Mísa na polévku se Emě líbila. Z bílého porcelánu, zvenčí i zevnitř zdobená pestrobarevným dekorem. Ty obrázky Ema milovala. Ptáci a tropické rostliny, prales a tygr a slon. Mísa, do jaké by si taková malá holčička mohla ukládat bonbony, nebo z ní jíst kaši ozdobenou lentilkami a marmeládou.
Jenže mísa byla dědova. Nikdo jiný z ní nesměl jíst, to poručila máma. Protože děda byl nemocný.
Tak sedával u stolu, v míse polévku, před sebou bobulky prášků ještě pestrobarevnějších, než zdobení nejhezčí mísy na světě. Napřed zkrabacenými ústy sezobal prášky. Když je zapil, vzal do třesoucí se ruky lžíci a začal jíst polévku.
Ema ho kradmo pozorovala. Připomínal jí opičáka – vrásčitá tvář, malé lesklé oči, zapadlé hluboko v důlcích. Téměř lysá hlava.
Zaměřila se na jeho ruce. Skoro průsvitná, podivně suchá kůže. Modré žíly, vystupující ven. Dědovy ruce připomínaly novorozené myšky, třesoucí se, pištící cosi, co vyvolává soucit smíšený s odporem.
Vzpomněla si, jak ji těma rukama občas hladí po vlasech a stařeckým hlasem šeptá cosi o sladké holčičce. Zachvěla se a krupičná kaše jí zhořkla v ústech.
Odstrčila od sebe talíř a vstala od stolu.
„Bolí mě bříško,“ řekla na mámin nesouhlasný pohled.
„Tak si běž lehnout, přijdu ti pak změřit teplotu.“
Dobře. Než odešla, podívala se Ema ještě jednou na dědovu mísu. Životem kypící džungle jakoby vadla pod dotekem jeho rukou.
Studené ruce smrti.
Ema si pomyslela, že s tím musí něco udělat.
Tatínek nějak není ve své kůži, napadlo Jáju, když podávala večeři. Je bledší než obvykle a nějak víc se mu třesou ruce.
Znepokojením se roztřásly ruce i jí samotné, takže když nandávala polévku do talíře malé Emy, rozlila ji po ubruse.
„Jé, já jsem ale nešika!“
„To nic, mami, já to utřu,“ Ema vyskočila od stolu a hrnula se do napravování škod.
Jája se posadila a zavrtěla hlavou. Viděla tátu, jak se hrbí nad talířem a Emu, pobíhající kolem.
Něco se tu dělo. Táta vždy vypadal svěže na svých pětaosmdesát let. Nyní se zdálo, že překročil stovku a chystá se umřít.
A Ema… zadumané, tiché dítě, víc času trávící ve své fantasii, než ve všední realitě. Až do dneška. Dnes je samý úsměv, samá ochota.
Zamyšleně donesla k ústům lžíci s polévkou. Mezitím se už Ema naproti ní posadila a pustila se také do jídla. Lžíce starého pána dávno cinkala o okraje nádherné porcelánové mísy, na niž nedal dopustit.
Památka z cest, tvrdil, když ji tehdy přivezl z ČLR.
Měla by stát na polici, za sklem, a vzbuzovat závist návštěvníků, ale táta trval na tom, že z ní bude jíst.
Při tom vzpomínání se Jája musela usmát. Kolikrát tátovi říkala, ať ten skvost nechá ve vitríně, že stačí špatný pohyb a porcelán je křehký, bude po všem… při mytí nádobí se cítila, jakoby měla restaurovat Monu Lisu.
„Ne, je to nádobí a nádobí je od toho, aby se z něj jedlo,“ trval táta na svém.
Realista a materialista. Přesto ho Jája milovala.
Cink, teď se mu smekla ruka a polévka vyhrkla na stůl. Jája sevřela rty, ale neřekla ani slovo.
Jsou holt dny blbci.
Otřela tátovi bradu a ruce, uklidila pobryndaný ubrus a setřela polévku z parket. Ema se už nenabídla, že pomůže, seděla na své židli a dívala se zvláštním, potměšilým pohledem.
Jája odvedla tátu do jeho pokoje, převlékla ho do čistého. Znepokojilo ji, jak má chladné, zamodralé ruce a nohy. Celý se chvěl.
„H-h-holčičko,“ vypravil ze sebe. „M-m-moc mě to m-m-mrzí.“
„To nic, tati, to se stane každému,“ řekla Jája. „Nechceš si lehnout? Zapnu topení. Musí ti být zima.“
Táta kývl, mluvení mu dělalo čím dál tím větší potíže. Uložila ho do postele a přikryla dvěma peřinami.
Vzpomněla si, jak on totéž dělal pro ni, když byla malá a potřebovala se vypotit z rýmy. Začaly ji pálit oči. Táta vypadal tak bezmocný, hubený a křehký pod těmi pokrývkami, jeho tvář se ztrácela v bělobě povlečení, téměř stejně bílá. Vyčerpaně zavřel oči.
Na okamžik se Jáje zazdálo, že je táta mrtvý, že jeho dosavadní život byla iluze, jakási setrvačnost těla a teď, teď i ta skončila. Naklonila se k němu, žaludek sevřený strachem – zaslechla lehký, mělký dech stáří.
Sevřelo se jí hrdlo, další vzpomínka: táta v kostkované košili zastřihuje na zahradě stromky, podzim, čistá obloha, zima. A on vypadá silný a nesmrtelný jako bůh v jabloňovém sadě.
Jak dokáží léta pokřivit a zkazit i to nejkrásnější. Stařec, který se nedovede najíst, aniž by se pobryndal a který nedá dohromady víc jak tři slova….
To není, on, to není táta, ten silný chlap, co vypadal jako pevná opora v časech, které se zdály věčné!
Potichu odešla a zavřela za sebou dveře.
Třetí den marné námahy. Ema se zamračila. Musí se přece něco stát, nakonec musí dojít úspěchu. Jen vytrvat… jako v pohádkách. Úkoly nemusí být lehké a krátké.
Čekala, až máma odejde nakoupit. Krátila si čas stavěním věže z kostek. Taková roztomilá zábava…
Ema se při ní nudila, ale nedávala to najevo.
Vytrvat!
Máma se na ni usmívala, když zvedla na chvíli oči od pletení. Zase vyráběla svetr pro dědu.
Emě se zúžily oči, když na to pomyslela. Raději se otočila, aby jí máma neviděla do tváře. Je to přece hrozné, ona dělá, jakoby děda byl víc, než její vlastní dcera!
„Mami,“ ozvala se po chvíli, když si byla jistá, že to dovede říct dost nevinným hláskem. „Mami, umře děda?“
Ticho. Mámě upadly pletací jehlice, oka rozpleteného svetru z nich sklouzla.
Pak máma zakoktala: „A-a-le… jistě, jednou… Všichni jednou umřeme, miláčku.“
„Já taky?“
„I ty. Ale to bude až za hodně dlouho, nemusíš si dělat starosti.“
„Ty taky umřeš?“
„Jo, ale... Hele, ale teď už musím jít, jinak mi zavřou v obchodě. Buď tu tu chvíli hodná, jo? Nedělej rámus, děda spí.“
„Koupíš mi lízátko?“
„Jo,“ máma se co nejrychleji vyšmrdolila z pokoje, k Emině spokojenosti.
Bylo jasné, kdo vyhrál tuhle bitvu. Ema počkala, až za matkou zapadnou dveře a pak se vydala vyhrát válku.
Vplížila se do dědova pokoje, opatrně vytáhla šuplík u stolu, kde si schovával léky. Jukly na ní barevné krabičky a miska s pilulkami, přichystanými na večer.
Pohlédla ostře na dědu, zdálo se, že spí. U něj se to dalo těžko rozeznat, dýchal pořád stejně a vypadal jako mrtvola. Ne, že by Ema nepoznala mrtvolu, viděla jich spoustu, ve filmech, na které se občas dívala máma. Ema dělala že spí, ale potají je sledovala také.
No, a děda byl skoro totéž. Voskovitě bledý, oči zapadlé hluboko v očních důlcích, rty bezkrevné a tenké, nos špičatý, vyčouhlý. Figurína z televizního hororu, nic víc.
A klidně si dovoluje jíst z nádherné džunglové mísy, která by měla patřit nějaké holčičce – třeba Emě!
Tři z pěti dědových prášků byly dvojbarevné podlouhlé tablety. Ema dávno zjistila, že se dají rozdělit a zase slepit trochou klihu. Děda to nepoznal, jemu všechno chutnalo stejně, jednou si na to sám stěžoval.
Vysypala tu trochu jemného prášku z všech tří tablet a místo něj dovnitř nasypala cukr. Ať si děda osladí život.
Slepila spáry a uklidila prášky zpátky. Ještě smetla pravý lék ze stolu, hodila ho do koše. Pečlivě si pak v koupelně umyla ruce. Věděla, že některé léky můžou být jedovaté, když je člověk nepotřebuje. Máma ji varovala, hned jak se k nim děda přistěhoval.
Podívala se na hodinky s Mickey Mausem. Dostala je od dědy k vánocům, už před dvěma roky. Kdyby děda nebyl hloupý a dal jí raději džunglovou mísu, tak by teď neměl problémy.
Zachichotala se jako pohádkový skřítek. Máma se pomalu bude vracet z nákupu, ale Ema vždycky stihne všechno udělat včas.
Ema je šikovná.
Když Jája přivlekla domů nákup, seděla Ema na tomtéž místě v dětském pokoji a přestavovala už nejméně po sté věž z kostek. Jája si pomyslela, že dítěti s takovou fantasií by nejspíš ke hraní stačila i pověstná špulka od nití.
Usmála se a potichu na Emu zavolala.
Holčička se jí vrhla do náruče a zabořila jí hlavu do svetru na prsou. Z jejích vlásků voněl heřmánek.
„Koupila jsem ti to lízátko,“ řekla Jája.
„Jó, ty jsi zlatá mamka!“
„No jo, no jo, je to jenom lízátko.“
Malá se ale chovala, jakoby dostala perlový náhrdelník. Poskakovala kolem Jáji, když nesla tašky s nákupem do kuchyně a pak pomáhala vybalovat a uklízet.
„Budem se dívat na M.A.S.H., že jo!“
„No jasně,“ kývla Jája. „Ale budeš mít v pokoji hezky uklizeno.“
„Jo,“ Ema sebou mrskla a jala se skládat kostky do krabice.
Jája si zapnula rádio a dala se do vaření večeře.
Později se zašla podívat na tátu. Zděsila se, když viděla jeho tvář. Vyvstávaly na ní kapky studeného potu, otevřené oči bloudily pohledem po stropě. Rty se chvěly.
„Tati,“ přisedla k němu. „Nechceš zavolat doktora?“
„Hmmm n-n-ne,“ zamumlal. „Je to d-d-dobrý.“
„Prosím tě, vždyť vidím, jak na tom jseš. Já zavolám doktora.“
„Ne!“ překvapivě se vzchopil, hmátl po její paži a posadil se. „Chci jít na… na… na večeři!“
„Jo, dobře,“ Jája stěží zadržovala slzy.
Pomohla mu do kuchyně a usadila ho ke stolu. Pak před něj položila jeho talířek s prášky, pečlivě zkontrolovala, zda jsou všechny.
Podala mu sklenici vody a sledovala, jak prášky zapíjí. Polil se vodou, ale jen trochu. Jája si oddechla a začala nandávat jídlo.
„Večeře,“ zavolala, když i tátovu mísu naplnila zeleninovou polévkou.
Ozval se dupot a Ema vběhla do místnosti jako splašený kůň. Posadila se na svou židli, věnovala Jáje nadšený úsměv.
„Dobrou chuť,“ zahlaholila.
„Dobrou chuť,“ řekla Jája a opatrně se posadila.
Znovu, jako už při obědě, těká očima z táty na dceru. Zdálo se jí, že si spolu domluvili nějaký vtip, jehož smysl jí uniká. Něco jako: pojďme, zmateme naši Jájinu, bude prča!
Jenže to není možné. Už proto, že Emě jsou teprve čtyři roky a proto že tátovi je pětaosmdesát. Ne, nemohli se na ni umluvit a tím hůř, protože co se to tu pak, proboha, děje?
Ema se usmívá, hltá ovesnou kaši a vůbec se zdá, že natáčí reklamu na zdravý životní styl. Táta se ohýbá nad stolem, chrčí, dáví se.
„Táto,“ vykřikne Jája a vrhne se k otci, právě když se začne kácet na svou mísu s polévkou.
Tvář má rudou a jako napuchlou, takový rozdíl od předchozí bledosti, Ema hystericky vřeští, nedá se poznat, jestli radostí
radostí?Proč, proboha, radostí?
nebo strachem.
„Tati,“ Jája ho objímá a tiskne k sobě, tolik touží, aby její obětí opětoval, schoval ji v náruči a ujistil, ji, že je v pořádku, „tati, prosím… Emo, sanitku, honem, zavolej záchranku, sakra, dělej!“
Ema běží do předsíně, náhle tichá a umírněná. Oči má vykulené a ve tváři provinilý výraz. Snad se stydí, že prve tak ječela.
Konečně se to povedlo, myslí si Ema.
Pokouší se usmát, slavit vítězství. Jenže je skleslá a neví co s tím. Po schodech dupou dva lidé od záchranné služby, máma v kuchyni drží v náručí tuhnoucí dědovo tělo a doufá, že je naživu.
A džunglová mísa je volná, stejně jako bude zanedlouho volná i mámina náruč. Jen a jen pro Emu.
Tak by to přece mělo být. Lásku hodné mladé maminky si zaslouží víc roztomilá holčička, než nerudný dědek, který nedovede promluvit, aniž by se celý poslintal a vůbec je odporný jako červ ve švestce.
Ema seskočí z předsíňové stoličky, postaví se do dveří pokoje a sleduje, co se děje v kuchyni. Máma pláče, rozmazává si šminky po tváři. Pokouší se dědu vzkřísit, ale i saniťáci, kteří už přišli nahoru, jí to vymlouvají.
„Paní, to nemá smysl, slyšíte…“
„To víte, srdce, a už nebyl nejmladší, nechte ho v klidu. Už to má za sebou. Paní…“
„Nééé,“ zaječí máma a vztyčuje se jako mstivá Erinye, ruce se jí křiví v drápy a Ema vyděšeně ustupuje, „nééé, prosííím!“
Mává rukama, saniťák se ji snaží uklidnit, ona se mu vysmeká a teď, teď loktem zavadila o džunglovou mísu. Třísk, prásk, polévka se rozstřikuje a nádherný džunglový svět se rozpadá na kousíčky pod nohama mrtvého, znamení jeho největšího, posledního triumfu.
Ema se vrhne kupředu, na podlahu, odstrkuje nohy saniťáků, máminy, dědovy, tuhé jako kůly trčící z bahnité vody, shrabává střepy a zraňuje si ruce.
Klečí na podlaze, silné ruce ji zvedají nahoru a z klína jí padají střepy její výhry, její odměny.
