Ráno se probudil dřív Grom, chvíli se jen tak povaloval v posteli vyhřáté a měkké. Koukal se na skříň, na její vyřezávané ornamenty. Ale nejvíc ho zaujali rohy byli srolované jako kus pergamenu. Skříň byla posetá různým ovocem od jablk po hrozny vína. Uvědomil si že má příšerný hlad, včera na hostině moc nepojedl. A žízeň v krku předháněla i samotný hlad. Vylezl z postele a začal se oblékat. Natahoval si kožené kalhoty, když uslyšel Jeremiáše:
„ Tady jsou rána tak krásná jako všechny moje rána dohromady.“
„ Moje řeč, otec jednou básnil o tom jak se mu zdálo, že jsme se přestěhovali sem. A také říkal proč by jsme to nemohli uskutečnit.“ Oznámil rozespalému příteli co mžoural očima.
„ Podívej slunce vychází.“ Ukázal na zář zahalenou záclonou, kterou Grom rychle odkryl. Žlutavé ranní slunce rozespalé stejně jako Jeremiáš vstávalo, ale když vstávalo nad mořem v Útesu byla hezčí podívaná. Slunce prosvěcovalo celé údolí žlutými paprsky.
Povídali si v pokoji sedíc na posteli při otevřeném okně, jarní vzduch vnikal bez zábran do pokoje a naplňoval ho čerstvým vzduchem. Do pokoje náhle vešel Óbrin, potichu nahlédl a pak pravil:
„ Za chvíli přijďte dolu, bude snídaně.“
„ Kde budeme snídat?“ zeptal se Jeremiáš.
„ Tam kde jsme včera večeřely, všichni pospolu a tak to bude do té doby než odejdeme.“ A zalezl na volání nějakého zrádného hlasu.
Jak pravil udělali, natáhli si boty vysoké po kolena a scházeli po schodech. Óbrin už tam stál opírajíc se o hůl s bílou koulí ve které byly černé oblaky.
„ Jdeme.“ Vyšly z věže a procházely oroseným trávníkem až ke dveřím, natož z nich vyšli a scházely schody vedoucí na chodník.
Došli v klidu tam kam měly namířeno. Vešli do dveří krásným zdobeným portálem. Kde postávali či posedávali čekajíc na Óbrina.
„ Mám víc hladu než všichni dohromady, Óbrine.“ Prohlásil Zangifer mávajíc rukama.
„ V tom případě vejděte a jezte či pijte, ale nejdřív vám povím pár slov.“ Řekl kouzelník, natož se všichni nahrnuli do otvírajících se dveří.
Na stole už bylo připraveno mnoho jídla, křupavý chléb, spousty blyštivého ovoce či zeleniny, a pomazánka; podle vůně rybí. Tentokrát si sedl vedle Zelenora a Gabriela, Jeremiáš seděl naproti a po boku měl koho jiného, než Ganisana a nepohrdal společnosti ani Elóry. Byli směrem od Óbrina v předposlední řadě.
„ Měl bych vám říci něco o našem odchodu. Měsíc se zdržíme určitě; naši nejlepší zvědi se vydají hned po snídani do města Xadras kde sídlí taktéž jmenovaný kouzelník. Budou se snažit nasbírat co největší množství informací pro nás důležitých. Na Zelené údolí Xadras zaútočil jednou a nemuselo to být naposled; a navíc jezdí po Thalii celé stovky kentaurů.
Zelený kámen bude nošen tím člověkem, který to ten den dostane za úkol. Kromě mně to nebude vědět nikdo, vždy si ho vezmu a dám dalšímu. Malé nebezpečí tu je, že by byl někdo odchycen kentaury a proto to nesmí vědět nikdo jiný.
Vyrazíme po dvou skupinách, první půjde za týden a vyčistí nám cestu. V složení: Gabriel, Lukeres, Grim s Hronem, Qerlon. Druhá skupina půjde v tomto složení: Já, Ganisan, Zelenor, Angelo, Zangifer, Elóra, Kram, Grom a Jeremiáš, Dhalsim bohužel musí vykonávat jiné záležitosti.“ Odmlčel se aby se nadechl. Jeremiáš se otočil na Groma, nahnul se přes stůl a řekl:
„ Jdeme spolu; to jsem moc rád.“ Usmál se.
„ To si dopovíte pak, mistře Jeremiáši. První skupina půjde do lesa Affamrall, tam počkají na druhý soubor. Ten tam dorazí s kamenem a vyjde o šest dní později, což znamená že první oddíl bude asi třicet mil před lesem.
Vůdci řádů, připraví své lidi do pohotovosti. Rytíři to mají nepříliš velký kus k Erádoru, za to Lukostřelci se musí plahočit pět set mil. Tak je milí Lukeresi svolej co nejdřív. Pamatujte: V hlavním městě; tudíž v Erá Lilia musí být nanejvýš za dvacet pět dní. Ale teď odložme naše neodkladatelné záležitosti stranou a s chutí do jídla.“ Na to se pustily do rybí pomazánky na kterou se Grom velice těšil.
Po snídani vyšli ze sídla bratrstva postupně; Jeremiáš šel s Ganisanem, Kramem a Zangiferem do Borůvkového lesa. Grom se zapovídal se Zelenorem a rozebírali to jak se žije v Zeleném Hvozdě a jak bude probíhat výuka:
„ Mělo by to být tak jak by ti to vyhovovalo a s tvými dosavadními zkušenosti to bude podstatně lehké. Druid se nemůže stát každý, může si to přát, ale nikdy nebude druid, jelikož to nemá v krvi. Ty jsi dostal druidské schopnosti od boha a navíc ještě od své matky Eithel. Jsi velmi zvláštní a objevuješ na sobě mnoho věcí které se musí průměrný druid učit. Přec jsou nějaké co mají od narození, ale v nejlepším případě ovládá jednu schopnost. Ty mi řekni co se ti povedlo aniž by si ses podíval do Druidského kodexu?“
„ Ano vřel ve mne vztek z chladnosti Hronových úmyslů; trefil kentaura do nohy a já jsem mu z ní vyndal šíp. Utrhl se na mě a já jsem se otočil a v ruce jsem cítil nahromaděnou energii, která mi z ruky vylítla a chudáka malého hobita odstrčila několik cárů.“ Zelenor zatleskal a usmál se vlídným obličejem.
„ Ano; toto kouzlo dá práci přivolat. Ale teď už povídej dál.“ Pobídl.
„ Pak jsem slyšel jak stromy zpívají svoji smutnou píseň o válce a Xadrasovi a zle na severu.“ Najednou si Grom všiml že už jsou v sále samy.
„ Stromy to cítí. Blíží se obrovské rozepře, také jsem slyšel. Máš rozvinutější schopnosti než jsem očekával. Toto budeš studovat až v pátém roce tvého učení. Ale teď už pojď ukážu ti nádherné místo.“ Vyšli z budovy také a měli namířeno do Borůvkového lesa a prý ještě kus za ním. A Grom začal z vyprávěním o murlocích a o jezerní příšeře, která je napadla. Také jak probudily celé město díky Trolským rohům a jak je pak zachránil Óbrin.
„ Ano, Elóra tušila že to dopadne špatně; v Patce myslím. Radši se tam bleskově vydal na Gryfu Avthopheraxu. Prý ho poslal nazpět jak tam dorazil a zachránil život Lukeresovi, takže tam byl velice nepostradatelný, ale zachránily vás kmen kentaurů z Zeleného údolí. Měly jste kliku.“
„ Kam mě to vedete?“
„ Nejhezčí místo ve Thalii, kterých ubývá. Takovéhle možná v menší kráse je jezero Anión poblíž Útesu, sice je menší, ale zato hlubší.“
„ To znám, dřív jsme tam chodily s matkou a otcem i bratrem. Ale vy jste v Útesu už byl, že? Pamatuji si vás jako hostinského, který se tam smál na každého hosta.“
„ Nějaký čas jsem tam přebýval, moc rád bych se tam podíval. Založil jsem tam hostinec což vyrazilo mnohým dech. Jelikož elfové jsou u trpaslíků známí pod přezdívkou ‘podivíni’. Jelikož nepijeme, ale tam odkud pocházím je to normální. Nejdřív měl starosta zato, že stavím dům k bydlení, ale pak na to přišel když jsem vyvěsil ceduli; U ŠKOPKU. Nejdřív jsem říkal, že je to pro poutníky co sem dorazí, aby měly kde spát, ale pak jsem naučil hodně elfů pít. Samo-zřejmě střídmě, občas tam chodily jen tak popovídat s přáteli a loknout si a starosta zjistil, že to nebyl nanicovatý krok.“ Zrovna šli v Borůvkovém lese.
„ Tak proč jste odešel; každý vás měl rád, ale přesto jste šel pryč. Mnoho lidí vám to nemohlo zapomenout.“
„ Ano já vím, v tomhle mě určitě pochopíš. Když jsem obskakoval hosty tak jsem uvnitř cítil a moje srdce moc toužilo zase být mezi stromy a učit Druidy novým dovednostem jelikož jsem už byl Druid tělem i duchem a nechtěl jsem zůstat; odešel jsem tedy.“
„ Ano mě by tam nic nedrželo, kdybych byl na vašem místě.“ Pochopil Grom.
„ Jsem moc rád, že jsem poslechl vnitřní hlas a šel do Druidie, kde byl Druid Contus se mu říkávalo. Byl to člověk a velice starý. Učil mě to co jsem neuměl. Jednoho dne jsem mu řekl ještě to co umím. Naučil jsem ho to co sám neuměl, což znamenalo konec jeho vzestupu. Vyšel na obrovskou horu a než se nadál začal ji slézat. Na smrtelné posteli mě řekl: ‘Naučil jsem tě tolik až toho lituji, jsi mým následníkem Zelenore synu Ardodragův’ a on my přenechal svůj post; na tyto slova zemřel a já jsem se rozplakal.“ Pravil. Vyšli kopeček a uviděly malý hvozd, který byl vzdálen dvě stě cárů.
„ Tam je můj ráj a domov.“
Odkryly větve které bránily pohledu na tu krásu za nimi. Rozlehlé jezero modré jako azurové nebe. Čistší než všechny jezera dohromady a vodopád dlouhý a široký, který svojí rychlosti, když dopadal na zem rozprašoval vodu po okolí. Jezero bylo roztroušené a byli tam malá jezírka kam se také dalo plavat pak most po kterém zrovna přecházeli, který se dal snadno podplavat. Ryby šťastně skákaly do vzduchu. A Zelenor ukázal nalevo od můstku jeskyni kde se dalo vplout.
„ Tam na dně bývají i perlorodky a v nich perly.“ Řekl když zrovna vystupovali po točitých schodech na úzkou vyvýšeninu kde stál Zelenorův srub. Byl porostlý mechem, ale vevnitř nebylo vlhko. Zevnitř byl obložen krásným dřevem a nádherně to tam vonělo. Bylo tam vysoké křeslo se stolem a na něm byla kniha a lampa. Krb byl kousek vedle kde bylo vyskládané dříví. A lustr s mnoha svíčkami.
„ Nevypadá to jako dům pro elfa, ale spíš pro dřevorubce, ale člověčí ráz vůči domů se my moc líbí.“ Přišel k oknu a ukázal na jezero. „ Óbrin říkal, že se říká, že na dně tohoto jezera jsou korunovační klenoty Elemerůnu. Prý tu kdysi jel vůz ze Zeleného údolí. S králem a vozem na daně s plnou truhlou zlatých. Přepadli je skřeti a skřet, který oloupil krále a posléze ho i zabil; sedl do vozu a vyplašení koně narazily právě do toho křoví kudy jsme se sem dostaly. Koně projely a zahučely do jezera, kde jsou s truhlou, vozem a klenoty; tam leží také až do dnes a vylovit je může jen vyvolený král naší země, poněvadž v hlubinách těchto vod hlídají duši mrtvých koní. Mnoho lidí se ponořilo a vyplavalo s pohledu nemilou grimasou na obličeji, která prozradila hrůzu která je tam dole usmrtila. Zatím je v hlavním městě jen rada která se o budoucnost a současnost naší země stará. Syn krále zmizel hned po tom co se to stalo, ale Elóra ví že jeho rod nevymřel a stále ještě plápolá oheň královského rodu a už se jen čeká až plamen bude viděn v celé své kráse. Elóra toho člověka cítí, až ví, že je nepředstavitelně blízko. Možná to onen člověk, chceš-li král sám neví, jinak by se určitě pokusil o vytáhnutí koruny, ale zaplavat si můžeme. Ale dobře poslouchej. Ponoříš se do větší hloubky už by si nemusel vyplavat s dechem v plicích. Ty to jistě nejsi, tvůj rodokmen je znát do posledního puntíku.“
„ Já bych se o to ani nepokoušel.“ Zelenor přešel ke křeslu do kterého se posadil, složil ruce na prsa.
„ Ještě bych se chtěl zeptat na nejpodivuhodnější okolnost při našem pochodu do Athoru. Šel jsem s měchy pro vodu do potoka, který tekl a vlnil se podle louky Zon Gledir. Sáhl jsem se a uviděl poutníka v poněkud roztrhaných šatech, měl hůl se kterou během hovoru rýpal do země. Řekl abych se nebál a pak po nedlouhém rozhovoru během, kterého mě dal tyto věci.“ Grom z torny vysypal ty darované předměty. A Zelenor s úžasem se v křesle vyvýšil a posadil se na kraj opírajíc se o kolena.
„ Nebyl to ledajaký dědoušek, ale tvůj Patron. Asi to nechápeš, ale vysvětlím tito. Patronové jsou přitahovány magickými postavami, je to tvůj ochránce; jednou ho poznáš lépe. Klíč má představovat vstup do jeho sídla kam nemůže jen tak někdo, nýbrž jen ten kdo vlastní tento klíč.“ Grom se do toho vložil.
„ To mi stáčí ostatní předměty pro mne nejsou za závojem. Moc vám děkuji.“
„ Rádo se stalo. O těch dalších věcech bych ti stejně neřekl, ale ještě ti můžu pomoct v Zeleném hvozdu, v takové starobylé knihovně by jsi měl strhnout závěs nad všemi záhadami okolo tvého Patrona; jsi plný překvapení a objevů, Grome, ale teď už by jsme měly hupsnout do vody, co říkáš?“ Pobídl.
„ Odmítnout by byl hřích.“ Zasmál se Grom. Rychle seběhli pár schodů svlékli se a skočily na ráz do vody. Byla krásně teplá nato že bylo pokročilé jaro.
„ Už dlouho jsem se nekoupal s někým. Pojď ukážu ti ty perly.“ Řekl Zelenor když se vynořil. Plavaly tedy pod mostem až do jeskyně. Vchod byl malý, ale vevnitř to bylo prostranné. Vypadalo to jako kdyby zevnitř namazal stěny medem, který ihned zatuhl. Na šíři to byly dobré tři a na výšku od hladiny až tři a půl. Zelenor se ponořil a Grom hnedle za ním. Pod hladinou bylo ticho, žádný pěvci na stromech jen tiché posouvání písku po dně. Zelenor ukázal na mušle, které se otevíraly jen málo a než se nadali tak zaklaply.
Ve vodě plavaly či dováděly asi dvě hodiny. Zelenor ukázal Gromovi liánu po které se Grom zhoupl a ponořil se do vody a rychlost kterou nabral odmrštila hodně vody pryč. Také mu ukázal díru, jež byla domovem duchů koní a do které nesměl vplout, ale jinak mohl všude jinde. Ryb tam žilo a plavalo opravdu hodně od obdarovanými pestrými barvami až po smyslného zbarvení, které napomáhalo k maskování.
Z vody vylezli, natož se šli obléci a na zpět do údolí.
„ Doufám, že až odejdu že toto místo ještě někdy spatřím.“ Řekl Grom když Zelenor rozhrnoval křoví, kterým sem přišly. Octli se na vlhkých a bažinatých pláních porostlých osvěžující zelenou trávou, která po ránu voněla, ale teď už bylo bezpochyby poledne.
„ Měli by jsme si pospíšit u oběda už jistě čekají na náš příchod. Nikdy jsem nepřišel pozdě. Tvá společnost my zastiňuje pojem o čase.“ Usmál se Zelenor.
„ Pro mne ta Vaše také, pane.“ Oplatil Grom.
„ Myslím že ‚pane‘ anebo ‚vy‘ můžeš vynechat, ano.“ Svolil.
„ Je to pro mne velká čest, ale jste můj učitel.“ Udivil se malý elf.
„ Jsem tvůj učitel, ale to ještě neznamená, že nemůžu být tvůj přítel.“ A když to dořekl Grom ucítil jak se mu po těle rozléhá vlna; byla to vlna štěstí a blaženosti. Zelenor si ho velice oblíbil a Grom jakbysmet. Když byli v Borůvkovém lese rozběhli se, jelikož už dávno musely obědvat.
Vrazily do dveří ve budově bratrstva. Jak předpokládaly stalo se; dvě židle byli prázdné a křičely v to, aby byli obsazeny. Oba se zastavili když uviděly mnoho upřených obličejů.
„ Až do dneška jsem neznal klišé ‘nedochvilný Zelenor’.“ Řekl Óbrin a rozesmál se. Ostatní se taky rozesmáli.
„ Omlouvám se, Óbrine.“ Óbrin s úsměvem mávl rukou a vrátil se k jídlu. Sedli si Grom byl vedle Jeremiáše.
„ Jak ses měl dnešní ráno.“ zeptal se.
„ Nádherně, strávil jsem ho se Zelenorem.“
„ To já zase s Ganisanem, byli jsme na cvičišti, které založil on. Zabojovaly jsme si proti sobě a se cvičitelem. Náhodou jsem ho porazil.“ Vychloubal se.
„ Já jsem zase byl v Zelenorově domě. Má vedle něj krásné azurové jezero s vodopádem a říkal mi příběh; nevím co je na tom pravdy….“ Celý příběh zopakoval a Jeremiáš se divil a mě pusu otevřenou dokořán. Už všichni skončily s obědem a elfové začaly sklízet ze stolu.
Grom vyšel mezi prvními s Jeremiášem po boku, chodily po městě zašli do obchůdků a na škopek do místního sklípku; kde se podávalo i víno. Tam strávily zamyšlení koukajíc do korbelů. A bafajíc svoji dýmku, kterou si tam koupily. I listí, které bylo nadevše. Takto strávili tři hodiny. Povídaly si.
Když se vyhrabaly ven nadechly se podvečerního vzduchu. Vidět ještě bylo, ale pomalu se šeřilo.
„ Sem budeme chodit častěji; co říkáš?“ řekl Grom.
„ Dozajista.“ Přitakal druh. Už šli domu kde na ně čekala postel. Potkaly Zangifera, řekli mu ať vyřídí, že nepůjdou na večeři. Řekl že vyřídí. Šli do lázní kde bylo dnes večer přelidněno. Vykoupaly se. A vydaly se na cestu do hajan. Došli do domu, zapálily svíce, lehli si do postele a Grom ještě otevřel okno. Pak usnul a Jeremiáš ho šel zavřít. Jednu svíci zhasl průvan, který se dral do pokojíku. A ostatní byli uhasnuty dechem Jeremiáše.
Uběhlo oněch šest dní a měla vyrážet první skupina. Grom si začal všímat, že neviděl dlouho otce. Když byli všechny shromáždění u bran zeptal se Óbrina.
„ Nechtěl abych ti to říkal abych vyčkal až se na to zeptáš sám. Jel za Dhalsimem do Xadrasu. Měl tam problémy, nedalo se nic dělat situace ve které byl Dhalsim vyžadovala dalšího nejzkušenějšího zvěda v bratrstvu a to je Kram.“ Oznámil.
„ A kdy se vrátí? Nemůže se mu nic stát?“
„ V takovémhle ohrožení už byl bezpočtukrát. A navíc s Dhalsimem. Neboj se; si ve stejném postavení jako já, nezapomínej že Dhalsim je můj syn.“ Upozornil Óbrin.
„ Už jsme připraveni na cestu Óbrine.“ Vložil se do rozmluvy Gabriel ve krytém voze kde byli zásoby.
„ Tak šťastnou cestu. Čekejte maximálně dvanáct dní pak se vydejte nazpět, ale jsme si jisti že nebudete muset; mi se octneme do týdne na domluveném místě. Sbohem.“ Rozloučily se. Gabriel práskl uzdou do koně natož se uvedl do pohybu. Ostatní seděly ve voze a koukaly se na stojící elfy, kteří jim mávaly a mezi nimi stály ti co už za šest dní budou také odjíždět.
