„Půjdu tam,“ řekl Sturnus lardenu Tragulusovi, který ho právě se svou pověstnou stručností informoval, že u brány stráže zastavili někoho, kdo chce s ním, Sturnusem, mluvit. „Ano, ano, půjdu tam,“ opakoval, zatímco Tragulus na něj trpělivě civěl s výrazem řeznického psa, který čeká, až mu pán hodí odřezek masa. Ve skutečnosti se totiž Sturnusovi k bráně nechtělo a Tragulus to věděl.
Začalo to tak: Sturnus seděl ve své pracovně, plánoval si, co bude dělat, až bude mít volné odpoledne a současně kreslil do mapy severních hranic plán rozmístění obranných vojsk, pro případ, že by Freklanští za Valažskou hranicí zaútočili. Také čekal na zprávy z Valahu, které měly přijít každou chvíli. Doufal, že nebudou moc zlé.
A ve chvíli, kdy si chystal přihnout ze sklenice výborného glikonského vína, se ozvalo zabušení na dveře a dovnitř bez vyzvání vešel Tragulus ve vysokých a zablácených botách. Nejspíš přišel rovnou z vojenského dvora, kde přihlížel přehlídce osmého jízdního oddílu miritena Douneeho. Na Sturnusově krásném a drahém koberci zůstal řetěz hnědavých stop.
„Pane,“ řekl a naznačil krátkou poklonu, „u severní brány. Skupina freklanských. Stráže je zadržely. Jsou s nimi vaši Valažští zpravodajové. Chtějí, abyste je přijal. Nebo přišel k bráně.“
Sturnus postavil sklenku s vínem na stůl tak prudce, že tekutina vystříkla a na Sturnusových plánech se objevilo několik fialových skvrn.
„Co tu dělají,“ zeptal se, „nějací freklanští? Co jsou zač? Přinášejí vyhlášení války?“
„Zjistíte sám,“ Tragulus pokrčil rameny. „Ale mají znak Fargera Osmýho. Královští vyslanci? Chovají se slušně. Zatím. Tři lidé, deset garvotů. Nemají kuše ani oštěpy nebo píky. Vyjednavači?!“
„Mohl bych je přijmout tady,“ řekl Sturnus. Na domácí půdě by si připadal jistěji. Ale Tragulus zavrtěl hlavou.
„Lidé neradi freklanské. Nepříjemnosti. Nepokoje. To by bylo zlé. Raději jim jděte vstříc. Moje rada, pane. Ale vy jste vůdce.“
„Ano, to jsem,“ souhlasil Sturnus.
Zvedl sklenku, napůl rozlitou a zbytek vína vypil na dva hlty.
„Myslím, že máš pravdu,“ řekl.
Teď si nechal od komorníka přehodit přes ramena těžký kožešinový plášť, venku bylo sychravé počasí a navíc v královském oděvu vypadal důstojněji.
Venku ho čekal postrojený kůň, pozlacené přezky na postroji se v pošmourném počasí leskly jen matně a nevýrazně, zato světle červená kůže postroje zářila. Sturnus nasedl a vyjel, doprovázen dvaceti viriteny Certhynijské armády a čtyřiceti pěšími vojáky. Obklopovali ho jako včely svou královnu a lidé, kteří vybíhali na ulici, aby zjistili, co se děje, na Sturnuse ani neviděli. Larden válečný vůdce se stejně necítil bezpečně, připadal si zranitelnější než kdy dřív.
Měl špatný pocit z toho, čemu se právě řítil vstříc. To, že Freklanští přijeli pohromadě s Valažskými zpravodaji, naznačovalo podivně nekalý vývoj okolností.
Jako naschvál museli projet kolem domu vrchního soudce a Sturnus zaskřípal zuby, když se na ten dům podíval. Jistě, teď byl opuštěný; Barden, kterému se podařilo ujet, vzal sebou i Cardaminopsisova kočího a hospodyni; a Sturnus do něj nasadil vojáky, takže už by ten dům neměl starého soudce vůbec připomínat, ale přesto…
Opravdu to nejlepší povzbuzení, které jsem mohl dostat, pomyslel si Sturnus a z nejasného důvodu mu naskočila husí kůže.
Pro místo setkání byla kvapně vyklizena místnost nahoře ve strážní věži, kde by za válečných časů stáli obránci, místnůstka šerá a těsná, s úzkými okny, která popouštěla jen minimum světla. Sturnus by snad raději jednal venku, na čerstvém vzduchu, než tady, ale taková volnost byla nemyslitelná. Freklanská delegace se tvářila vážně a zachmuřeně, nevypadalo to, že ti garvotové a muži přijeli na přátelské posezení pod košatou lípou.
Posadili se na dřevěné lavice, Sturnus a po jeho boku dva důstojníci, garvotský vůdce výpravy a jeho dva pobočníci. Víc lidí se dovnitř nevešlo, pokud se nechtěli mačkat.
„Víte, tagle mísnost vychovuje moc víc,“ řekl garvot, „chci zdělit něco ursené pro málo ucha.“
Certhynijština se z jeho úst sypala zpotvořená a pokřivená, podobná spíš Freklanisku. Sturnuse z toho rozbolely zuby. Zalitoval, že se nenaučil mluvit Freklaniskem, nebo že sebou prozřetelně nevzal některého z palácových tlumočníků. Ale bylo pozdě litovat.
„Jsem Zagir z Merfenu a prišel jsem f povezení Freklanského krále Fargera osmého,“ pokračoval garvot a v úsměvu odhalil zažloutlé zuby. Ti dva po jeho bocích zůstali chmurní.
Sturnus zaváhal. Má snad říct: to mě ohromě těší? Nebo se rovnou zeptat, co vážený Farger chce?
„Rád si vyslechnu zprávu od Freklanského krále,“ řekl nakonec. Garvot nechápavě zvedl obočí.
„Fi jste chdo?“
„Jsem král Certhynie, Sturnus z Martilu,“ tentokrát nezaváhal ani chvilku. Viritenové na sebe krátce udiveně pohlédli, ale usoudili nejspíš, že to bylo v zájmu jednání a tak zůstali zticha. Garvot povytáhl obočí ještě výš, zdálo se, že mu brzy uletí, bude-li pokračovat.
„Král osobný?! Ach, nevěděl jsem. Tedy budu hovosit.“
„Máte jen ústní sdělení? Žádné listiny?“ podivil se Sturnus.
„Něcholik listiny máme sebou. Ale víc napred dolesitý, abych mlufil.“
„Dobrá, mluvte,“ pokynul mu Sturnus a tísnivý pocit, že se na něj valí cosi temného, dusivého, zesílil. Garvot se opřel o studenou kamennou stěnu, zdálo se, že si přímo lebedí.
„Freklan nabísí Sertýniji ochranu,“ řekl naprosto nečekaně a Sturnus se napřímil. Nemohl věřit tomu co slyšel a přece… „Víme o tech varstenger, který sem pricházejí z Ernach. Freklanský král jim samostrejmý nedal sfolení. Oni jsou s Freklanu, ano, ale jsou … varstenger. Povstalci. Ne, správný slovo je sblázněný bojofnísi. Patší Tevolanansovi.“
„Ach tak,“ řekl Sturnus. Víc toho ze sebe dostat nedokázal. Zjištění, že útočníci na Ernackých hranicích nejsou poddaní Freklanského krále bylo nečekané, ohromující. Kdyby měl Sturnus říct pravdu, čekal spíš, že ho Freklanský král prostřednictvím svých vyslanců vyzve, aby vydal Certhynii do jejich rukou. Nabídka pomoci… Tak to tu ještě nebylo.
Sturnusovi se náhle před očima objevilo jeho jméno, zapsané zlatými písmeny do knihy dějin: jediný panovník, který dokázal navázat mírové spojenectví z Freklanem.
„Vidym, ta nabítka se vám zasdála. Myslím, mohli bychom potívat smloufu.“
„Mohl bych se napřed dozvědět něco bližšího o tom, jak si král Farger naši spolupráci představuje?“ zeptal se Sturnus.
Musím být opatrný, umiňoval si. Žádné zbrklé tahy. Teď se zapisuji do knihy dějin, ano, a nesmím udělat chybu.
„Stašilo by, naši rawine… bojofníci mohli mít volno ve faší sem. Měli by posilnit vaše vlastní rawe… posádka. Nám jde nejvíc o spoluprasofaní.“
„To nevypadá špatně, samozřejmě, pokud je to opravdu myšleno upřímně.“
„Vy musíte rosumět, jak mnoho se dá být upžímný f politika. Pokut togle prijmete, budete vy mě mít jako prafá ruka tady v Nomitur. S tlumozitelem.“
„Ano, v takovém případě bude důležité sehnat dobrého tlumočníka. Nezdá se mi ale, že by chtěl Freklan, třebaže nechci vaši zemi urážet, pomoci Certhynii jen tak, nezištně. Mohu vědět, co bude cenou za vaši pomoc proti útočníkům na Ernackých hranicích?“
„Budete utifený, ale je to nesišná pomoc. Sám Farger má zájem na vyrýznutí věcí s těmi varstenger. Pokut prijmete, bude do týden freklanský bojofníci posilit v celá Sertýnije. Oni ti varstenger jsou také fšude.“
„To mi není neznámo,“ řekl Sturnus, třebaže to nebyla pravda. Poslední zprávy o freklanských útočnících měl z těsné blízkosti Nomituru, dál se neobjevili. To ale nebyl důvod věřit, že dál opravdu neprošli.
Sturnus se zamyslel. Byl si jistý, že celá tahle nabídka nějak smrdí, ale nebyl schopen rozpoznat směr, odkud zápach přichází.
„Mohl bych dostat tu smlouvu? Pročtu si ji a do zítřka dostanete odpověď.“
Zagir ze znovu zazubil a přikývl. Náušnice, kterou měl v levém uchu a které si Sturnus všiml až teď, zacinkala. Garvot pokynul jednomu ze svých pobočníků a ten vytáhl z brašny pečlivě srolovanou listinu. Byl to jen jeden list, ale popsaný tak hustě, že se černá písmena v šeru před Sturnusovýma očima slévala v jednolitou šedou hmotu. Navíc byla smlouva psána Freklaniskem, takže bude třeba práce překladatele.
„Budu očekafat,“ řekl Zagir, „ale chtěl bych dostat a můj doprofot nějagý bytlení, satím.“
„O to se postaráme,“ řekl Sturnus nepřítomně. „Myslím, že v domě Rady je volných několik pokojů pro hosty.“
„Stašit butou tši. Oni ostatný,“ ukázal rázným gestem za dveře, čímž myslel zřejmě zbytek svého doprovodu, „se mochou vyspat tšeba fe stáji. Nemohou se rozmasávat. Stejně zítra půjdou zpět.“
„Dobrá. V každém případě doufám, že příjemné zlepšení vztahů mezi Certhynií a Freklanem vydrží, i když se rozhodneme smlouvu nepodepsat,“ řekl Sturnus. Zagirův garvotský úsměv trochu zkysl, ale nezmizel.
„Všetké se ukáže,“ pokýval trochu záhadně hlavou. „Ale radím rozchodnout se ano.“
„Děkuji za doporučení.“
„Já těkuji za vlítné prijetý. Je to doprý začátek.“
Po několika dalších zdvořilostních frázích, při nichž se Zargirova Certhynijština stále horšila, jako by garvot dával najevo, že už se nudí, se rozešli. Freklanská delegace vyrazila, s doprovodem několika vojenských oddílů, k Domu Rady a Sturnus se vrátil do paláce.
Cestou rozvažoval, zda má svolat Radu, nebo riskovat a rozhodnout sám – byl by to dobrý začátek jeho vlády, neomezené a absolutní, ale na druhou stranu bylo ještě příliš brzy dávat najevo, kam míří. Ne, musí dát té ufňukané hromadě lardenů najevo, že ještě nejsou odepsaní, že jsou ještě důležití. Stejně dokáže všechno udělat podle svého. V tom si věřil.
Nakonec nebylo jednání vůbec důležité. Sturnus se rozhodl, že Freklanskou nabídku přijme a rozhodl se pevně a dřív, než mohli ostatní jeho názor zviklat. Argumentoval tím, že se hrozba za Valažskými hranicemi změnila ve spásu a odmítnutí by mohlo být krokem zpět. S tím se nedalo nesouhlasit. Larden Tragulus se jediný pokusil o chabý odpor (jednáte s Freklanem. Nevíte, co čekat. Jsou zrádní. Nelíbí se mi to) ale i ten se nakonec vzdal a prohlásil, že poslechne Sturnuse, protože je to tak jednodušší.
Sturnus cítil že mohl klidně Radě navrhnout, aby mu dala do rukou veškeré pravomoci a že by je dostal. Rada byla rozložená zevnitř, nejistá a rozklížená. Smrtí Vespertina, smrtí Cardaminopsise. Ráznou změnou na trůně. To vše jim dokázalo, že vysoké postavení je neochrání, že vysoké postavení se může stát hrozbou. Sturnus cítil jejich strach. Viděl, že se bojí jeho.
To jednání opravdu nebylo důležité, ale Sturnuse potěšilo.
Té noci napsal, posilněn lahví ohnivého vína z Lanie, po několika měsících své první verše:
Jak vládce kráčím mezi nimi,
jak vládce v šatech ze zlata.
Tak končí dlouhé kruté zimy
a sklizeň bude bohatá.
Pak ve svých rukou budu třímat
opratě koní, sklízet slávu,
na loži velkých budu dřímat,
já, vládce v zlatorudém hávu.
A druhý den ráno donesl gaverlský posel do Domu Rady k rukám Zagira z Merfenu podepsanou smlouvu, opatřenou Certhynijskou královskou pečetí. V pravém dolním rohu se jako zvláštní ozdoba skvěla skvrna od vína.
Cardaminopsis by řekl: s pečetidlem si hrála opice. A nebyl by daleko od pravdy.
Z bran Nomituru však toho rána vyjeli poslové dva: jeden s podepsanou smlouvou, mířící k Valažským hranicím – ten byl oblečen v okázale nádherném šatu, jeho plášť byl rudý, zlatem vyšívaný a zdobený perlami a na prsou se poslovi skvěl znak Freklanského království: drak, třímající v jedné tlapě meč a ve druhé korunu. Tento posel se strážným prokázal průvodním listem, Sturnusovou pečetí a choval se pyšně, pánovitě. Strážní si ho díky tomu dobře zapamatovali, vysokého, vznešeně vypadajícího muže ostrých rysů a bílé pleti, i jeho koně, ohnivého vraníka, neklidného, stále v pohybu.
Oproti tomu druhý posel, který se vyplížil z Domu Rady chvíli po prvním, byl šedý nenápadný garvot, zahalený do šedých a hnědých šatů. Bylo málo těch, kteří by si pamatovali jeho podobu, ale byl to jeden ze dvou garvotů, kteří seděli po boku Zagirovi při včerejším jednání.
Na koni, hubeném hnědákovi, projel branou takřka bez povšimnutí, prokázal se jen lístkem, který byl vydáván obchodníkům a cizincům. A zatímco po prvním poslovi zůstal u brány ještě dlouho rozruch, neboť hned jak vyjel popohnal koně do trysku a zvedl z cesty oblaka prachu, druhý se ploužil, jako by ve městě prohrál celé své jmění v kartách.
Garvot také zamířil na jinou stranu, třebaže stejně jako první posel vyjel z města severní branou. Za první zatáčkou totiž zavedl koně na napůl zarostlou, nepříliš používanou cestu, která odbočovala na východ a po několika mílích se napojila na cestu, vedoucí do Nimy a dál k Ernaku.
A jen ptáci, poskakující ve větvích stromů nad jeho hlavou, nebo srny, které vyplašil poblíž potoka, mohly spatřit, jak se pod jeho pláštěm, když přestal dbát na opatrnost a trochu se rozhalil, zaleskl zvláštní kovový amulet, na němž byl nad znakem tygra vyryt kruh s vyznačeným středem.
***
Když konečně trochu povolilo kouzlo, jímž ji Gertan spoutal, Pamaře se podařilo doplazit k vědru s vodou.
Donesl jí ho do stanu hned ráno sám Gertan, posadil se na chvíli k ní a zraňoval ji uštěpačnými poznámkami. Nejspíš ho těšilo, že se žena nemůže bránit ani slovně.
„Má milá, kolem poledního by se ti mělo udělat lépe,“ řekl s hranou starostlivostí, než odešel, „ale to neznamená, že budeš volná. I kdyby se ti podařilo vstát, tvůj stan mám zajištěný a stále ho hlídám, nezapomínej na to, prosím.“
V duchu se ušklíbla. Tehdy se zdálo, že se Gertan prostě otočí a odejde, ale neodpustil si ještě jeden dodateček, jak bylo jeho zvykem.
„Opravdu bych ti nerad ublížil.“
V jeho tváři ale mohla číst naprostý opak. Gertan by jí ublížil rád a jak rád. Jenže z nějakého důvodu chtěl, aby s ním spolupracovala ve věci Geodora, jejího syna. Možná byl Gertan slabší v kouzlech, která jsou třeba
pro hledání lidí. Třeba lidi raději trápil, než hledal.
O tom přemýšlela, než přišlo poledne a ona cítila, že už může pohnout některými svaly. Začalo ji brnět a svědět celé tělo, jako když se do přeleželých údů vrací krev.
Nejraději by vyskočila a začala se drbat a poskakovat, ale tím by si nepomohla. Musela zůstat klidně ležet a pokusit se ani nehnout, když jí to mravenčení stahovalo svaly. Zkusila se soustředit na zvuky, které slyšela zvenčí: cinkání kovu, koňská kopyta, hlasy mužů i skřetů, mluvících tou strašnou drnčivou a rachotivou řečí. Možná, nebýt freklanisku, by celková atmosféra nebyla tak zlá. A kdyby v ní úplně nechyběl smích.
Svrbění a lechtání pomalu ustávalo. Pamara však byla zesláblá a… cítila se jako vyždímaný hadr.
Pomalu zvedla ruku k hrdlu, dotkla se zlatého řetízku, na kterém měla pověšený svůj talisman: složitou hvězdici, jejíž ramena se dala různě vyklápět a nastavovat.
Hvězdička, pomyslela si a bez jakéhokoli důvodu si to slovo vybavila ve staré řeči. Hvězdička, opakovala a zase bezdůvodně si to slovo spojila se svým synem. Zabolelo ji u srdce. Jistě už má nějakou svoji hvězdičku, svoji stellatu, na matku si nepamatuje. Jak by si mohl pamatovat, bylo to tak dávno…
Ušklíbla se, nahnula se nad vědrem a pořádně se napila. Voda chutnala kovově a když do ní strčila ruku a zvířila ji, zvedla se ode dna drobná zrnka písku, která skřípala mezi zuby. Jenže Pamara měla tak ukrutnou žízeň, že by vodu pila i kdyby to bylo jen tekutější bahno.
Znovu se dotkla kovové hvězdice a třesoucími se prsty nastavila kombinaci, která by jí pomohla vyvolat vidoucí kouzlo. Potřebovala zjistit, kolik zaklínadel Gertan kolem ní použil, jaká zaklínadla to jsou a jak těžké by bylo je zrušit.
Soustředila se jako snad nikdy, ale účinek se nedostavil. Zklamaně vydechla. Její hvězda byla prázdná, mrtvý kus kovu. A ona sama byla bezmocná, odříznutá od svých schopností, odříznutá od části své mysli, která dokázala všechny ty úžasné věci.
Zaťala zuby. Za tohle mi zaplatíš, Gertane, budeš se divit. Protože já se nevzdám! Nevzdám.
Uvědomila si, jak směšně by to znělo, kdyby to vyslovila nahlas. Jenže ona to myslela vážně. Kromě bezmoci cítila i hněv, ne vztek nebo zuřivost, protože obojí je slepé. Byl to vznešený, hrdý hněv, hněv, který dává sílu vzdorovat, i když se zdá, že je vše ztraceno.
„Jsem dcera Staršího, jednoho ze tří Anfských Moudrých,“ zašeptala, zdálo se jí, že těmi slovy musí přivolat sílu, ať už svou, nebo svých předků, „a náš rod pochází od Světloslava, prvního mezi kouzelníky a přítele Eudromiasova.“
Zmlkla, protože ta nabubřelá slova říkala trochu moc nahlas a někdo zvenku je mohl slyšet. Chvilka, kdy se opájela minulostí svého rodu, byla pomíjivá. Nemohla jí pomoci zapomenout na to, že všichni ti skvělí předkové jsou mrtví a že ona má vydat posledního z rodu, Geodora, nepřátelům. Smrti.
Sevřela dlaň kolem svého talismanu tak pevně, až se jí ostré hranky hvězdy zaryly do kůže. Pocítila drobné vlnky síly, narážející do stěn jejího vězení. Krev. Stará a nebezpečná oběť, ano, ale velmi mocná. Možná s její pomocí prolomí Gertanova kouzla, možná. Stiskla pevněji, cítila, jak hvězdice klouže v té rudé záplavě. Povolila a otevřela dlaň. Nastavila na talismanu upatlaném od krve znovu vidoucí kouzlo. Soustředila se.
Tentokrát s ní chladná síla, na kterou narazila, mrštila do kouta stanu. Pamara si vyrazila dech. Zdálo se jí, že talisman v její dlani tepe stejně, jako její srdce, že je stejně vyděšený, zrazený. Nabrala sípavě do plic vzduch a posadila se. Pak si stoupla.
Zvedla hlavu, představila si, že stojí v Lučním zálivu na Jintaranu, že hledí přes šedý Beonor do dáli, že nastavuje tvář větru, vodní tříšti, silná, nespoutaná. Zvedla talisman a tentokrát jednou z ostrých špic zaryla hluboko do levého zápěstí. Nebolelo to, Pamara se dávno naučila odpoutat od bolesti, ale cítila, kdy se kov dotkl žíly a zajel do ní, spojil se s ní. Teď byla ona sama talismanem a už dávno nebyla nastavená na pouhé sledování. Tepala sílou kovu.
Vytvořila si zřetelnou představu Gertanova obličeje, viděla, jak se k ní překvapeně otáčí, viděla, že je rozzlobený a vyděšený. Tevolanansovo znamení na jeho levé tváři žhnulo a hořelo, ale ani to ji nemohlo zastavit. Ne v té chvíli.
Opřela do útoku všechnu svou sílu, sílu generací předků, sílu vlastní, sílu talismanu. Než se bezvládně složila k zemi ve vlastním stanu, viděla Gertana, jak sám padá, pořád s tím vyděšeným a naštvaným výrazem, na zem ve stanu jiném, přepychově zařízeném.
Alun se zvedl od Salka. Poté, co se Gertan postaral, aby se mrtvola Alunova syna dál nerozkládávala a dokonce upravil už proběhlé změny, trávil Alun se synem stále víc času. Dnes mu například vyprávěl, jak to má těžké, že Tygři nechtějí zůstávat na jednom místě, že jsou nespokojení a reptají, chtěli by do Certhynie a bojovat.
„Už brzy půjdou, synku,“ vysvětloval Salkovi, „ale pán Severu říkal, že až přijde čas. Musíme přece čekat na jeho povely, že jo. Navíc ten klučina stejně přijde sem. Jak to vím? Pán Severu ví všechno. To bys měl vědět. Ty se šklebíš? Ty drzej parchante, co se šklebíš?“
Napřáhl se, ale znuděně zase ruku stáhl. Po Gertanových úpravách sice Salko vypadal, jako by jen spal, ale když ho Alun praštil, bylo to jako udeřit do kamene. A navíc Salko nekřičel, nehýbal se, nic. To pak nemá cenu bití.
Když si na to vzpomněl, Alun si povzdechl. Možná, kdyby kouzelníka požádal, že by s tím něco udělal. Na lasiččí tváři se mu objevil vychytralý úšklebek. Věděl, že se zrcadlem další obchod neuzavře, kouzelník už zrcadlo nepotřeboval, měl znamení Pána Severu přímo na obličeji. Ale kouzelník by mohl chtít jiné věci. Třeba by se mu hodilo vědět, co si dnešní noci povídali ty dvě kouzelnické holky, které měl zavřené hned vedle Alunova stanu.
Alun věděl, že to z něj Gertan vytáhne, když bude chtít, ale není nad včasné varování. Možná by se kouzelník mohl cítit vděčný. Navíc: Alun už toho pro něj udělal dost. Spojil ho s Pánem Severu, poskytl mu stany pro ostatní kouzelníky, třebaže několik Tygrů se pak muselo mačkat po deseti v jednom stanu. A teď ještě vyzvěděl, co se chystá a půjde Gertana včas varovat.
Ano, to udělá. A jestli ani pak kouzelník neprojeví patřičný vděk, tak… tak se s tím Alun bude muset smířit. Není tak hloupý, aby nevěděl, kdo tu má vyšší postavení. Hlavní je, že má naději.
Vydal se ke Gertanovu stanu, bezhlesně přitom pohyboval rty, jak si přehrával slovo od slova rozhovor, který včerejší noci vyslechl. A tichounce se přitom pohihňával.
Za jeho vzdalujícími se zády vyšly ze svého stanu Tara a Sina. Držely se za ruce a před vchodem zůstaly na chvilku stát, hledíce přemýšlivě a zamračeně na vzdalující se hubená záda. Kolem probíhal obyčejný život tábora, pochodovaly rachotící oddíly, vracející se z průzkumu okolí, jezdci řídili koně mezi stany, u plápolajícího ohně si několik Tygrů peklo nějaké zvíře, nejspíš Ernackého stepního vlka.
Dívky uprostřed toho vypadaly, jako by stály v malém průhledu do jiného světa, tichého a něžného jako chmýří na mladých lístcích stromů.
Gertan z nich neměl strach, považoval je za batolata, co se týče kouzelnických schopností. Právě o tom mluvily včera v noci a Tara, jistá si tím, že je nikdo neslyší, natolik, že o tom přesvědčila i Sinu, se kouzelníkovi nahlas vysmála. Byla pravda, že jen kouzelnická batolata zapomenou být obezřetná v nepřátelském táboře a věří, že je nikdo neslyší, i když k takové víře nemají žádný důvod. Ale ta noc byla prostě taková, dvojčata byla jako opilá. Opilá z velkých plánů, opilá z toho, jak jsou neprůhledná a chytrá. Chystaly se osvobodit Pamaru a s její pomocí i sebe. Chystaly se zničit Gertana, na jehož tváři zahlédly plápolat zlé znamení. Rozhodly se spasit svět. A zapomněly, že se jim může postavit do cesty obyčejný lasiččí čumák, jako byl Alun.
„Slyšel nás,“ řekla teď Sina Taře. Dál se dívaly za odcházejícím mužem.
„Ano, ale stejně půjdeme,“ řekla Tara. Nemusely spolu mluvit, rozuměly si i beze slov. Sdílely své myšlenky. „Stejně půjdeme -“
„- protože Černej chlap je mimo.“
Usmály se na sebe. Mluvit bylo zbytečné, ano, ale byla to hra, líbezná a uspokojivá.
Vykročily mezi stany, dál se držely za ruce a velikýma hnědýma očima sledovaly okolí. Vypadaly ustrašeně, bojácně, jako dva koloušci, kterým se ztratila máma. Koutky úst stažené, jako by se chystaly rozplakat. Když kolem nich projel jeden z velitelů, když jeho veliký těžký kůň zachrastil přezkami postroje a pohodil hlavou, uskočily a objaly se, jako by jedna druhou chtěly chránit. Tygr z Freklanu se pohrdavě a rachotivě zasmál a pokračoval dál. Jakmile se k nim otočil zády, skryly dívky ústa v dlaních a potichu se chichotaly.
„Myslel, že se ho bojíme,“ zašeptala Tara.
Sina přikývla. Bylo to správné, jenže také legrační. Iluzí strachu a nesmělosti dokázaly oklamat i Gertana. Pokud znamení na jeho tváři spalo a dívky si dávaly dobrý pozor, aby se neprobudilo, dokud jsou v jeho dohledu. Ten, kdo se jím díval, by je mohl odhalit.
Stejná znamení všude kolem, na znacích a standartách, je neznepokojovala. Věděli, že jimi se ten ze severu dívá málokdy, pakliže vůbec.
Minuly skupinku skřetů sedících kolem ohně a překřikujících se v zuřivém vychloubání svými válečnickými úspěchy, obešly několik štítů položených ledabyle na zemi, štítů s obrazem tygra a pak dalších rozdílných motivů. Sina si je prohlédla s velmi dětským údivem, protože si všimla, že je z jednoho stanu pozoruje jakýsi muž. Pak šly dál.
Před Pamařiným stanem seděl starý vrásčitý chlap a šťoural se v nose. Když uviděl přicházet dvojčata, roztáhla se mu suchá, popraskaná ústa v úsměvu.
„Vragaran ir fogren,“ řekl.
Pokusil se vstát, ale pravá noha, zabalená do obvazů, se mu podlomila. Páchl.
„Řekl, že jsme jeho slaďoušci,“ přeložila Sina slova Freklanisku. Tara přiklonila hlavu a zkoumavě si starce změřila.
„Je nemocný,“ řekla.
„Ale neměl by tu být,“ dodala Sina.
Aniž by se dál domlouvaly, přistoupily k muži každá z jedné strany. Dál se šklebil, ale ve tváři se mu objevila nejistota. Chtěl něco říct, jen zachraptěl.
„Klid,“ zašeptala Sina a pohladila ho po poloplešaté hlavě. Na místě, po nichž její dlaň přejela, začaly znovu rašit vlasy, hrubé a zrzavé. Stařec se uchechtl a v obličeji se mu objevil tupý, stupidně blažený výraz.
„Neměli bychom se tím zdržovat,“ napomenula Sinu Tara.
„A kromě toho to bude nápadné,“ doplnila ji Sina a s výrazem největšího soustředění položila dlaně na špinavé a potrhané obvazy na starcově noze. Tara se k ní přidala.
Po chvilce se obě naráz zvedly a starý muž zamrkal. V očích mu zůstal nepřítomný výraz, ale celkově se zdál být o dost mladší. Vstal. Nejspíš v očekávání bolesti našlápl na pravou nohu. Ústa se mu otevřela do podoby písmene o. Ohlédl se po dvojčatech.
„Jdi,“ řekly obě dívky naráz. „Jdi a mlč.“
V ten ráz na ně zapomněl, zapomněl i na své zranění a na to, že se chystal umřít. Ještě pár vteřin ho trápila nejasná myšlenka, že se něco podivného stalo, ale pak zmizela a muž, který už si nezasloužil být nazýván starcem, jen pohodil hlavou a vykročil, hvízdaje si Freklanský bojový pochod.
„Pomohly jsme nepříteli,“ řekla Tara a rozhrnula závěs u vchodu do stanu, aby mohla Sina vejít. „Ale je to dobrá cena.“
„A pro nás výhodná,“ usmála se Sina a pozvala sestru dovnitř. „Za malou pomoc můžeme teď udělat velkou věc proti nim.“
Když se Pamara probrala, připadalo jí to jako zázrak. Vlastně to zázrak byl. To, co udělala, ji mohlo zničit. Zaútočila na někoho, komu dala do rukou svou přísahu, rozlomila pouta, jimiž ji k sobě vázal. To bylo zlé a navíc, pokud to Gertan přežil a drží teď v rukou její vlasy, nastanou jí brzy pěkně horké chvíle.
To bylo první, na co pomyslela. Pak ale spatřila tváře dvojčat, drobné a líbezné jako květy lesních sasanek. Skláněly se nad ní, usmívaly se. Po ustrašeném výrazu, který u nich byla zvyklá vídat, nebylo ani stopy. Pamaru ten pohled ohromil. Dvojčata vypadala, jako by shodila masky nesmělých dětí, jako by nechala zářit svou pravou podstatu čistých a mocných bytostí.
Tehdy poprvé Pamaru napadla ta otázka: co jsou zač?
Posadila se. Sestry na ni dál hleděly se shovívavými úsměvy, tiché a klidné. Když si pomyslela, jak málo času jí nejspíš zbývá, chtělo se jí na ně křičet. Ovládla se a jen se zeptala: „Co se stalo?“
„Černý chlap je v Bezvědomí,“ řekla Sina. Slovem bezvědomí jako by označovala nějaké určité místo, kam se Gertan odebral. „Máme čas něco udělat“
„Můžeš se osvobodit,“ dodala Tara, „můžeš osvobodit i všechny ostatní.“
„Ale nás ne,“ zasmála se Sina a Pamara na okamžik uviděla zlatou zář, která obě dívky obklopovala. Podivila se, protože schopnost vidět aury ztratila hned po porodu svého syna.
„Jak?“ zeptala se. Zmínka o osvobození jí dodala naději. „Jak to chcete udělat. A proč vás osvobodit nemůžeme.“
„Protože my jsme svobodné,“ usmála se Tara. „A vždycky jsme byly.“
„Nebudu se ptát jak to,“ řekla Pamara rychle,“ protože na to není čas. Gertan se může probudit. Nezranila jsem ho tak hluboce, jak jsem chtěla. A jestli se probudí, tak spálí moje vlasy.“
„Ano, už se nemůžeš vrátit,“ řekly obě najednou, vážným a rozhodným tónem, až Pamaru zamrazilo. „Zlomila jsi polovinu kouzla a jsi naživu. Myslíme, že zlomíš i druhou, k svému údivu.“
„Jak? Jak, pro Mawira?“
„Otevřeme zkratku,“ řekla Sina, „a ty jí projdeš.“
„Za svým synem,“ dodala Tara, „a přivedeš ho.“
„Přivedeš svého syna a jeho přátele,“ upřesnila to Sina.
„Sem? Proč bych je sem vodila? Je tu spousta freklanských, je tu Gertan. Než je přivedu, probudí se! Někdo ho vzkřísí!“
„Ne. Máš dost času, pokud začneme hned,“ řekla Sina. Tara už na nic nečekala a přímo uprostřed stanu, začala rýsovat na udusanou zem kruhy a znaky potřebné pro vytvoření zkratky.
Pamara se posadila do kouta a sledovaly ty dvě, jak pracují, rychle a bezchybně. Přemýšlela, proč by měla poslouchat dvě děti. Není k tomu žádný rozumný důvod – až na to, že ty dvě skoro určitě nejsou jen obyčejnými kouzelnickými dětmi.
Možná mají pravdu, možná znají nějaká fakta, která já neznám, myslela si, ale když sem přivedu Geodora, bude to znamenat konec pro nás oba. A jeho přátelé? Ani nevím, co jsou zač a kolik jich je. Mohl by tohle být klíč? Ale zkratkou přece nemohou pochodovat armády, nebo ano? Bude neuvěřitelné, když tudy dokážu projít já, tam a zpět. Snese jejich zkratka víc lidí? Pokud ano, znamenalo by to, že v těch dvou je mnohem víc, než by se dalo čekat.
Tara se k ní obrátila čelem, tentokrát Pamara spatřila zlatou záři úplně zřetelně. Zalapala po dechu.
„My jsme hotové,“ řekla dívka. „Ale musíš najít svého syna, Pamaro, abychom mohli zkratku zaměřit přesně.“
Pamara beze slova přikývla. Téhle chvíle se bála. Musí se rozhodnout, rychle a hned, žádné dlouhé rozmýšlení. Bude jim věřit? Vydá jim do rukou svůj osud? Nebo se vzepře, odmítne? Nejsou tak nevinné, jak se zdají. Ale co by dělala, kdyby odmítla jejich plán? Má snad lepší?
To rozhodlo. Pamara polkla, zavřela oči. Vzala do dlaní svůj talisman a popaměti nastavila vyhledávací kouzlo. Krátce zadoufala, že ji zarazí Gertanova zaklínadla, mohla by se vymluvit, mohla by to vzdát, ale nic takového se nestalo. Její mysl vyletěla na dlouhou cestu pátrání jako pták osvobozený z klece.
Pamara shlížela na krajinu pod sebou – šedé a nažloutlé pláně Ernaku, v zralém létě horké a prohřáté, pak první hory Certhynijských hranic, pevnosti ukryté v lesích, řeky a říčky proplétající se stržemi, hluboké stíny kopců. Táhlo ji to přes Owinské hory, tam cítila vlhkost větru a viděla, že se žene bouře. Ale to už byla o několik desítek mil dál, v nížinaté krajině plné rybníků, jejíž jméno neznala, spolu se západním větrem překonala pás rozervaných skalisek, chvíli letěla nad divokou řekou, valící se k severu a přelétla cíp Světlých lesů, huňatých a z té výšky tak příjemných, že by je nejraději pohladila. Do očí ji uhodila pestrost velikého města, pochopila, že přelétla Nomitur, rozložený v náručí pohoří Kolébky jako spokojené dítě v náručí matky. A pak se její let stočil severněji, minula několik spletitých prašných cest, údolí, kde vyschla řeka. Přehoupla se přes Ovčí hory, na jejichž svazích zahlédla nazlátlé a hnědé chumáčky ovčích stád. A pak padala, blížila se k zemi, hroznou rychlostí se prosmekávala mezi stromy, po svazích a nad kameny – až uviděla stráň nad cestou a na cestě svého syna, zářícího rudou a namodralou barvou.
V tu chvíli ji cosi strhlo zpět, náhle byla tma a ona se v ní točila a točila…
Téměř slyšela žuchnutí, s nímž dopadla zpět do svého těla. Tara a Sina seděly vedle ní a podepíraly ji. Usmívaly se, vědoucně a trochu soucitně. Bylo jí jasné že viděli všechno, co ona.
Pamaře se zvedl žaludek, bylo jí zle z toho letu zpátky. Nemohla si pomoci. Naklonila se a hrdlo se jí sevřelo v křečovitém stahu. Vyzvrátila trochu žaludečních šťáv, nic víc. Uvědomila si, jak dlouho už nejedla. V těle se jí rozhořel horečnatý oheň a ji napadlo, zda už Gertan nezačal pálit její vlasy.
Sina jí položila ruku na čelo a jediným pohybem vytáhla celou tu horkost. Mávla rukou a Pamaře se zdálo, že spatřila jakýsi odporně hnědošedý mrak, jak se rozplynul ve vzduchu.
„Ještě je čas,“ řekla Sina, „ale dlouho nebude. Musíš jít. Tentokrát zkratkou.“
„Postavily jsme ji dobře,“ ujistila ji Tara, „nemusíš se ničeho bát.“
Pamara vstala, třásla se jí kolena. Postavila se doprostřed kruhu, v prstech stále svírajíc svůj talisman. Než se však odhodlá vkročit na tu cestu, musí vědět jedno. Prostě musí.
„Kdo jste,“ zeptala se a pohlédla z jedné dívky na druhou. Zasmály se, zvonivý, průzračný smích.
„Dcery ohně a zimního slunce,“ odpověděly pak naráz. Pamara překvapeně zamrkala. Znala tu pověst, určitě, ale připadala jí příliš bájná, než aby se v ní mohlo ukrývat zrnko pravdy. Navíc o dcerách Ohnivé se tam nemluvilo.
„Tak jdi,“ pobídla ji Sina a Pamara, tentokrát už bez váhání, vykročila.
Cestou se pokoušela vzpomenout na verše té pověsti a nakonec ji odříkala celou, než se dostala na místo. Času na to bylo dost a pověst o zimním slunci a jeho nevěstě Pamaře umožnila na chvíli zapomenout, kam jde a proč tam jde.
Ve studeném chrámu sama,
sedí, nikým nehlídána,
ohnivá a žhavá.
Zimní slunce v chladu roku
žádá po ní její ruku,
ona mu jí dává.
Letí spolu svorně nebem,
planou ohněm, mrazí ledem,
nerozlučně svoji.
A chrám sám, ve stínu lesa,
okny hledí na nebesa,
jeho bůh se bojí.
Ohně kněžku stíhat dává,
párem tygrů, podle práva
přivlekou ji zpátky.
Slunce s dívkou plnou žáru,
chtějí zůstat navždy v páru,
tygrům hází zlatky.
Mince zvoní, svět se točí,
nehasne svit tygřích očí,
dál jdou za kořistí.
Kněžka běsní, slunce chladne,
až jeden z nich k zemi padne,
o skálu se tříští.
Zimní slunce v chladu roku,
dál jde nebem v mírném kroku,
nad vysokou horou.
V jejím nitru dívky síla
zůstala a vyklíčila
pod skalnatou korou.
Jednou za čas křičet musí,
osvobodit se zas zkusí,
z nitra chladné skály.
Plamen šlehá, láva teče,
horký vítr stromy seče,
jak by vlasy vlály.
A tak v nitru hory sama,
sedí, tygry ohlídána,
stará, krásná bytost.
Když kolem ní žhne a bouří,
tiší v jejím srdci bouři,
zůstává jen lítost.
