na hrozivě vyhlížející zbrani. „Máte nějaké potvrzení?“ zeptal se.
David, sedící na sedadle vedle řidiče, vytáhl z kapsy pláště zfalšovanou listinu s podpisem smyšleného politika.
Voják se na něj skrze list papíru podíval a změřil si ho pohledem. „Nehlásili nám žádnou poruchu oxynů.“
„V to také doufám, pane,“ usmál se škrobeně David a nevěřil by, jak věrohodně napodobil většinu zdejších inženýrů. „Jde o běžnou kontrolu.“
Voják přikývl a vrátil mu list. Obrátil se ke kolegovi a kývl podruhé, aby je pustil dál. Závora se zvedla a minibus vnikl do komplexu. „Podle mapky teď máme jet pořád rovně až na parkoviště pro zaměstnance,“ radil řidiči David a ve zpětném zrcátku zpozoroval, že si teroristé schovávají zbraně pod pláště. Při nejbližší příležitost udělal to samé.
Minibus zastavil a vyklopil posádku.
„Veďte nás, pane Waber,“ vyzval Davida Basperovski.
„Teď obejdeme tuhle budovu,“ rozvzpomínal se. „To je myslím skladiště. Potom by to už mělo být snadné; projdeme kolem ubikací vojáků a přímo před námi by měla být největší budova ze všech – to je centrála oxynů.“
Nenápadně prošli okolo ubikací a ocitli se před oxynovou budovou. Ze země tu vystupovaly veliké čtvercové sloupy o hraně asi osmi metrů. „To jsou kyslíkové větráky,“ vysvětlil David. „Takhle se dostává kyslík do ovzduší.“
„Vzduch mi tady nepřipadá vo nic čerstvější,“ podotkl Basperovski.
„Tak je to také správně,“ odpověděl David. „Ze všech osmi větráků pracuje večer jen jeden a ten vhání vysokým tlakem kyslík vysoko nad zem. Tam se potom rozkládá tak, aby pokryl co největší plochu.“
„Nezdržujte nás podrobnostma,“ zamručel Basperovski. „Radši se soustřeďte na votevření dveří.“
David se zastavil a z náprsní kapsy vytáhl kradenou kartu. Nechtěl pomyslet na to, co čeká inženýra, kterému ji jím najatý kapsář zcizil. Na druhou stranu to bylo rozhodně lepší než bankrot, ujistil se vzápětí.
Přiložil kartu ke čtečce a nepřekvapilo jej, když byla přijata. Dveře se zasunuly a falešní inženýři vstoupili.
Ve vzduchu byly cítit jemné vibrace a ozón, které David ostatním vysvětlil činností oxynů. Za odměnu si vysloužil Basperovského netrpělivé mlasknutí.
Podle mapy uložené v Davidově paměti snadno nalezli výtah a z prvního nedůležitého patra sjeli do srdce budovy. Vibrace ve vzduchu byly již více než patrné a chuť ozónu se dala krájet. Také dunění masivních oxynových generátorů přikládalo atmosféře na dramatičnosti.
Baspervoski se rozhlédl kolem sebe a s radostí shledal, že nebudou při práci nikým rušeni. Podzemní hala mohla měřit dobrých padesát metrů na šířku a dvakrát tolik na délku. David nikdy přesně nevěděl, kolik oxynů tu pracuje, protože jejich parametry byly tajné. Na světě vlastně ani neexistovala žádná firma, která by se jejich sestavováním zabývala, princip i rozložení jím vyrobených součástek bylo tajné.
Během počítání strojů ho napadlo, proč vlastně vláda dělá kolem oxynů takové tajemno. Když napočítal třicet pět oxynů, přišel na to, že postup, kterým se vyrábí kyslík, nemusí být zrovna dvakrát bezpečný – a to i s těmi málo fakty, které vlády zemí vyrábějících kyslík zveřejnily. Už samotné plutonium v nesprávných rukou by mohlo znamenat dlouhodobé vydírání.
Přestal se věnovat nic nepřinášejícímu přemýšlení a pozoroval demontáž jednoho z oxynů. Basperovski, který se zabýval tím samým, si ho všiml a zavolal k sobě. „Budeš nám muset říct, jak je to plutonium jištěný, kde ho hledat a jestli je vůbec při těhle podmínkách bezpečný ho brát.“
„Určitě to bezpečné bude,“ odpověděl David. „Moc dobře vím, kolik stojí materiály pro výrobu plutoniových nádob. S malým ozářením je třeba počítat, nemělo by však být extrémně nezdravé.“
Basperovski přikývl a vydal se k dvoučlenné hlídce u výtahu, zatímco David radil jednomu z technicky založenějších teroristů, v jakých místech oxynu by mělo být plutonium ukryté. Samozřejmě to s jistotou nevěděl, ale dal si dohromady velikost a nosnost jednotlivých součástek a dokázal přibližně určit jejich rozestavění.
Velký šéf domluvil s hlídkou a vydal se na průzkum celé oxynové haly. Se zájmem, který Davidovi připadal legrační, pozoroval soustavu trubek odvádějící hotový prvek do obrovských větráků čnících ze země před budovou. Pak se mu ztratil z dohledu a David se raději věnoval rozdělávání oxynu než jeho grotesknímu příklonu k technice.
„Nic tam není,“ řekl muž, který prováděl demontáž oxynu.
David se naštvaně opřel o hranu stroje a nahlédl dovnitř. Nádoba z kvalitní oceli, celá obalená dalšími látkami zabraňujícími přímému ozáření, byla naplněná vodou. „To není možné,“ zamumlal si pro sebe. „Nedokážu si představit, v čem jiném by to plutonium mělo být. Žádná další součástka nemá potřebný tvar ani jakost, aby mohla vydržet plutoniové podmínky.“
„Máme to zkusit rozdělat někde jinde?“ zajímal se jiný terorista.
David přikývl. „Určitě. Je možné, že vláda používá nějaké vlastní nádoby.“ a v duchu o tom zapochyboval. Proč by někdo plýtval tak drahými nádobami na obyčejnou vodu?
Z úvah ho vyrušila vysílačka: „Wabere, něco sem našel.“
„Basperovski? Kde jste?“
„Děte podel levý stěny a asi po padesáti metrech uvidíte nenápadný dveře. Za nima je schodiště do dalšího patra.“
„Už jdu,“ odpověděl David a vydal se řečeným směrem. Na levé straně skutečně nalezl malá dvířka na první pohled působící jako úložný prostor na úklidové nástroje. Po jejich otevření se ale před Davidem nezjevila košťata a lopatky, nýbrž široké schodiště směřující dolů k napůl proskleným automatickým dveřím.
Sešel dolů a zpozoroval Basperovského, jak ohromeně stojí před obrovským strojem, zabírajícím polovinu celé místnosti, jež byla parametry věrnou kopií té o několik metrů nad nimi.
„Máte ponětí, na co to může bejt?“ zeptal se tiše, jako by hlasitým hovorem mohl narušit rovnováhu.
„Ne,“ odpověděl David. „Ale nejspíš to není zapnuté.“ a dal se do podrobného průzkumu. Nejdříve zkontroloval, kam vedou masivní trubky určené pro odvod neznámého produktu – ústily přesně tam, kam vyrobený kyslík – do obrovských větráků venku.
„Rozděláme to?“ zeptal se nadšeně Basperovski.
David přikývl. „Neznám jiný způsob, jak určit, k čemu to slouží.“ Svorně vytasili šroubováky univerzálních velikostí a odstranili masku stroje. Byla tak těžká, že si na její přesun museli přivolat tři další muže. Když svrchní část ležela o pár metrů dál a odhalily se útroby mašiny, přistoupil David blíž a přemýšlivě vše zkontroloval. Pak, s nenadálým pochopením, se vyděšeně podíval na Basperovského.
„Co jste zjistil?“ zeptal se šéf teroristů honem, aby mu snad něco neuniklo.
„Tahle věc může mít jen málo úloh, z nichž pouze jedna dává úplný smysl.“
„Povídejte,“ pobídl ho šéf.
„Budu muset začít historií oxynů,“ varoval ho David, ale boss udělal neurčité gesto, které mělo nejspíš znamenat, aby vše objasnil pokud možno co nejstručněji a nevynechal při tom nic důležitého. „Součástky na výrobu oxynů se začaly vyrábět v druhé polovině jednadvacátého století kvůli státní zakázce, která slibovala rychlý zisk a dlouhodobou spolupráci. Teprve později, kdy vládní inženýři sestrojili oxyny – do té doby se nevědělo, nač vlastně státní zakázka byla – vyšlo najevo, že kvůli veliké spotřebě dřeva v pralesích v rovníkových oblastech dochází k rychlému úbytku kyslíku, s nímž si příroda neporadí sama. Proč jsou plánky a principy práce oxynů tajné, zdůvodnily „vlády kyslíkových zemí“ tím, že při procesu výroby kyslíku vzniká nebezpečná, rychle se šířící karcinogenní látka, nebezpečnější než samotné plutonium, které je v těchto procesech potřeba.“
„To všechno vim, nemyslel ste si doufam, že sem nechodil do školy, že ne?“ přerušil ho dotčeně Basperovski v inženýrském plášti.
„Ano, ano,“ navázal David. „Jenže tam nahoře jsem žádné plutonium nenašel a pokud se nemýlím, pak je smyšlená i ta karcinogenní látka.“
Basperovski se zatvářil skepticky. „Proč by ale lhali o výrobě kyslíku? Namísto lží mohli mlčet úplně.“
„To máte pravdu,“ souhlasil. „Pokud však není pro dosavadní systém důležité, aby byla výroba kyslíku utajenou záležitostí. Navíc do poslední chvíle označovanou za krajně nebezpečnou.“
„K čemu by jim to ale bylo? Daleko výhodnější se mi zdá, kdyby se postup týhle výroby dostal do povědomí co nejvíce lidí, kerý by mohli případnej postup zlevnit nebo udělat míň nebezpečnym.“
„Vy to nechápete,“ zakroutil David hlavou. „Výroba kyslíku není nebezpečná, osobně si troufám tvrdit, že samotný stav ovzduší není vůbec kritický.“
„Zešílel jste, Wabere. Kdo z politiků by měl zájem klamat veřejnost nesmyslama vohledně ovzduší? Navíc si vzpomeňte, že vobsah oxidu uhličitýho byl změřenej, a doteď je, několika tisícovkama nezávislejch vědců na celym podělanym světě. Chcete mi namlouvat, že je všechny vláda podplatila jenom proto, aby nahnala lidem strach?“
„Ne. K tomuhle vysvětlení nám poslouží tento stroj,“ a hladce přejel po povrchu odhaleného monumentu. „To on vyrobil děsivé množství oxidu uhličitého, kterým se potom vlády oháněly jako argumentem. Pak stačilo vyhlásit veřejnou, bohatě pokrytou zakázku, aby vzbudili v lidech zájem a, když bylo vše připraveno a ovzduší se citelně změnilo, dovolili vědcům, aby ohlásili, jak je to se stavem ovzduší, které úmyslně poškodili. Zároveň přišli s řešením, jehož utajení hájili tím, že nepokládali za vhodné vzbuzovat předčasně paniku. Pravý účel však tkvěl v tom, že potřebovali čas pro výrobu takového množství oxidu.“
„Pořad ste mi nevodpověděl, proč by to někdo dělal? Pro zábavu? Pro pocit důležitosti?“
„Nic z toho, pane Basperovski,“ odpověděl vítězně. „Pro moc.“
„Pro moc?“ zopakoval šéf natvrdle.
„Samozřejmě,“ přisvědčil David. „Je to úplně prosté, stačí si dát několik faktorů dohromady. Kdybych tu měl nějaký graf, který by má slova mohl dokázat, věděl byste ihned, která bije. Určitě si ale pamatujete na dobu před několika lety – počet organizací, které se bouřily proti systému, rostl. Situace začínala být neúnosná, šeptalo se dokonce o revoluci.“
„Moc dobře si tu dobu pamatuju,“ usmál se. „Byly to zlatý časy teroru.“
„No právě! A tomu musela vláda zabránit. Tím, že stvořila neúnosný stav ovzduší a vzápětí „přišla“ na řešení, které odklonilo pohromu, na sebe nejenže vlastnoručně nanesla synonymum pro spasitele, ale stala se i nepřímým diktátorem.“
„Už vás chápu až příliš dobře,“ přidal se zasvěceně Basperovski. „Pokud by skutečně nastala revoluce, vláda by nás vydírala zničenim voxynů. A nikdo jinej nezná ani použití ani způsob sestrojení. Pak by nebyl nikdo, kdo by riskoval sebevraždu.“
„Naše vysněná demokracie se, stejně jako všechny ostatní způsoby vlády, zvrtla v něco, co nikdo nechtěl.“
Basperovski na anti-oxyn přiložil trojitou várku výbušniny. Na rameni ucítil zaklepání a vzhlédl k Davidovi: „Nechtěl jsem vám to říkat do poslední chvíle, ale myslím, že tady už jsme skončili. Něco vám povím, ale nesmíte se tam hned dívat.“
Basperovského čelo zvarhánkovatělo nepochopením.
„V každém rohu, tady i o patro výš, je skrytá malá kamera, která sleduje každý náš krok. Vědí o nás od první chvíle, kdy jsme sem vstoupili.“
„Proč jste mi to, krucinál, neřek dřív?!“ rozkřičel se Basperovski a málem se instinktivně rozhlédl řečeným směrem.
„Nic by se tím nezměnilo. Přes bránu bychom se nedostali.“
„Co tím chcete říct? Že tady všichni pochcípáme během rituální sebevraždy, při kerý vodpálíme všechny cé-čtyřky?“
„Původně jsem to tak zamýšlel, byla by to alespoň rychlá a bezbolestná smrt. Teď ale, když jsme zjistili tolik důležitých věcí, je nutné přežít a říct všem lidem tam venku pravdu.“
„Počítám, že na nás čeká dost vojáků na to, aby nás všechny pozabíjeli třikrát,“ poukázal Basperovski.
„V našich rukou je ale jejich moment překvapení,“ mínil David. „Stačí chytrá past a z jejich přesili tu bude vyrovnaná partie.“
„Poslouchám,“ vybídl ho šéf.
* * * *
Poručík Mathew Railey nařídil většině svých mužů utvořit kolem výtahu neprodyšný kruh, kterým nemohla proniknout ani myš. Podle zpráv z centrály, která s pomocí skrytých kamer pozorovala narušitele okatě kladoucí výbušniny na oxyny, o nich teroristé nevěděli. Dokázal si představit, jaká mimika se jejich tváří zmocní ve chvíli, kdy budou hledět do ústí jejich zbraní.
Podle zpráv z centrály do výtahu vlezli úplně všichni. Výtah se dal do pohybu a Railey nabil zbraň. Rozhodl se, že ať teroristé udělají cokoliv, třeba i kleknou na kolena a začnou plakat a prosit o život, vychutná si každičký výstřel směřující mezi oči.
Výtah už byl blízko a potom se zastavil. Skrze železné dveře nebylo možno vidět ani dovnitř, ani ven, což Raileymu vyhovovalo.
Dveře se otevřely a předposledním pohledem, jenž mu byl dopřán, byla nevysoká pyramida složená z neidentifikovatelných balíčků se stejně neznámým obsahem a malým červeným světélkem, které se najednou jasně rozzářilo. Pyramida ležela uprostřed podlahy výtahu před otevřenými bezpečnostními dvířky, kterými teroristé unikli výbuchu do šachty. Tou poslední věcí byla střepina pevně zarytá v místech jeho hlavy, kterými měly proniknout kulky věnované teroristům. Smrt však přišla tak rychle, že si kus výtahu ve své lebce ani neuvědomil.
„Pozor!“ ozvalo se z rozmlácené vysílačky ležící vedle mrtvého poručíka, z níž vypadával mikrofon jako čertík z krabičky. „Utekli z výtahu a jsou v šachtě, stáhněte se! Poručíku? Poručíku, co to bylo za ránu!?“
* * * *
„Počítám, že teď už můžeme nahoru,“ usmál se Basperovski.
„Co nejrychleji, pokud možno,“ souhlasil David a zběžným přejetím dlaní po náprsní kapse pláště zkontroloval narychlo načrtnutý plánek oxynu.
Počkali ještě malou chvíli, během níž do jejich patra padaly opozdilé součásti výtahu a nakonec se z šachty vyvalilo mračno prachu. Pak z řady vystoupil jeden z mužů, kteří už si svlékli bílé pláště a dali prostor svému typickému pracovnímu oděvu s kuklou, nabil svou zbraň připomínající ruční granátomet železným hákem s lanem na konci a vystřelil směrem, ve kterém přes prachovou clonu tušil strop výtahové šachty. Ještě jednou vyzkoušel pevnost uchycení tím, že se na laně zhoupl a pak přikývl na své kolegy, aby se dali do šplhání.
Dostat se nahoru stálo hodně sil. Obtloustlý Basperovski, který než aby sám šplhal, využíval sil těch, kteří vylezli a táhli jej kousek po kousku k cíli, vyhlížel ze všech nejsvěžeji. Nad každým ve vzduchu visela hrozba zbývajících několika členů ochranky, skrývajících se po rozložitém komplexu.
Když se dostal nahoru poslední terorista , využili krytí prachu pro rychlý přesun ven. Každá zbraň dávno opustila pouzdro nebo úkryt pod oblečením a leskla se v třpytu umělého osvětlení v rukou každého z mužů. I David si pochválil svou uzi, která mu dodávala klamné zdání relativního bezpečí. Ještě stačil zkontrolovat nehybné postavy ležící na okrajích strážních věží, což byla perfektní práce Harryho a Smrtky, než začalo to, co muselo přijít.
Stalo se to v místě, kde je volný výhled do všech hlavních stran komplexu. Tedy na jakési pomyslné křižovatce. První řada mužů, kteří utíkali k parkovišti, padla celá k zemi a široké krvavé skvrny na jejich černých oblecích byly jediným důkazem toho, že se tudy prohnalo stádo olova.
Druhá řada, včetně Davida, padla zmateně k zemi a snažila se zjistit, odkud střelba přichází, zatímco řada třetí, která přes ně neviděla na osud kamarádů, padla také skoro celá.
David si všiml záblesků od rohu budovy, která byla na mapce nazvána administračním centrem, a vyprázdnil do těch míst celý svůj zásobník, aniž by se snažil přijít na to, zda vůbec něco strefil. Ostatní se k němu v leže přidali a brzy přešli do přikrčeného úprku k nedávnému cíli.
Vpadli do minibusu a prostříleli všechna okna, která se dala využít jako střílny. Řidič dupl na plyn až kola hlasitě zapískala a vyhnal vůz do vysokých otáček. Teprve potom vyrazil směrem k bráně, která byla prostá živých těl – další výsledek tiché práce Harryho a Smrtky.
Pravý bok minibusu označkoval samopal špatně se kryjícího samotáře, který doufal, že jedinou dávkou všechny zbývající teroristy vyvraždí. Odpověď pěti zbraní ho vzápětí přesvědčila o mýlce.
Minibus se prohnal komplexem a poradil si i se závorou, která nebyla tak pevná, jak se na první pohled zdálo. Značně poškozený minibus zastavil, aby nabral Harryho a Smrtku, kteří mlčky zakroutili hlavou nad otázkou, kde je Zubr. „Museli ho zabít chvíli po tom, co jsme se rozdělili. Udělali to hodně tiše. Mrtvýho sme ho tady se Smrtkou našli až před chvílí.“
„Doprdele,“ zasténal Basperovski. „Zubr byl dobrej chlap. Nezasloužil si podříznout.“
„Tak tohle bude na rozloučenou, šéfe,“ řekla postava ve sportovní mikině a sňala si z hlavy kuklu. Byl to David a v ruce držel detonátor, který uviděl u jednoho z mrtvých teroristů utíkajících v první linii, a došel k závěru, že jemu už k ničemu nebude.
Centrální komplex oxynů se proměnil v bouři zbytků většiny budov a řádícího ohně, zatímco zbývajících šest postav přestoupilo z prostříleného minibusu do tří dodávek. Jeden z mužů pokropil nepotřebný vůz benzinem a když naběhl motor jeho nového dopravního prostředku, nechal na hořlavinu volně dopadnout sirku.
* * * *
O několik měsíců později...
„Pane poslanče, jak se vyjádříte k projevu nejsilnější opoziční strany, která tvrdí, že má pravdivé prohlášení o mezinárodním spiknutí, do něhož je údajně zapletena i vaše vládnoucí strana?“
Politik se na novinářku bezstarostně otočil. „Pan Waber a jeho snůška předvolebních lží mne ani v nejmenším nerozrušuje.“
„Víte to určitě, pane?“ zeptal muž za ním a když se poslanec otočil, spatřil svého nejsilnějšího protivníka. „V tom případě vám určitě nebude vadit, když na tu snůšku lží, kterou dnes hodlám všem přednést, pozvu tisk, že?“
Z poslance vyzařovala sebejistota. Buď byl tak hloupý, že si nedokázal dát dohromady mezinárodní spiknutí a výrobu kyslíku, nebo dovedl velice schopně potlačit negativní výrazy.
Poslanecká sněmovna se zakrátko naplnila desítkami novinářů, pro které nebyli židličky – a tak zaimprovizovali a buď stáli s mikrofóny namířenými co nejblíže Waberovi, nebo se posadili a zapisovali si to nejdůležitější.
„Jsem rád, že jste všichni přišli,“ začal Waber. „Já a můj kolega Bas Peros máme velice závažné, a podotýkám pravdivé, prohlášení ohledně politického spiknutí takzvaných kyslíkových zemí.“
Politik, který tak sebejistě označoval Wabera za lháře, ztratil barvu v obličeji, když bývalý terorista Basperovski, s drobnými kosmetickými úpravami moderní plastické chirurgie a novým jménem, začal hovořit o skutečné úloze oxynů a jejich využití. Stejně tak, s Waberovými nepatrnými doplňky, vysvětlil hloubku mezinárodního spiknutí a účel stroje na výrobu oxidu uhličitého. A ve chvíli, kdy se politik slabě usmál a začal vyhrožovat zastavením dodávky kyslíku, čímž zároveň dokázal pravdivost Basperovského projevu, zachoval Waber klidnou tvář a z kapsy vytáhl papír na četných místech poznamenaný krvavými stopami mužů, kteří padli v oxynovém komplexu. |
