Po obloze, kterou občas prosekla dlouhá bílá stuha meteoru, se pomalu pohybovalo cosi jako družice. Anebo to bylo letadlo? Ať už to bylo cokoliv, Sighvat Torvaldsson nedokázal pochopit, jak civilizace, která dokáže opustit svou rodnou planetu, nedokáže vyrobit mobil, který není k ničemu, jakmile trochu zaprší, nebo jakmile člověk zajede do mezery mezi dva kopce. Sighvat měl tu smůlu, že se do jedné takové dočasně nastěhoval, a mohl na něm leda hrát hada. Takže teď tady stál jako blbec na kopci, kousek od zaparkovaného auta, neustále si opakuje, že se nemá moc hýbat, aby signál zase neztratil, a Chris Kaminski na druhé straně zase sedí zády opřený o zábradlí někde ve tmě u zábradlí na horní palubě, kde se slejzají všichni, kdo by si rádi někam zavolali.
Chris zněl strašně; v telefonu se hlas zkreslí, ale Sighvat si ho dovedl představit, jak tam sedí na schodech, kolem očí zarudlých z celonočního koukání do modrobíle svítící obrazovky vrásky, jak je pořád mhouří, protože věčně nenosí brýle, bolí ho hlava, protože v noci vypije tak litr kafe, aby neusnul, pak do sebe nasype aspirin a prášky na spaní, aby vůbec usnul, ráno další kafe, aby se zase byl schopný probudit, a díky tomu všemu se ještě navíc každou chvíli do něčeho majzne. Další poloviční magor. Sighvat mu nic nevyčítal; byl poslední dobou magor už úplnej, kam se hrabou Chris a ostatní dohromady.
„… půjčil jsem si od dcery paní domácí knížku na oddech,“ řekl Sighvat. „A víš, co bylo první, co jsem přečet? Keltové měli představu, že je tenhle svět a svět v podzemí. A jsou takový místa – říká se jim sídhe – co se jimi dá do toho Jiného světa vlézt, když se tam připleteš jednou za půl roku. Vylejzaj jimi daoine sidhe ven na svět. Já vážně myslel, že už magořím, ale fakt to tam bylo.“
Chris se na druhé straně rozesmál. Byl to zvláštní zvuk; Chrisův zastřený, chraptivý hlas, a ještě ke všemu ve spojení s únavou. „Ale stejně musíme zjistit, proč se to votvírá zrovna teď.“
„Erupce na Slunci.“
„Na Měsíci. Tady jsou dvě ráno. Ale dobrej nápad, budem tomu tak říkat.“
„Ty ses náhodou do Jiného světa ještě neprošel?“
„Kupodivu ne.“
„Tak tomu tak říkat nemusíme.“
„Ale můžem. Jseš na Britskejch ostrovech a máš je tam.“
„Jinak jsou všude.“
„Vadí to?“
Sighvat pokrčil rameny, ačkoliv Chris na druhé straně zeměkoule tohle asi neuvidí. „Mně nevaděj – mimochodem, už jsem potkal tak dva lidi, co je obcházeli, a to jsem jim nic neřek. Tobě jo?“
„Jo. Musím je vobcházet.“ Chris na druhé straně vyprskl smíchy. „Já už mám dost. Dostal se nějak k těm mapám z NASA?“
Zpoza keře tiše vyťapkal velký černý pes s plyšovými chlupy na uších a nevinným kukučem, zanechávaje na sebou větší stopy, než by člověk čekal. Sighvat otevřel zadní dveře a štěně skočilo dovnitř a lehlo si na sedadlo. Auto se zahoupalo.
„Benny mi to odfaxoval do města. Proč?“
„Co to bylo?“
„Ale nic, pouštím drobečka do auta. Nepamatuješ si náhodou na ty spojnice, jak se tam objevovaly ty kruhy v obilí a druidové si tam stavěli svatyně?“
„Stonehenge a spol. jsou čistý jak slovo boží – jasně, že už to někoho napadlo. Je to jen na březích.“
„Divný.“
„Jo, divný. Bychom si měli máknout, aby to divný nebylo.“
Měsíc se právě zmenšoval z úplňku do třetí fáze; množství studeného bledého světla ale stačilo na to, aby se mohlo rozprostřít po vlnách oceánu až kamsi k obzoru jako živoucí symbol pomíjivosti světa, neustále v pohybu, nikdy se nezastavující. Bylo bezvětří a hladina se zdála klidná a neškodná, ale Sarah Chandrasekhar věděla, jak dokáže moře běsnit; výletní jachta s roztrhanými plachtami a dvoumetrovou dírou na pravoboku nebyla podle místních první ani poslední, která se sem doplazila, popř. byla dotažena. Pohled na klidný oceán ji znepokojoval. Ticho před bouří. Bouře ji fascinovala a děsila zároveň, často trávila bouřlivé noci u okna, které se ale nikdy neodvážila otevřít, a než usnula, vždycky zatáhla závěsy. Byla to jedna z mnoha věcí v jejím životě, o kterých nikdo jiný neví. Kdo ze všech lidí na světě nemá svá malá tajemství?
Nebylo už zrovna teplo. Od oceánu se hnal studený vítr, nadouval jí bundu a sem tam rozhoupal nějakou zakotvenou plachetnici. Jednou zvedl slanou vlhkost z hladiny a vtiskl ji Sarah na rty. Bundu si nechala rozepnutou, tohle bylo oproti Rumunsku ještě neobvykle teplé počasí. V tom se nelišila od místních; vlastně se od nich na první pohled nelišila vůbec. Přitom, jaké směska národů tady žije, by asi dlouho hledala osobu, jejíž vzhled se dá označit za exotický.
Olízla si slané kapičky ze rtů. Mořská voda chutnala odporně, to věděl každý obyvatel Sydney a asi i celého východního pobřeží. Ne nadarmo se o nich říkalo, že umí plavat pomalu dříve než chodit. Sarah doma patřila k dobrým plavcům; a totéž o sobě prohlásila, když s novými známými poprvé vyrazila na pláž, ale pak ji všichni včetně něčí jedenáctileté sestřičky nechali dost daleko za sebou. Ještě teď, po čtyřech měsících, jim nestačila. A věděla, že jí bude trvat dlouho, než je dožene – pokud vůbec. Čtyři měsíce, třetina roku… nečekala, že to uteče tak rychle. Začátky moc příznivě nevypadaly. Divže se neotočila a nejela zpátky do Rumunska. Měla s ní jet kamarádka, která málokdy vytáhla paty z rodného města a k té radikální změně ji přiměl až rozchod s klukem po čtyřech společných letech. Sarah mohla čekat, že si to rozmyslí skoro na poslední chvíli. Ale prostě s tím nepočítala. Sice nemusela stornovat její letenku, protože ty ještě neměly koupené, ale nájem, o které by se dělily, pro ni narostl na neúnosnou míru. Naštěstí se jí povedlo po internetu narychlo sehnat ubytování na koleji. Počáteční obavy ohledně koleje byly naprosto liché, zato o práci platil pravý opak. Sarah nepatřila k těm, co se snadno vzdávají, a tak její tažení centrem města dopadlo dobře – díky sousedce z koleje sehnala místo prodavačky v jednom butiku.
Ohlédla se; v přístavních putykách se sem tam ještě svítilo, což ale člověku neposkytne přibližný odhad času, protože zavíračka se tady měnila v závislosti na počtu hostů, kteří v ní ještě byli ochotní utrácet. Samozřejmě, že věděla, kolik je hodin, za ty roky, co nenosila hodinky, už jí stačil jeden pohled na nebe. Nebylo jí to k ničemu, když chtěla stihnout poslední noční linku, ale vzhledem k tomu, že mezi poslední noční a první ranní linkou je rozestup necelé půlhodiny, jí odhad, že je něco mezi druhou a třetí ráno, stačí bohatě. Na kolej jezdí autobusy celou noc.
Kolem prošel nějaký muž a zmizel v menší plachetnici; ještě předtím se po ní ale ohlédl. Mezi stíny lodí se osamělá dívka v sepraných džínách vyhrnutých pod kolena a ještě vybledlejší bundě přehlédnout nedá.
Něco kolem dvou, možná půl třetí. Jak dlouho tady už je, deset, dvacet minut? Když se Trisha zvedla s tím, že jde zkontrolovat teleskop, bylo něco před druhou. Cesta sem jim zabrala asi tak pět minur… ale že se Trisha zvedne od své milované hračky a začne se po ní shánět, to v nejbližší době určitě nehrozí, a shánět se po ní nebudou ani přátelé rozložení ve společnosti flašek a cigaret na pláži, kteří zase znají Trishu.
Rázně se obrátila zády k oceánu a rychlými kroky se vrátila zpět na břeh. Přitom si bezmyšlenkovitě vytáhla z vlasů všechny sponky držící pohromadě účes, který jí jedna kamarádka vyráběla asi půl hodiny. Po několika hodinách na pláži už jí beztak začínaly utíkat první pramínky a vítr jim ještě pomohl; Sarah se nijak moc nesnažila to spravit, ne že by se jí to nelíbilo, jen se necítila dobře s jakýmkoliv účesem. Vždycky nosila vlasy volně rozpuštěné, přestože jí jejich délka občas trochu překážela.
Pokračovala po pláži kolem zátoky, přešla místo, kde kotviště končilo a pláž přecházela v kamennou hráz, a přelezla hromadu velkých balvanů, kde nad nezřetelným tmavým přístrojem na stativu pořádně zapíchnutém do mezer v hrázi klečela mladá žena v černém tričku a sukni. Ve tmě mezi těmi balvany skoro ani nešla vidět. „Je to dobrý,“ řekla, aniž se podívala nahoru. „Nebudu s tím hejbat, jestli se nezvedne moc velkej vítr, písek mi do toho nevleze… pitomej Měsíc… světelný znečištění hadr, ale lepší flek nenajdu… tam vzadu je ještě jeden, ale neuvidím na teleskop… leda kdybych vyjela za město. Dneska tak možná stopem. Už se vidím, ve dvě v noci.“
„Ale vždyť ty meteority jsou vidět i pouhým okem,“ namítla Sarah, ačkoliv jí bylo jasné, že Trisha jen rezignovaně protočí oči a omete z čočky písek. Ačkoliv se to na první pohled nezdálo, byla o rok mladší než Sarah a právě studovala posledním rokem místní univerzitě. Pocházela z nějakého menšího města ve vnitrozemí a bydlela v pokoji hned naproti Sarah, přesněji řečeno dívce, která ve skutečnosti bydlí o patro níž u svého kluka.
„Příště vylezu na střechu,“ řekla Trisha a prohrábla si vlasy. Před pár týdny si je zase barvila, tentokrát na modročerno, a zašla k Sarah, aby jí otřela zbytky barev z kůže na týle; v zimním semestru je měla kaštanové s brčálově zelenou ofinou a předtím v létě odbarvené na popelavou blond, což už Sarah znala jen z vyprávění.
„To ti věřím.“ Trisha byla schopná kvůli dobré fotografii vylézt úplně kamkoliv, včetně mírně nakloněné střechy šestipatrové koleje. Nově přijatí vrátní měli ze začátku snahy ty bláznivé fyziky vyhánět, ale časem to vzdali.
Odkudsi z druhé strany skalisek se k nim donesl výbuch smíchu.
„Jak dlouho to budeš exponovat?“
„Lítaj celou noc a ta má ještě tak tři hodiny… plus ty tři, co to tady mám… tak šest. Myslím, že je to v pohodě… jestli chceš, klidně už běž a vyřiď Rockymu, ať kouká pod nohy, protože ještě raz se mi přerazí vo teleskop…“ zvedla hlavu od okuláru, zamrkala a promnula si pravé oko, „… tak mu přerazím trojnožku o hlavu.“
„Já na tebe počkám.“
Trisha se uchechtla. „O mně se bát nemusíš… i úchylové mají vkus…“ cosi přetočila na stativu, shýbla se a chvíli prohlížela nohy, jestli jsou všechny zabořené stejně, jako předtím, protože jinak by snímek mohla ráno vyhodit.
„Ne, já se fakt zpátky neženu, to bych s tebou ani nešla sem.“ Sarah si odehnala z obličeje pár tmavých pramenů, které jí tam zafoukal vítr. „Právě spadla další hvězda.“
Irská studentka zvedla hlavu, dlouze se na ni zadívala, ale neřekla nic, chvíli cosi dělala dole na jedné noze a pak se zvedla a v bezpečné vzdálenosti od přístroje si oprášila kolna. „Tak, jdem.“
Šly asi metr od sebe; Trisha si udržovala větší odstup, než na jaký byla Sarah zvyklá od místních. Asi za to mohl její původ; Angličani jsou národ všeobecně známý svou rezervovaností. Jestli je to pravda, se Sarah nikdy nepřesvědčila; strávila sice po maturitě pár týdnů ve Walesu, ale Trishini rodiče pocházeli ze severního Irska a ne z Anglie.
„Nevíš, kolik je?“
„Nenosím hodinky.“
„Vítej v klubu.“
„Postřeh.“
„Ale ty by ses mě taky zeptala.“
„Neříkám, že ne.“
Trvalo jim asi pět minut, než došly k skupince mladých lidí rozložené v písku; všichni leželi na zádech a hleděli do nebe na padající hvězdy. Sarah zalehla do mezery mezi Sharou a Rockym – Sharon Levine bylo dvacet, její matka vlastnila butik, kde Sarah pracovala, otec byl právník. Měla od přírody krásnou vlnitou kaštanovou hřívu, teď schovanou v kontrastně kovově šedém skřipci. Vypadala bezchybně jako obvykle – perfektní make-up, dobře sladěné oblečení a vlasy se jí leskly jako z reklamy na zaručeně nejlepší šampón. Péčí o sebe trávila i několik hodin denně, když se počítají každodenní kolečka kolem zálivu (jakmile se ochladilo, pořídila se permanentku na bazén) a obdenní aerobic. Bylo to pro ni stejně samozřejmé jako pro Sarah nepochopitelné. Ale ne že by nikoho takového nepotkala i doma. Lidé jsou stejní všude na světě. Zato Rocky byl opravdu případ sám pro sebe – o něco mladší než Shara, bydlel v bytě s třemi podobnými exoty a všeobecně se o něm nevědělo, že v noci chodí sprejovat všude možně, jen ne na legál.
Trisha sebou plácla do písku někde na kraji. Vedle zašplouchal obsah láhve, ze které se někdo vleže napil.
Hvězdy padaly. Míhaly se nebem jako dlouhé svítící pás a zhasínaly, droboučké částečky komet se stužkou v zádech se ženoucí shořet do zemské atmosféry. Zdálo se, že všechny vylétají z jednoho místa na nebi – Trisha říkala, že se podle toho nějak jmenují a že jde o zkreslení, něco s lomem světla a perspektivou. Na jejím nočním snímku budou kroužky hvězd otáčejících se kolem nebeského pólu protínat jejich světelné stopy. Sarah už takový snímek jednou viděla, kdysi v jedné knize.
Obrátila se k přenosnému teleskopu u hrázu, zastíněnému proti světlům z nočního města. Viděla jej jen jako odlesk měsíčního světla na kovových nohách stativu, a…
… vpravo od něj se na hrázi míhal nějaký temný stín.
„Trisho. Někdo se ti motá kolem teleskopu.“
Žena v černém se vymrštila a upřela pohled k hrázi. „Blbost. Nikdo tam není.“
„Hned nahoře, vpravo od stativu. Podívej se.“
Trisha přimhouřila oči. „Já tam nic nevidím…“ Baterku s sebou nikdo neměl, stačilo měsíční světlo.
„Já se tam radši jdu mrknout.“
„Dobře… dík.“
Sarah se ani neobouvala a rozběhla se k teleskopu. Písek ji studil a když šlápla na ostrý šutr, napadlo ji, že se asi měla obout. Někdo tam pořád ještě je, copak ona to nevidí…? Tmavý stín, přímo nad místem, kde před necelou půlhodinou klečela Trisha… Nespouštěla z něj oči, dokud nedoběhla až k hrázi. „Hej!“ vykřikla, aniž se dočkala nějaké reakce, a to ji musel vidět, stála asi tři metry od něj.
Bylo to divné. Nevěděla přesně, co, ale bylo to… zvláštní. Zamrkala a prohrábla si vlasy.
Stín byl pryč.
To snad není možné, proletělo jí hlavou, když volnějším krokem došla až k teleskopu. Nemohl si přece jen tak zmizet, vždyť i jí trvalo pár vteřin, než hráz přelezla. Někde tu ještě je, asi skrytý za některým z těch balvanů, kdovíproč nechce být spatřen…
Stoupla si na místo, kde jej před chvíli viděla, a rozhlédla se.
Byl to blbý nápad.
Něco se stalo; někam se propadla, ale jen napůl. Pořád stála vedle Trishina teleskopu na pláži a v dálce leželi v písku její přátelé, odlehčovali flašky, kouřili a koukali na padající hvězdičky. Ale hladina oceánu vyskočila asi metr nad ni a pravou nohu jí až po koleno uvěznilo skalisko porostlého čímsi zeleným. Trhla sebou, skála ji strhla zpět a pocítila odpor vody a mokrý chlad nad kůži. Nemohla se nadechnout, nemohla se pohnout…
Zalapala po dechu a ze rtů jí unikl přidušený výkřik. Pootočila přitom nohu uvězněnou ve skalisku strmě se zvedajícímu z vody – to jsou tak tři metry nad hladinu – a pár ostrých výčnělků ji bolestivě poškrábalo na holeni. Kdyby si dokázala uvolnit pravou nohu, hravě by vylezla nahoru… ale ne, tady žádné skalisko není, je tam přece pobřeží, zídka a za ní silnice, tohle je jen přelud, to se mi jen zdá… hrábla rukama do vody a přepadla dopředu. Jedním loktem narazila na kámen. Bylo to pryč. Stejně náhle, jako to přišlo.
Sarah sykla bolestí a zvedla se na loktech. Jeden ji velmi reálné zabolel. Posadila se a přitáhla si kolena k tělu. Pryč. Bylo to pryč. Panebože.
Chvíli zůstala sedět a cítila, jak se jí chvějí rty. Bylo to tak skutečné… až moc… jak se pozná halucinace? Blázen přece neví, že je blázen, ne? Neuvědomí si hranici mezi reálným světem a tím ve své hlavě… jako teď já…
Snad po pěti minutách se zvedla a vrátila se zpátky k ostatním. Písek se jí přitom nepříjemně lepil na nohy, zase si je bude muset opláchnout, ale to asi všichni… zapnula si bundu, ale moc ji nezahřála. Kdyby si sundala, asi se dočká stejného efektu. Snad se na ni v tu chvíli nikdo nedíval, to by i ožralí pochybovali o její zdravém rozumu – taky když ji znají jen čtyři měsíce a prakticky toho o ní moc neví…
„Říkala jsem ti, že tam nic není,“ přivítala ji Trisha a otočila hlavu k ní. „Co se ti stalo?“
„N-nic,“ vyrazila ze sebe Sarah, sundala si bundu a rozložila ji do písku. Nějak už v tom bledém světle přestala sví –
„Tys sletěla z hráze, že?“ ozval se George, vrazil flašku do písku a posadil se. „Jseš celá?“
