Oslnivé světlo zhaslo a oběma strážcům Středu se začal vracet zrak. Pomalu rozpoznali zdi z cihel, které je obklopovaly. Bylo zde šero a chladno. Nacházeli se v temné slepé uličce. Když si jejich oči pomalu zvykly na okolní šero, uviděli úzkou uličku, jedinou cestu odsud. Doléhal k nim tlumený hluk. Jakoby spousty lidí poblíž hlasitě hovořily.
Ian se rozhlížel. Zapadlá uličku, kterých je na Zemi přehršle, mu připadala tak úchvatná. On, na rozdíl od pozemšťanů, něco takového nikdy neviděl. Prohlížel si vlhké zdi, popsané sprejovými nápisy, a skleněná okna, mnohá rozbitá, dávající tomuto místu nádech civilizovanosti. Podíval se nahoru. Uviděl oblohu barvy olova, potaženou lehce našedlými mraky. Bylo to tady úplně jiné než na Jeladu. Úplně jiné, a přece čímsi podobné.
„Tak pojď!“ vytrhl Iana Frenan z tranzu.
Ian zalitoval, že sem nezavítal nikdy dřív. Celý život, a že byl dlouhý, strávil ve Středu. Je toho tady tolik k prohlížení, tolik k obdivování, ale teď na to není čas. Máme práci.
Vyrazili tedy tou temnou uličkou vstříc tlumenému hluku.
Ulička vedla několik metrů rovně a potom se stočila v pravém úhlu doleva. Na jejím konci svítilo šedé světlo. Bylo jasné, že se tamtudy dostanou na nějaké prostranství. Mezi zdmi uličky bylo vidět průčelí budovy, postavené v klasicistním stylu. Oba strážci udělali ještě pár kroků a ocitli se venku…
Bylo to úžasné, bylo to úchvatné, taková změna.
Ocitli se na chodníku podél nějaké hlavní dopravní tepny. Čtyřproudá silnice se táhla až do nedohledna. Jezdila po ní auta. Malá, velká, osobní, nákladní, autobusy, všechno tvořilo jakéhosi impozantního hada. Ian tomu nemohl uvěřit. Rychlost, s jakou se tato kovová monstra pohybovala, brala dech. Ani seberychlejší člověk by je nedohonil, pomyslel si Ian.
Na druhé straně silnice byl stejný chodník jako zde. Po obou chodily davy lidí. Někteří pomaleji, ale většina lidí pospíchala. Každý určitě někam jinam, ale hlavně rychle. Lidé se vzájemně ignorovali. Neměli čas zabývat se ostatními. A tak si ani strážců Středu nikdo nevšímal. Oba stáli těsně u silnice a prohlíželi si stavby, které se tyčily vzhůru k potemnělému nebi. Převládali mrakodrapy, sloužící buď jako kanceláře, nebo jako bytovky. Stavba, kterou Ian s Frenanem zahlédli z uličky byla galerie. Několik nižších baráků sloužilo jako obchody, bary nebo sázkové kanceláře. Na jejich střechách obvykle svítily reklamní neony, vrhající dolu na ulici ostré světlo vytvářející atmosféru velkoměsta.
Na kraji silnice, přesně tam kde stáli Frenan s Ianem, zastavil taxík. Žlutý yellow-cab, kterých jezdilo po silnici spousta. Frenan si při letmém pohledu kolem uvědomil, že jsou s Ianem jediní, kdo v tomto organizovaném chaosu stojí. Času není nazbyt. Jsme tady, abychom našli majora Jamese the Routera. Naštěstí jsem si během naší otočky ve Středu po návštěvě Scarbu zapsal Jamesovu adresu, kterou mi nadiktoval Ancorion. Takže do toho!
Frenan otevřel dveře taxíku a přikázal Ianovi nastoupit. Ian, ačkoli mu to připadalo podivné, nastoupil. Byl zvyklý poslouchat Frenanovi rozkazy. Hned po něm nastoupil dovnitř i Frenan.
„Tak kam to bude?“ zeptal se taxikář. Byl to mladý chlapík. Vypadal tak na třicet. Měl krátké hnědé vlasy a ve zpětném zrcátku uviděl Ian jeho chladný obličej s ostrými rysy. Z jeho hnědých očí koukala nedůvěra a opatrnost. Na sobě měl modré džíny a černou koženou bundu. Koukal na strážce trochu zaraženě. Přeci jenom jejich oblek nevypadal jako oděv běžných pozemšťanů. Světle fialové róby a sytě fialové pláště přiváděli taxikáře na myšlenku, že mu v autě sedí dva mentálně narušení chlápci.
„Dark street 71,“ přečetl Frenan z papírku, který právě vytáhl z kapsy.
Ian se na něj tázavě podíval. Frenan mu ukázal papírek a řekl co možná nejtišeji: „Mám to od Ancorionu.“
„Takže Dark street,“ kývnul taxikář, zařadil a taxík se rozjel. Ian se cítil divně. Přeci jenom jízda ve stroji, který je mnohem rychlejší než člověk, ve vás vyvolá obavy nebo závratě, pokud na to nejste zvyklí.
„Proč jedete do Dark street?“ zapředl taxikář rozhovor.
„Jedeme za jedním člověkem,“ odpověděl upřímně Ian. Frenan se na něj obrátil s výrazem nesouhlasu. Proč mu to říkáš?!
„Opravdu? Za kým?“ ptal se dál taxikář.
„Nejste na taxikáře trochu moc ukecanej?“ kontroval ostře Frenan.
„Já? Ani ne,“ řekl trochu omluvně taxikář, „víte, zkuste si takhle celej den jezdit sem a tam po Washingtonu. Za chvíli vás to přestane bavit. Takže jediný způsob, jak můžu vnést do své práce trochu zajímavosti, je konverzovat se zákazníky…“
„Hledáme Jamese the Routera,“ odpověděl Ian.
S taxikářem to trochu trhlo. Frenan opět hodil na Iana svůj pohled značící nespokojenost, ale Iana to nezajímalo.
„Jamese the Routera?“ zeptal se přidušeně taxikář, „to je zvláštní. Jste tento týden už pátí zákazníci v mém taxíku, kdo za ním jede…“
„Jezdí za ním hodní lidí?“ otázal se pro změnu Ian, „proč?“
„Většinou pracovně,“ odpověděl už zase normálním tónem taxikář, „o lidi jako je on je hodně velký zájem, dneska…“
Ian už na tohle neřekl nic. Teď zase přemýšlel. Bude vůbec mít James čas vyslechnout jejich sdělení a žádost o pomoc. Jestli za ním lidi jezdí pracovně, znamená to jediné. Je z něj něco jako nájemný zabiják, či tak něco. To je na jednu stranu dobře. Alespoň nevyšel ze cviku jako Luke Hero.
„Tak jsme tady, Dark street,“ oznámil taxikář a zastavil na kraji silnice. Potom se otočil ke strážcům a s nataženou rukou žádal o 75 dolarů. Ian vytáhl z kapsy měšec na jehož dně bylo malé kolečko. Otočil kolečkem tak, že malá šipka ukazovala na nápis „Vesmír, Země, USA“, a potom měšec otevřel. Vylovil z něj přesně 75 dolarů a podal je taxikáři. Taxikář je vzal a pozoroval měšec. Frenan z jeho pohledu vycítil, jakoby snad ten chlapík čekal víc…
Po chvíli trapného ticha se taxikář otočil zpět a uložil peníze do kasičky. Frenan s Ianem vystoupili z taxíku a protáhli si brnící končetiny. Taxikář vystoupil taky a ukázal na čtyřpatrový dům, u kterého zastavil: „Tady bydlí James, ale obávám se, že právě není doma.“ Potom odešel ke stánku a koupil si párek v rohlíku.
Barák měl tři vchody. U jednoho z nich byla přibita tabulka s číslem 71. Frenan s Ianem si právě prohlíželi zvonky a hledali jméno Router, když v tom je vyrušila scéna, která se právě odehrála.
„Tak co chlape,“ oslovila taxikáře dvojice drsně vzhlížejících individuí, o jejichž počestných úmyslech se dalo pochybovat, „kam nás vezmeš?!“
„Kam budete chtít, když zaplatíte,“ odpověděl s úsměvem taxikář.
„Kdo tady mluvil o placení?“ podivil se menší z dvojice. Měl plešatou hlavu a na ní tetování v podobě štíra. Jeho společník, černovlasý dlouhán se jen zachechtal.
„No když chcete jet taxíkem, musíte zaplatit,“ odpověděl stále klidný taxikář.
„Tak dost,“ uvedl dlouhán věci na pravou míru, vytasil pistoli a namířil ji proti taxikáři, „naval klíčky!“
„Jo takhle,“ reagoval s předstíraným úžasem taxikář a strčil nenápadně ruku do kapsy, „tak proč to neřeknete hned…“ Na ta slova mu vyletěla ruka z rukávu a zableskl se v ní velký nůž. Taxikář ho tímto švihem vrhnul po dlouhánovi, ale těsně minul. Nůž se zabodnul do cedule, o kterou se černovlasý gangster opíral. Taxikář vrhnul nůž přesně tam, kam chtěl. Dlouhovlasého to vyvedlo z klidu. Sledoval nůž po celou dobu jeho letu. Taxikář využil jeho chvilkové nepozornosti a s neuvěřitelnou rychlostí vytáhl zpod bundy svoji pistoli a namířil proti stejně ozbrojenému soupeři.
„Těsně vedle kámo,“ uchechtl se dlouhovlasý, ale v jeho hlase byla cítit obava z taxikáře. Přesto se rozhodl nesložit zbraně: „Zahoď tu pistoli.“
Teď se rozesmál taxikář, připadalo mu směšné, že chlapík, kterého před chvílí málem usmrtil jeho nůž, mu ještě poroučí. „Zahoď ji ty, nebo to do tebe nasypu!“
„Na to nemáš.“
„Myslíš?!“
Ozvala se ohlušující rána jak jedna z pistolí vystřelila. Dlouhovlasý gangster upustil pistoli a chytil si prostřelenou ruku. Ze zápěstí mu tekla proudem krev. Snažil se zastavit krvácení zdravou rukou a vůbec neměl pomyšlení na pokračování v konfliktu. Jeho kumpán se shýbnul pro pistoli, ale zastavilo ho taxikářovo varování: „Dotkni se jí a prostřelím ti pazouru jako jemu!“
Plešoun se zarazil. Po chvilce ticha se napřímil a vyzval taxikáře: „Nebuď srab a rozdej si to se mnou na férovku!“
Taxikář nic neřekl, jen zastrčil pistoli zpět pod bundu a postavil se do střehu. Očekával pěstní souboj, ale podlý chlápek s tetovanou hlavu se jen zachechtal a vytasil svoji zavírací kudlu.
„Tomuhle říkáš férovka?“ poznamenal taxikář.
Gangster nedbal jeho slov a ohnal se po něm, ale taxikář se hbitě uhnul jeho útoku, přiskočil k tabuli a silným škubnutím z ní vytáhl svůj nůž. Plešoun znejistěl. Nebylo mu pochuti, že bude muset svést souboj s vyrovnaností zbraní, ale zaútočil znovu. Taxikář chytil svoji volnou rukou útočníkovo zápěstí a rychlým pohybem pravačky mu přiložil svůj nůž na krk. Oběma soupeřům se zrychlil dech, koukali si vzájemně do očí. V této pasivní chvilce vyčetl taxikář z očí plešouna další podlost. Napadlo ho se na zlomek vteřiny otočit, ale dřív, než se mohl plešoun pokusit utéct z jeho sevření, se otočil nazpátek. Přesto si zapamatoval, co uviděl. Za jeho zády se ten dlouhovlasý plíží k ležící pistoli a chce ji sebrat.
Neváhal ani okamžik a vší silou trhnul svým soupeřem. Očividně ho zaskočil, protože ho bez větších potíží přehodil na druhou stranu a vrhnul ho na jeho kumpána. Teď oba dva gangsteři leželi na zemi a taxikář pohotově odkopnul ležící pistoli stranou.
„Zmizte mi z očí, než vás oba podříznu jako selata!“ vyzval je s nenávistí v hlase. Neváhali a vzali nohy na ramena. Prostřelená ruka jednoho ani pohmožděniny druhého je nijak neomezovaly v útěku. Taxikář sebral odkopnutou pistoli a vzal si ji jako válečnou kořist.
Frenan s Ianem sledovali celou scénu a ani nedutali. Až teď se Ian rozesmál. Ne proto, že by snad celá tahle příhoda byla kdovíjak vtipná, ale připadalo mu až směšné, že zase narazili na toho, koho hledali, téměř ihned po příjezdu.
„Jste James the Router, že?“ otázal se pro jistotu Frenan, když k nim taxikář přišel a odemknul dveře od vchodu.
„Jo, to jsem!“ řekl jakoby na tom vůbec nezáleželo a vešel dovnitř.
Frenan ani Ian nevěděli, jestli skutečnost, že nechal dveře otevřené, znamená pozvánku, a tak čekali. Taxikář se za chvíli vrátil, a zeptal se: „Nejeli jste náhodou za Jamesem the Routerem?“ Na víc nečekali a vydali se za ním.
Vyšli dvoje schody. Ve třetím poschodí se zastavili a James odemknul dveře svého bytu. Uvnitř bylo útulno, i když trochu těsno. James ihned po příchodu odhodil ukořistěnou pistoli do krabice plné podobných zbraní. Hezká sbírka, pomyslel si Ian. James je zavedl do hlavního pokoje, posadil je na starý gauč a sám si sednul na postel v rohu.
Ian si prohlížel pokoj. Kromě gauče a postele zde stál nízký stolek s televizí, tak, aby bylo na obrazovku z gauče dobře vidět. Na zdi u televize viselo pět fotek vojáků. Pod nimi byla napsána jména, která ale Ian na takovou vzdálenost nepřečetl. Bylo tady celkem uklizeno. Žádné ponožky se po zemi neválely a postel byla ustlaná. Ian usuzoval, že tu James bydlí sám. Jeho zrak padl na malou knihovnu stojící u zdi vlevo od gauče. Bylo v ní asi sto knih a několik komiksů. Na obálce jednoho byl vyobrazen chlapík v bílém kimonu se světelným mečem v ruce – Star Wars.
„Tak co mi chcete?“ zeptal se James, „taky za mnou jdete pracovně?“
„Přesně tak,“ odpověděl Frenan.
„Tak koho mám sejmout?“
„O tom nemluvím,“ opravil Frenan, „tady jde o něco mnohem důležitějšího…“
„Cože? Vy jste z pentagonu? Už jste pro mě neměli nic minimálně půl roku. Odsunuli jste mě na druhou kolej. Máte teď přece majora Marka Scizora. Ten je přece dokonalý! Nebo snad existuje úkol, na který nemá a potřebujete mne?!“
To bylo příliš mnoho informací najednou. Frenan ani Ian neměli ponětí, o čem to James mluví. O Marku Scizorovi nic neslyšeli.
„No netvařte se tak překvapeně. Dokud jsem byl velitel Modré elity, posílali jste mne na každou nebezpečnou misi. Na blízký východ, do Afghánistánu, kamkoli. Potom moji kluci padli a už jste mne nepotřebovali. Moje praktiky se vám zdály příliš brutální, a tak moje místo zaujal Scizor. Mě jste potom tu a tam poslali na nějakou druhořadou misi. Je to tak?!“
Frenan s Ianem se tvářili, jakoby právě spatřili ducha. Netušili, co je pentagon nebo kde je Afghánistán. Tak podrobně se o Zemi zase nezajímali. První se vzpamatoval Ian: „Ne, my opravdu nejsme z pentagonu.“
Tohle Jamese trochu zarazilo. Čekal buď nějaké mafiány, kteří by pro něj měli další špinavý kšeftík, nebo poslíčky pentagonu, kteří shánějí zkušeného vojáka jako velitele pro mírové jednotky někde v tramtárii.
„Tak kdo jste?“
„Není důležité kdo jsme, ale proč jsme tady,“ řekl Frenan.
„A proč jste tady?“
„Jak jste vytušil, máme pro vás práci, ale ne nějakou prkotinu, jako je likvidace drogových dealerů nebo povraždění členů teroristické organizace v Iráku. Tohle je nejobtížnější úkol, jaký byste kdy mohl dostat,“ vysvětlil Frenan.
Při těchto slovech se James neudržel a vyprskl smíchy: „Chlapče já už zažil akcí, o kterých se ti ani nezdálo. Pravděpodobnost přežití 0,01 procenta a jak vidíš, jsem pořád tady.“
„Jak jsem řekl, nic obtížnějšího jsi ještě nezažil,“ trval na svém Frenan.
„Fajn! Když je to tak, proč s tím nejdete za Scizorem?“
„Protože o Vás se píše, že dokážete přežít všechno. Navíc vaše brutální by nebyly na škodu, dokonce budou i vítány.“
Tohle Jamese přimělo zamyslet se. Vyřizování účtů mezi gangy ho přeci jen nebavilo. Zlomit někomu palec, vybrat prachy nebo občas někoho zastřelit není žádné dobrodružství. A James byl od přírody dobrodruh.
„Tak už mi konečně řekni, o co jde…“ řekl až prosebně James.
„Ancorionu hrozí zánik. Obrovská armáda škůdců hodlá přejít Gaherii a zaútočit na centrální svět, čímž by zanikly i všechny ostatní světy. Proto sháníme deset největších hrdinů ze všech světů a ty jsi jedním z nich,“ vysypal to ze sebe Ian. Teď čekal, jak dlouho bude Jamesovi trvat, než pochopí, co mu právě bylo řečeno.
Teď zase James nevěděl, co má říct. Už pochopil, co může znamenat sousloví nejobtížnější úkol, ale tohle…
„Ancorion? Škůdci? Centrální svět?“ opakoval nahlas, „co to tady melete?“
„Aha! Asi jsme podcenili aroganci pozemšťanů.“
„Co tím myslíte?“
„O vás pozemšťanech je známo, že věříte jen ve svůj Vesmír. Zjišťujete, jak je starý, kde se tady vzal a kdy skončí. Ale skoro nikdy vás nenapadne, že Vesmír není všechno. Že je třeba něco většího, co jste zatím ještě vědecky nedokázali,“ kroutil hlavou Frenan.
„Prosím?“
„Ty si opravdu myslíš, že Vesmír je to největší? A co když ti teď řeknu, že Vesmír je jen jeden ze světů, které spadají pod Ancorion. Ancorion je prastarý prostor sdružující v sobě několik světů. Kromě Vesmíru je tam taky Gaherie, Scarb a další. A taky je tam centrální svět, zvaný Střed. To je jakýsi mozek celého Ancorionu. Kdyby byl zničen, zanikly by i všechny světy. A právě teď mu zánik hrozí. Musíš nám pomoci ho zachránit.“
„Tohle je na mě moc divoký. Dokažte, že to tak je.“
„Copak nemáš trochu fantazie?“ vmísil se do dialogu Ian, „to je to tak nepochopitelné?!“
James se zahleděl do knihovny a čistě náhodou jeho zrak sklouzl na komiks Star Wars. Zdá se to být šílené, ale James jim začínal věřit. O mimozemských civilizacích bylo už napsáno tolik knih, že by to mohla být i pravda.
„Dejme tomu, že mluvíte pravdu a já přijmu váš úkol. Kolik za to?“
Tak tohle strážci opravdu nečekali. Copak se tady na Zemi všechno přepočítává na peníze? Copak hrozba zániku není dostatečnou motivací?
„Dobrej pocit a vděk všech živých tvorů ve všech světech,“ odpověděl Frenan.
James se zasmál: „Za to si ale chleba nekoupím.“
„Co pro-ducha-Ancorionu chceš? Jestli nepůjdeš, nikdo na Zemi se nedožije příštího roku,“ zaklel Ian.
„Říkáte, že hledáte deset hrdinů. Devět nebo deset? To není velký rozdíl.“
„To je podstatný rozdíl. I když seženeme všech deset, nic není jisté a jestli se všichni zachovají jako ty, nemáme šanci. Nikdo nebude mít šanci!“
James už začínal skutečně věřit, že tihle dva nejsou blázni ani podvodníci. Ta naléhavost, která byla cítit v jejich prosbách je na sto procent skutečná. Ale James nebyl z těch, které obměkčí slova.
„Mám jinou práci,“ snažil se vykroutit. Možná, že skutečně je nějaký Ancorion. Možná je skutečně ohrožen. Možná zanikne i Země, ale copak jeden člověk něco změní? Copak někdo jako James the Router může zařídit zvrat?
„To určitě!“ řekl nanejvýš znechuceně Frenan, „jediné co máš na práci je likvidace gangsterů. Nezdá se ti to jako plýtvání časem, energií a municí? Nějaké války gangů. To je tak předůležité… Nebo pentagon? Nikdo tě už na žádnou pořádnou misi nevezme. Nemáš svoje komando, nejsi nic. Vždycky dají přednost Scizorovi před tebou. No a navíc musíš, jako stovky dalších, jezdit po Washingtonu s taxíkem a dopravovat spěchající lidičky co nejrychleji do práce. Jsi tak zaměstnaný…“ Ironie ve Frenanově hlasu byla víc než patrná. James se zastyděl za svoji námitku a vynesl tedy ten skutečný důvod, proč jejich nabídku nepřijal.
„Co když prostě nemám zájem?!“
Na chvíli nastalo ticho. Byli tak blízko. Už ho přesvědčili o existenci Ancorionu i o závažnosti situace, ale chyběl jediný krok – přesvědčit ho o důležitosti Jamese v této akci.
„Když jsi byl velitelem Modré elity, sloužil jsi správné věci. Potíral jsi terorismus a nespravedlnost. Potom byli tvoji kamarádi postupně zabiti a komando zaniklo. Zůstal jsi jen ty. Co děláš dneska? Vraždíš nedůležité mafiány. Kam se poděl tvůj smysl pro spravedlnost? Dřív jsi dokázal spojit tak hrůznou věc, jako je vražda, spojit s dobrou věcí. Zbavoval jsi Zemi zla. To dneska neděláš. Dneska jenom vraždíš, a proč? Jen pro peníze. A nemluvím jen o tobě. Mluvím o všech pozemšťanech. Jak dlouho se ještě budete vzájemně zabíjet, než si začnete pomáhat? Teď máš šanci pomoci všem, ale hlavně sobě. Kdyby tady byli členové tvého komanda, vím, že bys okamžitě přijal. Dokaž, že jsi pořád takový, jako dřív. Pojď nám pomoci. Pojď pomoci všem…“
Po tomto Ianově proslovu nastalo ticho. Ian nečekal bleskovou odpověď, ale v hloubi duše čekal na Jamesův souhlas. Frenan seděl nehnutě na gauči a čekal, trochu trpělivěji než Ian, na odpověď. James se díval na fotky nad televizí. Byly to fotky jeho přátel a členů jeho jednotky. Tehdy fungovali jako jedna rodina. Teď bez nich byl život mnohem složitější. Zdálo se, že James vzpomíná na ty doby, kdy v Afghánistánu činili různá opatření proti teroristům, nebo jak jednou zachránili rukojmí v jednom washingtonském divadle.
„Tak co,“ zeptal se po pár minutách Ian, „Jdeš do toho?“
James se k němu pomalu obrátil a stále ještě zahloubán ve vzpomínkách beze slova přikývnul.
Ian nedokázal skrýt svou radost a s úsměvem děkoval Jamesovi za jeho odvahu a ochotu, zatímco Frenan vylovil z kapsy další klíč.
„Za šest dní v 16.00 ten klíč začne zářit. Až se ujistíš, že jsi sám a nikdo tě nepozoruje, uchop ho do holé ruky. Potom poznáš, že jsi se rozhodl správně.“
„Dobře, udělám to,“ souhlasil James a s neutrálním výrazem vzal klíč a přidal si ho na kroužek ke svým vlastním klíčům. Už se na nic neptal. Informace, které se za poslední hodinu dověděl, mu obrátily život naruby.
„Tak se uvidíme za šest dní,“ rozloučil se Ian a potom spolu s Frenanem opustili Jamesův byt.
James seděl na posteli a všechno si v hlavě urovnával. Nikdy by nevěřil, že ještě pocítí ten smysl pro dobrou věc. To, co necítil od doby úmrtí svého posledního přítele se opět probudilo se stejnou intenzitou jako kdysi. Teď věděl, že za těch šest dní, které zbývají do dne odpovědí na jeho otázky, nevezme žádný špinavý kšeft, ani nevyjede s taxíkem do ulic. Vytáhne svoje staré vybavení, zbraně a vestu a bude se morálně připravovat na nadcházející úkol. Bude to jako za starých časů…
Dole na Dark street se strážci Středu rozmýšleli, koho navštíví jako dalšího.
„Když jsme na Zemi, tak zajdem za Keithem Sullivanem, ne?“ navrhl Ian.
„Proč ne, ale žije v Anglii. Teď jsme v USA.“
„Tak poletíme letadlem?“
„Proč? Brána mezi světy je rychlejší…“
