Měla hlad…
Toužila po krvi…
Rudé oči jí zářily do tmavé noci. Ústa stáhla do úšklebku, který odhalil tesáky, ostré jako jehly. Potemnělé ulice města skrývaly její vysokou postavu a do půli zad dlouhé vlasy, černé jako havraní křídla. Stalá na rohu úzké uličky, ve stínu, protože sem nedoléhalo světlo pouliční lampy. Přikrčila se, když zaslechla tlumený hovor. Blížil se ukázkový zamilovaný pár: drželi se za ruce, dívali se na sebe něžnými pohledy a šeptali si sladká slůvka. Netušili, co se v příštích chvílích stane…
Když se přiblížili na vzdálenost pár kroků, vystoupila z ústraní a její tvář zalilo bledé světlo. Pár měl v úmyslu se jí vyhnout, vstoupila jim však do cesty. Oči se jí chtivě zaleskly. Prudce se vymrštila a ladným skokem dopadla přesně před mladou ženu. Znovu se ušklíbla a chytla ji za vlasy. Trhla její hlavou tak, aby si zpřístupnila krk a zakousla se jí do něj. Dívka vyděšeně křičela a muž se ji snažil zachránit. Upíří žena však prudce vymrštila pravici a chytla ho pod krkem, aniž přestala nebohé dívce ubírat životadárnou tekutinu. Dlouhé hladovění způsobilo úbytek sil, ale přesto měla dostatečnou sílu, aby muže zvedla do výšky a železným stiskem mu uzavřela přívod kyslíku. Mužovo tělo vydalo tlumenou ránu po nárazu na dlážděný chodník.
Mladá žena byla tak paralyzovaná strachem, že se na nic nezmohla. Její mozek nechtěl přijmout fakt, že by existovalo stvoření živící se krví. Tváře jí začaly blednou, jak se z nich ztrácela krev, nohy se jí podlomily a dívka omdlela. Upírka si olízla rty, na kterých se jí perlily kapičky krve, a tiše se zasmála.
„Mé jméno je Deril, střeste se mi přijít do cesty!“
Když dozněl zvuk jejího hlasu nocí, otočila se a zmizela opět ve tmě.
* * *
Alex zaslechl ženský výkřik, který prořízl noc jak ostrý nůž. Odhadoval, že to bylo jen o několik ulic dál. Dal se do sprintu, ale nebyl dost rychlý. Když přiběhl na místo, odkud zvuky zaslechl, našel ležet na zemi dvě těla – jedno mužské, už mrtvé, a druhé ženské. Zdálo se, že dívka ještě dýchá, a tak jí chtěl nahmatat tep. Jakmile se dotkl jejího krku, ucítil na ruce něco teplého a lepkavého. Zvedl ruku a podíval se na ni proti světlu - po prstech mu stékala krev. Naklonil dívčinu hlavu směrem k pouliční lampě, jedinému zdroji světla v okolí, a tam spatřil dva jasně zřetelné body. Nebylo pochyb o tom, co to je… Otisk upířích zubů.
To není možné, vždyť jsem je zabil do posledního! pomyslel si Alex.
Té ženě už nikdo nepomůže. Pokud ji okamžitě nezabije, bude to ještě horší. Vytáhl z kapsy nůž a z nejbližšího stromu, tvořící okrasu města, ulomil dostatečně silnou větev. S pomocí nože si vytvořil provizorní kůl. Nadechl se a vrazil ho ženě přímo do srdce.
Měl v úmyslu ještě se projít městem, ale tahle událost mu překazila veškeré plány. Zamířil přímo domů, kde za sebou práskl dveřmi, až ze stěny spadl obraz. Vběhl do ložnice, kde se převlékl do vhodnějšího oblečení, než byli džíny a košile. V obýváku sundal ze stěny velký obraz, skrývající prostornou dutinu. Její obsah by vyrazil dech ledasjakému zabijáku upírů. Nespočet kůlů, několik litrů svěcené vody, pár křížů…
A to jsem si myslel, že už to nebudu muset nikdy použít, prolétlo Alexovy hlavou.
* * *
Podzemím se plížil stín, nahánějící strach i krysám, které byly zvyklé na mnohé hrůzy. S vyděšeným pištěním prchaly před Deril. Už utišila ten největší hlad, ale přesto neměla dost. Tak dlouho žila ve starých tunelech metra, bála se vyjít na povrch. Nevzpomínala si na přesné datum, ale už to bylo několik měsíců. První dny byly hrozné – tak moc toužila být zase člověkem, ženou, cítit emoce, které teď zaplašila touha po krvi a strach. Ještě několik týdnu po tom, co se stala upírem, cítila tu hořkou chuť ironie osudu. Ona, zabiják upírů, se sama stala stvořením, žijícím jen z krve. Byla to vlastně nehoda…
Tenkrát se ona a Alex vydali, dostatečně ozbrojeni, do kobek a krypt, ve kterých se skrývali upíři. Po hodinovém pátraní našli jejich doupě. Tolik jich po hromadě ještě nikdy neviděla, mohlo jich být na třicet, možná i čtyřicet. Následovala Alexova příkladu a připravila si zbraně. Nebyly to ledajaké zbraně, byly speciálně vyrobené pro ně. Jedna měla zásobník plný svěcené vody a druhá obsahovala tucet kůlů. Přestože se jí u pasu houpaly další zásobníky, nebyla si jistá, jestli na ně budou stačit.
Alex prudce vykopl kryt větrací šachty, ve které se doteď skrývali a seskočil na zem. Deril ho následovala. Pozornost všech upírů se v tu chvíli upřela na ně. Snad všichni vycenili tesáky a vrhli se směrem k dvojici. Alex a Deril začali zběsile, přesto přesně, střílet.
„Chcípni, zmetku!“ vykřikl Alex na upíra, který se snažil dostat Deril do zad. Krvežízniví tvorové se vrhali spíše na ženy, než muže, tudíž měl Alex kolem sebe poměrně dost prostoru, kdežto Deril byla obklopená skupinou bytostí s rudě zářícíma očima. Všude na podlaze byly hromádky prachu, které zbyli z upírů.
Alex znovu vystřelil, ale tentokrát se netrefil. Jako ve zpomaleném filmu viděl, jak kůl letí přímo na postavený barel s vysoce explosivní látkou.
„Neeeeeeeee! K zemi, Deril!“
V poslední vteřině Deril klesla na podlahu. Tlaková vlna jí málem vyrazila dech, ale nejhorší byl ten žár. Měla pocit, jako by jí hořel celý povrch těla. Výbuch zaměstnal její smysly natolik, že si nevšimla upíra, který se k ní nakláněl. Ucítila už jen, jak do míst na jejím krku, kde měla tepnu, vnikají ostré zuby. Zvedla ruku a střelila upíra do hrudníku, ale to už bylo příliš pozdě. Cítila se divně, jako by se měnila struktura celého jejího těla. Zatmělo se jí před očima a na pár minut ztratila vědomí.
Zamrkala… Ležela v temné místnosti plné hromádek prachu. Pár vteřin jí trvalo, než si vzpomněla, kdo je a co tu dělá.
Kde je Alex?
Teprve teď jí vše došlo. Ona je upír! Její srdce zalila hrůza a zděšení. Vyšvihla se ze země mrštně jako kočka. Rozběhla se chodbami, ale neslyšela nic jiného, než jen ozvěnu vlastních kroků a svůj zrychlený dech. Utíkala tak dlouho, dokud nepadla k zemi vyčerpáním. Měla hrozný strach, nevěděla, co má dělat.
Teď procházela těmi samými chodbami jako tenkrát, když se to stalo. Už necítila strach, ani hrůzu. Jen moc a sílu, nesmrtelnost.
Najednou uslyšela šramot a reflexivně se přikrčila. Někdo tu je, cítila ho. Mírný závan vzduchu jí prozradil přítomnost jednoho člověka a odhadovala, že muže. Ta vůně jí byla povědomá... V tu chvíli, kdy Deril na mysli vytanulo jedno jméno, se před ní objevil Alex.
„Ty?!“ zasyčela Deril.
Alex cítil svoje srdce až v krku. Tohle nečekal. Žena, kterou hrozně miloval, se změnila v jeho úhlavního nepřítele. Začal couvat. Naopak Deril vyrazila proti němu.
„Nevěděl jsem, že žiješ! Myslel jsem, že jsi uhořela!“ křičel Alex, ale nebylo mu to platné. Deril se proti němu řítila jako smrtící hrozba. Alex vytáhl zbraň, ale nenašel sílu, aby po ní vystřelil.
„Ale já nežiju. Jsem nemrtvá. Je to lepší, než být člověk, uvidíš. Dovol mi ukázat ti ten pocit.“
Odrazila se od země a vší silou do něj vrazila, takže ho povalila na zem. Alex v sebeobraně vymrštil pěst a uhodil ji do obličeje. Nemělo to žádný účinek. Deril se mu sápala na krk. Alex se zapřel, jak nejvíce mohl, a s vypětím sil ji přehodil přes sebe. Znovu vzal do ruky zbraň, která mu vypadla při nárazu, a zamířil na Derilinu hruď. Začaly se mu chvět ruce. Vždyť ji miluje!
Vlastně miloval, uvědomil si. To už není ona.
Vystřelil… Ale kůl minul svůj cíl a dopadl metr od Deril. Ta se mezitím zvedla a začala kolem Alexe kroužit jako sup. Znovu svoje tělo napnula jako kočka a skočila. Alexovo tělo zadunělo o podlahu. Už ho přestávalo bavit, jak si s ním hraje. Věděl, že ho mohla zabít už dávno, kdyby chtěla. Ale ona nechtěla. Přála si, aby byl jako ona, aby prožil ten pocit nesmrtelnosti, ten hlad po krvi. Snažil se jí znovu odmrštit, ale tentokrát neměl šanci, Deril mu to už nedovolila. V zoufalosti kolem sebe začal máchat rukama, až něco nahmatal. Pevně to sevřel v dlani.
„Promiň,“ zašeptal Alex a vší silou vrazil Deril kůl do hrudi. Ta zavřískala a její tělo se proměnilo v hromádku popela. Alex se zvedl, oprášil se sebe zbytky bytosti, kterou miloval, a odcházel chodbou pryč…
