Kapitola 3
Grim a Hron
„ Ahoj Jeremiáši. Matka mi říkala že jste už doma.“
“ No jo.“ Potvrdil elf.
„ To jsem moc rád.“ řekl Grom a přemýšlel nad tím jestli to má svému příteli Jeremiášovy povědět. Otec mu to nezakázal, tak proč by ne.
„ Jeremiáši…“ Grom mu pověděl všechno co mu řekl otec. A Jeremiáš na to:
„ No to je pěkný. To by bylo skvělý kdybychom mohli jít s tím bratrstvem.“ pronesl vzrušeně.
A Groma něco napadlo.
„ A víš ty co?“ vykřikl Grom.
„ Jo vím, ale pochybuji že ti to otec vůbec dovolí.“ drmolil nešťastně.
„ A to uvidíš že dovolí.“ Řekl rozjařeně.
Rychle vstal a běžel za otcem.
„ No a mám zrovna nový meč s vyrytým J. na ostří.“ křičel za ním šťastný Jeremiáš.
Otec už byl doma a čekal na jídlo, které Eithel připravovala na plotně.
„ Otče?“
„ Ano?.“
„ Já ... já si myslím že už jsem dosti starý a že mě jen tak nějakej pavouk nezastaví takže tě...“
„ Ne.“ řekl přísně už tušíc na co se Gromovi honí v hlavě.
„ Proč ne?“ vyvalil oči.
„ Je to nebezpečné neumíš dost dobře bojovat a nemáš meč; výzbroj.“
„ Ale bojovat mě můžeš naučit ty. Něco jsi mě už naučil, meč si koupím, zbroj také..“
„ O čem se to tady bavíte vy dva?“ zeptala se matka, která si ani nevšimla že Groma přerušila.
„ Grom chce jít semnou na tu výpravu.“ odsekl ji.
„ Já bych nešel sám on semnou půjde Jeremiáš.“
„ Prostě NE, Grome může tě to stát i život, máš jen jeden život, musíš ho využít.“ Řekl klidně.
„ A ty si v kolika letech opouštěl domov Krame?“ vpletla se do toho matka.
„ No ... já .... asi v padesáti letech.“ vymáčkl ze sebe otec.
„ Ale mě bude už padesát sedm a z Jeremiášem jsme se domluvily že půjdeme domov opustíme už za rok.“ a v duchu děkoval své matce že se do to ho vložila.
„ Říkám ne já taky hned nešel do takového dobrodružství a velkého nebezpečí hned co jsem vytáhl paty z domu.“
„ Já myslím že by měl jít s tebou a s tím Jeremiášem a také s těma dalšíma členy; dyť je vysoký skoro jako ty a urostlý je.“ řekla zase matka a Grom jí děkoval pohledem.
„ Já si to myslím taky.“ řekl Grom.
„ No .....tak teda dobrá, když chceš, ale zítra pojedeme už budeme opouštět Útes a cestou ti koupíme nějaké vybavení. Ano?" dořekl.
„ To je jistý.“ Přitakal. To bylo jen taktak ještě že máme maminku myslel si v duchu. A rychle objal otce.
„ Ale nezáleží to na mě. Tam kam půjdeme teď jsi měl jít až po našem dobrodrůžství do kterého se tam chystáš, ale jak jsem říkal může to být tvoje poslední.“
„ Já to doběhnu říct Jeremiášovi. Jo?“ vydal ze sebe s úsměvem na tváři rozjařený Grom.
„ Běž.“ svolila matka a zasmála se. Tak tedy běžel. Jeremiáš bydlel o pár domů dál. Zaťukal na dveře klepátkem, ve tvaru zlatého lva.
„ Ano. Už běžím.“ Slyšel za dveřmi. Otevřel otec Jeremiáše. Elyon.
„ Dobrý den. Je Jeremiáš doma?“ zeptal se Grom.
„ Šel na tržiště. Ale brzy bude nazpět.“
„ Děkuji.“ Řekl Grom a běžel urychleně na tržnici. Uviděl tam jen pár elfů a u obchodu s rybami, zahlédl Jeremiáše jak si kupuje dlouho štiku a vkládá ji do síťové tašky.
„ Ahoj.“ Křičel Jeremiáš z dálky.
„ No nazdar.“ Opáčil Grom.
„ Tak co?“ vyzvídal nedočkavě nadmíru zvědavy elf.
„ Otec říkal že půjdeme a to hned zítra.“ Odpověděl radostně Grom.
„ A necukal se?“ přitakal.
„ Z počátku jo, ale pak se do toho vložila matka a už to šlo lépe.“
„ To je dobře. A zmínil si se mu o mě?“ Ptal se zvědavě Jeremiáš.
„ To víš že jo. Řekl jsem mu že bych šel s tebou a on na to nic nenamítl. Takže bez problému.“ Sdělil Grom.
„ Jo. Ale teď ještě můj tatík. To už bude problém.“ Řekl zoufale Jeremiáš.
„ V klidu. Když to svolil můj otec tak s tvým to bude ještě lehčí.“ Uklidňoval Grom.
„ Možná jo. Asi máš pravdu.“ Přiznal.
„ Tak utíkej. Zítra před svítáním buď v pozoru před domem.“ Oznámil.
„ Dobře jdu se zeptat.“
Příští den brzo ráno Groma probudilo cinkání kapek jako nějaká zvonkohra. A nejraději by zůstal ještě v posteli. Ale už slyšel kroky otce, dveře se otevřeli a vešel.
„ No tak pudem Terek už čeká.“ řekl.
„ Už běžím.“ řekl natěšený, ale také rozespalý Grom.
Když vyšel ven z domu tak ho oslepilo slunce, které svítilo a přitom už jen trochu poprchávalo. Otec už čekal a loučil se z matkou. Pak se s ní rozloučil i Grom.
„ Dám vám Leptona. Pošlete mi někdy dopis dobrodruhové.“ Řekla se slzami v tvářích a přivolala Gromovu sovu kterou vyhrál na jedné slavnosti v hostinci U škopku. Pustil jí do vzduchu a našeptal jí ať lítá okolo Krama a Groma s Jeremiášem, také aby se moc nevzdalovala.
Kram předal Gromovi koně aby si na něj nasedl. A sám si sedl na svého Tereka. Ten Gromův se jmenoval Oliver. A rozjeli se ještě pro Jeremiáše, který seděl před domem a hladil svého koně s jménem Hrášek. Po koníkovy stékala voda, jeho srst byla mastná.
„ Dobré ráno. Jak jste se vyspali?“ zakřičel na ně už z dáli.
„ No nazdar. Jeremiáši? Kde máš otce?“ a jak to Kram dořekl tak z domu vyšel otec Jeremiáše; Denolien.
„ Tady přeci.“ řekl usměvavě.
„ Ahoj. Schvaluješ ďábelský nápad tady Groma?“ pozdravil a zeptal se Kram Denoliena.
„ No jo jestli říkal pravdu, že je to nebezpečné. Ale když jsem se dozvěděl o těch lidech i když je všechny znám i to Bratrstvo Rudého meče. A tak svolím aby šel s tebou Krame a s Gromem, ale ten nápad se mi moc nezdá špatný. Vždyť už bylo na čase.“ dořekl a poplácal Jeremiáše po zádech, který se dal do pohybu směrem k Hráškovi.
„ No tak abychom šly.“ rozhodl Kram.
„ Tak sbohem.“ pozdravily Grom s Kramen zborem. Nasedli si každý na svého koně a vyrazily.
Elfští vojáci vyšli z malých kabinek kde na ně neprší u brány zatáhly za naviják s tlustým lanem a brána se začala otevírat. Vyšly všichni tři ven a byla tu Gromovi známá cesta k pavoukovy.
„ Tak a tady začíná vaše pouť, která nemusí skončit dobře, ale měli jste svobodnou vůli.“ přednesl otec. Projížděli okolo kostry pavouka. Dojeli na rozcestí a dali se doprava. Tady pod stromy už kapalo méně. Jeli asi čtyři a půl hodiny mlčky. A tak zatím otec vyprávěl o kameni. Grom už to slyšel po druhé, ale moc to nevnímal, nýbrž se díval po přírodě a nádherných listech velkých jako dlaň. Vyjely z lesa na palouk s krásnou zelenou trávou. Tak daleko od domova Grom ještě nebyl. Vál studený severní a podzimní vítr. Všichni si sedly do trávy hebčí než mech. Groma z koně pobolívali záda; tři hodiny se kymácel a kodrcal v sedle jež nebylo příliš měkké. Takže to byla velice příjemná změna. Grom na příkaz otce šel pro vodu prý je jen kousek. Kopec se svažoval a Grom už slyšel vodu jak naráží na kamení; byl tam potok čistý jako křišťál, byl to kloudný pohled. Nabral do měchů vodu, když v tom uslyšel v potoce jak šplouchá voda; vzhlédl tedy a uviděl starého člověka poutníka. Byl na něm vidět velký věk, který byl prozrazen četnými vráskami.
„ Pozdrav pánbů, chlapče.“ Řekl poutník.
“ Kdo jste?“ zeptal se elf.
„ Asi jsem tě polekal viď, ale to jsem nechtěl. Chci ti dát něco co ti pomůže ve tvém nadcházejícím dobrodružství.“ vytáhl ze svého potrhaného oblečení krásný křišťálový kámen a klíč s dýkou.
„ Tady; až ti někdo zlý bude chtít ublížit tak tento kámen roztříšti o zem, ale nejdřív uvaž jestli jsi v opravdu velkém nebezpečí. A tato dýka tě vyvaruje zranění, aby ses nedivil jak vykoná co měla, zmizí!.“ Řekl záhadný poutník, poučujíc. Grom cítil že osoba s kterou se tu rozpráví je na jeho straně a nepokouší se mu nějak ublížit, proto si tedy vzal věci které mu byli nabídnuty.
„ Ale...“ vydal ze sebe Grom a stalo se to co ještě nikdy neviděl. Jak se díval na věci jimiž byl obdarován zakoukal se do klíče jehož kouzlo či význam nebyl Gromovi prozrazen. Pozvedl hlavu a viděl ho jak si prozpěvuje. Pak se rozplynul stále točíc svojí holí a znělka písně Gromovi zvučela v hlavě. A on zmizel. Podíval se na oblohu hledajíc odpověď na jeho otázky když v tom uviděl v draka krásného, zlatavého a Grom koukal na něj jak krouží nad ním. Jak tam tak stojí a dívá se i když ten drak už odletěl, Grom o sobě vůbec nevěděl co to mělo znamenat. A po velice dlouhé chvíli ho probudila voda jak si tak krásně zpívá svoji písničku stále dokola. Vzal ten kámen s věcmi od poutníka a dal si ho do své torny. Ten křišťálový kámen byl asi tak velký jako jablko a tak krásný, že by ho bylo škoda zničit.
Měl ještě jeden prázdný měch tak tedy nabral vodu i do něj. Napil se a omyl si obličej. Vyšel zase kopec obtěžkán měchy plné vody.
Když přišel až k otci s Jeremiášem znovu si lehl do trávy. Díval se na koně jak se pase na krásné a určitě výživné trávě.
„ Za chvilku vyrážíme. Podle slunce už se blíží poledne, najíme se tedy a po jídle se vydáme na cestu; pojedeme až do soumraku.“ Napojily koně a tentokrát šel pro vodu Jeremiáš. Grom si lehl a po chvilce zápasení z únavou usnul jako nemluvně.
To už ho ale budily.
„ Nechali jsme tě spát hodinu takže si jí prodloužíme večer; vyrážíme.“ Grom byl ještě dost rozespalý. Měchy a další věci už byli na koni. Vyškrábal se na koně do sedla, nohy strčil do otěží a vyrazily. Koně si šťastně klusaly po louce.
„ Jak se jmenuje tato louka otče.“ Zeptal se Grom.
„ Zon gledir. Zde je podle mágů a kouzelníků magické místo, za chvílí jste zase na nohou i když jste se trmácely celý den v sedle.“ Oznámil Kram. Louka byla celkem dlouhá a Grom podle rychlosti větru usoudil že až jí opustí budou rovné pláně; nikoliv lesy. Přejely malou vyvýšeninu a uviděly stezku okolo které nebyl skoro žádný strom, ale keřů tam bylo nepřeberně. Jely dvě hodiny neustále na severovýchod. Jeremiáš si povídal s otcem o bojování a jeho technikách. A Grom se zakoukal na hřívu svého oře jenž ho statně nesl už několik mil. Osahal jí; byla tak hebká a hladká, podrbal ho po ní. Kůň na oplátku vděčně zařehtal.
„ Jak ještě dlouho půjdeme?“ řekl Grom.
„ Když pojedeme tímto cvalem, tak bychom mohli být u Patky už zítra v noci. A pak nás čeká denní jízda do Athoru."
Cesta jim vesele ubíhala a pomalu se začalo stmívat. Grom uslyšel vlky a nějaké jiné bestie vít.
„ No, dál už nepojedeme jsem unavený a vy jistě také. Ráno přispíme.“ řekl unaveně Kram a začal rozdělávat oheň. Grom uviděl nějaké svítivé oči a bylo jich dvanáct. Stále byly blíž a blíž.
„ Otče!“ Otec se otočil a uviděl šest hladových vlků, kteří se rozeběhli proti němu. Kram hodil Gromovi obyčejný Krátký meč. A když se Grom otočil tak spatřil nemotorného, ale za to silného vlka velkého jako hříbě. Vzal ze země kámen a mrskl ho po něm, trefil ho přesně do zad. Vlk jen zaskučel bolestí a Grom ho stihl rychle obejít a koutkem oka uviděl otce jak bojuje už se třemi vlky, a ohání se zapálenou pochodní. Vlk odolával mnohým útokům Groma. Kdyby měl Grom šupinovou zbroj tak se vlkovi ho nepodaří zranit, ale kroužková je odolnější proti zbraním, sečným které po ní snáze z klouznou. Grom však ani jednu, ani druhou neměl. Rozzuřený vlk se začal stahovat. Grom neváhal a udělal dobře provedený výpad. Sekl tedy vlka do nohy a vlk klesl. Viděl Jeremiáše jak se vypořádává s jedním vlkem.
Rychle běžel na pomoc otci. Už viděl že otec už dlouho nevydrží; navíc byl Kram znavený celým dnem stráveným v sedle. A to zahlédl Jeremiáše, kterému přibyl jeden vlk. Jeden vlk zaútočil na otce tak nečekaně že spadl do strouhy a meč ještě kus za něj. Grom uviděl, ale stále bojujíc jak se otec svými nátepníky na rukou brání vlkovým útokům. Grom se bál co s nimi bude, když nejsilnější bojovník z těch tří odpadl? A navíc na něj jeden vlk doráží. Najednou Gromovi uši uslyšely svištění šípu a štěkot vlků.
Vlk kterého zrovna odstrčil byl přizemněn šípem. Rychle odskočil aby uvolnil cestu dalším šípům. Dopadl vedle mrtvého vlka, který ještě před pár vteřinami útočil na otce ve strouze. Všiml si že Jeremiášovi vlci už jsou po smrti. A už jeden po druhém padaly k zemi. Ale kdo to mohl střílet?
Když byly všichni vlci byli na jedné hromadě tak se otočil aby se podíval kdo to střílí. A uviděl úplně stejné dva malé Hobiti, lučištníky. A to je pro hobita velice divné. Každý byl stejného a malého vzrůstu. Blonďaté a krátké vlasy na malých hlavičkách. Měly šedé hábity a kapuci. Koženou, zdobenou a vysokou obuv. Zrovna si nandali svoje luky na hřbet a šli ke Gromovi.
„ Nazdar.“ řekli oba dva najednou. Uviděl otce jak se zvedá a jde k němu.
„ Zdravím.“ řekl jim pohmožděný a poškrábaný otec a podával ruku malým hobítkům.
„ Co tady děláte?“ zeptal se jich Kram.
„ Óbrin nás pro tebe poslal, abychom tě našly a dovedly do Zeleného údolí, ale vidím že už jsme tě vyhledaly.“ řekl a vzápětí se přidal ten druhý.
„ Měli jsme už pro tebe dojít a vrátit se s tebou k Óbrinovy kde už všichni čekáme jen na tebe. A to je tvůj syn? A kdo je tenhle?“ zavaloval Krama otázkami hobit.
„ To je Grom a Jeremiáš. Grome a Jeremiáši to jsou bratři Grim a Hron. Oni s námi půjdou. Napsal jsem Óbrinovi že Grom s Jeremiášem půjde se mnou a když ho Óbrin přijme do bratrstva Rudého meče. Půjdou s námi.“ řekl Kram.
„ Děkujeme za pomoc.“ poděkoval otec po odmlce při níž polkl.
„ To nic.“ Odpověděl buď Grim nebo Hron.
„ My jsme se chtěli utábořit, ale vyrušily nás tihle vlci; jako by se tu netoulalo dosti jelenů a další divoké zvěře.“ Sundali z koní pokrývky a rozestlal si každý.
Ti dva Hobiti byly dvojčata, také uměly velice dobře střílet z luku. Otec si s dvojčaty povídal dlouho do noci až z toho znavený Grom usnul a Jeremiáš ho přikryl až ke krku, aby mu v podzimním večeru nebyla zima.
Když se ráno probudil ještě všichni spaly a oheň už uhasl. A po chvíli zjistil že už někdo vstal. Byl to Grim jestli se nespletl. Nepoznal ho, protože byl jeden jako druhý. Grom vstal a šel k němu, právě rozdělával oheň.
„ Dobré jitro.“
„ Ahoj.“ odpověděl hobit.
„ Mohl bych slyšet tvé jméno? Jestli jsi si ještě nevšiml, jste stejní až do puntíku“ zeptal se.
„ Já jsem Grim a poznáš to tak, že já nosím zlatý prsten, ale můj bratr nosí stříbrný.“ Vysvětlil.
„ Jsi moc hodný.“
„ Jsem moc rád že s námi půjdeš a taky doufám že tě Elóra přijme. Myslím si že si budeme rozumět.“
„ To si myslím taky.“ Usmál se Grom a už slyšel jak se někdo probouzí. Gromovi došlo že Elóra bude ta co má co mluvit do přijímání lidí do bratrstva.
„ Opečeme si kus masa co mi Eithel zabalila s sebou, je to skopové.“ řekl otec hnedle co vstal a začal ho opékat a neuběhla ani půlhodina a první maso už bylo upečené.
Když dosnídaly tak uviděli nějakého zakrslého kupce jak si to štráduje po cestě. S velkým vozem a znuděného unaveného osla.
„ Haló.“ křikl otec svým hlubokým hlasem.
„ Chcete si něco koupit?“ promluvil chraptivě kupec zahalený do kápi.
„ Prodáváš zbraně?“ zeptal se.
„ Ano a jaké byste chtěl?“ přiklusal s povozem a dobře živeným oslem.
„ Já bych chtěl drátěnou košili a obyčejný meč.“ vložil se do toho Grom.
„ Dobrá volba chlapče. Tady, dostaneš ode mne, když si připlatíš Dlouhý luk pro elfa jako jsi ty.“ řekl obchodník.
„ No jasně dostane, ale jen když si připlatí. Viď?“ Chichotal se Grim na, kterého kupec vrhl vražedný pohled. Otec ho učil střílet na nehybný cíl, ale na živí.
„ Luk si vezmi synu, já dnes bez luku ani ránu.“ Podporoval otec Groma ke koupi.
„ Kolik to bude stát?“ optal se Kram obchodníka.
„ Pro vás se slevou 35 zlatých."
Otec mu podal peníze a vzal si zbroj a meč. Podal jej Gromovi. Jeremiáš začal také obchodovat.
„ No tak si to oblékni.“ Pobídl ho hned Hron.
Grom byl samou radostí bez sebe a tak si košili rychle oblékl.
„ No vypadáš dobře. A ještě ten meč, dobré.“ řekl otec. Přes zbroj si přetáhl svoji kazajku a zelený plášť.
Když Jeremiáš skončil s obchodováním tak jsme se rozjeli. Grom byl tak rád že mám svoje brnění a zbraň. Jely čtyři hodiny, ale zřídka někdo promluvil až na otce s Grimem; ti si povídaly skoro celý ten čas. Grim z Hronem se vezli, jeden u Groma a druhý u Krama. Ale najednou uslyšely cizí koně jak svými kopyty dupou do země.
„ Otče?“
„ To jsou Kentauři rychle schovejte se do křoví.“ křičel Grim z plna hrdla. Grom rychle upaloval na Oliverovi dál a dál co mohl a až dorazil k jezeru, které hned poznal. Bylo to Černé jezero o kterém mu otec často vyprávěl a upozorňoval, že vněm může žít nějaká zrádná havěť. Černé jezero, proto, protože to bylo samé vařící se bahno a jíl smíchaný všechen k sobě s černým bahnem, který bublal. Velké černé bubliny se draly k hladině jezera a pak pukaly. Slezl z koně a zadíval se do něj až vypustil čas kolem sebe.
„ Tady je.“ řekl známí hlas Hrona za ním, který ho náhle vynořil z pohledu na horké bahno. Grom se otočil. Byli tam jenom tři a ten čtvrtý, jež byl otec; chyběl.
„ Kde je otec?“ zeptal se Grom se strachem v hlase.
„ Nevím, mysleli jsme že utíkal za tebou.“ pověděl vystrašený Grim z toho samého co Grom.
„ Někde musí; být najdeme ho.“ vložil se do toho Hron.
„ Tak jdeme, rychle.“ řekl Grom. Utekl jim vůbec?
„ Krame, Krame.“ volali, ale nikdo se nevozíval.
„ Otče, Otčéé.“ hulákal Grom. A uviděl koně jak se pase, ale otec nikde nebyl.
Ale když dorazily na hliněnou cestu uviděli mnoho kopyt a také šíp který uzemnil kus kůže z otcova koženého brnění. A ještě jeho meč s tornou kde měl svoje různé lektvary. Ze křoví vyrazil Jeremiáš.
„ Co to?“ ptal se Jeremiáš.
„ Ti Xadrasovi kentauři. Jestli vám o nich otec říkal?“ Grom s Jeremiášem přikývl.
„ Kde je!, kde.“ ptal se zarážených bratrů.
„ Asi ho unesli, ale to není možné určitě by ho spíš zabili než zajali.“ řekl Grim.
Půjdeme ho hledat. Určitě je naživu.“ pověděl Grom.
„ Dobrá tedy, půjdeme.“ řekl Hron. Grom se rozhodnul napsat dopis matce. Přivolal pískotem na prsty Leptona, který v zobáku držel myš. Nechal ho ať si jí zatím sní než napíše dopis. Pergamen byl v Kramově torně a brk také. Jeremiáš slezl z Hráška. A začal sledovat sovu požírající myš. Grom začal psát:
Matko nedělej si o nás starost . Ke všemu jsme potkali bratry Grima a Hrona.
Otočil se k bratrům a zeptal se jich.
„ Zná vás má matka?“
„ Ano jistě.“ odpověděli.
Takže další důvod proč se o nás nebát. Jak se tam doma máš? Grim a Hron jsou skvělý hobiti. Už mám nový meč i zbroj. Nic neobvyklého se nestalo, nechci tě zneklidňovat. Ještě jsme nedošli ani do Patky; a jak to vypadá dlouho tam nedojdeme. Tak se měj moc dobře. Sbohem.
Tvůj Grom
Když to celé dopsal tak sovu pustil na svobodu i s dopisem na nožce. Sova se vzdalovala až zní byla malá tečka, která nakonec také zmizela jako moc bílé barvy do které kápnete jen kapku černé. Najedli se a jelikož se jim moc nechtělo strávily tak necelé dvě hodiny, když pak rázně rozhodl Hron:
„ Musíme vyrazit Kram nás čeká.“
Vydali se na cestu, chvíli jely nazpět stejnou cestou, kterou sem přišly. Po čtvrt míly odbočily doleva. A takto na východ jeli dalších čtyři hodiny.
Už se pomalu ale jistě smrákalo a tak po chvíli se rozhodli že se utáboří. Rozdělaly oheň, Hron uvařil nějaké jídlo, které se nedalo srovnávat s Eithelčinou kuchyní.
„ Co to je za divnou polévku.“ pošeptal Gromovi do ucha Jeremiáš.
„ Asi si dnes odpustím večeři.“ Oplatil pošeptáním Grom. Smrdělo to jako chcíplotina a proto si pro dnešek večeři odpustil i Jeremiáš a radši si šly lehnout.
„ Dobrou noc a hezky se vyspěte.“ řekl Jeremiáš bratrům a šel si lehnout do deky kterou si koupil u kupce.
Chvilku si povídaly a poslouchaly bratry jak si pochutnávají na té smradlavé polévce.
„ Jsou to hobiti a ti jsou známí svým výtečným kuchařským uměním, ale tihle jsou tedy moc pozadu. Ty umí uvařit leda tak vodu.“ Usmál se Jeremiáš.
„ Otec říkal že už svůj domov neviděly alespoň tři roky, když mi o nich vyprávěl asi před měsícem. Už prý zapomněly na svá nářečí jež se tam mluví a recepty na určitá jídla ani nemluvě. Ale teď před velkým posláním, které je čeká byli navštívit svojí rodinu určitě.“
Ale pak co elf dopovídal Jeremiáš usnul a po něm i Grom.
