Prudce jsem se ohlédl. Za mnou stál starý muž s prošedivělými vlasy, spadajícími až na ramena, oděný do starobylé dlouhé haleny s vévodovým erbem na prsou. V jedné ruce svíral svícen a v jeho záři si mě překvapeně prohlížel.
„Vidím, že jsi pořádně namazaný, chlapče.“ řekl mi. „Proto bych ti nedoporučoval, abys ještě pil, i když jsi sem za tímto účelem zřejmě přišel. Pojď raději se mnou, pomůžeš mi, budeš-li toho schopen.“
Položil svícen na podlahu a sklonil se k rohu místnosti, kde byly naskládány malé soudky. Opatrně odtud dva vzal a podal mi jeden z nich. Uchopil jsem ho třesoucíma rukama a málem jsem se pod jeho vahou prolomil. Sklepník si toho všiml a zeptal se starostlivě:
„Uneseš ho? Nemám ho vzít raději sám?“
Zakroutil jsem hlavou, zatímco on uchopil do podpaží druhý soudek.
„Dej pozor, poneseme je samotnému vévodovi.“ řekl. „Panstvo pořádá pozdní večeři a usmyslilo si, že se k tomu napije pořádného vína.“
Poklepal na soudky a zavedl mě k dalšímu schodišti vedoucímu ze sklepa. Bezmyšlenkovitě jsem ho následoval. Přitom jsem pomyslel na své šaty – jaký byl však můj údiv, když jsem seznal, že jsou znovu ve stavu, ve kterém byly, než jsem se pokusil o výstup na skálu.Vyšli jsme do úzké chodby, lemované vysokými okny a překvapila mě tma, která tam panovala. Otevřenými okny jsem spatřil hvězdy, které se mi však zdály podivně deformované. Sklepník zastavil před dveřmi na konci chodby, jejichž veřeje byly rozdělené na šest čtvercových polí pomalovaných loveckými výjevy.
Vešli jsme do veliké komnaty s krvavě rudými závěsy rozvěšenými po stěnách, ozdobených vévodovými erby. Protější strana místnosti byla celá prosklená a skrze ní vedly dveře na zámeckou terasu. Tam jsem zahlédl dlouhý stůl, na který právě lokaj chystal prázdné talíře. Vévoda a vévodkyně seděli v čele stolu, převlečení do jednoduchých šatů, které zřejmě nosili v soukromí. Jejich tváře zračily chladnou vážnost, tolik odlišnou od veselí, které projevovali na slavnosti.
Sklepník mě pobídl a oba jsme přešli do rohu, který přímo sousedil s prosklenou stěnou. Tam na vyřezávané stolici spočíval prázdný soudek, který jsme vyměnili za jeden z těch, které jsme přinesli. Mezitím lokaj obsluhující na terase vzal ze stolu dva poháry a pomalu šel k nám. Otevřel skleněné dveře a znovu je za sebou přivřel. Nedovřel však úplně a tak jsem zaslechl něco z toho, o čem spolu manželé hovořili. Oba dva byli natolik pohrouženi do svého rozhovoru, že si nás ani nepovšimli. Zaslechl jsem jen pár slov, ale ta mě zarazila svým tajemstvím. Slyšel jsem vévodkyni, jak říká, nezvykle ostře a rozhorleně:
„Nikdy jsme neměli zámek stavět právě zde! Co na tom, že nám to přineslo slávu….Začínám se tu bát, musím stále myslet na všechna ta zmizení a halucinace….A ke všemu ještě ty povídačky lidí z okolí! Cítím tu všude nebezpečí, jakoby tu cosi číhalo pod povrchem, skryté, nepřátelské, vyčkávající na příhodnou chvíli….. Může to přijít již dnes, zítra, kdykoliv! A my tu jen čekáme, jak ovce připravené na porážku…“
Vzhlédl jsem a poznal, že sklepník slyší to co já. Rukou mi pokynul k východu a naznačil, abych se ho zatím na nic neptal. Vyšli jsem ven z komnaty a teprve když jsem se ocitli v další z chodeb, tiše řekl:
„Místo, na kterém zámek stojí, je velice staré a bylo již dříve několikrát obydlené. Ale nikdy to nedopadlo dobře. Mezi lidmi v okolí o tom koluje spousta legend a celé toto místo opřádá tajemství. Kdysi dávno zde prý stávaly divošské modly. Jejich zbytky a trosky jsou prý zazděny v základech sídla. Právě proto tu vévoda zámek postavil. Chtěl přilákat hosty, protože on a jeho žena nemilují nic tolik, jako slavnosti s příchutí tajemství a bizarnosti. To se jim podařilo, ale zdá se, že toho nyní začínají litovat. Chápu je, občas se mi také zdá, že vše není úplně v pořádku. Ale těžko se o tom dá říci něco určitého.“
Za hovoru jsme spolu se sklepníkem došli až do míst, ve kterých jsem ke svému překvapení opět poznal rozlehlou kolonádu, vedoucí k tanečnímu sálu. Pouze jsme přišli z opačné strany.
Sklepník se ke mně otočil:
„Děkuji za pomoc. Neber prosím příliš vážně to, co jsem ti řekl. Celý zdejší dvůr je tak trochu šílený a příliš opilý, než aby bylo možné uvěřit všemu,co se povídá. Jestli chceš, pojď se mnou, ale spíš bys měl jít do postele, zdá se, že už máš dost.“
„Ne, půjdu s vámi.“ rozhodl jsem se. „Už je mi lépe.“ Měl jsem hrůzu z toho, že mi tato lidská bytost zmizí a původní halucinace se vrátí. Sklepník pokrčil rameny a otevřel dveře do sálu. Přivítal nás ohromující příval hudby, kterému jsme vykročili vstříc, aby nás pohltil. V rohu sálu stálo několik lavic se soudky a kolem nich pobíhali lokajové s pozlacenými tácy. Upevnili jsme soudky do stojanů a sklepník se se mnou rozloučil a zmizel ze sálu. Při nejbližší příležitosti se ke mně přitočil jeden z tanečních párů a ozval se poděšený hlas Veroniky:
„Proboha, jak to vypadáte? Běžte ke stolům, za chvíli jsem u vás!“
Poslechl jsem ji a prodral se tanečníky ke stolům. Objevila se hned jak tanec skončil.
„Posadíme se sem.“ ukázala na dvě místa u stolu, který byl sotva z poloviny obsazen, zato plný jídla. „Při tanci vyhládne.“ vysvětlovala mi a přitáhla si talíř s pečení. Vzala ze stolu příbor a hladově se do něj pustila. „Kde jste celou tu dobu byl? Vypadáte, jako by jste prolezl všechny zámecké komíny.“
Neodpověděl jsem a zadíval se znovu na své šaty. Byly strašlivě rozervané a špinavé, až jsem se při tom pohledu zhrozil. Žíznivě jsem se napil, ale po vínu se mi zatočila hlava.
„Co je s vámi?“ ptala se dívka znepokojeně, ale znělo to, jakoby z veliké dálky. Mávl jsem rukou. Hlava mi třeštila a pronikavě mě rozbolel žaludek. Zatočila se mi hlava a já na okamžik ztratil vědomí.
Při pomyšlení na to, co následovalo, se mi ještě nyní svírá hrůzou hrdlo. Sbírám všechny síly k tomu, abych vylíčil to, co jsem spatřil a co jsem od té doby tolikrát spatřil za bezesných nocí.
Nevím, kolik času uběhlo, než jsem se probral. Otevřel jsem oči a spatřil stropní klenbu pokrytou zažloutlými mapami od prosakující vody, vzdálenou ode mne ve strašlivé výšce. Zároveň mě udeřil do chřípí strašlivý puch rozkladu, který jakoby vyplňoval celý prostor kolem mne. Otočil jsem hlavu, abych zjistil, odkud pochází a spatřil dřevěnou nohu od stolu, prožranou červotočem a nabobtnalou plísní. Došlo mi, že ležím na podlaze u stolu, u kterého jsem předtím seděl.
Pokusil jsem se vstát, když tu mě upoutala podivná věc. Byla to lidská noha, skrytá za stolem, patřící někomu, na koho jsem ze svého místa nedohlédl. Na první pohled na ní nebylo nic nápadného, byla navlečena do punčochy dosahující ke kolenu, převázané hedvábnou stuhou a obutou do temně rudé boty. Když jsem se však zadíval pozorněji, spatřil jsem na noze rozprostřené podivné, vodově hnědé skvrny. Pomalu jsem se zdvihl na kolena, opřel se o studené, chladné dlaždice a pomalu vstal.
Pohled na společnost za stoly mi vyrazil dech. Hleděl jsem na ně - a hrůza a hnus se ve mně zvedaly jako temná vlna. Seděli zaboření do křesel jako při hostině, z jejich přepychových paruk však zbývaly jen rozplihlé zbytky smíchané dohromady s vlasy, jejich drahocenné šaty pokrývaly závoje pavučin. Stůl před nimi až po okraj zaplňovaly talíře, poháry a džbány, čekající na použití, podnosy se slepenými zbytky pečení.
Veroniku jsem spatřil kousek od ostatních. Seděla zhroucená v křesle v nepřirozeném úhlu, z drahých šatů zbývaly jen cáry, přilepené ke kostem. Její paruka zplihla zvláštním způsobem a zakrývala jí celý obličej. Na stole před ní ležel povalený pohár a v kostěných pařátech dosud svírala pozlacený příbor. Vedle ní bylo místo, kde byl prachový povlak ze stolu setřen. Stálo tam křeslo, uchovávající dosud čerstvý obrys lidské postavy. Před ním stály dva zrezavělé poháry, vyjmuté z povlaku pavučin.
Náhle se její ruka pohnula a pevně sevřela příbor. Hlava se zvedla, vlasy sklouzly a v prázdných očních důlcích lebky se zaleskly oči. Vzduch v místnosti se rozezněl rozevlátými, nemelodickými zvuky, které se zvolna spojily a sladily, až se celou místností rozezněla hudba, tak krásná a mohutná, jako dříve. Prazvláštní společnost přede mnou se pohnula a zdvihala se z křesel do svých původních podob. V tu chvíli jsem se otočil a řítil se chodbami zámku k východu.
„No sláva! Konečně jste se probudil.“ uslyšel jsem nad sebou. Otevřel jsem oči a spatřil tvář Veroniky. To je zlý sen, napadlo mne. Rozhlédl jsem se kolem sebe a zjistil, že ležím na lůžku v malém pokoji s jediným oknem a vedle mne stojí Veronika, odlíčená a převlečená do civilních šatů. V tu chvíli jsem si vzpomněl na to, co jsem viděl v sále a pod tíhou té vzpomínky znovu zavřel oči.
„Neusínejte zase!“ slyšel jsem Veroničin hlas. „Už jste spal skoro dva dny!“
Nechtěně jsem poslechl a poslušně znovu oči otevřel. Zamračila se na mne. „O co jste se to proboha pokoušel? Chtěl jste se zabít? Měl jste štěstí, že jsme vás našli, jinak by byl s vámi amen. Ležel jste na samém konci skály, u propasti vedle mostu a měl jste vysokou horečku. Ještě krok a nikdo by vám už nepomohl!“
„Musím ihned pryč.“ vyrazil jsem ze sebe horečně.
Zakroutila nevěřícně hlavou. „Sotva jste vyvázl ze spárů smrti a už chcete pryč? Musíte si nejdříve odpočinout, zotavit se a nabrat síly.“
„Ne.“ přerušil jsem jí, „Chci pryč. A teď hned!“
Žmoulala v rukou nervózně šátek.
„V takovém stavu, v jakém jste, nemůžete odejít, to bych vás měla na svědomí. Mohlo by se vám něco stát a já bych si to do smrti vyčítala.“ dodala potichu s pláčem na krajíčku. „Raději se vyspěte, nebudu vás už rušit.“ řekla a odešla rychle z pokoje. Zůstal jsem sám a zakrátko mě přemohl spánek.
Od té doby jsem pokoj neopustil. Píši v něm též tento příběh, který se zvolna chýlí ke konci. Cítím se stále velmi slabý a vyčerpaný, což mi zabraňuje z Trekanaskertu odejít. Tím, jak jsem postupně vylíčil jednotlivé události, jsem si poněkud ujasnil předchozí zážitky a snažím se je pochopit. Hlavou se mi však stále honí spousta nejasností:
Předně je zde můj příchod na zámek. Jak to, že jsem spatřil něco jiného, než se tu doopravdy odehrává? Odkud se vzala zničená zahrada a řady bryček s pošlými koňmi v postrojích?Proč jediná příjezdová cesta končila zříceným mostem?
Bylo možné, že to, co jsem pokládal za skutečnost, byl pouhý výplod mé rozdrážděné fantazie? Nebo mou únavu podpořily některé další, temné vlivy zdejšího místa, o kterých se zmiňoval sklepník?
Bylo možné, že jsem vyšplhal po skále vzhůru a prošel mezi kvetoucími stromy a tryskající kašnou do zámku, přičemž jsem si kolem sebe představoval něco jiného? Bloudil jsem v zajetí představ reálným světem, procházel zámkem obývaným živými lidmi a přitom má mysl bloudila v děsivých fantaziích a snech?Dospěl jsem nakonec do takového stavu, že mi pomohla jen pohotová pomoc lidí ze zámku, kteří mě odnesli do tohoto pokoje?
Avšak i toto vysvětlení má jisté nesrovnalosti… už celu věčnost se tu nikdo neukázal a když se pokouším volat, nikdo nepřichází. Můj pobyt v pokoji provází prazvláštní horečnaté stavy: někdy jej vidím takový, jaký je, někdy se však probouzím do neuvěřitelně zanedbané místnosti, kde mezi zčernalým nábytkem prorůstá mokvající tráva a kde v zanedbaných hadrech cosi drápu kouskem skla na podlahu. Dlaždice jsou v tom místě už celé rozryté a některé ze šrámů se podezřele podobají písmu z mého příběhu……
Musím se však zmínit ještě o jiné, děsivé představě, kterou jsem měl před několika dny, kdy mě nakrátko zcela opustil horečnatý stav, který mě provází od mého příchodu na zámek……
……náhle jsem seděl na jakési holé, prázdné skále a rukou jsem usilovně čmáral do prázdna. Když jsem se rozhlédl kolem sebe, spatřil jsem širokou skalní plošinu pokrytou výkaly a jinými stopami dlouhého pobytu. Možná to byl jen nejvyšší okamžik mé horečky a blouznění, kdy se naráz zvrátila celá realita.
Možná to ale zároveň byl jediný okamžik prozření, kdy jsem spatřil, co se to se mnou doopravdy děje….“
