|
|
Pokoj byl naplněný tichem a temnotou. Ani za jeho okny tomu nebylo jinak; z tmavého nebe nezářila jediná hvězdička, která by ji mohla zaplašit. Prostě zataženo. Noc zadusila svým pláštěm veškerý ruch a život, který kolem panoval během vlády dne. Zato probudila jiné tvory, jejichž bytí provázelo číhavé ticho a fakt, že pokud je mělo něco tu čest zahlédnout, nestačilo se začít bát. Ti větší z nich zpozorněli, když se země rozezněla rytmickým dusotem. Jakmile se ale zvuk přiblížil, začali se stahovat. Nemuseli vidět, vycítili co mají před sebou dřív, než stihli zaútočit a udělat tak největší chybu ve svém životě.
Do ticha ztemnělého nádvoří se zařízl klapot koňských podkov, následovaný měkkým žuchnutím seskakujícího jezdce.
Když dorazil i jeho společník, našel tam jen slabě oddechující zvíře.
Chodba prázdného domu ožila rychlými kroky, jejichž dunění vyvolalo malé zemětřesení a chvilku paniky v rodince švábů žijících pod podlahou. Než se však stačili dát na chaotický útěk, přelétla jim tmavá postava nad hlavami a zmizela na širokém schodišti.
Levigär rozrazil dveře, až narazily do zdi a zase se zabouchly. Zuřil. Jeho tvář si zachovávala kamenný výraz, ne nepodobný tvářím soch stojících v zdivočelé zahradě. Tenhle zdánlivý klid však neubíral nic ze vzteku, který mu plál v nitru.
Sevřel ruce na měkkém opěradlu jednoho z křesel a se sklopenou hlavou nechal noční ticho, aby mu trochu zklidnilo dech. Chvíli zůstal stát jako další z mnoha stínů v pokoji.
Když se dostatečně uklidnil, přelétl tmavýma očima po místnosti. Noc mu nedovolovala nějakou podrobnější prohlídku, nicméně on to tu znal dokonale. Několika úsečnými kroky došel k nejbližšímu svícnu a sevřel knot tlusté svíčky ve své dlani. Chvíli jej podržel, než prudce otevřel prsty. Ohnivý jazyk vyšlehl vysoko nad hřbet jeho ruky a v mžiku strávil zbytek vosku. Zbyla po něm jenom malinká bublající loužička na očazeném podstavci.
,,Neměl bys to dělat u těch závěsů."
Levigär se otočil. Vedle dveří stál Kern a rukou přejížděl po díře ve stěně, kam se zakousla klika.
Nepřekvapilo ho, že vlkodlaka neslyšel přicházet.
,,Myslíš, že se nedokážu kontrolovat?" zeptal se tiše. ,,Že bych to tu mohl podpálit?"
Kern mlčel, tak přešel k oknu a zapřel se rukama o parapet. Stejně, jako to vždycky dělával jeho mistr. Sotva si to uvědomil, ucukl, jako by se spálil. Hned si v duchu za tu přemrštěnou reakci vynadal. Nicméně ruce tam znovu nepoložil. Místo toho se otočil a opřel se o okno zády, s pohledem upřeným na zem, kterou stejně neviděl.
Když se ticho protahovalo, ozval se opatrně Kern.
,,Tvrdil jsi, že sněm je kupa starých bláznů. Nemáš je rád. Nikdys neměl."
Levigär zvedl hlavu. ,,Nesnáším je," syknul. ,,Ale to není důvod, abych je nechal se mnou takhle vytírat."
Poznámku, že stejně se chová on k ostatním lidem, si Kern nechal moudře pro sebe.
,,Dvanáct let jsem musel poslouchat, jak mi můj drahý mistr Geltar pořád omlacoval o hlavu, že mě přijal jenom díky otcově postavení. Nehodlám snášet dalších dvacet let, kdy si o mě budou čarodějové otírat boty, než se mě uráčí vzít na milost." Levigärův obličej se stáhnul do opovržlivého šklebu. ,,Dvanáct let ve společnosti starého blázna a - " Levigär se odmlčel a střelil pohledem po Kernovi.
Ten stále uhlazoval popraskanou omítku, ale podle napjatého postoje mu neuniklo ani slovo.
,, - a jeho posměšných komentářů," dokončil s nepatrně pozvednutými koutky úst. ,,Můžeš mě tu nechat. Chci si trochu - popřemýšlet," požádal ho.
Kern odešel, slyšel toho dost. I toho, co se skrývalo mezi řádky.
Jakmile utichl zvuk jeho kroků, opustil pokoj i čaroděj. Jeho kroky směřovaly do druhého patra, k místnosti s obrovskými okny beze skla. Na první pohled se zdála být prázdná. Jediným oživením holých stěn bylo nevelké zrcadlo, pověšené naproti dveřím. Levigär poslepu odtáhl jemný závěs, který ho zakrýval a položil svou dlaň na jeho hladkou plochu. Od prstů se mu ihned začaly šířit drobné vlnky.
,,Ukaž mi, co chci vidět," zašeptal. Hladina vody, natažená mezi dřevěným rámem se zachvěla. Než se Levigär podruhé nadechl, přinesla mu obraz.
|
