Lurn nedokázal pochopit, co se s ním, u Mawira, vlastně děje. Ještě včerejšího rána byly jeho cíle a myšlenky jasné jako křišťál, že ani křišťálově jasnější být nemohly.
Pronásledoval se svými muži vraha.
Našel ho a zastavil.
Souhlasil se soubojem – a v tu chvíli se všechno začalo zaplétat a zamotávat.
Nyní se nacházel v pusté stepi. Nevěděl, jak daleko se dostal od rodného Anfského kraje, ale měl pocit, že je na opačné straně světa. V hlavě mu hučelo, oči pálily. Měl dojem, že v posledních hodinách jeho mozek spal a s tělem hýbal někdo jiný.
Nevěděl, jak se ocitl v sedle vychrtlého, nízkého koníka se střapatou hřívou, lhostejně klusajícího stále vpřed. Nevěděl, jakým zázrakem se mohlo stát, že rána, již mu zasadil vrah, se zacelila téměř beze stopy.
A nevěděl ani, proč nezastaví koně, co ho nutí stále zvíře pobízet a mířit na východní stranu.
Nebe nad jeho hlavou potemnělo, s nocí přišly černé mraky. Step zahalovala tma.
Lurn zívl. Zvláštní, byl k smrti unavený, ale teprve teď se cítil ve své kůži. Jakési nejasné poutu, táhnoucí se k němu zezadu, ze západu, povolilo, zmizelo.
Zamračil se. Přestal pobízet koně, zasedl. Koník pohodil hlavou a s úlevným zafrkáním zastavil. Lurn sklouzl ze sedla. S nespokojeným výrazem se zadíval směrem, z nějž přijel. Zdálo se mu, že slyší dusot kopyt a vojenské povely freklaniskem.
Kam ho to ti prokletí čarodějové zavlekli? Slyšel zvěsti o nepokojích na ernacké hranici, o freklanských hordách, které tam drancují… tam?
Může Lurn říci tam? Nebo by se spíše hodilo tady?
„Nedopusť to, veliký Mawire,“ zašeptal. „Ial chraň mne pod svými křídly. Něco takového…“
Nebál se. Muž, který bojuje za správnou věc, nemůže cítit strach, ví, že ať se stane cokoli, jeho nesmrtelná duše dojde pokoje a slávy. Lurn se nebál… jen se mu svíral žaludek, na těle vyvstával studený pot a ježily se mu vlasy.
Mám hlad, pomyslel si, a v té myšlence nalezl alespoň částečnou útěchu..
Odstrojil koníka. Deku zpod sedla, páchnoucí koňským potem a plnou chlupů, si položil pod sebe. Zachumlal se do svého pláště a lehl si. Cítil tak strašlivou únavu, že nebyl schopen dál zůstat vzhůru, přemýšlet, čelit nebezpečí, nebo jen prostě vnímat, co se kolem děje. Tak ho hlasy a zvuky z dálky provázely do nepokojných snů.
***
„Toto je smlouva uzavřená mezi králem freklanským, Fargerem Osmým v zastoupení Zagira z Merfenu a králem certhynijským, lardenem Sturnusem z Martilu. Na níže uvedených bodech se obě strany dohodly a zavazují se je dodržovat. Porušení této smlouvy kýmkoli ze zúčastněných může být a bude považovánu za legitimní záminku k vyhlášení války.
Království Freklanu a království Certhynie se tímto zavazují plnit tato ustanovení:
1. Všechny certhynijské vojenské objekty budou k dispozici freklanským vojákům.
2. Freklanským vojákům nebude bráněno v pohybu po celém území Certhynie.
3. Útok na freklanské vojáky bude souzen podle certhynijského práva stejně jako útok na vojáky certhynijské.
4. Certhynijští lardeni, jakož i nižší šlechta a správci měst a vesnic, jsou povinni poskytnout freklanským vojákům veškerou pomoc, podporu a hmotné zajištění.
5. Velitelé freklanských vojsk tímto získávají právo samosoudců, zejména v polních podmínkách, pokud nebude k dispozici civilní soudce certhynijský.
6. Na celém území Certhynie platí od chvíle schválení této smlouvy a od chvíle rozhlášení jejího znění po celém území země výjimečný stav až do odvolání. Z toho vyplývají níže uvedené zásady:
a) Osoby, prohlášené za zločince, jsou zbaveny všech práv a vojáci Freklanu i Certhynie, jakož i civilní obyvatelstvo, jsou povinni je stíhat a pronásledovat všemi prostředky.
b) Tyto zločince lze kdykoli beztrestně zbavit života, za jejich hlavu je stanovena odměna deseti kop certhynijských zlatých, která bude proplacena certhynijským králem Sturnusem.
c) Jde zejména o tyto osoby, obviněné z velezrady: lžikrálovna Stellata čili Viviana, bývalý královský rádce Barden z Iloninu, dále všechni muži ze skupiny tzv. poslů, kteří si sami říkají Vlci.
d) Vojenští velitelé mají právo vynášet hrdelní rozsudky nad těmito zločinci bez nutnosti potvrzení rozsudku správcem územní části.
Podepsáním této smlouvy se Království Freklanu v zastoupení Zagira z Merfenu zavazuje pomoci Certhynii v obraně před útočníky, Certhynie se naopak zavazuje poskytnout freklanským vojákům pohostinnost a zázemí. Platnost smlouvy trvá i po případném pominutí nebezpečí. Smlouva je také potvrzením budoucího přátelství a smíru mezi Certhynií a Freklanem,“ larden Címex, nový zapisovatel Rady, jehož Sturnus nedávno přijal, dočetl. List, který držel v rukou, se chvěl. V sále Rady bylo ticho.
Tento den byl pro Sturnuse významný dvakrát – za prvé konečně dostal do rukou hotovou smlouvu, již se Zagirem dost dlouho projednával. Za druhé zde bylo po dlouhé době všech čtrnáct členů Rady. Kromě mrtvého Cardaminopsise musel Sturnus nahradit dalších šest mužů. Rozhodli se odejít, když Sturnus definitivně převzal otěže vlády. Dovolil jim rezignovat. Dovolil jim odjet z Nomituru na své statky. A podle zpráv, které každého rána dostával od nenápadného mladíka se studenýma očima, už čtyři z těch šesti byli po smrti následkem „nehod“. Nehod, jež by dovedl vysvětlit jen Sturnus sám.
Rozhlédl se po ztuhlých tvářích ostatních lardenů. Pokoušeli se být loajální, věděli, že nastávají těžké časy a kdo se nebude držet při zemi, nakonec narazí. Ale první dojem z téhle smlouvy se jim utajit nepodařilo, ne v první chvíli. Prázdné, bledé obličeje. Co se honí za nimi? Nechuť, hořká nevíra. Popření a pak uvědomění si, že jde o skutečnost. Šok.
Nejhůř vypadal larden Tragulus. Sturnus si vychutnával, jak ten už od přírody brunátný muž ještě víc rudne, přezrává v tváři jako rajče. Rty se mu třásly, celý kypěl potlačovaným vztekem.
„Slyšeli jsme návrh smlouvy, která Certhynii zajistí bezpečí,“ nechal Sturnus rozeznít svůj hlas. „Podle všech zákonů a právních ustanovení ji musí schválit dvě třetiny Rady, aby mohla být podepsána.“
„Ale to je Freklan!“ vybuchl konečně Tragulus. Zdálo se, že jeho tváře po tom výkřiku blednou, že se konečně zbavil nesnesitelného přetlaku.
„Ano, Freklan bude pšítel,“ přikývl Zagir, kterého Sturnus nechal, jako čestného hosta, sedět na místě prvního rádce. „Je tak to špatný?“
„To nejde,“ Tragulus spíš sípěl, než mluvil. Zuřivě gestikuloval a třeštil oči, ale jeho další slova zanikla v bouři , která se konečně strhla. Lardeni vstávali ze svých křesel, dohadovali se jeden s druhým a křičeli na Sturnuse, aby vysvětlil, aby dokázal, aby…
Dvorní ceremoniář se opíral o zeď blízko dveřím a lapal po dechu. Vypadal ochromený, příliš rozrušený, než aby se mohl zdárně zhostit své povinnosti a nastolit klid. Sturnus musel použít zvláště výhružného gesta a pohledu, aby se ten chlapík odpoutal od zdi a jal se utišovat a mírnit rozkdákané lardeny.
„Pánové, ale pánové, klid,“ volal svým velebným hlasem. „Posaďte se, prosím. Tuto záležitost je třeba v klidu projednat… prosím, pánové!“
Na lardeny zapůsobil nejen jeho hlas, jako stvořený k ohlašování velikých událostí, ale i ceremoniářův zjev – uhrančivé oči, vážná, ostře řezaná tvář, úsporné a přesně vypočítané pohyby, kroky, jež by mohly odpočítávat vteřiny do konce světa, ruce vztahující se k nim v gestu prosebném i důstojně sebevědomém. Ceremoniář Algern působil jako dirigent, řídící hudbu bohů, osudová postava, zpovzdálí sledující lidské konání a zasahující ve chvílích nejvypjatějších. Sturnus jej nalezl nedávno, v bordelu na kraji Nomituru, kde dělal vyhazovače a staral se o klid v domě, a na tento svůj objev byl larden patřičně pyšný. Algern sice potřeboval občas postrčit, ale na své okolí působil přímo neuvěřitelně.
Členové Rady se usadili zpět na svá místa a jen jejich znepokojené tváře prozrazovaly, že všechno není v takovém pořádku, v jakém by být mělo.
„Dobře,“ řekl Sturnus, když se ceremoniář stáhl zpět na své nenápadné místečko u dveří. „Chápu vaše rozčilení, přátelé. Myslíte si: jak by bylo možno spojit se s dávným nepřítelem Certhynie-„ konejšivě při těch slovech pokýval směrem k Zagirovi; garvot se totiž zatvářil nesouhlasně a nadechoval se k protestu-„ale já vám říkám: proč právě to neudělat? Neskončí tím snad doba, kdy jsme se museli bát útoku, kdy jsme se museli bát války? Vždyť je přece rozumnější a výhodnější udělat si z nepřítele spojence, než ho třeba porazit a získat tak vratké příměří. Tato smlouva, tato památná dohoda, otevírá Certhynii cestu ke světlejším zítřkům, do dnů a let, když bude země prospívat a žít v míru a klidu.“
„Nevěřím Freklanu,“ ozval se znovu Tragulus. „Máme zkušenosti. Z minula. A smlouva znamená dát Freklanu vojska. Naše vojska. To je špatné. Nechápete?“
Zagir vstal, jeho vrásčitý obličej se stáhl do grimasy, jež snad měla být úsměvem.
„Ne, tak není to,“ prohlásil, „Freklan politika míší ke spojenec s druhé země. Chceme napravit zlou pověsit, co jsme dostali v historie.“
„Ovšem, pokud je váš názor jiný, nikdo vás nenutí, abyste tuto smlouvu podpořili,“ navázal Sturnus a přidal svůj pověstný úšklebek.
V této věci se cítil velmi jistý – nejméně sedm lardenů ho podpoří, u dalších čtyř si byl jistý, že jsou příliš zastrašení na to, aby se mu otevřeně postavili, ale v tajném hlasování mohli samozřejmě zradit. Mezi zbylé tři patřil hlavně Tragulus – na jeho přímočaré a nezáludné uvažování bylo tahle věc příliš složitá a Sturnus předpokládal, že larden bude hlasovat proti. Stále by ale pro smlouvu bylo víc než dvě třetiny. A to znamenalo vítězství.
Sledoval, jak ceremoniář roznáší mezi lardeny černé a bílé kameny. Okrouhlé, hladké, jeden jako druhý. Černý pro ne, bílý pro ano. Sturnus znal dobře, jaké to je, svírat je v dlani a vědět, že na těch dvou kamíncích závisí rozhodování o celé zemi.
Teď se k němu ta sladká i hořká povinnost nedostala. Jako král, třebaže dosud nekorunovaný a oficiálně neschválený, se nepotřeboval zatěžovat hloupými kameny. Mohl mnohem víc – odvolat rozhodnutí Rady. V tom případě by se konalo nové hlasování o tři dny později a to by mu dalo dost času „přesvědčit“ neposlušné členy Rady, aby hlasovali pro něj.
Celé tohle hlasování bylo ve své podstatě veliká šaškárna. Sturnus nepochyboval, že o tom většina lardenů ví. Přesto se tvářili vážně, zaujatě, když kolem nich znovu procházel ceremoniář, tentokrát s kameninovou nádobou, do níž s cvakáním padaly jejich kameny.
Sturnusovi dalo dost práce zachovat klidnou tvář. Koutky úst se mu samy zvedaly, z hrdla se dral smích. Sturnus zvedl ruku k ústům a zamaskoval uchechtnutí zakašláním.
Ceremoniář se postavil doprostřed podkovy křesel, pozvedl nádobu s kameny do výše očí. Zatvářil se ještě tajemněji než obvykle.
„Hlasování bylo ukončeno.“
„Sečtěte, prosím, hlasy,“ pobídl ho Sturnus.
Zarachotilo to, jak ceremoniář vysypal kameny na nízký stolek. Už na první pohled bylo zřejmé, že se Sturnus se svými prognózami nemýlil. V hromádce bílých kamenů se dost osamoceně vyjímaly tři černé. Zbývalo už jen prohlásit to, co bylo zřejmé a Algern neváhal.
„Jedenáct hlasů pro, tři proti,“ zvolal, „tímto byla schválena smlouva mezi Freklanem a Certhynií.“
Do ticha, rušeného jen rozpačitými povzdechy některých lardenů, se ozvalo zabručení lardena Tragulus: „Vysrat se na to!“
A rozložitý larden se zvedl tak rychle, že zvrhl své křeslo, přepochodoval řízným krokem ke dveřím a zmizel za nimi.
Bylo rozhodnuto.
***
Brzy, až příliš brzy Barden zjistil, že Ilinan, hlavní město Ilinanského kraje, není to správné místo, kde by se mohl ukrýt a v klidu přečkat zlé časy. Vybrali si jej, spolu s kočím starého soudce a mladým Nirem, protože v tomto městě měl Nirův strýc dům a chlapec tvrdil, že je s radostí přijme. To se potvrdilo, ano, ale několik dní poté, co se jakž takž usadili a stačili se spřátelit s domácími, se i do Ilinanu dostalo celé znění Sturnusovi smlouvy a tato začala být plněna.
Barden toho večera seděl u okna, vedoucího přímo na Ilinanské náměstí, spolu s Nirovým strýcem Mirlenem. Dívali se ven a poslouchali, jak je smlouva čtena městským trubačem, jak víří bubny a později jak sem a tam pochodují vojenské oddíly.
Zdálo se, že rozkazy z Nomituru uvedly zdejší vojenskou posádku do zmatku a nejistot. Ilinan byl přece jen příliš blízko Ernacké hranici, než aby se sem nedoneslo nic o tamních bojůvkách a čistkách. Lidé měli všeobecně za to, že se chystá nová válka s Freklanem – to, že přišlo naopak příměří a spojenectví, je zaskočilo. Vojáci, připravení potírat garvotské nájezdníky, se najednou měli podřídit garvotskému velení, odevzdat freklanským klíče od pevností a čekat, proti komu je noví páni pošlou. Smlouva nic neříkala o tom, že by freklanští měli mít přednost před certhyniany, ale místní se brzy přesvědčili, že tomu tak bude. Freklan měl podporu certhynijské vlády.
Velitelé vpodvečer začali zmatené manévry, přesouvali posádky z městských kasáren na venkov a zpátky, nikdo nevěděl, kde tu noc složí hlavu a jestli vůbec bude spát. Prostí vojáci pochodovali ulicemi do zpitomění. Připadali si zrazení, zaprodaní, a jen dobře vžitá kázeň zabraňovala rozpoutání úplného chaosu.
„Tohle je konec,“ zašeptal Mirlen. Tento celkem mladý muž s krásnou tváří v tu chvíli vypadal jako stařec. Krčil se nad svou sklenkou vína a pozoroval kroužky, které se dělaly na jeho hladině. Díval se na ulici, na muže, kteří v plné zbroji kráčeli k bráně města s nezvykle shrbenými rameny a skloněnými hlavami.
„To je konec Certhynie,“ pokračoval. „Vždyť… to je horší, než kdyby na nás zaútočili.“
„V tom má prsty Sturnus,“ Barden pokýval hlavou. „Ale nemyslím, že je to konec. Dokud je naživu Viviana… ona se vrátí. Věř mi, pane. Vrátí se a na tohle všechno nám zbudou jen ošklivé vzpomínky.“
„Vypsali na ní odměnu,“ namítl Mirlen. „Nakonec jí dostanou. Vždyť proti té síle nemá naději. A i kdyby se vrátila, jak by mohla něco zmoci? Sama… Kromě toho, tebe jmenovali hned po ní.“
„Chápu, teď už tu nebudu vítán,“ řekl Barden. Zvedl ruku, když viděl, že se Mirlen chystá něco namítat. „Ne, opravdu to chápu. Nechci tě vystavovat nebezpečí. Odjedu z města.“
„Zůstaň ještě. Teď stejně odjet nemůžeš. Všude jsou vojáci a teď už tě možná hledají i oni. Zůstaň, dokud se to trochu neuklidní.“
„Neuklidní? Tohle…“
Nato Mirlen vstal od stolu, postavil se zády k oknu. Ruce se mu chvěly, svíral a otevíral pěsti. Zdálo se, že bojuje sám se sebou, že se snaží dospět k nějakému zásadnímu rozhodnutí. Barden to sledoval klidně, usrkával ze své sklenky a válel víno na jazyku. Nemohl a nechtěl Mirlena ovlivňovat, ne víc, než už to udělal svým příjezdem. V posledních dnech zjišťoval, že ho jímá nechuť a svíravá nevolnost, jakmile slyší o boji. Za svůj život prožil příliš mnoho neklidných chvil.
Dovedl odhadnout, co se odehrává v Mirlenově hlavě. Znal to sám – rozhodování mezi klidným životem, jaký vedl dosud a nejistou budoucností, jež ho čeká, pokud se postaví za své ideály a proti nové freklanské invazi.
„Počkej tu do zítřka,“ ozval se Mirlen konečně a otočil se zpět. Z jeho tváře se nedalo nic vyčíst, vypadala klidná, ale jeho ruce stále pokračovaly ve svém rozčilujícím cvičení. „Zítra budeme vědět víc… chtěl bych… něco udělat, pomoci… ale musím si to rozmyslet.“
„Pomoci v čem? Komu?“ zeptal se Barden a dal si záležet, aby jeho hlas nezněl nijak útočně.
„Snad… královně. Řekl jsi, že se vrátí. Sturnus ji vyštípal z vlády, ano, a to mu uvolnilo cestu, aby provedl tohle!“ mávl neurčitě rukou k oknu, za nímž se už stmívalo, ale stále se ozývaly povely a kroky pochodujících jednotek.
„Rád bych, aby se vrátila,“ řekl Barden, stále tímž mírným tónem. „Ale možná... možná už je mrtvá.“
„To ne, vždyť… Proč by na ni vypisovali takovou odměnu?“
„Právě protože si nejsou jistí. Ale i kdyby se královna nevrátila, najdou se lidé, kteří se tomuhle postaví na odpor. Stalo se to jednou, stane se to zase. Tomu zase věřím já,“ Barden si povzdechl. „Je pozdě. Pokud tu mohu zůstat do zítřka, rád bych se šel vyspat.“
„Dobře,“ přikývl Mirlen, ztracený ve vlastních myšlenkách. „Dobře, do zítřka si to promyslím.“
Barden se zvedl.
„Dobrou noc, Mirlene,“ řekl, „a jasný úsudek.“
„Děkuji,“ zamumlal Mirlen, „tobě také dobrou noc.“
Barden za sebou tiše zavřel dveře a odebral se do svého pokoje, původně pokojíku pro služku. Rozhlédl se, jakoby sem vkročil poprvé. Kdysi byl tenhle pokoj možná útulný, ale nyní dýchal syrobou a chladem. Barden tu neměl nic, co by si chtěl sbalit s sebou, až bude odjíždět. Z Nomituru odjel příliš narychlo a jediné, co mu na tomhle světě ještě patřilo, byly šaty, které měl na sobě. A vlastní tělo, duše a mysl. Nezcizitelné poklady, ano…
Natáhl se na postel a zadíval se do stropu na tmavé skvrny od vlhkosti. Nejspíš teď nebyla pravá chvíle pro účtování, ale Barden právě to dělal. A náhle jako by místo podzimku, táhnoucího světem, do šerého pokoje zavál dech jara. S ním přišla touha jít dál, bojovat; snad bylo Bardenovo srdce příliš horké, že je nedovedla ochladit ani sněhová bělost, již získaly vlasy a vousy.
„Zase to začíná,“ pomyslel si.
Zatvářil se mrzutě, ale vůbec se tak necítil, třebaže myšlenka na skrývání se a nocování na pochybných místech, na dny, kdy zima rozeznívá kosti klouby v symfonii bolesti, na dny, kdy je člověk u konce se silami a přesto musí vstát, ta myšlenka trochu děsila.
Ráno bylo mlhavé, nad městem visely těžké mraky jako hrozba a ve vzduchu se třpytily mikroskopické kapičky vody. Ilinan ještě dospával v tom nepříjemném šedém předjitří, ulice prázdné, okna domů slepá, temná. Horečnatá noc zanechala stopy v blátě na nedlážděných ulicích a únavu, tak zřetelně prosakující celým městem, až se zdálo, že Ilinan je živoucím organizmem a lidé v něm jen jeho součásti – že samy kamenné zdi a doškové střechy cítí kocovinu z bezesné noci, odpadními strouhami proudí zbytky nočních můr a hradby se napínají až k prasknutí třeštivou migrénou.
Do Bardenova pokoje vnikal netěsnícím oknem pach kouře. Slabý, téměř nepostřehnutelný, ale nutící ke kašli. Kouř vyhaslých ohnišť, kouř, jaký stoupá v chladném ránu nad spáleným městem. Barden věděl, že ten zápach pochází z ohnivých košů, které ponocní s rozbřeskem nechávali uhasnout. Tedy, věděl by to, kdyby už byl vzhůru. Zatím však tvrdě spal a ani vlhký zápach, který v pokoji vypotily stěny, ho neprobudil. To dokázaly až otřesy, které začaly o něco později.
Nešlo o nic drastického, jen pravidelné, lehounké třesení, které sotva dovedlo rozhoupat hladinu vody ve vědru na podlaze. Barden však vyskočil, náhle probuzený. Rozcuchané vlasy a vytřeštěné oči mu dodávaly podoby blázna, z pootevřených úst unikl slabý výkřik.
Okamžitě se však uklidnil, zřejmě šlo o zděšení přenesené z posledního dnu dnešní noci. Uhladil si vlasy, naklonil se nad vědro a pár okamžiků znepokojeně sledoval, jak se drobounké vlnky odrážejí od černých dřevěných stěn. Pak nabral vodu do dlaní a opláchl si obličej. Vytřel z očí ospalky, posadil se na postel. Třesení neustávalo, bylo pravidelné a zlověstné, jako lehké třeštění hlavy, jež může předznamenávat černou nemoc.
Barden vstal a postavil se k oknu. Skrz tlusté, hrubé sklo nebylo skoro vidět ven, ale když Barden okno pootevřel, naskytl se mu omezený výhled na část náměstí. V tu chvíli také zaslechl zvláštní zvuk, který se sem ulicemi blížil od severní brány.
Znělo to jako značně zesílené praskání ohně, nebo snad ten zvuk, když se trhá látka.
V tu chvíli Barden věděl, co se sem blíží. Znal ty strašlivé věci pouze z doslechu a bájí, ale nepochyboval, že jsou to ony. Připadalo mu to podivné, neuvěřitelné, ale když je možné, aby se Certhynie díky smlouvě podepsané šíleným uchvatitelem koruny dostala do spojenectví s Freklanem, pak už musí být možné cokoli.
„Gwertirové,“ zašeptal. „Musím to říct Mirlenovi.“
Rychle si oblékl kabát, který jediné ze sebe včera večer před spaním shodil, přece jen bylo dost chladné ráno, a vyrazil za pánem domu.
***
Tvor běžel mezi stromy. Běsnivě cukal hlavou, od pokřivené tlamy lítaly na všechny strany kapky hustých, nažloutlých slin. Tvor velice vzdáleně připomínal psa, nebo lépe řečeno, některý z jeho předků musel být psem. Trup, porostlý ježatými, prořídlými chlupy matně šedé barvy, mezi nimiž pukaly jako malé sopky hnisavé boláky. Na páteři vystupovaly kostěné ostny, prorážely kůží a způsobovaly další rány, až se zdálo, že ani nepatří k bytosti, která je nosí, že jsou cizorodým organismem, který se pokouší svého nositele zničit. Tři páry nohou drásaly v bezcílném, ale zuřivém běhu hlínu, ostrá, rozeklaná kopyta byla obrostlá drápy. Další, zakrnělá a zbytečná noha se zvířeti houpala na boku, bušila jej do vystouplých žeber. Tvor svým ohromným zduřelým pyjem třísnil svým semenem zemi zoranou vlastními kopyty, jako by sil do brázd budoucí potomstvo. Dvě hlavy chňapaly kolem sebe, čelisti zbavené kůže cvakaly, tlamy plné ostrých zubů pilně slinily. Místo uší zely na stranách lebky zhnisané díry, po očích zbyly prázdné důlky, v nichž se kroutili drobní, hemživí paraziti.
Nebylo pochyb o tom, že tvora zmáhá šílenství. Poskakoval vpřed, zatínal zuby do všeho kolem, často do vlastních nohou. Občas krátce, chraplavě bublal. Zdálo se, že naříká na svůj osud, ale mohl také jen křičet nesnesitelnou trýzní, již mu způsobovalo samo žití.
Na jednom místě vyrazil rychleji, běžec, který finišuje. Tenké provazce svalů na zbídačelém těle se napjaly, tvor se vymrštil do vzduchu. Krátce letěl vpřed, pak ale narazil do neviditelné překážky a s hrozivým zaječením se svalil na zem. Když se znovu vyhrabal na nohy, visela jedné z jeho hlav zlomená čelist na kousku tkáně a bimbala se sem a tam. Zemi potřísnila odporně bledá krev, i v ní se svíjeli droboučcí červíci, bílí a tencí.
Ale tvor zřejmě další bolest nedovedl vnímat. Znovu se rozběhl a narazil do neviditelné stěny, a dál a dál… až se zkrvavený a potlučený svíjel na zemi před hranicí, již nebyl schopen překročit, hryzal nezmrzačenou čelistí do země, chroptěl a skučel. Naposledy se dovlekl blíž k hranici a vrhl se proti ní veškerou silou, již byl ještě schopen vydat. Pak klesl k zemi a z jeho rozbité lebky pomalu vytékala bezbarvá tekutina a černošedá cuckovitá kaše.
Sanvis sebou znovu trhla. Za zavřenými víčky jí oči cukaly a vyvracely se vzhůru, rozpažené ruce se chvěly v křeči vysílení. Vzduch kolem ní se vlnil a vytvářel obrazy. Temné siluety, narážející do světlé zábrany. Nenávist, šílenství a běs, který musela držet za hranicemi údolí.
Po nekonečně dlouhé době vydechla a klesla do trávy. Přikryla si rukama oči a chvíli tak setrvala, nehybná, ale nekonečně žalostná. Kruh víl a elfů kolem ní se začal pomalu rozcházet. Nechtěli vidět svou paní v tak ubohém stavu, zarmouceno to jejich srdce a ubíralo jim to sílu čelit tomu, co přicházelo. Královna lesních víl představovala naději, ztělesněnou, zářivou naději. Ale když vyčerpaná klesla na zem, naděje v bytostech kolem hynula.
Sanvis zůstala na rozlehlé louce pouze ve společnosti zasmušilého zebřího hřebce. Přiloudal se k ní, klekl na přední a s povzdechem se pomalu složil do trávy.
„Je to hodně zlý?“ zeptal se.
„Ano. Dávám do hranice víc a víc své síly, ale nestačí to. Nestačí ani, co dávají ostatní. V lesích už jsou garvotové a jejich čarodějové štvou všechny ty ubohé zmrzačené stvůry z lesů proti hranici. Až se jim ji podaří dostatečně oslabit, přijdou sem,“ řekla Sanvis.
Pomalu odtáhla dlaně od svého obličeje. Zadívala se na dědu Jelínka pohledem, v němž se zračila nesmírná bolest a osamění.
„S nikým jiným takhle nemluvím,“ řekla. „Nemůžu před nimi ukázat slabost.“
Mávla rukou směrem, kterým odešli její poddaní. Děda Jelínek pokýval hlavou.
„Pomáháš mi ujasnit si věci,“ pokračovala Sanvis. „Za to jsem ti vděčná.“
„To je pohodě,“ odvrátil děda rozpačitě hlavu. „Stejně se o to nijak nezasluhuju. Chtěl bych bejt užitečnější.“
„Všichni děláme, co je v našich silách. I ty.“
„Kdybych měl aspoň svoje vlastní tělo,“ zavrčel děda. „Moh bych dělat něco pořádnýho. Ještě nejsem vodepsanej, víte?“
Sanvis sklonila hlavu a chvíli přemýšlela. Pak vstala a podívala se na dědu Jelínka svrchu. Náhle jí oči vesele jiskřily a tvář se nezdála tak unavená.
„Možná,“ řekla, „že s tím dovedu něco udělat. Nezapomínej, že i já jsem pomáhala s uzavřením Chodeb a v jejich kouzlech se vyznám.“
„Ale neměla byste na to plejtvat sílou,“ děda také vstal, ale hlavu sklonil do trávy, takže ta slova brblal spíš ke kořínkům rostlin. „Zvlášť teď.“
„Pokud garvotové dobijí Lörinelé fanil, budeme muset pryč,“ řekla zamyšleně Sanvis. „A to bude znamenat, že se naše cesty rozdělí. Jako pruhovatý kůň bys v dnešní Certhynii těžko přežil.“
„No, vono to nebylo lehký ani v tý včerejší,“ brblal děda, ale víla už ho neposlouchala. Hleděla nepřítomně do nebe a její postava pomalu bledla a průsvitněla.
„Musím k pramenu,“ zašeptala, než docela zmizela. „Do zítřka připravím obřad, který ti vrátí podobu.“
S tím slibem děda Jelínek osaměl.
Sanvis nechala svou duši letět s větrem. Využívala vzdušných proudů a kroužila nad údolím, kolem své hranice. Už od včerejšího dne tu tábořili garvotové. Obklíčili neprodyšně celé Lörinelské údolí. Jejich stany z nepromokavého hnědého plátna rostly mezi stromy jako nestvůrné houby. Sanvis je mohla jen sledovat, jinak byla proti nim bezmocná. Takový pocit nezakusila už dlouhý čas. Vždy tu byla její moc, kterou mohla využít a byli tu lidé, kteří jí mohli pomáhat. Proti těmhle garvotům nezmohla nic. Ne, že by to nezkoušela. Ale měli s sebou čaroděje, z nichž cítila sílu svého bratra.
Tevolanans nemohl přijít do Certhynie osobně, zatím ne. Ale tenhle svůj předvoj dobře vybavil. Sanvis a jejím vílám se podařilo několika garvotským vojákům pozměnit myšlení, takže místo toho, aby pomáhali svým nadřízeným, jen bloumali sem a tam, obdivovali krásy přírody, třebaže v Dolních Zahradách dost zrůdné, a mluvili se sluníčkem a kytičkami. To byl však jen dílčí úspěch a skoro v ničem neměnil situaci.
Sanvis dobře věděla, že v tomto boji jde spíše o její hrdost, než o nějakou opravdovou hodnotu. Lörinelé fanil bylo nádherné, to ano, malá oáza krásy, kterou vytvořila uprostřed šílených lesů. Také tu tekl pramen léčivé a neuvěřitelně čisté vody, jež své schopnosti neztratila ani potom, co byl odvezen Lönir. Jenže pro nastávající bitvu s Tevolanansem už údolí nemělo žádný smysl. Klidně mohlo zůstat na pospas garvotům, nic by si z něj neodnesli a až by zničili hranici, nejspíš by se stali kořistí nestvůr, žijících v okolních lesích.
Dokud však měla sílu bojovat, Sanvis se nechtěla vzdávat. V údolí nalézalo útočiště několik desítek vílích Paní a jako posila se sem nedávno dostavila šestice lanijských elfů. Oni všichni tu nalézali svůj domov. A Sanvis to cítila nejsilněji z nich.
Vždyť i žebrák, jehož domovem je rozcuchaná chatrč za městem, k ní cítí určité pouto. A Sanvis v Údolí světla žila a zušlechťovala jej od počátku věků. Ještě nedávno plánovala, že se sem budou moci stáhnout víly, jež po vojenském obsazení Certhynie jistě zase začnou být pronásledovány. Ten plán se teď hroutil a Sanvis cítila, jak s ní cloumá hněv.
Vrátila se raději zpět do svého těla. Rozhněvaná duše se nemohla plně soustředit na svůj let a víry neskutečna by ji mohly stáhnout do temných míst, odkud není návratu. Ani duše polobohyň nejsou vyjmuty z možnosti zabloudit.
Sanvis se postavila mezi kameny nedaleko pramene. Potřebovala se nějak zbavit svého hněvu, zatemňoval jí myšlení a činil ji zranitelnější. Ji i hranici, protože hranice záležela na Sanvis i v době, kdy s ní nebyla přímo spojena.
Zvrátila tedy hlavu a začala zpívat, zpívat beze slov. Tóny se zvedaly k nebi, podobny útržkům niterné modlitby. Rozechvívaly zem, na níž Sanvis stála, rozproudily mízu ve stromech kolem a dunivě rezonovaly ve skaliscích.
Jako pestré stužky se jednotlivé tóny Sanvisiny písně vplétaly do hranice, posilovaly ji a léčily. Na sluch bestií, potulujících se kolem, působily nesnesitelně. Obludy si drásaly uši svými drápy, tloukly hlavami o zem a snažily se dostat z dosahu písně. Ani garvotové nebyli ušetřeni, jejich kouzelníkům melodie znějící z dálky roztřásala prsty a vojákům způsobovala bolesti hlavy.
Tak Lörinelé fanil zase jednou rozkvétalo pod zvuky písně a třebaže to možná bylo naposledy, všichni jeho obyvatelé vnímali tu zvláštní krásu s pocitem radosti v srdcích.
