Čas se navršil. Byl tu šestý den od odjezdu první skupiny. Druhá byla na řadě. Grom s Jeremiášem byli předchozí den u Zelenora v jezeře; samozřejmě, že je pozval. Ale teď už byli vzbuzeni Óbrinem, se slovy: „Dospíte ve voze, ještě nevyšlo slunce. Vstávat!“
Rozešel se k oknu, aby rozhrnul závěsy. Tam byl hustý opar mlhy, která se převalovala po zemi. Óbrin sešel dolů a pozůstalí se začali oblékat.
Dorazili před brány, během cesty potkali divného muže, podle zjevu kouzelníka, a Grom se zeptal Elóry, kdo to je a jak se jmenuje.
„Azenryl, ten kdo zná starothálijštinu, tak už podle jména pozná, že je ztělesnění zla; Posel temnoty, toto znamená. Desetkrát u mě byl, a pokaždé věřil, že ho přijmu, ale desetkrát odcházel s nepořízenou. Cítím, jak je v něm zlo a jak ho studuje, tedy myslím černou magii. Je to učedník Óbrina, tu zvrhlou magii studuje potají a já jsem potají zabloudila do jeho myšlenek; a tam jsem to vypátrala. On to samozřejmě viděl, jako jste viděli vy, a utekl a už se, díky bohu, nevrátil; nikdy.“
Před vozem dostali pláště se sponkou ve tvaru meče, jelikož nebylo pochyb, že bude pršet. Sepnuli si je a nasadili si kapuce. Naskákali do vozu, kde byli se zásobami; Grom seděl na krajíčku, byl zavalen huňatými dekami, jenž byly přineseny Zangiferem, který přes ně neviděl a bývaly by mu spadly do bláta, kdyby to Elóra nepostřehla. Vstříc Gromovi seděl onen trpasličí smolař, který se tam vyškrábal a odepřel Ganisanovu pomoc. Vůz vedl Zelenor a vedle něj seděl Angelo. Vyjeli, a tentokrát bylo elfů mnohokrát více než při odjezdu první skupiny. Mávali, tleskali a jásali. Vyjeli z brány, a tady teprve začínalo ryzí a nebezpečné dobrodružství. Aniž by si to moc lidí uvědomovalo. Vezli se z kopce podle řeky Dairon, jeli po louce, na které byla mlha daleko neproniknutelnější a hustší, pomalu neviděli druhý vůz před sebou. Grom ale po chvíli začal poklimbávat, načež usnul.
Probudil se, ale Zangifer už neseděl na svém místě. Grom cítil, že jedou do mírného kopce, vystoupil tedy, aby koním ulehčil břemeno. Mlha opadla, ale za tu chvíli, co spal, bezpochyby sprchlo, jelikož měl na jedné straně vlhký plášť. Přešel dopředu ke kočímu, tuhle roli měl teď Jeremiáš. Grom k němu přisedl.
„Tito koně ze Zeleného údolí poslouchají na slovo. Je radost je kočírovat,“ zaradoval se Jeremiáš, stále koukaje na dva hřebce, kteří jeli volným krokem.
„Jak dlouho jsem spal?“ zeptal se Grom.
„Necelé tři hodiny. Do kopců jsme vystupovali, ale ty jsi měl privilegia díky tvé tvrdé dřímotě,“ usmál se Jeremiáš.
„Co jsi říkal Zelenorovu jezeru?“
„Nádherné místo a ještě švarnější je, když je spojeno s událostí, jenž se tam stala. Už ti Óbrin říkal o boji na Erádorských polích se skřety?“
„Ano, vím o ní. Těšíš se, že ano.“
„Ani nevíš jak, uvidím celý řád pohromadě, bude to moje první bitva. Budou tam i Lukeresovy lukostřelci a vojsko Erádoru,“ žasl Jeremiáš.
Grom seskočil z vozu a šel vedle prostředního povozu.
Vedle vozu vykračoval přibližně dvě hodiny; vyjížděli kopec, na kterém byl vysazen les. Jeli po cestě, na níž byl mokrý prach a bahno. Mezi lesem se zastavili, aby si dali oraz.
„Jsme v háji Mézia. Posnídáme,“ řekl Óbrin, který si sedl na balvan, sedící si v trsu trávy. „Ještě dnes musíme přejít přes Afarskou řeku a Afarii; ještě dnes, neměl by to být zádrhel. Tato řeka je vzdálena zhruba dvanáct patnáct mil, ne-li víc. Pakliže to zmůžeme, mohli bychom do Erádoru dorazit následující den. Podle posledních depeší od Krama a Dhalsima se nemá nic stát. Setkají se s námi ještě před příchodem Thalijských řádů. Usuzuji, že Lukeresovi lidé už budou vyčkávat na náš příchod v Affamrallu. Už jsme urazily deset mil ze sto padesáti,“ dokončil a pustil se do snídaně.
Po snídani zásoby uklidili, ale při nakládání poslední bedny, o kterou se dělili Ganisan s Jeremiášem, zvedl Zelenor ruku a řekl: „Psst.“
Odmlčel se.
„Kopyta!“
Angelo se sehnul až k zemi a také naslouchal pak vstal a řekl: „Ano, čtvrt míle! Na jaké straně, Zelenore?“
„Jihozápad. Do lesa!“
„To mi něco připomíná,“ prohlásil Jeremiáš. Vzhlédl na Groma, a ten se usmál. Zaběhli do háje, a koně zavedli za převis z keřů a mírného svahu. Tam bylo hodně balvanů a čouhajících skal. Kentauři už se blížili, Zelenor z lesa opatrně vykoukl a posléze řekl: „Je jich okolo patnácti, což znamená, že je tu blízko tábor a tohle jsou jen průzkumníci.“
„Co myslíš?“ řekl Angelo a podíval se na Ganisana, který svou odpověď vyjádřil vytasením meče. I ostatní, včetně Elóry, která vytasila zářivou čepel s nápisem ZON LÓRA. Óbrin svojí hůl jen lépe chytil, poněvadž meč neměl. Kentauří vůdce řekl: „Tak dobře, chlapi, běžíme už od svítání. Odpočiňte si, máte deset minut.“
„To je teprve naše šance,“ řekl Zengifer.
„Ano, já je oslepím jasným světlem, a vy za mými zády zaútočíte, načež se já přidám,“ rozdělil Óbrin úlohy. Kouzelník sešel z kopce, aby byl braný jako právě přicházející stařec. Ostatní ho následovali a skryli se pod úbočím kopce. Opřel se o hůl a hrál shrbeného starce.
„Hele, nějakej dědek,“ zasmáli se bojovníci.
„Neutahujte si ze starce,“ řekl Óbrin, když pozvedl hlavu a usmál se.
Vůdčí kentaur pozvedl ruce a sundal si luk ze hřbetu. Namířil. Óbrin vyskočil s kletbou v ústech. Z jeho berle vystřelilo světlo, které oslnilo nic netušící vojsko.
„Áárrgghh,“ zakřičeli všichni za Óbrinem a pustili se do bitky. Óbrin se také přidal se svojí holí, ale okolo koule, která byla na holi, se utvořil ochranný obal, který měl zabránit poškození. A zdálo se, že to kentaury více bolí. Angelo se rozeběhl proti slepému vůdci, který padl jako první. Grom střílel jako jediný. Sestřelil pár kentaurů, načež si všiml dvou, co pomalu přicházejí. Ganisan k němu přichvátal a podal mu kratší meč.
„Se dvěmi se ti bude lépe zápasit,“ dodal. Grom byl rád, jelikož zvědi nemají většinou zbroje, ale plné jízdy je už mají, byla by to velká přítěž. Slyšel hekání Elóry, která se drala s nepřáteli hlava nehlava.
Oba kentauři svěsili kopí do Gromovy výšky. Ten se rozeběhl a kentauři po chvíli také.
„Áááá,“ křičel v běhu, vzdoruje kentaurům. Obě kopí šikovně odrazil napravo a nalevo, podle toho, kde klusal kentaur. Proběhl se, a musel je hodně pořezat čepelemi, které táhl po celé délce kentauřího těla, slyšel výkřiky bolesti. Otočil se rychle, aby nezmeškal to, co by se mu mohlo stát osudným. Jeden tam lehl, kousek od Zangifera, který mu zlehčil odchod. A ten druhý měl bok poset škrábanci a rozřízlou kůží. Z trhlin mu prýštila krev. Rozeběhl se a křičel: „Za Xadrase!“
Načež si Grom jedním mečem odstrčil od těla kopí a druhým bodl; bodl do míst, kde bývá uložen jeden z nejdůležitějších orgánů; srdce! Kentaur klesl s křikem a skřeky na zem do prachu. Gromovi to bylo velice proti srsti a přesvědčení, ale věděl, že to mohl být on, kdo by měl meč v hrudi. Věděl, že kentaur by tohle nikdy neudělal; kdyby lesní obyvatel vztáhnul ruku na druida, měl by se za co stydět až do konce života, a ten by přišel hodně brzo.
Bylo tam už jen pár kentaurů, načež byli také zahubeni.
„Je někdo zraněn?“ zeptala se Elóra rozhlížejíc se po zraněních.
„Není, díky bohu,“ poděkoval Óbrin a obal okolo koule zmizel.
„Dobrá práce! I když mě netěší, že jsme znesvětili tohle památné místo,“ bědoval Angelo.
„Ano, ale zdržovat se nemůžeme. Vzhlédněte nad hlavy. Draví ptáci a mrchožrouti, hostina!“ zakřičel na ptáky.
„Dojděte pro vozy a koně; musíme dál,“ řekl Zangifer.
Vydali se dál. Koně byli poněkud poplašení z mrtvol, co se tam povalovaly, ale rychle odklusali a začali být klidní jako beránci.
Začali sjíždět kopeček, byly tu samé lány luk a odlehlých palouků, obklopenými stromy. Před nimi se začala prostírat cesta, dlouhá jak věky této země. Po hodině cesty už začal les, malý a krátký, jak bylo vidět z kopce.
„Co to je za les?“ zeptal se Grom Elóry.
„Toto je nejznámější hvozd, co je v Thalii, mimochodem Druidie. Zdá se malý, avšak když tě pohltí jeho kouzlo, zdá se to jako deset mil, možná to tak i trvá, ale nikdo to nezměřil a proto na mapách nebývá zobrazen,“ dopověděla kráska, vedle které Grom šel.
