Tak jako větší část republiky a světa, který si říká civilizovaný, zachvátila i krásné město nad Otavou, královské město Písek, prstenománie.
Pro ty, kdo se dosud s projevem této choroby nesetkali: jde o masovou hysterii kolem filmového přepisu třídílné knihy jistého britského profesora. I ti, kdo to dosud nečetli, museli alespoň vidět film, protože jak by vypadali v/ve škole/práci/společnosti/hospodě, nebo prostě mezi přáteli? Jako kulturní ignoranti, ne? A o to nikdo nestojí.
Sama jsem byla svědkem, jak na druhý díl slavného a, uznávám, i zdařilého filmu vede matka dítě výrazně předškolního věku. Později, ve městě, jsem ji viděla znovu, jak se zmiňuje příteli, že chlapeček sice ze začátku brečel a bál se, ale pak už byl klidný. I tímto způsobem se dá zadělávat tmavé těsto na noční můry…
Existují sice rodiny, jichž se Pán prstenů nedotkl, ale je jich čím dál tím méně. Patřila mezi ně i moje kamarádka Dana. Ano, patřila, dokud jednoho dne nepřišel ze školy její starší chlapec a se zarputilým výrazem neoznámil, že chce trilogii také shlédnout a to co nejrychleji, protože jinak vypadá před spolužáky jako hlupák. Dana vycítila příležitost, jak tohle každým coulem moderní děcko přivést ke čtení a nabídla mu knižní verzi. Tomík se ušklíbl a trval na svém, že by radši film.
Dana je člověk, který by nikdy nenechal kotě topit se ve strouze. A protože se Tomík umí tvářit stejně jako zmíněné trpící zvířátko, zviklaná Dana si vypůjčila dva díly filmu na VHS. Tomík je shlédl, získal rozhled a začal se věnovat něčemu jinému. Tím to mělo skončit. Ale neskončilo.
Přišly vánoce, přišly peníze, i dohodly jsme se s Danou, že zajdeme společně na nákup a vybavíme se všemi potřebnými dárky, potravinami a sladkostmi. Kolem jedné hodiny odpoledne u našeho domu zastavil Danin fiátek a já s náručí tašek sešla dolů, povzbuzována manželem, upozorňujícím, že nemám zapomenout koupit basu piva.
Dana zaparkovala před knihovnou, poprala se s parkovacím automatem, který odmítal vydat stvrzenku a pak jsme vyrazily do města.
Kolem druhé hodiny jsme procházely tržnicí. Já osobně jsem měla pocit, že mám o kus kratší nohy a o hodně delší ruce. Plné tašky jsem téměř vláčela po zemi. Dana všechno brala sportovněji a vůbec nevypadala unavená. V duchu sparťanské výchovy koupila každému ze svých tří dětí jen dva dárky, jeden větší, druhý malý. Manželovi vzala jako každý rok pantofle, byla to rodinná tradice. Dana musela provokovat, jinak by upadla do depresí.
Procházely jsme kolem pestrého krámku s hračkami, když Dana zapíchla prst doprostřed té plastové nádhery a vykřikla jako žena, která uviděla šaty svých snů.
„Jééé, podívej, to je z toho filmu!“
Podala mi krabici, ve které byla plastová napodobenina meče z filmu. Myslím, že v knize se jmenoval Žihadlo a vlastnil ho nejprve Bilbo a pak Frodo. Ale to Danu nezajímalo.
„Ty jo, to by bylo něco pro Péťu! Že jo?! To by se mu fakt líbilo. Jak se koukal s Tomem na ten film, tak se mu to moc líbilo.“
Péťa byl její nejmladší, v tomto roce začal třetí rok školní docházky.
„No, von se vo to jako začal zajímat, ne,“ vykládala Dana, „tak jsem mu dala přečíst tu knížku… No, toho Hobita. Moc se mu to líbilo. I když některý kapitoly mu čet táta.“
„Hmmm,“ řekla jsem, „tak mu to kup, jestli chceš. Myslím, že to není nic nebezpečnýho.“
Po pravdě mi ta krabice připadala moc těžká a čepel umělého meče moc blýskavá, jako by byla z opravdového kovu. Ale na krabici bylo špatnou češtinou napsáno, že je to „pro dité od 3 let véku.“ A to by tam snad neinzerovali, kdyby se s tím dalo nějak ublížit.
Ne, že by moje rada k něčemu byla. Ještě než jsem domluvila, Dana nasypala usmívajícímu se vietnamskému prodejci do dlaně peníze.
„Ďoblá hlačka, vydlďí, plo dítě moc ďolblá,“ ujistil ji. Poklepal pyšně na krabici a stále se zubil. Ale do dárkového papíru krabici nezabalil a chtěl za hračku celé čtyři stovky. To je podle mě zlodějina!
Také jsem to Daně řekla, že se nechala okrást, ale jak jsem psala, Dana bere všechno sportovněji.
„Neblázni,“ řekla, „Kdybych to kupovala v normálním obchodu, tak za to vysolim dvakrát tolik. Vem si, jak jsou teď tyhle věci populární. A Péťa se zblázní radostí…“
Péťa se u vánočního stromku skutečně málem zbláznil radostí. Dana říkala, že mečík hned vybalil, nosil ho v ruce a blaženě se usmíval. To ještě bylo vybalování v plném proudu, takže si Dana nevšimla ničeho zvláštního. Teprve když Péťu ukládala ke spaní, zjistila, že se od mečíku nechce odloučit.
„Já budu spát se Žihadlem,“ řekl jí vážně, „co kdyby se objevili skřetové!“
„Prosím tě, to jsou jen pohádky,“ napomenula ho, „dej mi tu hračku, dám ti jí támhle na poličku a ráno si ji zas můžeš vzít.“
„To neni žádná blbá hračka. To je Žihadlo.“
„No jó, tak žihadlo. Ale dej mi to!“
„Ne, já si ho chci nechat u sebe.“
Dana natáhla po mečíku ruku. Chytla ho za čepel, které se Péťa nedotýkal. Mělo ji napadnout, že tu věc drží, jako by to byla opravdová zbraň. Ale došlo jí to, teprve když ucítila chlad kovu a když se o čepel Žihadla řízla do dlaně.
„Ježíšmarja,“ vydechla. Podívala se na krvácející dlaň, stále nemohla uvěřit.
Péťa, vystrašený krví, meč položil na postel. Dana po něm sáhla, tentokrát jej vzala opatrně za jílec.
„Kriste pane, tohle prodávaj jako dětskou hračku,“ řekla. Začínala dostávat vztek. „Táto, pojď sem.“
Adam, její manžel a táta tří synů se objevil ve dveřích. Hladil si břicho napráskané salátem a řízky a vypadal jako nejspokojenější člověk na světě. Ovšem až do chvíle, kdy mu Dana položila do rukou Péťovo Žihadlo.
„Kdes to vzala?“
„Koupila jsem to na tržnici. Na krabici psali, že je to pro děti od tří let. Bože…“
„Kde je ta krabice. Chtěl bych se podívat na výrobce.“
„Péťo,“ obrátila se Dana na chlapce, sedícího na posteli a zamračeně sledujícího, co ti dva dospělí provádí s jeho novou hračkou. „Kam jsi dal tu krabici?“
„Dal jsem jí do kamen s ostatníma. Aby shořela!“
„Ach jo,“ Dana si povzdechla a podívala se na Adama. On měl mít poslední slovo. Zatím stále zkoumal meč, dloubal nehtem do čepeli, jak by doufal, že odrolí svrchní vrstvu kovu a pod ní najde něco vhodnějšího pro hračku. Třeba dřevo, nebo plast. Hlavně něco!
„Vypadá to jako pravý,“ dokončil znaleckou expertízu, „a může to mít pěknou cenu.“
„Já za to dala čtyři stovky,“ hlesla Dana.
„To je Žihadlo, ne nějaká věc,“ zavřískal Péťa, který si byl téměř jist, že mu meč seberou. „To je moje Žihadlo a dostal jsem ho vod Ježíška. Nemůžete mi ho sebrat.“
„Hele, chlape, ber to s rozumem,“ řekl táta a přisedl si k Péťovi na postel, „ta věc je ostrá a mohl by ses s tím zranit. Takže my s mámou ti to schováme, až budeš větší. Pak si ho můžeš vystavit na poličku, co říkáš?“
Péťu tátův přátelský tón neuklidnil. Představoval si, jak si Žihadlo vezme s sebou do školy a ukáže ho klukům. Ti by čuměli. Meč z Pána prstenů a pravej! K čemu asi bude, když ho rodiče někam schovají a nikdo ho neuvidí.
Začal nabírat.
„Já jsem ho dostal vod Ježíška! Já ho chci mít u sebe!“
„No hele, Péťo, chlape, tak uděláme dohodu…“
„Já nechci dělat dohody. Já chci, abyste šli do svýho pokoje! Nechte mě bejt!“
„Ten meč ti nechám,“ ignoroval táta jeho křik, „ale nebudeš si s ním hrát. To myslím vážně. Nechci, aby v nějaký vaší bitce tahle věc figurovala. Budeš ho mít schovanej. Proč? Protože vidim, jak se rveš s Tomem a třeba nechtěně ho řízneš. Je to fakticky ostrý.“
„Já ho schovám do šuplíku, tati… nebudu se s ním prát!“
„Tak jo. Ukaž, kam si tu věc dáš.“
Podal Žihadlo Péťovi. Chlapec se rozhlédl, pak otevřel šuplík ve stolku. Byl plný zajímavých kamenů, starých časopisů a angličáků. Na meč tam ale ještě místo zbylo. Péťa jej uložil a otočil se na otce.
„Dobrý,“ táta přikývl. „A teď zalez do postele. Už je fůra hodin.“
Nikdy předtím neposlechl Péťa tak rychle. Přitáhl si peřinu až po bradu, aby ukázal dobrou vůli. Viděl, že máma má ještě sto chutí mečík zabavit. Ale nakonec se otočila a odešla, aniž by dala Péťovi dobrou noc.
Tak se stalo, že se o Štědrovečerní noci Dana s Adamem pohádala. Nemyslela si, že by měl Péťa mít takovou věc. Nemyslela si, že se Adam rozhodl dobře. Nechtěla jen jeho rozhodnutí znevažovat před chlapcem. Ale musí se to udělat jinak. Třeba Péťa na Žihadlo zapomene, když si s ním nemůže hrát a pak by mu ho mohli tajně vzít…
Tento návrh Adama pobouřil, prohlásil, že by to bylo pěkně sketovské a nepoctivé a že když tu věc Péťa jednou dostal, tak je jeho a dost.
„Až se s tim kluk pořeže, tak s nim jedeš na pohotovost ty,“ zasyčela nakonec Dana a otočila se k Adamovi zády.
„No, to je fakt hezkej závěr večera,“ Adam se natáhl nad noční stolek na své straně a zhasl lampičku.
Nevím, jestli se té noci alespoň jeden z rodičů vyspal, ale myslím, že byli dlouho vzhůru oba.
Péťa si nemyslel, že je třeba rodiče za všech okolností poslouchat. Třeba ta věc s Žihadlem. Meče se přece vyrábí k tomu, aby je člověk nosil s sebou, kdyby ho někdo přepadl. Třeba skřeti z té knížky. A tak.
Věděl, že skřeti neexistují. Tedy věděl… byl o tom přesvědčený tak na sedmdesát procent. Přece jen, na světě se děje spousta divných věcí. Jenže hlavní bylo, že po vánocích se budou kluci ve škole chlubit novými věcmi. Někdo dostal mobil, někdo i počítač a nebo alespoň autíčko na ovládání. Jindra z páté třídy dostal loni kolečkové brusle a o přestávce v nich jezdil po chodbách, až mu je učitelka zabavila. Péťa to sice nezažil, ale slyšel o tom vyprávět. Žůžo!
Jindra byl machr. Péťa chtěl být taky machr. A hlavně chtěl přinést do školy něco, o čem ostatní budou říkat: ty vole a to je hustý a všechna ta ostatní slova, která se učitelům a rodičům nelíbí. Protože neměl diskmana, jako ho dostal k narozeninám Radek, který s ním seděl v lavici, rozhodl se, že si vezme Žihadlo.
Jó! To je to pravý! To bude super! Skvělý!
Dalo dost práce propašovat mečík do školy. Z tašky pořád vyčníval. Péťa Žihadlo zabalil do staré mikiny, aby si nepořezal tašku nebo učebnice. Vypadalo to divně, když z tašky nahoře koukal jílec zabalený v látce.
Nakonec ho napadlo něco lepšího. Protože chodil do hudebky na housle, schoval Žihadlo do jejich pouzdra. Gangsteři to přece taky tak dělají se samopaly! Vyšlo to báječně. Pouzdro sice bylo těžší a také to znamenalo ulít se z hudebky, protože housle odpočívaly v peřiňáku, ale bude to stát za to.
Dopadlo to tak, jak čekal. Shromáždili se o velké přestávce s klukama v rohu školní zahrady a dívali se na Žihadlo. Napřed se Péťu snažil přebít Radek se svým novým mobilem, ale za chvilku si ho nikdo nevšímal. Mobil měl každý, i když ne tak moderní jako Radek. To bylo něco obyčejného. Ale meč, pravý meč, jak Péťa neopomněl zdůraznit, to bylo něco! To bylo super, hustý a fakt dobrý!
„Hele, ale kde ho tvoje rodiče vzali?“ zeptal se Radek, když Žihadlo všichni osahali, zkusili ostří a pořezali si bříška palců. „To se přece nikde neprodává.“
„Třeba je to z toho filmu, opravdický,“ navrhl někdo.
„Nebo to nechali někde vyrobit. To jsem viděl s tátou na slavnostech. Tam byli mečíři a tak a ti to dělaj,“ řekl Radek.
Péťa mlčel. Bylo mu trapné přiznat, že mamka meč koupila v tržnici. Věděl, že by poklesl v ceně.
„Třeba je pravej,“ navrhl, „třeba se sem nějak dostal.“
„Ty na to věříš?“
„No, já nevim,“ přiznal Péťa opatrně, „ale bylo by super, kdyby existovali elfové a hobitové a tak. Nebo draci…“
Nevěděl, jak se přesněji vyjádřit, tak zamával mečem.
„No, prostě nějaký dobrodružství, ne?!“
„Ty jsi vůl,“ řekl přátelsky Radek.
„Blbečku,“ kontroval Péťa.
Trochu se pak všichni pošťuchovali, Péťa však dával dobrý pozor na Žihadlo. Když ho měl v ruce, cítil, že je to zbraň. Totiž, ne jen nějaká věc na hraní. Zbraň, která se chce zaseknout a spustit krev. Chce bojovat.
Na obzoru se objevil školník a Péťa Žihadlo schoval za zády. Ostatní kolem něj udělali kruh, tak jako to dělávali starší kluci, když potřebovali schovat cigaretu.
„Hele, vole, jde sem Procházka,“ zasyčel Radek.
Školník byl zvláštní postava. Shrbený stařec, zaměstnaný na škole snad celou dobu její existence. Vypadal, jako by osobně radil Marii Terezii. Skobovitý nos, úzké rty a slídivá očka, to byl Procházka. Prvňáčci se ho báli, časem si ale na jeho zjev zvykli a už jim nepřipadal zajímavý.
Přecházel svým šouravým krokem přes trávník, což bylo zakázané, ale ne pro něj. On ten zákaz vydal. A rád dával dětem najevo, že k tomu, aby poslouchaly, jsou tu ony. Mířil k altánu, kde bylo uskladněné nářadí. Něco si broukal, skupinky kluků málem zalisované do živého plotu si nevšímal.
A pak se to stalo. Ostří Žihadla začalo za Péťovými zády slabě modře světélkovat, záře sílila, až nakonec svítilo jako neon.
„Ty vole, Peťane, vono to svítí,“ zašeptal jeden z kluků.
„Mmmm,“ udělal Péťa a trochu se natočil, aby na meč viděl. „Ty jo… To ale znamená, že jsou tu skřetové!“
„Co kravíš,“ ušklíbl se Radek, „má to někde nějakej knoflík, kterym to rozsvítíš. Tak nemachruj.“
„No, to těžko,“ řekl Péťa, „jak asi může svítit železo.“
„To neni ze železa, ty pako,“ řekl Dan, jeden z techničtěji založených chlapců, „meče se dělaj z voceli.“
„Jo, ale tenhle je zvláštní,“ řekl Péťa, „a když takhle svítí, tak jsou tu někde skřeti.“
Kluci stáli se skloněnými hlavami v kruhu, zahloubaní nad problémem. Teď se ukazovalo, jak bylo myšleno úsloví dát hlavy dohromady. Rozdělili se nakonec na dva tábory. Jeden tvrdil, že má pravdu Péťa a že je třeba se podívat, kde je nějaký skřet a druhý, vedený Radkem, vyznával názor techniky a skrytého tlačítka.
„Ukaž to sem,“ zavrčel nakonec Radek a vytrhl Žihadlo Péťovi z ruky, „se na to podívám.“
Prohledal jílec i hlavici, mačkal tu i onde, ale tajné tlačítko nenalezl. Péťa i ostatní ho sledovali se zatajeným dechem.
„Nevim, asi to funguje jinak,“ řekl nakonec a podal mečík Péťovi. Chlapec si ho hrdě prohlédl.
„Jo, to je věc,“ řekl s úctou. V tu chvíli modrá záře čepele začala slábnout, až úplně zhasla. Péťa se rozhlédl. „Už jsou pryč,“ řekl.
„Kdo asi, ty ťulpasi,“ odfrkl si Radek. „Skřeti neexistujou.“
„Mhmmm,“ udělal Péťa. Mohlo to znamenat souhlas i zápor a také asi tisíc dalších věcí. „Už bude konec přestávky.“
Rozběhli se přes trávník ke škole. Jenom Péťa si všiml, že když probíhali kolem altánu, v němž se štrachal školník, Žihadlo slabě zazářilo. Nechal si to pro sebe. Nemusí každý vědět, že školník je skřet.
Vrtalo mu to ale v hlavě dlouho. Dana vyprávěla, že v té době po vánocích, když znovu začal chodit do školy, byl zamyšlený a nemluvný. Přisoudila to změně, bude si muset zvyknout na školní režim. A pak si toho přestala všímat. Až později zjistila, že si Péťa našel někde v knihovně Pána prstenů a dokázal se jím ani ne za dva měsíce prokousat. Taky rozečetl Silmarillion, ale nechal toho. Tátovi se svěřil, že knížku nemohl číst, protože každé druhé slovo bylo jméno a jemu se to pletlo.
Možná čekáte, že vám povím, jak jednoho dne Péťa úplně zešílel a zaútočil s Žihadlem na školníka – skřeta. Nebo že se z něj stal podivím a ostatní se ho začali stranit. Ale tak to nebylo. Péťa se s celou věcí vyrovnal docela dobře.
Děti mají zvláštní vztah k nevysvětlitelným a záhadným věcem. Možná je to proto, že takový je pro ně celý svět. Když uvěříte, že vzduchem létají neviditelná data, obrázky a slova, nebo že existuje takové zvíře jako třeba lenochod, kterému roste v srsti mech, pak můžete uvěřit ledasčemu. Nakonec vám to nepřijde zvláštní.
Také je pravda, že víra a touha mají velkou moc. Zvláště když věří a touží takové množství lidí. Plná kina a diskusní fóra na internetu, spousta článků věnujících se světu J. R. R. Tolkiena, a možná milióny lidí, kteří tím příběhem žijí, to musí něco znamenat!
Možná ano, možná ne, ale Péťa vlastní hobití mečík Žihadlo a školník Procházka vypadá jako skřet. Věřte, nevěřte.
Kde všude ještě k prolnutí realit došlo?
No, je už pozdě a já jsem unavená. Dneska jsme s Danou zase chodily po nákupech. Péťa má narozeniny a můj muž svátek. Navíc máme výročí sňatku. Tak jsme hledali vhodné dárky a Dana zase zastavila u Vietnamcova krámku. Ta holka je nepoučitelná.
Tentokrát viděla nějaké šmuky v takovém plastovém kelímku, prstýnky, náušnice a náramky z pozlacené slitiny. Začala se v nich hrabat, bylo tam napsáno, že jeden je za pět korun a jak Dana vidí něco levného, je k neudržení. Nejspíš doufala, že najde něco zajímavého.
Tedy… nechce se mi napsat, že to čekala.
Nakonec s vítězným úsměvem vytáhla hladký zlatý prsten a ukázala mi ho. Lišil se od ostatních, jako se diamant liší od střepu pivní lahve. Byl těžký, masivní a hladký. Ostatní byly tenké, světlé a se zasazenými sklíčky, která po dvou dnech nošení vypadnou.
„Hele,“ řekla a strkala mi prsten před nos, „vidíš?! Já ti řikala, že se u stánků dají najít nejlevnější hračky a tak…“
„To jo a taky největší šmejdy,“ řekla jsem, „to ale není tvůj případ, co?“
Už mě neposlouchala. Zdálo se, že všechnu svoji pozornost upnula na ten prsten. Ani se nepodívala na usmívajícího se Vietnamce (ďoblá plstínek, žlatá, ďoblá), jen mu šoupla do ruky desetikorunu, drobnější neměla. Když se jí chystal vrátit, už se měla k odchodu. Musela jsem pětikorunu vzít za ní a vrazit jí ji do kapsy. Obracela v prstech tu tretku, tu blbůstku a nechávala od ní odrážet sluneční světlo.
Jenom doufám, že ten prsten není to, co si myslím.
Když jsem se s Danou loučila, měla jsem pocit, že mě nevnímá. V dlani svírala prstýnek. Zavírala dveře, pomalu. A já jsem měla pocit, že slyším její šeptání.
Je jenom můj. Jenom můj. Můj miláček!
Ach jo.
Pevně doufám, že jsem se přeslechla.
