Kapitola 4
Patka
Ráno se probudil celý zmoklý; pršelo. Zrovna když spí venku tak musí takhle vydatně pršet. Rozespalý a zmoklý Grom vstal a šel se podívat ke Grimovy jestli ještě spí. Ale už si všiml že se vlhká deka hýbe. Nechtěl ho rušit a proto přešel k zmoklému ohni. Uslyšel nějaký dupot koní a tak se rozhlédl, jen uviděl křoví jak se hýbá. Vzal si svůj meč a vešel do, už nehýbajícího se křoví. Na takové malé mýtince se bavily dva rozjaření kentauři.
„ Co tady děláte?“ pronesl Grom.
„ Hele nějakej válečník. Bojim, bojim.“ a drkl do svého druha.
„ Vy hlavy skopoví. Chyťte si mě.“ vyjelo z Groma. Nevěděl proč to řekl, ale řekl.
„ Počkej ty špynavej elfe.“
Grom se rozeběhl a přitom se jim chichotal jaký jsou to zabedněnci. Rozeběhli se proti němu. Běžely a dusaly do země svými kopyty. Když byl hodně blízko tak uskočil na stranu aby ho nezadupli. A než se ti dva kolosy otočily na něj tak rychle vylezl na strom a schoval se tam. Kentauři přišli pod ten samý strom na kterém se Grom držel.
„ Kde je?“ řekl jeden.
„ Elfové jsou mazaní.“ a jen co to dořekl skočil na ně zezadu Grom. Rozeběhli se; na obou dvou měl jednu nohu takže kdyby se rozdělili tak by se musel rozpůlit. Nevěděl co má dělat. Rychle běžící zvířata ho někde vyklopí, takže ho hned něco napadlo. Do svých docela velkých dlaní vzal jejich hlavy a ťukl je proti sobě. Kentauři se už jen sklátili bezvládně na zem. Grom nich obratně seskákal a šel od nich pryč. Když přišel do tábora; uviděl Grima s Hronem.
„ Kde si byl?“
„ Na té mýtině jsou nějací Kentauři, já jsem je omráčil tak aby se dřív neprobu…“
„ Tak a mám tě.“ zaduněl hlas za Gromem.
„ Ani se neopovažuj vystřelit.“ řekl Hron, který tak rychle založil šíp do tětivy jako blesk. Ale na to už Grom slyšel napřahování tětivy u luku i za ním. Grim také namířil. Otočil se a v piruetě vytasil meč. Ale už bylo pozdě viděl před sebou letící šíp. Zemřel snad Grom takovou nehrdinskou smrtí, kterou si sám zavinil; ne! Najednou šíp letící proti Gromově hlavě, zmizel. Grom nestihl postřehnout kam a Grim vystřelil po Kentaurovi se záhadným šípem. A další šíp zasáhl druhého kentaura do nohy. Zasažený Kentaur spadl bezvládně na zem s šípem v noze; nemohl vstát a skučel. Ten druhý co střílel po Gromovy byl mrtev.
„ Kde je váš tábor?“ řekl chladně Hron. Grom nemohl vydržet jeho utrpení a tak mu šíp vyndal z nohy.
„ Co to děláš?“ ptal se nechápavě Hron, ale Grom mu neodpověděl.
„ Podej mi prosím tě nějaký lektvar z otcovy torny.“ přikázal Grimovi. Byl tak rozzlobený a naštvaný na bezcitného Hrona. Grim mu podal lektvar na kterém bylo napsáno Lektvar černé vodoměrky. Černozlatý hustý obsah nasypal na Kentaurovu otevřenou ránu. Skučel bolestí ale po chvíli ho to přešlo. Rána se zacelila a Kentaur po chvilce mohl vstát.
„ Co si to udělal?“ křičel na něj Hron. Z Groma úplně vřel vztek na Hrona a jeho chladnokrevnost. Grom se otočil a z ruky mu vyjela na nic netušícího Hronao nějaká Gromovi neznámá síla, která ho odhodila tři cáry od něj.
„ Co to je?“ divil se.
„ No vidíš za chvil ku je s tebe Druid. O tom my Zelenor vyprávěl.“ řekl pohmožděný Hron o kterého Grom nezavadil jediným pohledem.
„ Jak se jmenuješ ty? Já Grom.“ Zeptal se kentaura, který se snažil vstát.
„ Já jsem Gasli. A omlouvám se za mého kamaráda.“
„ No jestli je to zrovna tvůj kamarád. Co?“
„ Máš pravdu. Před pár dny jsme se potkali a párkrát jsme se porvali. Ale pak jsme se uklidnily a on se jen tak toulal. Já mám poslání, tak se toulal semnou.“ řekl Kentaur ukazující ránu po boji. Všichni ho zatáhli na mýtinu, jelikož byl moc těžký. Zaházeli ho chvojím co bylo po zemi.
„ Zvěř se o něj postará.“ Řekl Jeremiáš. Jeli dál ale Gromovi stále vrtalo v hlavě co ten letící šíp kam zmizel. Zeptal se na to Grima.
„ Já jsem ho sestřelil mým šípem.“ a sebral ze země kříž ze šípů.
„ Moc ti děkuji. Bez tebe bych už tu asi nebyl.“ Usmál se na něj.
„ Jo to máš pravdu.“
Hron se Gasliho vyptával kde mají tábor. Ale Kentaur říkal své:
„ My nemáme tábor. Ale celý kentauří kmen který ještě není pod nadvládou Xadrase. Já jsem na cestách. A potkal jsem toho... toho..no ani my neřekl svoje jméno.“ odpověděl.
„ Co jsi tady dělal?“ vyzvídal.
„ Poslaly mě sem z našeho kmenu. Abych zjistil kde mají město Xadrasovi Kentaury.“ vysvětlil Gasly.
„ Tam jdeme taky.“ řekl Grim. Pojedli a popili což jim zabralo hodinu. Grom uviděl bílou krásnou sovu. Přistála na Hronovi, který jedl. Otevřel dopis hned co ho odvázal od nožky a jen tak přelétl očima po něm. A podal ho Gromovi.
„ To si přečti. Je to od Obrina.“
Grime a Hrone už jste měli být tady. Kde proboha jste s Kramem a jeho synem. Už jsme měly jít za naším posláním, ale zatím co už jsme zameškali, tak Xadrasovi Kentauři začaly útočit na Zelené údolí jen taktak jsme se udržely.ASI VĚDÍ O Zeleném Kameni. KÁMEN MUSÍ PRYČ!!!
Sbohem
Obrin.
„ A kam tedy půjdeme až vysvobodíme otce?“
„ Nejdřív domu do Zeleného údolí. Takové sídlo elfů; je tam nádherně. Mimochodem tvůj otec říkal že se tam musí někdy přestěhovat. A teď piš.“
My se zdržíme. Xadrasovi Kentauři unesli Krama a půjdeme ho hledat. Pak přijdeme do Zeleného údolí. Pošli sem někoho. Prosím.
Hron, Grom, Grim
Šly či jely čtyři. Povídaly si o večeři. A když Gasly oznámil že bude vařit on tak se Grom v duchu zaradoval. Ptáci zpívaly bylo jasno na obloze ani mráček.
„ Křoví.“ Vykřikl Grim.
„ Co je s ním?“ řekl neznámý člověk, který začal vylézat zpoza křoví.
„ Ganisane?“ zeptal se Hron člověka.
„ Ano? Obrin mě sem poslal že někoho prý potřebujete. Tak jsem tady. Sdělil mi také to co se stalo Kramovi.“
„ Nazdar Grome. Otec mi o tobě vyprávěl.“ Pozdravil Groma cizí muž. Ale Grom už pochopil že to je ten muž co o něj žádal Hron. Ale když před chvílí napsal dopis; nemohl to stihnout.
„ A kdy jsi byl vyslán?“ zeptal se.
„ Hned po tom co odešli Grim a Hron, ale já jsem měl jiný úkol; z Athoru jsem měl přivést zásoby na naši výpravu, nakoupil jsem je a odvezl do Zeleného údolí. Pak jsem se vrátil.“ Oznámil.
„ Ale jak jsi nás našel.“
„ Stopoval jsem; sice nejsem Hraničář, ale stopy od koní jsou lehčí přečíst.“A tak se Jeremiáš a Gasly představily. Grom si všiml velice, ale velice dlouhého meče, měl zdobenou rukojeť a záštitu. Byl vysoký, možná cár a patnáct palců. Vysoké boty které dosahovali skoro až po kolena. Vlasy mu vlály v malém a klidném vánku, který ho olizoval. Měl je dlouhé světle hnědé krátké po ramena, které byli velice široké nebo to dělala jeho hadrová rouška. U hlavy a dole u boků měl vidět stříbrnou kroužkovou zbroj, která byla pod, jak už zmíněnou rouškou. Měl vousy, které byly bílé až blonďaté. Měl vážný pohled, který se upřel na Jeremiáše, který pohled opětoval. Pomalu se šeřilo a byla čím dál tím větší tma. Rozhodli se že se utáboří. Jeremiáš přišel ke Gromovi a zeptal se ho:
„ Grome nevíš jak asi spí koně a kentauři? Já jsem nikdy koně neviděl spát.“
„ Nevím, ale tak se běž Gaslyho zeptat.“
„ Hmm. Já se s nim ještě ani neseznámil.“ Šel tedy za ním. Grom se díval a to už viděl jak se Gasly směje a jak si podávají ruce. Přišel nazpátek ke Gromovi a vyprávěl co mu pověděl kentaur.
„ Prý že normálně. Vestoje, to se moc nezdá normální. Já myslel že spí jako krávy. Přední pokrčí a zadní taky a spí v leže.“ Grom se musel smát Jeremiášovu výrazu totální tuposti. Ale hned zpozoroval Grima s Hronem jak něco vaří. Ale to už to uviděl i Jeremiáš.
„ No jéje. Já myslel že pro dnešek vaří Gasly.“
A to tam hnedle přišel tam Gasly čichnul si k tomu a řekl.
„ Co to je za blevhajz. Dyť v tom plavou nějací šváby a smrdí to jako nějaká chcíplotina. No fuj.“ a vylil to, Ganisan se ze v zadu smál a kouřil dýmku. Bratři vařily nepochybně to co minule.
„ Co jsi to udělal, to nejsou šváby, ale sušený vepřový maso.“
„ Já vám ukážu jak se vaří tak aby se to dalo vůbec pozřít.“ Jeremiáš se radoval že zase jednou za čas si dá něco k jídlu, když to uvařil, chutnalo to jako spálený bramborový placky.
„ No to je pochoutka panečku. Sice to mám každý den, ale každý den to tak nádherně chutná.“ liboval si Gasly nadšený nad jídlem.
„ Fakt dobrota.“ řekl Hron a odešel si lehnout.
„ Bylo to dobré, že Grome, možná lepší než to naše.“ zeptal se Grim.
„ Jo to bylo.“ přiznal.
Byl tak unavený že si musel jít lehnout. Praštil sebou do deky kterou mu připravil Grim. Když dopadl na tvrdou zem tak toho litoval. Už si ani nedokázal představit jaké by to bylo v jeho vlastní posteli. Přemohla ho dřímota.
Uviděl otce jak leží svázaný na nějaké dřevěné podlaze. Spal, v té místnosti byl sám a kus od něho leželo jeho brnění s mečem. Do poměrně vysokých dveří vešel Kentaur. Zatřásl s otcem a otec se probral.
„ Na; tady máš.“ řekl. Hodil otci dřevěný talíř s nějakou kaší. Kentaurovi svítily oči červenou barvou. Když to málo sněd tak přišly ještě dva kentauři a kouzelník.
„ Můžeme ho odvejct.“ zeptali se Xadras.
„ Jo.“ odpověděl. Odvlekli ho někam a obraz se začal mlžit, byl pryč.
Probudil se, bylo kalné ráno. Gasli už byl na nohou, ne. Byl na nohou ale spal. Grom vstal a šel rozdělat oheň. A když se mu to podařilo. Za ním už stál Hron.
„ Nezbudíme Grima a ostatní?“ zeptal se Grom
„ Hmm.“ zamručel Hron a odeslal sovu s dopisem na pařátu.
Grom šel tedy zbudit ještě spícího Grima a další. Grom si vůbec nevzpomněl na ten sen v noci.
Když všechno měli sbaleno tak všichni vyrazily na cestu. Svítilo slunce a Grim si prozpěvoval nějakou mumlavou písničku. Šli hustým pralesem občas uviděli nějakou opici, která si pochutnává na banánech. Grom z dáli zahlédl bažinu z které vystupovaly tlusté stromy. Na kterých hnízdily nádherní papoušci jaké nikde neviděl. Ani v Athoru na trhu ze zvěří. Blížily se k bažině. Čím byly blíže tím byl hustější a vlhčí vzduch. Jeremiáš slezl z koně přistoupil k bažině a jednou nohou lehce šlápl na hladinu plnou různé zvětralé trávy. Pod jeho nohou se to potopilo takže by to neuneslo ani malé dítě, natož dospělé lidi. Takový pevný ostrůvek byl vzdálen dobré čtyři cáry. A pak už byly vzdáleny jeden od druhého možná jeden cár.
„ Tak co. Myslíte že to přeskočím?“ zeptal se s úsměvem Gasly.
„ O jeden zlatý že to nepřeskočíš a zahučíš do vody.“ vsadil si Jeremiáš. A Hron z Grimem se usmály a pak také vsadily.
„ No dobře. Přijímám. A už se těším na ty peníze.“ Gasly se odpíchl jeho svalnatými nohami. Hop. A on to přeskočil. Celé čtyři cáry bez jediného vzdechnutí.
„ No ty jo?“ vzdechl Jeremiáš s obdivem nad Gasliho skokem.
„ No a my půjdeme hezky okolo.“ zavelel Hron. Gasly obratně přeskákal přes ostrůvky až na souš. Kde čekal na ostatní. Došly až k němu a pokračovaly v cestě. Grom vzal svůj luk s šípem do ruky a zkusil napřáhnout tětivu. Nandal šíp na napruženou tětivu a namířil.
„ Co děláš.“ zeptal se klidně Jeremiáš.
„ Zkouším. Jaký my to prodal patent. Ten kupec.“ dořekl to a uviděl něco jak se mihlo v džungli. Za kapradím. A tam rozeznal jakýsi zohavený obličej. Lekl se ho; ta bytost ho uviděla. Vydala ze sebe jakési skřeky. Grom vystřelil trefil ho do hlavy. Šíp mu hlavu přikoval ke stromu.
„ Skřéééétiiii.“ zařval plných plic Grim sundávajíc luk. Grom schoval luk. Vytáhl svůj meč. Ohlédl se. Skřetů bylo aspoň osm. Jeremiáš bojoval z dvěma skřety a obdivoval jeho styl bojování, že mu to ale šlo. Rychle k němu přiběhl a vzal si jednoho. Ten měl ale sílu; meče drnčely a Grom by přísahal že viděl jiskru. Bojovaly pár vteřin. Grom byl dostatečně vysílen. Skřetí pusa se otevřela a skřet řekl:
„ Zemřeš.“ tomu páchlo z huby až ho to skoro omráčilo. Zlatá polévka bratrů! Meče zadrnčely jak ještě nikdy; s tím opravdu silným skřetem se přetahovaly. Skřet vyhrával. Grom byl na pokraji svého vysílení. Pustil meč ten odletěl daleko a spadl na zem. Grom také. Skřet se napřahoval s ním to skončit. Grom si zakryl oči.
„ Nééé.“ zakřičel Jeremiáš. Gromovi se ale nezdálo to že ještě žije. A slyšel dopad skřeta na zem. Odkryl si oči.
„ Co?“ Podíval se na mrtvého skřeta měl v zádech meč z vyrytým J. do ostři. Ten meč držel Jeremiáš. Pomalu ho z něj vytáhl. Z torny vyndal kus hadru a utřel meč od krve. Podal Gromovi ruku.
„ Grome vstávej.“
„ Dík. Dyť jsem mohl být mrtvý. Ty jsi my zachránil život.“ řekl s vděkem na srdci. A objal ho.
„ To nic. Přece tě neztratím hned na začátku naší poutě. Jak řekl tvůj otec.“
„ To bylo pěkný Jeremiáši. Máš skryté vlohy pro boj.“ pronesl Ganisan.
„ Dík.“ a podal si s ním přátelskou ruku.
„ Asi nás stopovali a chtěly nás přepadnout.“ prohlásil Gasly.
„ Potvory skřetí.“ ozval se Hron.
„ Špinaví.“ přidal se Grim.
„ Jdeme už jsme určitě blízko.“ řekl Jeremiáš. Jak řekl tak se stalo; šly.
A putovali dál Grom sledoval Jeremiáše s Ganisanem jak si povídají. Díval se také na džungli kolem sebe. Občas proletěl tukan či páv vystrašen a koukajíc svým vychytralým očkem na všechny ty co jim vlezli do revíru.
„ Stát.“ přikázal Hron.
„ Proč?“ zeptal se Gasli.
“ Slyšíte? Už jsme blízko.“ řekl Hron.
„ Ano.“ odpověděl Grom, který slyšel šum kentauřího města.
Pomalu se tedy blížily ke zvuku, který zněl jako někde na rušném trhu. A po chvíli vyšli ven to byla změna Grom se nemohl chvilku otevřít oči a mžoural. Vyšli na písečnou pláň z občasným suchým stromem, ale rychle se stáhli zase do džungle tak aby je neviděly, protože se tam objevilo město. Město Kentaurů, dříve Patka. Velký zelený kopec za ním. Na kterém byl také prales. Byly vidět četné stopy od kopyt.
„ Tak už jsem našel co jsem hledal a už asi pojedu domu.“ drmolil Gasly.
„ Jo; sbohem.“ řekl Grom.
„ Sbohem. A snad se ještě někdy uvidíme.“ volali všichni na odjíždějícího Gasliho.
„ Tak se mějte dobře a Bůh ať je s vámi; hodně štěstí.“ Volal z dálky, pomalu ale jistě mizel z očí.
Plížili se k vesnici co nejblíže.
„ Teď už jim jen vyfouknout Krama.“ Řekl Grim.
„ Ale nebude to tak jednoduché.“ pověděl Ganisan.
„ To teda máš pravdu, je jich tam alespoň čtyři sta.“ přidal se Hron.
„ Nejhorší je, že jsme na rovině, takhle je moc velké nebezpečí že nás uvidí.“ připomněl Grom.
„ Ale nesmí nás vidět jinak je zle. Proto půjdou nejdřív Grim s Hronem.“ podotkl Ganisan.
„ My?“ vykřikli udiveně oba dva bratři v jednom kuse.
„ To víte že ano; jste nejmenší a nejnenápadnější. Neříkejte že se bojíte?“ řekl Ganisan s nepatrným smíchem v hlase.
„ Ne; my se nebojíme, že ne.“ Šťouchl Grim do Hrona.
„ Nevím co znamená se bát; bratře.“ Odvětil.
„ V tom případě vám v tom nic nebrání milý hobité.“ popoháněl je Ganisan. Přikrčení bratři se vydali ke městu. Za pár sekund už nebyly vidět, jelikož zalezli za dřevněné opevnění.
„ Kdyby tady byl Óbrin se Zelenorem bylo by to o dost snazší. To oni jsou ta nejsilnější a nejsehranější dvojka kterou jsem poznal. Zelenor se umí proměňovat ve zvířata takže by snadno doletěl nad město jako orel a podíval by se na jakém místě se Kram nachází. Doufám že to řeknu správně jak mi to říkal Zelenor. Óbrin se prý dokáže koukat cizíma očima, ale zase nevidí svýma. Zjistil by si kde je Kram a přenesl by ho vedle sebe. Magie je velice záhadná a když jí někdo používá a studuje ovládá jí, pak je radost pohledět na kouzelníka, který to zná jako své boty. Jsou zajímavá, že jsem už také měl jeden čas se je učit, ale meče jsem naštěstí neopustil a magie musí počkat. Možná jednou se dočká, až nebudu rytířem.“ dořekl Ganisan a když Jeremiáš zaslechl slovo rytíř pozvedl hlavu.
„ Kdo je Zelenor?“ zajímal se Grom.
„ Až po Óbrinovy nejzkušenější člen Bratrstva Rudého meče. Nejvznešenější Druid; elf a přítel Óbrina.“ opověděl.
„ Víš, že já chci být také druid.“ poznamenal.
„ Vím a také něco navíc; bude tě učit Zelenor.“ řekl Ganisan.
„ Hele, podívej se.“ zvolal Grom. A z dálky uviděl jak jeden z bratrů dělá prasátka.
„ Už musíme. Teď půjdeš za mnou a pak se rozdělíme a nějak jim Krama vyfoukneme. Tak pojďte.“ vysvětlil Ganisan.
„ Vidíš tamhleten strom?“ říkal a ukazoval na velký rozvětvený strom, který vyrůstal z nehostinné písčité pláně.
„ Ano vidím.“ odpověděl.
„ Běž k němu a najdi si tam někde vchod dovnitř. Věřím ti. Ty to určitě zvládneš. Bůh s tebou.“
„ A ty půjdeš se mnou, Jeremiáši.“ Řekl Ganisan a Grom to zaslechl. Bylo mu to docela líto že si ho vzal s sebou Ganisan. Radši by byl jak Grom tak i Jeremiáš, kdyby šli spolu.
Šel tedy ke stromu a docela se zadýchal, když byl u něj opřel se o určitě snad osmisetletý strom. Slyšel válečníky jak křičí o pomoc. Pak jakoby zmizel ten záhadný zvuk, slyšel dupot a zase křik lidí a oheň. Odtrhl se od něj. Velice se divil co to bylo za zvuk. Strom mu vypověděl co se tady odehrálo za jeho věk, býval by mu pověděl víc, ale Grom neměl čas se zdržovat.
Podíval se na malé asi tři cáry vysoké dřevěné opevnění. Uviděl dveře; přišel k nim, pomalu je začal otvírat. Dveře už někdo dlouho nemazal takže vrzali z plných sil. Vstoupil a najednou zatrnul, uviděl hordu rozjařených Kentaurů a v čele stolu uviděl čaroděje. Byl to Xadras. Vypadal podobně jako Grom měl vlasy stejné barvy. Jako kdyby mu z oka vypadl. Hodoval si tam se džbánem vína okolo něj na stříbrných tácech ležely husy a kuřata opečená na rožni. Gromovi se zbíhaly sliny. Ale najednou si uvědomil kde to je a už se začal starat o to aby ho nikdo nespatřil, protože tím by celou akci zkazil. Plazil se za plůtkem kde byly nastrkané lahve vína a jiného alkoholu. Zpozoroval železné dveře ven, které by bez pochyby vrzaly a navíc by ho všichni uviděli. A nebo se proklouznout malinkatými dvířky kousek od něj; jenom bylo divné proč byly ty dveře tak malé. Ale bylo vidět že je nedávno zmenšovaly. Kentaur by se musel rozčtvrtit aby se dostal na druhou stranu. Pomalu k nim tedy přišel. Otevřel je a nakouknul dovnitř. Uviděl malé skřítky jak vaří. Proklouzl dveřmi a vešel. Skřítci se na něj podívaly svými žlutozelenými oči a občas někde bylo slyšet:
„ Kdo to je.“ A „ Co tady pohledává.“
Jeden skřítek přišel až k němu, měl zástěru zaprášenou od mouky a něco žvýkal. Zeptal se:
„ Co tady děláš a kdo jsi?“
„ Jsem Grom, syn Kramův a zachraňuji svého otce.“
„ Ty a tady v kuchyni hledáš nějakého elfa?“
„ Ano...totiž ne.“
„ Tak jo nebo ne?“
„ NE. Já jsem sem musel vlézt, jinak by mě uviděly ti kentauři. A teď mi řekněte co tady děláte vy?“
„ My tu musíme pracovat a vařit těm tupcům nahoře. Kdysi byly skřítkové spojení s Kentaurama, ale přišel nějakej pomatenec. A začal je všechny postupně očarovávat a vymývat mozky, ale jakoby to nestačilo. Posílá po celé zemi Černé anděly, kteří to dělají za něj. A my tu musíme pracovat, protože nás prozradily ti Kentauři. Vím že za to nemůžou, ale tak nám schází zelená barva a vůně trávy, šum stromů.“ zasnil skřítek.
„ To vám věřím, jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se ho Grom.
„ Já jsem Fil, pojď. Ukážu ti to tady.“ dořekl zelený skřítek koukajíc na Groma žlutozelenými oky, které nepatrně svítily. Hned chytil elfa za ruku a vláčel ho přes kuchyň, až ho dovlekl k dalším stejně malým dveřím jako byly ty první. A známky nedávné opravy tu byly také. Fil je otevřel. Groma na chvilku oslnilo sluneční světlo, ale pak uviděl vzdálený prales a také strom kde slyšel ty prapodivné zvuky. Vyčuhoval nad všemi stromy v dohlednu a jeho větve se až nebe dotýkali. Byly na nějakém balkóně, kde si Grom všiml nápisu HOSTINEC U ZELENÝ SEDMY.
„ Skrč se, aby tě neviděli.“ přikázal skřítek. Grom se rychle skrčil a konečně si Fil nemusel vykrucovat hlavu koukáním nahoru do výšin.
„ Máš štěstí že si tvého otce spletli jinak by byl už mrtvý.“ řekl Fil.
„ Jak si ho spletly?“ ptal se velice zmateně Grom.
„ Spletly si ho se skřetem.“ odpověděl zelený skřítek.
„ Proč ze skřetem?“ zeptal se netrpělivě.
„ Já nevím, ale asi jenom myslely že se sem vydal na výzvědy z vedlejšího města. Na to město útočily nesčetněkrát. V klidu se ubránily. Za dva týdny dorazí posily z jihu. Ale když zjistili že to je z Útesu tak se lekli a za dva dny ho chtějí popravit. Lekli se protože Útes má velice silné vojsko.“ a jen co to Fil dořekl tak celým Gromem proletěl mrazivý šíp.
„ POPRAVIT?“ vykřikl Grom.
„ Tiše nebo nás uslyší, přesně tak za dva dny ho popraví, kentauři ho popraví. No a to by stačilo už by jsme mohli jít.“ přikazoval Fil a vešel do dveří zatímco Grom se musel plazit ve skrčené poloze a zase byly v kuchyni Grom se konečně narovnal. Uviděl skřítky jak nosí zbytky z té hostiny dveřmi, kterými sem prolez.
„ Mohl bych ti nějak pomoci?“ optal se přívetivě.
„ Není tady nějaký tajný východ, kterým bych se dostal ven?“ zeptal se Grom.
„ Ano mám takové mapy, ale nejsou zadarmo!“ odpověděl hamižně Fil.
„ A nevíš asi kde já mám sehnat peníze?“ utrhl se na Fila.
„ Nevím.“ odsekl zlatochtivý skřítek. Grom rudl vztekem. Ale hodně ho překvapilo, že tak malý skřítek co má rád stromy a veškerou zeleň je tak hamižný.
„ No a co takhle to za něco vyměnit?“ optal se elf.
„ Hmm, to by šlo, ale co tam v té torně máš?“
„ Jen....“
„ Co?“ Grom hleděl na křišťálový kámen, ale tu přece nemůže prodat! Vždyť ho dostal od poutníka a ten nebyl obyčejný. A navíc měl Grom takové tušení že se mu ta překrásná koule bude hodit.
„ No myslím že ti bude stačit můj meč.“ rozhodl se na konec.
„ To jistě bude, ale nevím co sním budu dělat. Je to mapa podzemních chodeb. A jelikož je tohle město jedno z hlavních pro Xadrase. Tak by ses v podzemí ztratil; je nepochybně obrovké. A říká se že v podzemí je ukryt Srstnatec. A po chodbách chodí různé potvory.“ upozorňoval Fil a podal Gromovi mapu. Grom uviděl mnoho spletitých chodeb a i místnost kde byl velký červený vykřičník. Díval se na mapu a uviděl rozcestí. Bylo tam něco napsáno cizím jazykem.
„ Co je tu napsáno?“ zeptal se Grom skřítka.
„ To nepřečtu. Ale vím že je to Starothálijština.“ odpověděl. Grom nikdy nevěděl že Thalia má vlastní starobylý jazyk.
Když si jí prohlédl; podíval na Fila.
„ A kudy se dostanu tam dolů, do spletitých chodeb a stok?“ zeptal se.
„ Tady je socha Marseta II. Ani o tom ty Kentauři nevědí.“ pronesl a vedl Groma k soše pod kterou byl velice chlupatý koberec. Ta socha byla z mramoru. Byl to rytíř z mečem dlouhým jako má Ganisan, ale možná ještě delším a pod jeho zkamenělými nohami ležel had ze zlatýma očima a ještě v tom zlatě zasazený rubín.
„ Tady zmáčkni hadův jazyk, já tam nedosáhnu.“ přikázal malý skřítek sotva cár do výšky. A jak řekl tak Grom udělal. Hadovy oči se rozsvítily červeně. Grom ruku vyndal a ustoupil. Socha celá zajela pod zem a za ní byla chodba, která byla celá porostlá pavučinou měla vysoký strop asi dva a půl cáru a zaváněla tam vůně dlouho uzavřeného prostoru.
„ Tady už asi dlouho nikdo nešel. Že ano?“ zeptal se Grom.
„ To asi nešel. A pojď ještě semnou dojdeme pro pochodně.“ odpověděl mu Fil. Šli k nějaké velké dubové skříni. Byl do ní vyřezán dlouhý a široký drak, který chrlil oheň. Když jí Fil otevřel tak z se ní vyhrnulo snad tisíc různých věcí. Například staré hrnce, sběračky, lžíce, dřevěné talíře a pochodně.
„ No jejda, já jsem zapomněl.“ pronesl zasypaný Fil, který se v tom hrabal a hledal ty pochodně, kterých tam bylo spousta. Když našel nějaké nezpuchlé tak je podal Gromovy a ten si je strčil do torny.
„ No jo pochodně mám, ale čím je zapálit?“ zeptal se Grom.
„ Momentíček.“ zaburácel Fil který se hned na to začal hrabat v binci. Podal mu tedy dvě taková žlutá křesadla, které znal z domova od krbu. Šli zpět ke chodbě. Skřítek mu ještě podal dřevěnou hůl.
„ To máš na pavučinu.“ řekl mu Fil podávající hůl.
„ Dík a zdar vaření.“ pozdravil je tam všechny a vydal se do podzemních chodeb.
„ O vaření ani nemluv.“ Usmál se Fil.
Zapálil si pochodeň žlutým křesadlem. Prodíral si cestu holí a viděl jak zelený skřítek za ním zavírá chodbu sochou. Když socha docvakla k hornímu okraji kamene tak si Grom vzpomněl na to co vyměnil. MEČ! V ruce držel jen hůl a co když na něj něco zaútočí.
„ Tak to by dnes stačilo. Zase příště.“ Prohlásil starý Grom.
„ Ale když je to takhle zajímavá histork…...“ Prohlásilo pár dětí.
„ Žádný takoví. Spát, zítra je taky den.“ Vložila se do toho až po teď zaposlouchaná elfská matka.
„ Slyšíte; běžte. Už by jste měli hajat.“ Poučoval Grom.
„ No jo.“ Řeklo otráveně pár elfů. Když všichni odešly a Grom tam zůstal sám koukajíc do ohně, který se třepotal a jiskry lítaly vysoko do černého nebe, které bylo poseto hvězdami a jiskry náhle se zhasly. Bylo to jako malé dítě co se právě narodilo a pak; za chvíli zase zemřelo v podobě starého člověka. Na tohle se dokázal dívat dobrou hodinu. Byl vidět velký měsíc jak rybí oko. Ale po té hodině se začal zvedat vítr. Ados zaštěkal a zakoukaného Groma probral.
„ Jo už jdeme.“ Řekl vlkovi.
Šel tedy do svého už velice starého domu. Kde bylo prázdno. Nikdo tam nebyl. Ani usmívající se matka Eithel. Ani úchvatný a svalnatý otec Kram; nikdo. Grom se trochu zasnil. Díval se na vodopád oknem. Noční vítr ho ovál a všiml si otevřených dveří naráz je zabouchl Ados svým čumákem; vstoupily oba na ráz. Hnedle si šel lehnout, byl unavený z cesty z Ilúrských ostrovů až sem do Útesu. Lehl si a poslouchal vodu dopadající na skálu až ho to ukolíbalo. Ados si lehl vedle postele a šťastně si pochrupoval; usnul.
Ráno se probudil do krásného letního a mimořádně teplého dne. Nasnídal se. A šel se opláchnout do jezera Anión, hned za městem. Vyšel tedy. A mnoho dětí ho doprovázely až k východu a škemrali o příběh. Grom jenom odvětil:
„ Až večer, času dost. Já tu budu ještě dlouho.“ Sešel z útesu a odbočil do leva. Ados vedle něj šel. Snad hodinu vykračoval, ale to už viděl malý lesík. A právě tam bylo jezero kam se chodil koupat s otcem někdy také s matkou dřív když byl malý. Už se těšil na tu průzračnou vodu. Byla tam jako vždy. Jak si jí pamatoval. Úplně stejná. Kapři širocí jak stehno a dlouzí jako paže tam skákaly a mrskaly sebou. Byly vidět i kdyby se ponořily pět cárů hluboko. Tak taková byla průzračnost té vody. Svlékl se a vlezl tam. Ados tam také vlezl. Koupali se spolu tak dvě hodiny. S Adosem se vyblbl až dosyta. Miloval vodu a to co v ní žije. Ale nejvíc miloval lesy hory a přírodu. A jeho nejmilejší zvíře byl vlk. Adose měl už dlouho. Skoro 1218 let. A díky tomu že žil na Ilúrech tak žije s Gromem dál a dál. Vykoupaly se do sytosti a když vylezli z vody tak se Grom oblékl. Ale ,Ados byl ještě mokrý tak se naschvál oklepal. Ohodil Gromovo dosud suché oblečení.
„ To si děláš srandu?“ vlk jen zaštěkal. Grom si sedl na okraj jezera a pozoroval Adose. Přibližoval se k němu. Tak se rychle obrátil a postříkal ho také. Vlk jen kýchl. A radostně přiběhl k němu skákajíc přitom.
Uviděl otce jak se směje a dovádí ve vodě s malým dítětem, pochopil že si hrál s Gromem. Matka byla také ve vodě a smála se s nimi. Najednou se probudil ze snu, který už se udal.
„ Tak už by jsme mohli jít. Co říkáš?“ Šly nazpět.
Když dorazily do města došel, ale jen na skok domů. Hned šel do krčmy U Škopku. Bylo to tam stejné, ale člověk, který tu obsluhoval za časů Gromova dětství tu už nebyl. Už byl po smrti, byl to Gromův učitel. Usměvavý nenápadný hostinský, který tuhle krčmu založil, kterého měl hodně rád. Rozesmál kde koho. Velice rád provokoval arogantní a namyšlené lidi. Jednoho dne vyrazil Gromovi dech s jednou vtipnou věcí a druhý říkal zase historku, které se smál celý kolektiv v hospodě. Byl to skvělí člověk a velký přítel Groma. Jmenoval se Zelenor.
Grom zasedl za stůl. Po chvilce ke stolu přiběhl hostinský. Zeptal se: “ Tak co si dáte?“
„ Pro mého vlka přineste něco dobrého a pro mě Škopek. A něco k jídlu.“ Jak řekl tak se stalo. Po obědě si dal ještě černý čaj, který mohl pít po litrech a to ho naučil právě Zelenor. Vyšel z hostince. To už bylo odpoledne. A tak si řekl že navštíví. Smíšené vesnici nedaleko Útesu říkalo se jí Začarovaný oslík, byla založená, asi před šest seti lety. Hodinu cesty odtud. Na koni a klusem. Měl svého Olivera, hnědý kůň. S krásnou třpytivou hřívou. Jezdil velice rychle. Vyjel z Útesu a klusal. Kochal se okolní krásnou přírodou. Nebe bylo bez mráčku takže byla krásná modrá obloha. Cestu lemovaly nevysoké hory dalo by se říci kopečky. Ados šťastně pobíhal okolo, honil se za zvěří třeba jako srnkami a zajíci, ale bez Gromova dovolení nesměl nic ulovit.
Jely tři čtvrtě hodiny možná déle. A to už klusaly do kopce na kterém bylo postaveno ono město. Slyšely městský šum. Takže už byli tady. V městě Začarovaný oslík. Bylo to spíše obchodní město a každý druhý tu z něčím obchodoval zbraně, kožešiny, trhy a jiné obchůdky a obchůdečky. A hlavně tu nakupovalo obrovské množství kupců. Dva vojáci hlídající, kouříc pozdravily Groma:
„ Vítejte v Začarovaném oslíku. Milý pane.“
„ Hezkou službu pánové.“ Opětoval jejich zdvořilost. A Grom ještě zaslechnul, slabým šeptajícím hlasem:
„ Vždyť to byl Grom syn Kramův.“ Groma znali skoro všichni i takovou dobu po jednom incidentu. Náhodou potkat takhle slavného elfa je pro všechny čest. Donedáva ohrnovaly nad jeho slávou nos jen trpaslíci a řekli si že to jsou žvásty, ale když jeho sláva neustávala tak to uznali. A teď je pro ně vítaným hostem v každém okamžiku. Trpaslíci nemají elfy v lásce, protože se jim smějí kvůli vousů, kterých mají nepřeberné množství. Některý si je svazuje do copů aby vypadaly lépe. Toto město se celkem dost změnilo než když tam byl naposled. A to už bylo nějaké století. Bylo pozdní odpoledne. Tak si řekl že se půjde do hostince na svačinu, jelikož mu dosti vyhládlo. A Adosovi určitě z toho bezvýsledného běhání za zvěří také. Posvačily; Grom se procházel po městě díval se po obchodech byl u alchymisty co prodává za lektvary a prohodil z každým pár slov. Ale už viděl na obloze nepatrné červánky a tak si sedl na Olivera přivolal Adose který obtěžoval hamižného boháče, který mu nadával.
„ Moc mu povolujete uzdu milý pane.“ Křikl za ním a Ados se jen otočil vycenil na něj své tesáky a ten pracháč se radši otočil a začal si hledět svého. Do svého města dorazily za deště. Potkal je v půli cesty, ale Grom nechtěl naschvál zastavovat a jel dál. Koně ustájil a usušil. Adose také a plášť si dal také usušit blízko krbu, který zapálil. Došel si do sklepa pro Škopek popíjel a čekal kdy přijdou věrní posluchači. Věděl že určitě přijdou; přišly. Ani nemusel tak dlouho čekat. Za chvíli zaťukal malý Jelin v pláštěnce stojíc a koukajíc na Groma těmi svými dětskými oči.
„ Máte vysoko to bouchátko na dveře.“ Upozornil.
„ Jo to mám a omlouvám se ti určitě ho posunu dolu. Pojď dál, již čekám“ pobídl Jelina. A za ním přicházely další a další. Až měl přeplněn dům. Popíjelo se a jedlo to co přinesli elfové s sebou.
„ Tak u čeho jsme to skončily?“ zeptal se elf.
„ U toho jak Grom, nýbrž vy jste neměl meč.“ Připomněl posluchač který si naléval vodu že džbánu.
„ Jo. Už vím.“ Začal vyprávět:
