S hlavou skloněnou a plnou myšlenek na všechny své životní chyby jal jsem se k odchodu. Dvě mohyly tak smutně stojí a upírají svůj zrak k nebi, které k těm dvoum snad bude milostivé. Můj osud však nekončí a snad mám na tomto světě ještě co vykonat.
Noc je temná a nezvykle tichá, ale hvězdy září tak jak už dlouho nezářili. Cesta ubíhá pomalu a já sám vlastně ani nevím kam bych chtěl, aby mě zavedla. Cítím však únavu a potřebu si odpočinout. Scházím tedy z cesty a usedám pod jedním ze stromů v krásné aleji. „Je tak nádherná noc a přitom plná smutku" pomyslím si při pohledu na hvězdami ozářené nebe a oddávám se vzpomínkám na ztracené časy plné lásky a radosti. Pomalinku tak ulehám abych měl lepší přehled...mezi všemi těmi hvězdami si všímám dvou nejjasnějších. Září jako žádné jiné a jejich stříbrný lesk na malinkou chvilinku skoro ozářil celé temné, noční nebe. „ Sbohem Firiel, nechť je ti nebe krásným domovem" řekl jsem tichounce a zavřel oči. Pak jsem náhle uslyšel slabý hlásek, který jsem kdysi znával a miloval...však který už jsem potom nikdy více neuslyšel.
Když úzko ti je,
když tě srdce bolí,
když špatně se ti žije,
když myslíš na cokoliv.
Vždy podívej se na nebe
a na něm uvidíš,
že jsme jen kousek od sebe
a budem ještě blíž.
Když pak zase jsi veselý,
když krásně je na světě,
když miluješ, jsi s přáteli,
když krásná slůvka hledáš ve větě.
Tak podívej se na nebe,
a uvidíš mě zas.
Já šťastná budu za tebe,
nic nerozdělí nás.
„ Ach Firiel" pomyslím si při vzpomínce na ni. „Tvá píseň mě vždy dokázala pomoci, teď mi však pomoci není"..mé myšlenky, ale pomalu podléhají únavě a spánek ovládá tělo..usínám.
Je sychravé ráno a mě probouzí nezvyklý rámus na cestě. Snažím se zaostřit, ale nejde to. „ Mlha??? Teď? V létě?" kladu si otázky při pohledu na scenérii před mýma očima. Pomalinku vstávám a naslouchám zvukům. Proboha! To jsou zvuky boje! Třeskot mečů a ...už jsem pomalu zapomněl jak zní píseň války....rychle beru svůj meč do ruky a vrhám se směrem, kde tuším nebezpečí. Mlha je dost hustá, ale i tak nakonec nacházím co hledám. Vidím tři muže oblečené do stejnokroje městské hlídky jak bojují s černě maskovanými postavami. Ty postavy vzdáleně připomínají lidi....jsou sice vyšší než muži, ale jejich divné oblečení jim dost brání v pohybu. Jsou totiž oděni v dlouhých černých róbách, tak že jim není vidět do obličeje. Snad toho ani sami nemohou moc vidět.
No nic vrhám se kupředu a snažím se zasáhnout jednoho z nich. Jelikož se nemůže moc dobře pohybovat a také díky faktu, že je zaneprázdněn bojem s jedním strážným, dopadá má rána se smrtící přesností. Velký údiv však následuje, když pozoruji že meč jen projel róbou, jako kdyby byla prázdná a nic se nestalo! „ Bože stuj při nás!" křičí muž po mé levici a rozmachuje se po nepříteli...rána dopadá mimo a jeho soupeři se tak odkrývá místo k útoku. Toho využívá velice přesně a jedinou ranou posílá toho nebožáka k zemi. „ Pojďe oba sem! Nesmíme být moc od sebe!" Křičím na zbylé dva muže. Ti se přesunují ke mě a společně teď odrážíme útoky těch třech prapodivných zjevení. Oba jsou zdatní bojovníci a tak soupeř dostane občas pro smrtelníka vážný zásah, ale meč vždy projede skrz róbu a nic se nestane. „ Tohle je ztracená bitva příteli! Musíme se dát na ústup!" křikne jeden z nich. Asi velitel hlídky. A opatrně ustupuje krok po kroku dozadu. Otáčí se aby zkontroloval kam šlape, když tu se za ním vynoří obrovitá postava na koni. Oblečená taktéž v černé róbě, která se od ostatních ovšem liší obrovskou zlatou korunou na hlavně! Zpod místa, kde by se dala tušit hlava jsou patrné dvě oči. Ale rozhodně ne lidské. Jsou to dvě velké rudě žhnoucí oči.
Ohnivý meč jenž drží v ruce spaluje na prach toho nešťastníka a hrozivá postava sesedá z koně. „ Guram tur gerlan !!!" Okřikne své podřízené a ti se v tichosti vytratí. „ Hmmm tak copak to tu máme" promluvil hlasem, při němž tuhne v žilách krev. Svýma hrozivýma očima se podíval na posledního zbylého muže z městské stráže. „ Jen klidně stůj a podívej se mi do očí!" zní z pod kápě hrozivě a velitelsky. Muž chvilku váhá ale síla mysli toho tvora je větší. Zvedá tedy hlavu a jeho zrak je teď upřen do těch obrovských a zlých očí. „ NE!!!! Mysli na něco jiného! Nekoukej se mu do očí!" křičím v předtuše něčeho zlého. „ Raglun tre gorlum!!" Zazní strašlivá slova a z jeho ruky namířené na mě vyletí proud ohromné síly a než stačím cokoliv udělat letím vzduchem a zastavuji se až o nejbližší strom. „ Mé oči. Sleduj mé oči!" poroučí teď své oběti. „ Cítíš mou sílu! Proniká tvým tělem a tvou myslí. Tvá mysl je jen má...otevři mi ji!". Muž stojí jako v mdlobách a mátožně odpovídá „ Co si přejete?". „ Chci všechno co víš o městě a království! Otevři svou mysl...vezmu si co potřebuji". Tu vyšlehl z jeho očí paprsek a spojil se s očima toho muže. Chvíli tam tak stály až náhle paprsek povolil a muž padl zničeně na kolena..." Prosím nechte mě žít...mám ženu a děti!" zní z jeho úst prosebně. „Život zrádce by se ti přeci nelíbil" pronesl ten tvor tvrdě a strašně. Vzal svůj ohniví meč vypálil tomu nebožákovi oči...." Bolest je lék na tvé hříchy!" řekl strašným hlasem a zasmál se. „ Sám rozhodni co se svým životem uděláš!". Muž tak ve strašných bolestech vzal svůj meč a sám se na něho nabodl. „ Slaboch!" Prohlásil na tu scénu netvor. „ Kdopak je tu dál?" zaznělo mi v uších hrozivě. A jeho zrak se obrátil ke mě. Já ještě otřesen z té rány jsem řekl „ Co mi můžeš udělat? Zabít mě? Můj život stejně nemá smysl...jen do toho ty zrůdo!" řekl jsem snad hrdým, ale spíše odevzdaným tónem a uchopil jsem pevně svůj meč. „ Ha ha ha..tohle je pro mě to nejmenší...rád ti tvé přání splním...ale nejprve mi pohlédni do očí!" zaznělo mi jako odpověd. „ Po tom co jsem viděl? Klidně mě zabij...ale tuhle radost ti neudělám!" řekl jsem zase já a přemáhal silnou touho podívat se tam a soupeřit s ním. „ Chceš tedy bojovat? Tak pojď a ukaž co umíš" zasmál se. Na nic jsem nečekal a zkusil starý výpad, který mě učil mistr Gerlont. Otočka a útok na hlavu. Má rána dopadla tvrdě a přesně! Meč však narazil na korunu až se zajiskřilo a s velkým hlukem se jeho čepel zlomila. On se na mě však podíval a udiveně prohlásil „ Tenhle výpad už jsem dlouho nikde neviděl...kde jsi se ho naučil červe!" zaburácel jeho strašný hlas. „ Měl jsem dobré učitele." zazněla má odpověď. „Ale ty mi to povíš! Podívej se mi do očí!!" řekl a přitáhl si mě blíže. Cítil jsem nehmotnou ruku, jak mě chytila za krk a vyzvedla na úroveň jeho očí. Už se dál nešlo nedívat a můj zrak spočinul v jeho smrtících, rudých očích. „ Tak je to správně. A teď mi otevři svou mysl!" rozkázal. „ NE...nemůžu" křičel jsem a snažil se myslet na něco jiného. Hlavou mi probíhali myšlenky na Firiel, i mou stracenou lásku...na vše krásné i zlé...na celý můj život. Jen nepodlehnout. „ Hm jsi silný....co jsi zač?" řekl a z jeho očí vyšlehl známý paprsek. V tu chvíli jsem ovšem zavřel oči a jeho snaha se tedy minula účinkem. „ Jsi opravdu silný...ale ne tak moc, jak si možná myslíš. Tvá mysl se mi přeci jen trochu otevřela a já viděl tvou zoufalost a bezmoc....jsi možná silný, ale tvé srdce ovládá prázdnota a nicota" řekl pak, pustil mě a otočil se k odchodu. „ Bojíš se mě? Tak bojuj!" křikl jsem na něho. On však v klidu nasedl na svého koně a řekl „ Ty nemáš nic co by mě zajímalo. A bojoval bych, ale nechci tě zabít.....tím bych ti totiž ulehčil. Vysvobodil bych tě z tvého trápení...a já dobré skutky nedělám" zasmál se a odjel.
Chvilku jsem tam pak stál a pozoroval, jak rychle až nepřirozeně se rozptýlila mlha. Najednou byl zase krásný letní den a sluneční paprsky dopadali na cestu, kde teď ležela tři mrtvá těla a stál jeden zlomený hraničář. Navršil jsem tedy tři mohyly z kamenů a vzal svůj zlomený meč. Pak jsem se tiše vydal k městu, varovat krále před novým nebezpečím
