Seděl uprostřed místnosti, s hlavou hluboko skloněnou. Okolo poházené seschlé listí, které sem otevřenými balkónovými dveřmi navál vítr.
Byl podzim.
Koruny stromů hořely jako plameny ohně a jasně kontrastovaly s šedivou oblohou. Nevšímal si toho. Nehnutě seděl na holé podlaze a sledoval, jak z žil pomalu uniká život. Mírně pohnul patami. Kámen zábl a jeho dotyk byl ledově chladný, jako ostří žiletky, nořící se do teplé, poddajné kůže, tenoučké a tak zranitelné… Již nevnímal to první. Tu bolest, jako by jí zápěstím projel oheň. Všechno bylo nyní pryč, daleko…
Pomalu, jako by pokorně a váhavě, zvedl hlavu. Před sebou viděl svou vlastní tvář, vlasy slepené potem a vodou do tenkých pramínků a ty veliké, šedomodré, pláčem zarudlé oči. Měly nyní stejnou barvu jako podzimní obloha, jako krajina, která se stále více mlžila, stejně jako jeho zraky, jak z něj pomalu prchal život. Nemyslel na následky. Na to, jak budou ostatní reagovat. Bylo mu to jedno. Netečně seděl na podlaze a kaluž krve kolem něj se stále víc zvětšovala a nabývala prapodivného tvaru. Tvaru jeho duše…
Ano, asi udělal hloupost. Velikou chybu, která se jen tak neodpouští a kterou nemůže odpustit ani sám sobě.
,,Nezabiješ…“ znělo mu v uších jako příšerná zvonkohra.
Ani nevěděl, kdy přesně to bylo. Náhle zjistil, že se to stalo. Tak prostě a jednoduše, jako když čárou přeškrtnete špatně napsanou slohovou práci, která sice byla dlouhá a obsáhlá, ale v podstatě nedůležitá, nicotná.
Ano, zabil. A spáchal tím snad ten nejhorší hřích mezi všemi. Obětí té sprosté vraždy nebyl však on sám, ale jeho duše.
Venku zaskučel pes. Vnímal to pouze vzdáleně, ale přes to ostře. Tělo sebou mírně, vnitřně trhlo. Jestli to bylo opětovným zanořením ostří do kůže, či zavytím zvířete, které se marně snažilo dostat z prostorné zahrady, nevěděl.
Náhle, zcela nečekaně, mu hlavou bleskla ta myšlenka. CO SE PAK STANE? CO SE STANE AŽ MĚ TADY NAJDOU?
Vybavil si obličeje všech těch, které znal a poznal za svůj krátký život. Některé hyzdil prapodivný škleb, jiné jako by se smály… Ne. Tak to není… VŠECHNY byly stažené smutkem a zoufalstvím. Vědomím bezmoci a hrůzy. V očích se zračila smrt…
Chtěl vše vrátit zpátky. Zachovat se v tolika situacích jinak, začít prostě znovu, od začátku…
Příliš pozdě. Jemu samému se nyní v očích zračila hrůza, strach ze smrti. Chtělo se mu vykřiknout, ale místo toho jen naprázdno otevřel ústa a zkrvavené dlaně v poslední zoufalé křeči vypjal ke stropu. Pak se mu zatmělo před očima a jeho tělo padlo bezvládně do tratoliště krve, v němž se spolu s ním utopila i jeho duše…
Byl podzim.
Koruny stromů hořely jako plameny ohně a jasně kontrastovaly s šedivou oblohou. Tak, jako temně rudá krev s bledýma očima, které už navždy zastřela mlha…
