Žil jeden samotinký chlapec. Ten chlapec vůbec nikoho neměl, jako batole byl odhozen do spod kontejneru s odpadkami, ležel přímo vedle právě obrovské a rozkládající se krysy. Po dvou dnech jeho odložení se začínají kolem těchto kontejnerů ochomýtat tlupa bezdomovců, hledali nějakou ,,zdravou“ výživu. Až si jeden z nich všimnul nevinného a hladového tvorečka. Uchopil ho do svých špinavých dlaní a vyzdvihl malé tělíčko přímo do svitu jasného měsíce.
Samotinký chlapec už vyrost a stále nikoho neměl, bydlel u městského parku a neuměl číst ani psát. V tom parku ho lákala jedna velice zvláštní kamenná kašna. O té ,,zvláštní“ kašně se nevyprávěly dobré historky. Panovala zde legenda, že v kašně žije nelidská stvůra z hlubin, která každého, kdo se potuloval u kašny, pohltila do svého širokého objetí, aby zabránila svému úlovku k útěku. Oběť se vždy všemožně snažila zachránit, ale byl vtažen do hlubin vlhké kašny a už nikdy nepozřel světlo světa. Když se dozvěděl o této ,,zvláštní“ kašně cítil, že ho k ní něco stále táhne. Zvědavost to nebyla, spíše temná stvůra ho chtěla pohltit k sobě a on si tyto stavy nedokázal vysvětlit. Stvůra na každého, kdo se zajímal o její kašnu, vyzařovala neviditelné signály, které oběť přitahovaly. Signály bohužel dopadly i na nevinného chudého chlapce. V jeho hlavě se začínal objevovat jakýsi temný a šeptající hlas, který mu říkal: ,,Pojď ke mně, pojď ke mně“. Chlapec nic netušící se začne přibližovat k ,,zvláštní“ kašně. Nedokázal si vysvětlit, proč k ní přišel ještě blíže. Další vysvitujicí neviditelné signály přinutily jeho hlavu, aby se jeho oči podívaly přímo na usmívající se sochu, která připomínala andělíčka. Jakmile jeho čokoládově sladké oči pohlédly z hlubin kašny se postupně vynořuje ostře červenající svit. Chlapec tímto nečekaným okamžikem se pokusí utéct, ale z místa se nemohl hnout. Byl k zemi připevněn červeným svitem, který se pomalu začal tvarovat v obrovské ruce. ,, Panebože, co se to děje?“
Prudce před jeho očima se objeví stvůra z hlubin. Děs na ní pohledět, oči temné, jak nicota, zuby ostré jako břitva a úmysly nejhorší, o kterých normální člověk nemá ani vyvinut mozek k pochopení. ,,Můj hošánku, zlatý, pojď navštívit mou říši plnou umučených obětí, rád se o tebe postarám. Moc rád se v utrpení vyžívám, nikdy neočekávej cestu zpátky!“ Stvůra temným výdechem pohltí celého chlapce, který ani strachem nedokázal zvolat o pomoc.
Chlapec jest připoután na rukou a nohou železnými okovy na skřipci bez jediného kousku svého skromného oblečení. Stvůra nad jeho očima se zjeví: ,,Pohleď na mou říši, už mnoho havěti zde jsem umučil k smrti. A tebe, to čeká taky!!“ Stvůra čím dál tím více na skřipci utahuje chlapcovo tělo. Po chvíli se říši rozléhá nepěkný zvuk praskajících mladých a tenkých kostí. Chlapec se snaží ze sebe nevydat ani jedinou hlásku. Stvůra zlostí vytáhne zpod skřipce ostrou dýku, která se na dlouhé metry třpytila svým leskem: ,,Jak to, že neprosíš a netrpíš?! Tvá odvážnost tě brzy přejde!“ Začne chlapce od poloviny těla dýkou nařezávat a stahovat, co nejpomaleji z kůže. Chlapec takovému utrpení nemůže odolat a ze všech sil svých hlasivek křičí bolestí. ,, Ano, jen trp bídný červe!“ Když je stáhnut kompletně z kůže vedle něho se objeví jediný zachránce. Byla to jediná a milostivá SMRT s kosou, která stvůře pravila:,, NECH UŽ TOHO MUČENÍ BÝT, NEZASLOUŽÍ SI TAKOVÉTO ZACHÁZENÍ. TENTO MLADÝ ČLOVÍČEK TOHO CHTĚL HODNĚ DOKÁZAT A TY JSI MU VŠE BOLESTIVĚ BEZ JEDINÉHO DŮVODU UKONČIL. ZBAVUI TĚ Z NEJVYŠŠÍ MOCNOSTI TVÉ HODNOSTI A POSÍLÁM DO PEKEL, ZMIZ!!!“ Stvůra se z místa s výkřikem vytratí. Smrt odpoutá polomrtvého a stáhnutého chlapce, uchopí do svého chladného objetí a odnáší jej na druhý břeh nekonečné cesty. Zde chlapec našel jediný ráj na zemi.
