Tohle jsem napsal s několika promile alkoholu v krvi... druhý den jsem to pouze vydrbal z překlepů a doplnil o ***poznámky***
Metal, slovo o pěti písmenech. V angličtině znamená kov. Slovník cizích slov o něm taktně mlčí. Pro někoho je to jen tvrdý hudební styl, pro někoho sračky. Pro mě život. Tvrdost života. Neslibuje, že život s ním bude lehčí, naopak, symbolizuje tu horší část žití, tu odvrácenou část žití, tu opravdovou část žití. Klidně si malujte svět na růžovo, klidně si tak malujte i budoucnost. Je mi to jedno. Já to tak nevidím. Svět není růžovej, je černej, černej a zkaženej, je to shnilý jablko plný červů. Lidskejch červů. Můžete klidně říkat, že tenhle stav jsem si naočkoval sám právě posloucháním morbidní, tvrdé a zvrácené muziky. Fajn, nelíbí se vám ta muzika, je to váš názor, respektuju to, ale nechte si ho. Strašte tím třeba malé děti, vychovávejte je ve Víře. Říkejte jim, že všichni metaláci jsou vrazi, že na koncertech zvrací krev, že se tam střílí do lidí. Vychovejte své děti v nenávisti k tomuto směru, vypěstujte v nich k tomu odpor. Řekněte jim o hrůzách satanismu, řekněte jim o lidských obětích, Charlie Mansonovi, řekněte jim o zabíjení novorozeňat, černých mších plných krve. A mohu-li vás jen o něco požádat, řekněte jim o křížových výpravách. Řekněte jim kolik tam umřelo lidí a jaké potoky krve tam tekly. A nezapomeňte dodat, že to byli lidé, kteří nepochopili lásku k Ježíši Kristu. Pokřivte dětské názory, pokřivte jejich mysl polopravdami a zastíráním, aby se zaručeně dostaly k Bohu. Jen vám nepřeji to, aby jedno z těch dětí začalo samo uvažovat. A veškerou pravdu, kterou mu řeknete nezačalo, místo pouhého přijímání, také zkoumat. Jestli se Bohu líbí tohle pokřivování myslí, pak jsem vděčen za to, že jsem heretik.
***Dejte těm dětem volnost. Ano, povězte jim vše o víře, povězte jim o tom, proč je krásné věřit v Boha, ale řekněte jim prosím celou pravdu. Celou, celičkou. Řekněte jim, že je to o lidech, ne o tom, v co ti lidé věří.***
Přemýšlel jsem nad názvem tohoto hudebního směru. Údajně to má být podle kovového zvuku naboostrovaných kytar. Jestli je to tak, potom autor tohoto názvu ani nevěděl, jak výstižný název to je. Jen se podívejte na tu nádhernou symboliku. Kov je tvrdý – hudební styl je také tvrdý (většinou), ale kov je také kujný – a tenhle styl je tak nesmírně obsáhlý. Jeho nejsyrovější verze byla už mnohokrát vzata, mnohokrát zkuta a přeměněna do stovek podob. Vznikly ryze tvrdé, až extrémní, styly jako black a death, vyjadřující znechucení nad společností přímo. Vznikly styly tvrdé avšak s tématem mocných válečníků. Styly poukazující na chyby společnosti právě skrze čest a čistotu srdcí těchto bojovníků. Vznikly i styly metalu jen lehce se dotýkající, styly rychlé a ne tak tvrdé. Všechny ty odnože metalu mají však jednu věc společnou.
***Chtějí něco říct. Vyjádřit. Není to jen pouhá zábava několika šílenců. Tím jsem chtěl říct, že ti lidé, co tyhle texty vymýšlejí mají k těm tématům nějaký důvod. Kdyby bylo všechno v pořádku, asi by neměli touhu tohle vyjadřovat, ne?***
Je to reakce na nešvary světa. Správně, jen reakce, nikoliv skvělé a bezbolestné řešení. To musíme najít sami, je-li nějaké. To se vám asi nelíbí. Protože odkrývá tu špínu a nedává vám žádnou jistotu. Je to jednoduché žít s vědomím, že po smrti vás někdo zachrání. Nejste schopní žít v té nejistotě. Nedivím se vám. I pro mne je to těžké, je to těžké jako cejch zatracení, je to jako kdyby vám nějaký sadista vstřelil kulku do hlavy a pak zastavil čas. Ne když ji máte v hlavě, ale těsně před čelem, cítíte ten žár rozžhaveného olova, víte že tam je, víte že hned po uvolnění stopek přijde konec, připravujete se na tu mučivou bolest, jak se zakousne do lebky, jak bude trhat váš mozek na kousky a nemůžete s tím nic udělat. A vy ani nic neděláte. Modlíte se za zázrak, hlásáte víru a lásku v Boha v domnění jeho pomoci. A věříte. Ztrácíte ten darovaný čas. Ano, správně, darovaný!
Ten čas je vskutku dar. Ten čas je život. Nemusíte jen tak stát, můžete přemýšlet, přemýšlet nad sebou. Ne nad Bohem a jeho dobrotivostí a nad tím, jak budete zachráněni na rozdíl od nás kacířů. Nevylučuji tuto možnost, nechci vám tuhle kulisu vzít, chci jen abyste si připustili jinou možnost. Buďte během toho času šťastní, třeba i s Bohem. Klidně přenechte to znechucení a tíživost situace lidem, jako jsem já, lidem, kteří ve zlepšení nevěří, lidem, kteří vidí ten boj prohraný, lidem, kteří tu kulku pořád cítí, jen prosím dejte ostatním možnost utvořit si vlastní názor bez předsudků, dejte jim možnost vybrat si z palety barev tu jejich a nenuťte jim jen černou a bílou. Cest je totiž stejně mnoho jako cílů.
Někdo by se mohl divit, proč už jsem to s takovým přístupem k životu dávno nevzdal. Protože jako každý z vás mám něco, co mě nutí na tomto životě lpět. Ano, je to ta zvrácená muzika, je to metal. Jsou to metalové koncerty, kde, kupodivu, není zvracení krve a střílení do lidí běžnou praxí. Dokonce ani tvrdé drogy se tam nevyskytují. Snad jedině alkohol, toho je tam dost. Ale jako ve všem, alkoholiků se mezi metaláky nalezne stejné množství, jako kdekoliv jinde. Není to o stylu, je to o lidech.
***Samozřejmě, spousta hudebníků v tomto stylu na tvrdé drogy dojelo. Ale pokud se zeptáte těch lidí v kotli, většina bude spíš proti drogám.***
A co mě na těch koncertech láká? Je to především to ohromné množství energie. Ta neuvěřitelná síla, která mě naplňuje nepopsatelným pocitem. Je to jen těžko pochopitelné, kdo nezažil jaké to je, když se do něj opře 130 decibelů, když se kolem něj proženou stovky wattů zvuku, které ho obklopí a nepustí, kdo nepoznal jaké to je, když masa lidí řve refrén jeho oblíbené písničky, ten to nemůže chápat. Nic takového prostě není. Netvrdím, že nejsou věci lepší, jen tvrdím, že neexistuje nic stejného. A troufám si říct, ani nic podobného. Klidně řekněte, že nás takto ovládá satan. Je mi to fuk. Říkejte si co chcete. Zrovna tak já, můžu tvrdit, že jste zaslepení a nechápete. A vy nechápete. Pokud za mnou přijde nějaký bývalý metalák, který mi tvrdí, že poznal, jak je tato muzika hrozná, pak mu odvětím, že prostě necítil to, co já.
Spousta lidí nechápe, proč se mi líbí džíny, kůže, hroty a černá barva. Pokud se mě na to zeptají, odpovím otázkou: „A proč se ti líbí modrá, růžová, červená, bílá nebo zelená? Proč se ti líbí kapsáče? Proč se ti líbí to, co se teď nosí? A líbí se ti to skutečně, nebo chceš jen zapadnout?“ Když nakupuji oblečení, rozčiluje mě přemlouvání prodavačky, vezměte si tu béžovou ta je teď v módě. Už jen proto bych si ji nekoupil. Nevím proč ostatní, metalem „postižení“, jedinci nosí černou a vše ostatní, mně se to prostě líbí, ano líbí, líbí, líbí a ještě jednou líbí. Přitahuje mě to. Přitahují mě kovové ostny, trny a hroty. Přitahuje mě kůže. Ale to neznamená, že podle toho lidi soudím. Ne jako vy. Rozlišujete potenciální partnery podle toho jak vypadají. Vybíráte si ty „in“ a zavrhujete ty „out“. Pravda, i mne bude od vzhledu přitahovat holka oblečená do černé kůže, ale neznamená to, že se nemůžu zamilovat do nějaké, která by to na sebe v životě nikdy nevzala. Já nikoho nezavrhnu jen proto, jak vypadá. To můžu udělat, až když ho poznám. Prostě z holky, pro jejíž vzhled by ledaskdo zabíjel, se může vyklubat nafintěná kravka, zatímco z „obyčejné“, která nevypadá jako miss universe, se pro mne stane milovaná osoba, proto, že mluví inteligentně, má svůj názor, který prezentuje, nikoliv vnucuje, přemýšlí a je schopná o věci diskutovat.
Ale nejsou to jen koncerty. Při životě mě drží i láska. A nejen láska k této hudbě. Láska k nějaké té „obyčejné“. Asi se ptáte, co to má co společného s hudbou. Pro mne dost. Pomáhá mi, pomáhá mi se z toho nezbláznit. Nepochopíte to, ale díky té hudbě chápu, že neexistují princezny a lásky typu rodinná pouta, nebo propagandistické filmy 30. let. Prostě vidím tu zkaženost a i bez zkušeností vím, že vztah je souhrn ústupků a že se bez konfliktů neobejde. Zároveň díky té hudbě dokážu milovat. A díky té energii, kterou mi dává, bych byl ochoten za lásku položit život. Nejsem sice schopen bojovat za ten svůj, tenhle boj jsem vzdal, ale klidně umřu za tu jednu jedinou, za tu jednu jedinou, která mě třeba nikdy ani nemilovala. Stačilo mi, že se jen trošku, trošinku zajímala o to, co cítím. Nemusela to chápat, stačilo když mě alespoň jednou vyslechla, stačilo, když mě nezavrhla. A stačilo to, že jsem se do ní zamiloval. Už je jedno proč. Očarovala mě aniž by o tom věděla. Spadl jsem do toho. I když mi ta láska dala jen trápení, jen žal, smutek a hořkost. Přesto ty noci, kdy jsem nespal, kdy jsem seděl až do rána na gauči se sluchátky na uších a snažil se tu „obyčejnou“ vytlouct z hlavy tou nejtvrdší možnou muzikou, za to stojí. Stojí mi i za jeden jediný úsměv, který mi patřil. Vidět ji šťastnou s někým jiným mi mlelo kosti na prach, trhalo maso, spalovalo kůži, uvádělo mou mysl do agónie a naplňovalo mě zároveň. Jen díky metalu jsem to nevzdal, soustředil se na tu trochu hezkého a zažil alespoň těch pár úsměvů. Skončil bych to bez něj. A ty úsměvy neviděl. Nikdy. A nezažil bych ani ty další lásky. Láska a metal jsou pro mne provázané, jsou to bratr se sestrou. Mé srdce je ocelové, ale ne chladné. Je rozžhavené, rozžhavené touhou po těch úsměvech, rozžhavené láskou. Spaluje mě zevnitř, mučí mě a já do té výhně ještě přikládám. Ano, přikládám, protože je to můj život. Je to známka toho, že žiju, že cítím, že nejsem jen chladná vypočítavá bestie. Přikládám tvrdou muzikou, pláčem, zlostí, smutkem, všemi smysly, přikládám pohledem na její fotku. A budu přikládat dokud to bude jen trochu možné. Dokud budu alespoň trochu žít. A žít budu, dokud bude mé srdce žhavé. Je to uzavřený kruh bez úniku, bez vyššího cíle. Nepotřebuji vyšší cíl, žádný vyšší cíl není.
***Stejně jako vše ostatní, se i toto vztahuje na mne. Vy možná vyšší cíle máte (ať už to je Bůh, nebo cokoliv jiného), ale já ne, opakuji JÁ ne. Možná tu lásku, ovšem nevím, zatím jsem zažil jen tu jednostrannou.***
Je jen konec a k němu se můžeme dostat přes mnoho cest. Já si vybral sice cestu smutku a trápení, ale také cestu, na které se může stát úplně všechno. Cestu, na které mě doprovází hlomoz kytar a burácení bicích. Cestu, kterou nikdo nezmapoval. Cestu s mnoha zastávkami. Cestu, na které zakusím ledasjaké hoře, ale také cestu, na které budu vděčný i za maličkaté radosti. Tím jsem myslel třeba právě letmý úsměv milované osoby. Cestu plnou zatáček, kopců, hrbolů, výmolů, odboček, slepých ramen a rozcestí, po které se budu řítit závratnou rychlostí. Cestu, která je lemují smrt a bolest. Cestu, která se vine pod černou bouřkovou oblohou. Cestu, nad kterou je slunce vždy krvavě rudé. Cestu, na které si uvědomuji, že důležitá je ta cesta samotná, nikoliv cíl.
Tady nebude žádný závěr. Není potřeba. Nemusíte mě litovat. Nemusíte se za mě modlit. Já jsem si to vybral sám. Já to tak chci. Já nebudu zklamaný až zjistím, že na konci té cesty není nic, protože to zklamání už v sobě mám a během té cesty se ho postupně zbavuji.
