Andrej s ostatními nezpíval, neznal slova. Stál ve stínu skály, opřený o chladný kámen a se zavřenýma očima poslouchal, jak se Farinovi přátelé loučí. Hrdlem se mu vzhůru dralo jakési zvířecí kňučení a když ho nepustil, šimralo ho a škrábalo. Ruka se mu stále zvedala k váčku s Lönirem. Nakonec na něm spočinula a sevřela ho.
Strhnout si tu věc z krku a zahodit ji, myslel si, skončit to všechno… A pak se zachovat stejně jako Farin. Možná, že to je opravdu nejlepší řešení, jakže to říkal? Jinou cestu nevidím… Možná to myslel jako poslední vtip, ano, ale to nic nemění na tom, že je to pravda.
Posadil se a sledoval, jak ostatní dozpívali. Darés začal zahazovat hrob hlínou. Bylo poledne, slunce žhnulo, ale Andrejovi se zdálo, že má nad hlavou pochmurný mrak. A nebylo to jen tím, že seděl v namodralém stínu skály, nebylo to jen tím, že měl za zády ohromný chladný masiv.
Seber se, vole, přikázal si hlasem, který už dlouho nepoužil, seber se a jdi něco dělat. Nemůžeš tu dřepět věčnost.
Byl to tón ze starých dob, z dob, kdy jedinou Andrejovou starostí bylo, zda ho přijmou nebo nepřijmou na školu a kam se dnes večer půjde pařit. Možná zněl nafoukaně, neupřímně, ale každopádně dovedl Andreje přinutit, aby poslechl.
Vstal, zadek měl mokrý od vlhké hlíny.
Nejspíš vypadám, jako bych se právě podělal, napadlo ho. Taky jsem do toho neměl daleko.
Darés právě zarovnal hlínu na vrchu hrobu a právě vyskládával jakýsi obrazec z kamení. Andrej se k němu zezadu přiblížil a přes Darésovo rameno nahlédl, o co jde. Pod mužovýma rukama vznikal primitivní obraz orla. Andrej pochopil, že to má být Orlice Ial. Křídla z malých kulatých oblázků se všelijak křivila.
„Nemám… nechcete pomoct,“ nabídl Andrej s pocitem trapné nepatřičnosti. Darés se otočil. Vstal.
„Jestli to uděláš lépe, tak začni,“ řekl.
Zůstal stát za Andrejovými zády a sledoval jeho počínání. Andrej vyrovnal křivku křídel a pak, veden náhlým popudem, vzal jeden bělostný oblázek a zasadil ho na místo oka. Tázavě vzhlédl k Darésovi.
„Dobrá,“ řekl muž. „Teď snad dojde klidu. U Mawira, mluvím jako stará vdova…“
Náhle se k Andrejovi otočil, oči mu plavaly, ale Andrej nedovedl odhadnout, jestli jsou to slzy nebo jen odlesk světla. Raději o krok ustoupil.
„Poslechni,“ řekl Darés, „co budeš s tím kamenem dál dělat? Chceš pokračovat? Nebo musíš, do kalboní nory, myslíš, že něco dokážeš?“
„Slyšel jste to,“ zašeptal Andrej. Nějak se mu nezdálo, že by o té věci mohl mluvit nahlas u Farinova hrobu. „Já sám jsem… moc jsem to nechápal. Ale musím s ním dojít k Tevolanansovi.“
„Něco ti povím,“ zasmál se Darés ochraptěle, „jestli je to tak, jestli je to pravda, pak bys měl ten kamen zahodit. Jinak jsi mrtvý. Neměl´s ho od těch víl brát, ale když je to tak… Rozbij ho, zahoď ho a zachráníš sebe i ostatní.“
„Jo, tak to by bylo fakt jednoduchý,“ povzdechl si Andrej, „asi bych to mohl udělat. Jenže problém je v tom, že Sanvis to říkala úplně opačně.“
„Sanvis je Tevolanansova sestra.“ Darés poodešel několik kroků a odplivl si do trávy. „Neříkám o ní nic špatnýho, ale tohle smrdí.“
„Myslíte, že by se mohla s Tevolanansem spojit, a poslat mu po mě Lönir? Proč by to dělala, sakra? Kdyby něco takového chystala, našla by spoustu ochotnějších pošťáků, ne?“
„Věř, čemu chceš. Ale ten kámen stál Farina život a já říkám, že ještě bude stát život mnoho dalších lidí. A jestli je pravda to, co říká Sanvis… Nikdy se k Tevolanansovi nedostaneš, když on nebude chtít.“
„Nechte toho,“ řekl Andrej. Slyšel svůj vlastní hlas, slabé zakňourání. „Nechte mě na pokoji!“ zakřičel.
Darés se ušklíbl, znovu plivl do trávy. Pak se k Andrejovi otočil zády a vydal se po úzké pěšince kolem tůně k louce, kde ostatní sedlali koně a připravovali se na další cestu.
Andrej zůstal sám u Farinova hrobu. Věděl, že by měl raději následovat Darése, Viviana chtěla odjet co nejdřív a jestli ji bude kdokoli zdržovat, koleduje si o její nepřízeň. Ale pak usoudil, že vždycky stačí ten kousek cesty doběhnout tak, aby ostatní dohonil. Ohlédl se na obdélník čerstvé, načernalé hlíny s obrysem Ial Orlice vyskládaným z oblázků.
„Myslíš, že to byla moje vina?“ zeptal se dřív, než si stačil pomyslet, že jen šílenci se snaží domluvit s mrtvými. „Myslíš, že jsem za to mohl já, Farine? Jenže já fakt nic takovýho nechtěl. Myslím, že to víš.“
Napadlo ho, že by mohl vzít Lönir a zahrabat ho k Farinovi. Byla by v tom určitá primitivní spravedlnost a navíc by se zbavil nesnesitelného břemene. Představil si, jak věčný vtipálek Farin leží hluboko pod zemí, zabalený jen do koňské houně a jak se na něj ze všech stran tlačí těžká hlína. Z té představy se málem začal dusit.
„Chceš, abych ti dal ten kámen?“ zeptal se. Šílenost jeho monologu už mu nevadila, vždyť ho koneckonců nikdo neslyší. „Klidně to udělám. Nevím, proč bych měl zachraňovat tenhle pitomej svět. Stejně se to jednou posere. Je to jak vylejvat vodu z lodi, co má ve dně díru, ne? Možná tu vodu stačím vodčerpat, na dno se dá záplata, ale jednou se stejně zase protrhne. Kdybych aspoň věděl, že pak už… že to bude nastálo. Že ten kreténskej Tevolanans chcípne. Jenže to ne.“
Zmlkl a opatrně si sáhl na čelo, jako by se bál, že ho nenahmátne. Měl pocit, že se úplně zbláznil.
„Asi mám horečku,“ zašeptal a zrak mu znovu sklouzl na Orlici na Farinově hrobě. Nechtěl se na ni dívat. Odvrátil se a pomalu kráčel pryč
***
Alun poslal několik oddílů pod tygří vlajkou do Certhynie, dal jim přesné pokyny, co mají hledat.
„Nevadí mi,“ řekl jim, „když budete zabíjet. Ať mají strach. Já to chci. Chce to i Seveřan. Ale hlavně najděte ten kámen. A pak ho rozbijte.“
Velitelé to přetlumočili svým vojákům do freklanisku. Pak se vydali na cestu. Hordy mužů a skřetů v plné zbroji, pěší i jezdci. Velitelům zářily na předloktí gawfy, náramky vrhající oheň. Byli sice již na hranicích Certhynie, ale nesnažili se skrývat. Sebevědomí, silní, jeli nejpohodlnějšími cestami. Počítali s tím, že dřív nebo později narazí na Certhyniany, ale o to víc se přece pobaví.
Alun sám se rozhodl čekat s pěti oddíly na hranicích Ernaku a Certhynie. Všechny gaverly, kteří by mohli něco znát, něco vědět, se Tygrům z Freklanu podařilo vybít. Zůstávali možná ještě daleko na východě, ale Alun se postará o to, aby žádný z nich neprošel na Certhynijské území. Alun tu bude čekat, hlídat a hlavně… A hlavně poslouchat povely a rady Seveřana.
Měl z něj trochu strach. Seveřan. Zatím se s Alunem osobně setkal jen jednou, ale to stačilo. Stačil jediný pohled do těch chladných a zároveň žhnoucích očí a Alun věděl, že ho nikdy ani nenapadne, aby tohoto pána zradil. Seveřan Aluna osvobodil z jeho kamenného vězení. Ano, udělal to přes prostředníka, ale nebýt Seveřana, Alun by zůstal navěky kamennou sochou.
Připomněl si, jak poprvé od chvíle, kdy se chystal vykuchat toho protivného kluka jako rybu, pohnul rukou, nohou, nadechl se. Jak se probral z omámení a vůbec netušil, co je za den, ani jak dlouho byl zakletý. Vzpomínal jen na strašlivé bezčasí, na několik věčností, jimiž prošel, aniž by slunce jen jednou zapadlo nad světem, do kterého neměl přístup. A pak byl volný, svobodný a obrovský muž s hlasem hada ho vezl přes širé Ernacké pláně až do Freklanu a do kamenitých zemí, kde déšť umrzal a zase tál na žhnoucích skalách.
Ta cesta s jedním ze Seveřanových společníků byla stejně snová, jako léta v kameni a Alun se na ni skoro nepamatoval. Dobře si však zapsal do paměti okamžik, kdy se probral úplně a spatřil nad sebou tvář Seveřana, ani mladou, ani starou, ani chladnou ani teplou. Byla to tvář podobná kamení kolem.
„Přísahej mi věrnost,“ řekl Seveřan, „ a dám ti království. Buď mým služebníkem a pomstíš se těm, kdo ti ublížili.“
„Kdo jste,“ zašeptal tehdy Alun s hrdlem sevřeným děsem i obdivem, „kdo jste… pane?“
„Pro tebe Seveřan,“ zněla odpověď.
A Alun přísahal, protože náhle věděl, že toho podivného muže miluje víc než vlastní život. Samozřejmě, byly mu slíbeny věci, po nichž toužil, odplata, pomsta. Alun věřil, že přijde, protože Seveřan své sliby plnil.
A nyní, když se slunce nad Ernakem sklonilo k západu, když se vnořilo za první Certhynijské hory na obzoru, přišla chvíle, aby Alun vyslechl zprávy, které pro něj má pán Severu.
Zašel do svého stanu, velikého a zdobného jako stan krále na válečné výpravě. Vždy, když se na něj Alun podíval a pomyslel si: toto je mé, toto je příslib bohatství, které získám, zatetelilo se mu srdce radostí. On je králem na válečném tažení, už teď je králem Certhynie. Seveřan mu ji slíbil a Alun ji dostane.
Uprostřed stanu stálo veliké zrcadlo v těžkém, zdobném rámu. Vždy, když bylo třeba rychle se přesunout o kus dál, zrcadlo dělalo potíže. Museli ho nést dva silní mladí garvotové a ručili za něj Alunovi svými hlavami. Alun jednou zaslechl, jak si nosiči stěžují, že musí tahat takovou zbytečnost jen kvůli marnivosti jinak skvělého velitele. Nevěděli, že Alun se do zrcadla nedívá na sebe a že právě v tom kusu skla se skrývá všechna jeho válečnická skvělost a předvídavost. Při pomyšlení, jak mohou být garvotové zaslepení, se Alun uchichtl jako malá holčička.
Přistoupil k zrcadlo a s bušícím srdcem odsunul závěs z těžké černé látky, který jej halil. Poodstoupil o krok dozadu, nebylo radno stát příliš blízko, když chtěl Seveřan mluvit. Alun se ještě rozhlédl, neposlouchá li někdo, nezahlédne li stín za stanovou látkou, ale kolem byl klid. Alun se nadechl a řekl několik vět, které ho Seveřan naučil. Malé heslo, klíč. Byla to hrkotavá slova v řeči, jíž Alun nerozuměl, třebaže se vzdáleně podobala freklanisku. Když dořekl poslední slabiku, zažířil zlatý rám červenou barvou, jak se rozžhavil, na zrcadlové ploše se objevily mraky šedé mlhy.
Alun pro jistotu couvl ještě o krok. Málem narazil do stanového plátna. Nebylo to poprvé, co se Seveřanem mluvil, ale vždy se bál víc než čekal.
Na temné ploše zrcadla začaly pableskovat neurčité tvary, plameny světel. A pak se zrcadlo rozsvítilo, jako by se v něm otevřely dveře do místnosti ozářené miliardami loučí. Bylo to však jiné světlo, než ohnivé. Toto bylo chladné, namodralé. A v něm se objevila postava Seveřana.
Alun zdusil vyjeknutí, vzrušený na nejvyšší možnou míru. Z úst se mu draly zkomolené věty, jimiž se snažil postavu v zrcadle ujistit o své oddanosti, poslušnosti a věrnosti.
„Dost,“ zasvištěl hlas toho, komu Alun říkal Seveřan, „vyslal jsi vojáky do Certhynie? Dal jsi jim přesné pokyny?“
„Anoanoanoano…“ Alun v přítomnosti svého pána přestával oddělovat slova. Třebaže by si to nikdy nepřiznal, býval na svých dýcháncích pro dva úplně bez sebe.
„Přiblížila se chvíle, kdy si vybereš svou odměnu,“ pokračoval Seveřan. „V Certhynii se objevil ten, jehož krev utiší tvou touhu. Znal jsi ho pod jiným jménem, ale je to Deslönyl, Světlonoš.“
„Tenmrňavejparchantpanetenjetutenjetu?“
„Sám jsem se to dozvěděl teprve dnes…“ Hlas ze zrcadla zesílil a Alunovi se zdálo, že ho snad spálí vlna vzteku, která se s ním zvedla. „Je to vina několika mých Očí. Tebe se to netýká.“
„Comámdělatjájájáhochcidostat,“ vychrlil Alun další ze svých větných slepenců.
„Zůstaň tu. Čekej. Přijde sám. A právě on má v rukou Lönir. S tím chlapcem si dělej, co budeš chtít. Ale nejprve musí být rozbit ten kámen. Rozumíš?“
„Onhomá?Onmátenkamenpaneonhomá?“ Alun si ani neuvědomoval, že mu tečou sliny. Jeho kořist se blížila spolu s tím, co měl zaplatit, aby si vysloužil odměnu. Není to neuvěřitelné štěstí? Ale hlasu ze zrcadla se Alunova euforie radosti nezamlouvala. Zesílil tak, že zněl jako burácení hromů, silné až k ohluchnutí.
„ANO, ON MÁ LÖNIR! A TY MU HO VEZMEŠ, NEŽ SI S NÍM UŽIJEŠ, ROZUMÍŠ, TY VERFULČÍ MOZKU!!!“
Alun se schoulil do klubíčka na zemi, zacpával si uši a ječel jako pominutý své anoanoano.
„To si myslím,“ řekl Seveřan už klidněji. „A bude dobré, když řekneš svým mužům, aby toho kluka chytli, když ho potkají. Ti, kdo ho doprovázejí, musí zemřít. Nejsou důležití, ale nesmí zůstat naživu.“
„Jápošluzanimirychlejezdce,“ vypravil ze sebe Alun. Seveřan v zrcadle se usmál. Přes lesklou plochu se zatáhly mraky, blesk namodralého světla a zrcadlo bylo prázdné. Alun v něm už mohl vidět leda svůj strhaný obličej.
Rychle přes zrcadlo zatáhl závěs. Opřel se o stanový kůl a těžce oddychoval. Pak se usmál se podíval se do jednoho z koutů svého královského obydlí. Ležel tam další z jeho nepostradatelných pokladů. Když Alun začichal, mohl ho zřetelně cítit.
„Salko, synáčku,“ zašeptal a sklonil se nad nehybným tělem. „Jak se ti dnes spalo?“
Tichounce se uchechtl. Posadil se k hlavě svého mrtvého syna a probíral se jeho hustými vlasy. Alunovy oči se rozšířily a vytratil se z nich jakýkoli výraz.
Po chvíli se zvedl. Pro dnešek měl své otcovské povinnosti splněny. Pohlédl ještě naposled na Salka. Měl by ho dát pohřbít. A také to udělá. Ale až někdy později. Nejlíp, až bude mít náhradníka, toho, co mu Seveřan říká Deslönyl.
***
Mezitím se v Nomiturském paláci dvě desítky kouzelníků a kouzelnic sešly v pokoji, který byl přidělen Gertanovi, nejmocnějšími a nejvyššímu z nich. Gertan byl jediný přeživší člen Anfské rady Starších a on rozhodoval, kdo z těch obyčejných přežije a kdo zemře. Dvacítku kouzelníků nevybíral Sturnus, ačkoli ten nad nimi chtěl mít kontrolu, vybíral ji Gertan. Teď, když byl na svobodě a měl v rukou životy všech ostatních (svůj pramen vlasů ze skříňky co nejrychleji vybral a zničil ho způsobem, který mu nemohl ublížit), rozhodl se plně postavit na vlastní nohy. A samozřejmě, těch dvacet kouzelníčků druhého řádu mu mohlo být dobrou oporou.
Počkal, až si všichni najdou místo k sezení a pak, v pokoji který začínal připomínat přeplněný kurník, zvedl nad hlavu stříbrnou skříňku. Jediný vlna udiveného šumu, a pak ticho. Všichni dobře věděli, co ve skříňce je a hlavně, v jakých je rukou.
„Není, myslím, třeba říkat víc,“ prohlásil Gertan. Přehlédl shromáždění. Většinou to byli starší muži, dost zkušení, aby Gertanovi vyhovovali, ale také sebou nezapomněl vzít dvě dívky, dvojčata, která dohromady disponovala nemalou mocí, jeden manželský pár a jednu ženu, která ho nenáviděla, ale byla skvělá, pokud šlo o ochranná kouzla.
„Co jsi udělal s tím lardenem, Gertane,“ zeptala se teď. Oči jí sršely zlobou. Ale byla bezmocná. To bylo Gertanovi příjemné. „Nemohl jsi ho zabít. Jak´s to udělal?“
„Ty jsi ta poslední, který to bude vyprávět, Pamaro“ ozval se další kouzelník. „Má tě rád jako souběžnice v křížovém zaříkadle.“
„Fabel má pravdu,“ usmál se Gertan. „Důležité je, že mám teď v rukou, doslovně, prosím, osudy vás všech. A pokud-„
„Dokud ti nesložíme přísahu, nedržíš v ruce nic,“ přerušila ho Pamara. „Tak se nesnaž nás obelhat.“
„I kdybyste mi přísahu nesložili,“ nenechal se Gertan vyvést z míry, „stačilo by, abych spálil vaše vlasy a řekl pár jednoduchých slůvek. Nemyslím, že by se vám líbilo to, co by přišlo pak.“
Pak by se s jejich těly stalo totéž, co s prameny vlasů, to věděli všichni. Gertan na sobě náhle ucítil dvě desítky soustředěně nenávistných pohledů. Kdyby se, než je pozval, nezabezpečil důkladným štítem, nejspíš by ho roztrhali na cucky. Rukama, ne kouzly.
„Jde jen o to, kdo z vás se rozhodne přenést svou smrtelnou přísahu na mne. Nebudu přece horší velitel než Sturnus,“ pokoušel se je uklidnit. Jenže bylo pozdě, už ho nenáviděli. Nevadí, pomyslel si, v nenávisti je stejná síla jako v lásce. Možná větší.
„Chci nejdřív vědět, co budeš dělat, když ti složíme přísahy,“ řekla zachmuřená Pamara. Gertan dobře viděl, jak její hbité prsty pletou kouzlo pravdomluvnosti, jako pavučinka tenké, ale účinné. Nechal ji být, stejně jim nechtěl lhát. Neříct celou pravdu? To je důstojné, ale ke lži by se Gertan nikdy nesnížil. Tedy, skoro nikdy…
„Pojedeme na východ. Najdu pro nás všechny mnohem lepší uplatnění, než tady a větší ocenění našich snah.“
„Slyšela jsem, že na východě se bojuje,“ řeklo bázlivě jedno z dvojčat. Sestry se držely za ruce, vylekané, jako osiřelá ptáčata, na něž pohlédl hladový kocour.
„To jsi slyšela správně, pampeliško,“ potvrdil Gertan. Tolik ho bavilo říkat jim pampelišky, pro jejich jemné, skoro bílé vlásky. Někdy by je nejraději hladil, obě najednou, nebo jen jednu a až by skončil, možná by ty něžné pramínky měli barvu trochu jinou. Řekněme třeba rudou… nechal ale snivých představ, zazdálo se mu, že dvojčata nějak vycítila, na co myslí. Málem se začervenal. „Ano, na východě se bojuje. Stejně by vás tam Sturnus vyslal, abyste zjistili tajemství těch bájných náramků. Když se tam vydáme sami, svobodně-„
„Jediný, pro koho plánuješ svobodu, jsi ty sám,“ zavrčela Pamara. Několik kouzelníků souhlasně zahučelo. „A ještě jsi neřekl, co tam, pro jasné Ialiny oči, budeme dělat, Gertane!“
„To, co umíme,“ ušklíbl se Gertan, „a teď už dost řečí. Kdo půjde se mnou?“
„Chceš sloužit Tevolanansovi?“ zeptala se Pamara přímo a pohlédla mu do očí. V tu chvíli také vypustila svou pavučinku a ta se propletla Gertanovým štítem, obalila jeho mysl a přinutila ho povědět pravdu: „Ano.“
Jak se mohla dostat přes ten štít, uvažoval, zatímco mu na čele vyvstávaly kapky potu a v jeho pokoji to začínalo vypadat jako na bojišti. Říct, že jeho přiznání kouzelníky rozrušilo, by bylo málo. Možná by stačilo říct: rozpálilo na nejvyšší míru. A možná ani to není správné přirovnání pro to, co se v pokoji začalo dít.
Vzhledem ke štítu, která ho chránil proti dotekům, se kolem Gertana utvořil kruh, ale zbytek místnosti byl náhle plný rozzlobených, hádajících se kouzelníků. Překřikovali se a přestože většina otázek mířila na Gertana, nebyl ten sto vybrat jedinou, které by rozuměl. Tiskl k sobě stříbrnou skříňku jako dítě, které má strach o svou hračku. Byl přesvědčen, že mu ji přes štít nemohou vyrvat, ale poté, co Pamařino kouzlo skrz štít proniklo, Gertan poněkud znejistěl.
„Dobře,“ zařval, aby přehlušil bouři hlasů, „udělám to jinak!“
Otočili k němu hlavy, trochu se ztišili. Gertan otevřel skříňku a vytáhl první pramínek vlasů.
„Vaitane z Kalmily, jsi ochoten přísahat mi věrnost,“ zeptal se dunivým hlasem. Muž, jemuž to jméno patřilo, vystoupil do popředí. Třásla se mu brada, oči měl upřené na svůj pramen vlasů. Vypadal v tu chvíli jako loudící pes.
„A-a-a-ano,“ vykoktal, nejspíš se mu před očima odvíjely hrůzné představy toho, co nastane, když řekne ne. „P-p-přísahám v-v-věrnost. Má smrt je ve tvých rukou, můj život má v tobě pána.“
„Výborně,“ pochválil ho Gertan a Vaitan vyčerpaně klesl na židli, kterou mu přistrčilo jedno z dvojčat.
„Dále,“ pokračoval Gertan a vytáhl chomáček rezavých vlasů. Patřil jednomu z manželů, ženě.
„Varno z Ilinanu, jsi ochotna-„
„Zkrať to, Gertane,“ zasyčela žena, „nebudu ti přísahat! Raději mě zabij.“
Gertan bezeslova vytáhl křesadlo a vykřísl jiskru. Žena zbledla, ale dál stála před Gertanem s hlavou vztyčenou a očima planoucíma vztekem. Dvojčata se schoulila vedle sebe do rohu místnosti, jedno druhému zakrylo oči. Několik dalších kouzelníků se také odvrátilo. Pramínek rezavých vlasů se začal škvařit a vyskočil z něj bledý plamen. Varna se pokoušela udržet na nohou, nekřičet, ale nakonec se s tichým úpěním složila Gertanovi k nohám. Tvář jí strašnou rychlostí stárla, s jejím tělem kroutily křeče. Zdálo se, že se její rty snaží něco vyslovit. Gertan se k ní naklonil, čekal prosbu o milost, třebaže na tu už bylo pozdě.
„Táhni do Tmy, Gertane, proklínám tě,“ zasyčelo se žhavým vzduchem, který unikal Varně z úst. Její tvář pomalu nabývala vzhledu spáleného dřeva.
Gertan se znovu vztyčil. Na to něco, z čeho nakonec zbyla jen hromádka jemného popela, na to něco u svých nohou, už se nedíval. Vytáhl další pramen.
Přísahu mu složilo překvapivě málo kouzelníků, mnoho jich raději zvolilo osud Varny z Ilinanu. Zbylo jich pět, dvojčata, Gertan sám, kouzelník Vaitan, kouzelník Targen z Rašelinišť a, což Gertana překvapilo nejvíc, přísahu složila i Pamara.
„Musí zbýt někdo, kdo všechny pomstí, Gertane, zašeptala, když Gertan se zvednutým obočím vracel pramen jejích černých vlasů zpět do stříbrné truhličky. Bude si na ni muset dávat pozor, ale stejně je dobré, že ji má.
Cestovali rychle, jakmile se dostali dost daleko za město, poručil Gertan dvojčatům, aby připravila Zkratku. Dřív by se dlouho rozmýšlel, než by takové kouzlo použil. Bylo nápadné všem, kdo mají citlivost na kouzelné věci, ale teď už mu nezáleželo na tom, kolik stop po sobě zanechá. Pokud se mu podaří dát se do služeb Tevolanansových, bude moci ničit města a srovnávat hory se zemí. Bude měnit dráhu říčních toků a pod jeho rukama zahyne denně tolik lidí, kolik mu jich jen přijde do cesty. Nomitur, Sturnus a vlastně celá Certhynie se pro něj stane bezvýznamným kouskem země.
Drobné dívky, skoro ještě děti, pracovaly rychle a pečlivě. Měly z Gertana takový strach, že by skočily ze skály, kdyby jim to poručil. Možná toho někdy využije. Ale zatím jsou mu užitečnější živé a zdravé.
Zatímco dvojčata, Tara a Sina, pracovaly, Gertan si sledoval ostatní. Vaitan seděl ve stínu stromů, něco mumlal a očima těkal po okolí, očividně ještě příliš šokovaný událostmi v Gertanově pokoji. Gertan mohl vidět obrazy, které tomu ubohému strašpytlovi vyvstávaly před očima: patnáct hromádek popela, z nichž každá bývala člověkem a nad nimi vítězný, mocný Gertan. Vaitan měl strach, ale nebyl to stejný strach, jako u dvojčat. Tenhle byl promyšlený, dospělý. A silnější.
Gertan se zasmál. Vaitanem si může být jistý. Dále tu měl záhadného mladíka, Targena z Rašelinišť. Ten si udržel chladnou hlavu a také ochranu svých myšlenek před Gertanovýma slídivýma očima. Přesto z něj Gertan necítil nebezpečí. Měl pocit, že se Targenovi jeho plán zamlouvá, že s ním souhlasí. A nakonec spočinulo Gertanovo oko na Pamaře. Nenávistná, vždy ve střehu. Gertan ji nemohl přistihnout nepřipravenou. Viděl, jak kolem ní plápolají žhavé vlny vzteku. Ano, Pamara byla připravená Gertana zničit, i kdyby ji to stálo život. Šlo tedy o to, aby byl připravený i Gertan. No, však časem najde její slabé místečko. O to se Gertan nebál.
Nedlouho po poledni k netrpělivě čekajícímu Gertanovi přišlo jedno z dvojčat, nejspíš Tara. Bojácně ho zatahala za cíp pláště, oči sklopené dolů.
„Jste hotové,“ zeptal se Gertan.
Přikývla, Gertan jasně viděl, jak jí v tenkém krčku poskakuje ohryzek. Polykala naprázdno. Na bledých tvářích jí naskákaly rudé skvrny. Její sestra stála u vchodu do zkratky a vyděšeně pohlížela na Gertana. Dvojčata snad měla strach, že je Gertan sežere. Kouzelník zavrtěl hlavou a postrčil Taru ke Zkratce. Jinak by tu nejspíš stála až do konce světa. Když se jí dotkl, uskočila, a z úst se jí vydralo tiché vyjeknutí.
„Ale no tak,“ zabručel Gertan, „nejsem lidožrout.“
„Ne, holčičky,“ ozvala se za ním Pamara, „Gertan lidi nežere. Pálí je, zabíjí je a pije lidskou krev, ale jinak je to hodný strýček.“
„Ty mlč,“ utrhl se na ni, ale Pamara se jen zasmála.
Gertanova dobrá nálada byla pryč. Nesnášel, když mu někdo připomněl cenu, kterou musí platit za každé prodloužení svého života.
Postavil se vedle brány ke Zkratce, dávaje přitom dobrý pozor, aby nepošlapal jemné čáry, které do prachu zakreslila dvojčata. Sjel očima skupinku svých pracovníků, jak jim v duchu říkal. Čekali.
„První půjde Targen,“ přikázal Gertan, „protože je to jediný z vás, na koho se můžu plně spolehnout.“
Lichotka zabrala, mladík se usmál, jako by mu Gertan slíbil pytel zlata splatný na druhé straně Zkratky. Pamara se po něm podívala se značným znechucením, ale Targen si jí nevšímal. Přešel k bráně, postavil se mezi složitě propletené kružnice a zavřel oči.
Nejprve se zdálo, že na nebi za mladíkem se objevilo další slunce. Obrys jeho postavy začala pomalu pohlcovat zlatá záře, stále sílící. Pak Targen náhle zprůsvitněl a světlo proudilo skrz něj. Na okamžik všichni zahlédli jakousi chodbu tvořenou zářivými paprsky. Targen do ní vkročil a zmizel. Světlo pohaslo.
„Další jdeš ty, Vaitane,“ pokynul Gertan ustrašenému kouzelníkovi s ovčí tváří. Vaitan si skousl spodní ret. Vypadal rázem soustředěně a napjatě. Zdálo se, že kráčí na nejdůležitější zkoušku svého života.
Postavil se na správné místo, nadechl se a zavřel oči. Pak se vše odehrávalo stejně jako prve s Targenem. Když Vaitan zmizel, obrátil se Gertan na dvojčata. „Která z vás půjde první?“
Chytly se za ruce. Jejich tváře, jinak mírné a nevinné, získaly zvláštní, sveřepý výraz.
„Půjdeme spolu,“ řekla jedna z nich. Druhá rozhodně přikývla. Gertan pokrčil rameny. Pokud jsou si jisté, že zkratku postavili dost pevnou, pak je všechno v pořádku. A jestli ne… Budou to ony, kdo nad Ernackou hranicí spadne z výšky několika set stop.
Dvojčata zmizela a zbývala už jen Pamara. Gertan měl na chvíli pocit, že žena odmítne, že ji bude muset zničit. Otevřela ústa, jako by chtěla pronést ohnivý proslov, v němž by bezpochyby Gertanovi vysvětlila, kam patří kouzelníci, jako je on a kde doopravdy skončí jejich duše. Gertan byl rozhodnut, že v takovém případě otevře truhlu a spálí její vlasy dřív, než stačí svůj projev dokončit. Ale Pamara jen pohodila hlavou, neřekla ani slovo a postavila se na vyznačené místo. Gertan pozoroval, jak mizí, a bylo mu trochu smutno. Nepátral po příčině smutku, jen si ho užíval, jako exotického nápoje. Kdyby totiž příliš zpytoval svou duši, mohl by skončit špatně. Jako lidumil, hlupák, nebo slaboch.
Skončili uprostřed Ernackých plání, umění dvojčat bylo skutečně hodno obdivu. Gertan tak trochu očekával, že je Zkratka vyklopí někde v bažinách pohraničí, na skále, uprostřed křoví, nebo do řeky. Podobné věci se stávaly. To, že při vykročení z tunelu ucítil pod nohama pevnou zem a kolem sebe dost volného prostoru byla první dobrá zpráva. Druhá byla, že když se rozhlédl, spatřil všechny své pracovníky poslušně čekající. Nikdo nepřipravoval žádné zákeřné kouzlo, nikdo proti Gertanovi nekul pikle s ostatními. Na tom měl nejspíš největší zásluhu Targen, který stál kousek dál od ostatních a sledoval je zachmuřeným pohledem.
Ten chlapec stál za to, pomyslel si Gertan, když si po cestě Zkratkou upravoval plášť, jestli ho dobře vychovám, může z něj být neocenitelný pomocník.
„No dobrá,“ řekl, když se upravil, „mohli bychom se podívat, kde tu najdeme nějaké… budoucí spojence, řekl bych.“
Mlčky se na něj zadívali, jen Targen nahlas přisvědčil.
***
Alun přesuny nenáviděl. Mohli by nejspíš zůstat tam, kde byli, on a jeho oddaní vojáci. Mohli by zůstat ve svých stanech a čekat. Podle Aluna by to bohatě stačilo. Jenže Seveřan… Seveřan byl jiného názoru. Při posledním rozhovoru Alunovi poručil, aby opustil vyhovující, klidné a bezpečné místo na břehu řeky Miritisy a přesunul se pět mil severně, k písečné proláklině, které gaverlové říkali Lůžko a kterou Alun sám nazýval Smrdutou dírou.
Byl to však Seveřan, kdo poručil, aby se Alun přesunul na tak nehostinné místo a proto se hned za svítání všech pět oddílů Tygrů z Freklanu vydalo na cestu. Táhli krajem v obrovském rozptýleném houfu, z výšky by připomínali zástup mravenců. Malé skupinky jezdců jely při sobě, vzduch pročesávaly ježící se kopí a dusot koňských nohou otřásal půdou. Nad hlavami pochodujících vlály standarty s různými znaky, ale všechny byly variacemi na jediné téma. Mohly se lišit barvou, nebo rozvržením, na všech se však objevoval tygr ve skoku, pokroucený v pohybu téměř nepřirozeném, ale dobře vyjadřujícím lačnost, rychlost a vražednost. Jen znak, skvějící se na standartě, kterou nesl Alunův osobní praporečník, byl trochu odlišný – jeho tygr měl nad hlavou další obrazec, vyvedený v tak syté červeni, že bodal do očí. Byl to kruh s tečkou uprostřed a těm, kdo šli za ním a zvedli k němu občas oči, se zdálo, že jde o oko, primitivní jako dětská kresba, ale pichlavě pozorné.
Za Alunem, který jel, hrdě vzpřímený, v čele, vezli dva koně zakrytá nosítka. Byl to lehounký, cestovní paraván, který byl nejspíš vyroben daleko na jihu Fulicie. Mohly by v něm cestovat princezny a nejspíš také sloužil pro přepravu Fulicijských šlechtičen. Při pohledu na snivé, krajkové závěsy a lehounkou látku, jíž byl zastřešený, si člověk mohl docela dobře představit, jak ho po slunných ulicích Fulicijského města nesou snědí sloužící, jak něžná ručka čas od času odhrne záclonku a tvář sličné dámy vyhlédne ven, aby se hned zase skryla pohledům prostého lidu.
Nyní, na Ernackých pláních, však nosítka nevezla žádnou slečinku z jižních krajů, a dokonce ani nikoho živého. Uvnitř ležel, na sametových polštářích, Alunův mrtvý syn a mouchy kolem něj bzučely a lezly mu po zčernalém obličeji.
Než se vyjelo na cestu, měl Alun kvůli nosítkům nepříjemnou scénu se svým starým garvotským pobočníkem. Garvotovi se nelíbilo, že sebou zbůhdarma tahají mrtvolu. Ne, že by to považoval za neuctivé jednání, měl zcela prostě pocit, že je to zbytečné, neúčelné a že je to zdržuje. Než mu Alun dostatečně názorně vysvětlil, za pomoci dvou dalších garvotů a několika lidí, kdo téhle výpravě velí, stačil mu ten garvot pořádně pokazit náladu.
Teď seděl na koni v póze krále – vojevůdce, na zachmuřené tváři se mu nepohnul jediný sval, ale uvnitř vedl jeden z nekonečných rozhovorů, které se točily dokola a nevedly k žádnému výsledku.
„Jsem Salkův otec? Jsem. Mám právo ho vychovávat? Ano. Kvůli té děvce, co si říká vílí královna, jsem ale dost zameškal. Ano, ano, nemohl jsem ho, chudáčka, vést. Potkal jsem ho příliš pozdě. Byl na špatné straně. Mám na tom vinu? Ano. Chyběl mu otec. Můžu to ještě napravit? Jistěže. Jsem přece jeho otec. Musím se mu věnovat alespoň teď. Na tom není nic špatného, nic špatného, jistě! Jsem jeho otec. A otec má právo starat se o své děti…“
Kdyby mu v tu chvíli někdo řekl, že jeho syn je mrtvý, Alun by nejspíš udiveně vzhlédl a zeptal se, co je na tom špatného. Vysvětlil snad dost rozumně, proč se musí o Salka postarat!
To však byla jen jedna niť jeho myšlenek, ta nejšílenější. Další se dotýkaly zcela praktických věcí a běžely v Alunově hlavě souběžně s těmi o Salkovi. Alun myslel na Seveřana s onou dávkou hrůzy a lásky, kterou cítil vždy, když Jeho jméno vyslovil, nebo na něj jen pomyslel. Seveřan ho však poslední dobou trápil. Ne, nebyla to Jeho vina, ani nemohla být. Na vině byl Alun, protože byl nedůsledný, pomalý a nechápavý. Ve vztahu k Seveřanovi, samozřejmě. Seveřan mu například vyčítal, že jeho lidé označují málo Očí. Alun by s tím rád něco udělal, ale nevěděl jak a Seveřana se ptát neodvážil. Jak mohli označovat Oči, když už v této části Ernaku nebylo, kromě jeho vlastních lidí, živé duše? Alun tento rozkaz přetlumočil těm, co je vyslal do Certhynie, ale nemohl si být jistý, jestli ho budou plnit. Měl by být zdatnější, měl by jezdit z místa na místo a kontrolovat, ale Seveřan říkal, že kluk, co ho Alun chce dostat, pojede tudy. Alun ho přece nemůže propást! Nesmí ho propást! Vydal rozkazy, aby každý, kdo by toho kluka chytil, nezkřivil zajatci ani vlásek. Zaprvé od něj Alun musí dostat ten kámen pro Seveřana a za druhé s polomrtvými zajatci není žádná legrace. A s tím klukem si Alun rozhodně legraci užije…
V podobných končinách se tedy toulaly Alunovy myšlenky, od východu slunce až do jeho západu nad nažloutlými travnatými pláněmi Ernaku. Alun byl zvyklý myslet stále na to samé, probírat jednu věc z mnoha nejrůznějších úhlů. Tím se samozřejmě nikdy nedostal do neprozkoumaných vod, ale tak mu to vyhovovalo. Bylo lepší držet se starých známých věcí, než přijímat novoty.
Právě se v duchu zaobíral Seveřanovými přísliby, představoval si, jak bude vládnout, až mu padne do klína Certhynijské království, když se před jeho očima, v rudnoucím slunci objevila proláklina, plná písku. Lůžko.
Středem tekl líný potok se zkaženou vodou. Alun věděl, že budou muset vodu nosit až ze vzdálené říčky, protože voda z Lůžka nejen zapáchala, ale také byla jedovatá, jak už se o tom na vlastní kůži přesvědčilo mnoho žíznivých poutníků, neobeznámených s nástrahami Ernackého příhraničí. Zastavil koně, seskočil ze sedla a zabodl do země svůj meč.
„Tady,“ řekl, jako by to nebylo jasné. „Tady bude stát můj stan. Chci ho mít postavený, než zapadne slunce.“
Slunce viselo nad obzorem jako obrovská rána nalitá krví. Několik garvotů, ještě unavených a zpocených po celodenním pochodu, se okamžitě dalo do práce na Alunově stanu. Věděli, že nesplnění rozkazu by si někdo šeredně odskákal. S největší pravděpodobností oni.
Alun se zahleděl na druhý břeh prolákliny. Bylo to dost daleko a skutečnost překrucovalo mámivé světlo zapadajícího slunce ale Alun si byl na chvilku jistý, že zahlédl několik postav, jak se pohybují po kraji prolákliny. Zaclonil si rukou oči. Skutečně. Zdálo se, že po druhém břehu kráčí rodina na výletě.
„To si tedy nevybrali nejlepší místo na procházení,“ uchechtl se Alun. „Alespoň budeme moci označit pár očí. Vlastně jdou právě vhod.“
Rozhlédl se, aby za lidmi na druhé straně někoho pošle, a uviděl, že se většina lidí i garvotů zastavila v započaté činnosti a hledí tím směrem s údivem a nechápavě.
„Nečumte jako hovada,“ zařval Alun, „hejbněte prdelema a koukejte ty lidi přivést. Regu, vem si pár lidí a jeďte.“
Velký garvot kývl a zasmál se vrzavým, nepříjemným smíchem. Něco zavolal freklaniskem.
„Rasha wergen iv,“ připomněl mu ještě Alun, než skřet v čele pětičlenné jízdní skupiny vyrazil po břehu prolákliny, „chci je živé!“
Reg se znovu zachechtal a vrazil svému koni ostruhy do slabin. Zvíře se vzepjalo. Vzduchem se neslo ržání, podobné nářku hysterické ženy. Jezdci vyrazili, zpod kopyt koní létala hlína a kusy drnů.
