|
|
Isogar z Tarmanu dlouhými kroky kráčel po prašné cestě lemované štíhlými břízami. Jemný vánek byl prosycen vůní jara a vzduch naplňoval zpěv mnoha ptáků. "Tarde, jen co se vrátíš, seřežu tě jako psa," zašeptal Isogar a krátce se zasmál při té představě.
Isogar, nebyl zaklínač. Podobal se jim, to ano, ale zaklínač nebyl. Vysoký, štíhlý, s tváří poznamenanou nespočtem jizev. Hlavu, vždy pečlivě vyholenou, nyní zdobil jemný porost světlých vlasů. Černé oči, štíhlý nos a ústa s úzkými rty, mu propůjčovali vzhled nájemného vraha a pravdou bylo, že si tak někdy přivydělával. Zabíjel, všechno a všechny, když dostal dobře zaplaceno. Podobnost se zaklínači umocňovalo i jeho oblečení. Rukávy černé košile, ostře kontrastovali s drátěnou vestou, vyrobenou z drobných stříbrných kroužků, sahající Isogarovi do půli stehen. Nohy mu kryly úzké, dlouhé kalhoty z černé kůže, ze kterých však bylo velmi málo vidět. Jen několik palců pod okrajem vesty, mizely ve vysokých, okovaných botách. Vše doplňoval dlouhý, černý plášť, který teď Isogar nesl přehozený přes rameno.
***
Slunce se na své pouti oblohou přiklonilo k západu a ptačí zpěv pomalu utichal. Isogar se náhle zastavil a zaposlouchal se. Zdálo se mu to? Nezdálo! Poryv větru k němu znovu zanesl vzdálené volání o pomoc. Okamžitě se rozběhl.
Cesta se stáčela, kolem malého háje, a právě tam se srazil s malou, zavalitou ženou. Žena ve světlých, vycházkových šatech, zavrávolala, ale v mžiku se k Isogarovi vrhla.
"Pán záklinač, samo nebe mi vás posílá," vyhrkla a snažila se za Isogara ukrýt. "Strášlivá nestvura, velkodlak, či aká iná bestia pekelná, tám," chrlila rychle slova a ukazovala zpátky po cestě, odkud přiběhla.
"Vlkodlak, jo?" zeptal se Isogar pochybovačně a podíval se na slunce, doposud stojící nad obzorem.
"Celestina, chudak mala. Zostala v kočářu. Pán záklinač, jděte tám a zachraňte ju. Záplatim, kolik si řeknou. Jen ju zachrání," ječela žena a sundala si dva zlaté prsteny.
"Tak já se na tu bestiu pekelnou podívam," přikývl Isogar a schoval prsteny do
svého měšce. Nacvičeným pohybem tasil dlouhý, stříbrný meč a opatrně se vydal po cestě.
***
Vrátil se o chvíli později i s kočárem, taženým dvěma koňmi. Žena mu vyběhla naproti.
"Zachránil ste ju?" křičela a běžela k zavřeným dvířkům kočáru.
"Nic jí neni," odplivl si Isogar a kysele se ušklíbl, "nic co by nespravila koupel a hřeben.
"Celestina, zlato moja," rozzářila se žena, když otevřela kočár a vytáhla odtud malou fenku pudla.
"Tady, vezmou si všechno, pán záklinač," podala Isogarovi naditý měšec.
Isogar si zastrčil měšec za košili a rozloučil se.
***
Když ušel asi půl míle, zastavil a ohlédl se zpět. Krátce zapískal a s rukama v bok čekal. Malteský bojový pes vypadá impozantně, pokud se zrovna neplazí po břiše a nesnaží se být co nejmenší. "Víš Tarde, nikdy bych neřek, kolik se nechá vydělat na háravejch fenkách, bohatejch paniček," rozesmál se Isogar. Obrovský, černý pes zvedl hlavu. "Tak poď, ale pamatuj si, že až příště utečeš, seřežu tě jako psa." |
