Miloval ji. Celou svou šestnáctiletou duší a srdcem. Miloval ji tak, jak jen může milovat mladík, kterému dala žena poprvé poznat všechny taje lásky. Když se to stalo a vyšel ven z budovy, zdálo se mu, že slunce svítí jen pro něho a ptáci pějí ódy na jejich vztah. Dům, který za sebou zanechal byla škola. Ta, jejíž obraz si nesl v mysli, byla jeho učitelka a bylo jí přesně dvakrát tolik, co jemu.
Až potud by to možná mohl být banální příběh o tom, jak mladá, svobodná, sexuálně vyhladovělá žena podlehne v kabinetu momentálnímu popudu a svede svého žáka.
Ano. Mohlo to tak být.
=======================================
Milena si oblékla růžové kalhotky, přetáhla zpět přes hlavu lehké elastické šaty, které zdůrazňovaly její hezkou postavu a protáhla se jako mlsná kočka, jež právě ulovila tučnou myš.
"Doufám, že mi nic neponičil," pomyslela si při vzpomínce na Pavlovu divokost, když si ji bral podruhé. To bylo zezadu, rukama se opírala o kancelářský stůl a předtím z ní téměř strhal veškeré šatstvo. Poprvé, to byl ještě nesmělý bulíček, který nevěděl co s rukama, ani s tím ostatním. Ale druhá jízda, to už bylo něco! Slastně mlaskla při té vzpomínce.
"No nic, holka. Užila sis a teď zase do práce!" vzdychla a naskládala do tašky sešity se slohovými úlohami. To zas bude vypráskaný večer! Bůh ví, kdy se dostane do postele, než to doma opraví.
=========================================
Druhý den rozdala opravené sešity. Všichni jimi začali nedočkavě listovat, někteří s radostnou předtuchou, jiní s obavami. Jen Pavel hleděl zasněně na učitelčiny vlnící se boky, když kráčela kolem jeho lavice. Po návratu za katedru si toho Milena všimla a oslovila jej: "No, Pavle! Ty se nepodíváš na výsledek? Ta práce je důležitá pro hodnocení na vysvědčení. Podle ní by jste měli nasměrovat svá snažení po dobu těch několika zbývajících týdnů."
Pavel zrudl, konečně sklopil hlavu a jako ve snách začal listovat sešitem. Nevěřícně hleděl na červenou číslici: "Čtyřka! To mi přece nemůže udělat!" Věděl o sobě, že není moc dobrý v literatuře, ani v gramatice, ale doufal, že po tom, co spolu prožili, bude učitelka trochu shovívavější.
"No nic," utěšoval se. "Asi se nechce prozradit před případnými zvědavci!"
Po vyučování protahoval balení učebnic do tašky, jak jen to šlo. Konečně zůstal ve třídě sám! Ještě chvíli počkal, až úplně utichl šum na chodbě a vyplížil se z učebny. Poslední hodinu měli starého matykáře a tak doufal, že Milenu snad zastihne v jejím kabinetu. Zaklepal a když uslyšel milovaný hlas, vstoupil.
"Ty?" zeptala se, ale tón otázky ho nemile zaskočil. Natolik, že zrudl, trochu začal koktat a suverenita, se kterou vstoupil, byla tatam.
Učitelka rychle uhádla jeho myšlenky a rozesmála se: "Ty bulíčku! Snad sis nemyslel, že bych mohla pokračovat v té hlouposti? Ty jsi se zbláznil, Pavle! Prostě jsem to včera potřebovala. To je všechno! Vždyť je mi dvakrát víc, než tobě! Radši běž domů a uč se! To ti prospěje víc, než myšlenky na sex. Bylo to hezký, jestli tě to utěší, ale tím to taky skončilo. A teď už jdi!"
Obrátila se k němu zády a začala rovnat sešity na stole. Pavel se zmohl jen na nesrozumitelné koktání, kterého si učitelka už nevšímala. Stále nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. Hlavou mu probíhaly myšlenky: "To ne! To přece není možné. Vždyť se milují! Jasně si vybavuje ta slova, která včera Milena mezi vzdechy vyrážela. Přímo tady, u toho stolu!"
Udělal poslední pokus. Tiše k ní přistoupil a přitiskl se zezadu k ní. Cítil, jak jeho mužství okamžitě zareagovalo a tlačilo přes tenkou látku šatů na její hýždě. Nejprve se zdálo, že se v ní cosi zlomí a vše bude tak, jak si představoval. Vteřinku, možná dvě, zaváhala, ale pak se prudce otočila a její dlaň dopadla s plesknutím na jeho tvář.
Zaječela: "Co si to dovoluješ, ty fracku?! Snad si nemyslíš, že bych mohla chodit s takovým zajícem? Mazej domů, než někoho zavolám! Už toho mám akorát dost! A nezkoušej někde vyprávět o tom včerejšku. Všechno popřu a nemysli si, že ti někdo uvěří!"
Vystrčila ho ze dveří a zabouchla za ním. Prásknutí masivního dřevěného křídla o zárubeň se ještě dlouho rozléhalo pod vysokým stropem školní chodby. Pavlův šestnáctiletý vesmír se zhroutil. Ani nevěděl, jak dlouho bloumá parkem před školou. Teprve za hodnou chvíli si uvědomil, že má obě ruce v kapsách a tašku s učením tedy asi zapomněl v Milenině kabinetu. V dlani ho zastudil nůž, který dostal před časem k narozeninám. Byl to pěkný, značkový kousek, takový, co se dá otevřít zatlačením palce na výstupek střenky. Napadlo ho, co by asi dělala, kdyby ho tu našla s podřezanými žílami. Chodí přece tudy ze školy domů! Začal se tou myšlenkou zaobírat a dokonce zkoušel bříškem prstu ostří nože. Než si však stačil tuhle variantu promyslet, předmět jeho úvah kráčel opravdu po cestě, proti němu.
Učitelka nelibě pokrčila rameny, když jej spatřila před sebou. "Co ještě chceš?" vyštěkla. Pak si všimla nože, který Pavel držel doposud v ruce. Zbledla, ale potom, s nervózním smíchem, pokračovala: "Snad mě nechceš znásilnit? Přestaň blbnout, ano? Chodí tudy dost lidí. Schovej ten nůž a jdi domů!"
Stále neklidněji pozorovala, jak se mlčky blíží k ní. "Pavle, nehloupni! To přece nemůžeš! Co vlastně chceš?"
Taška se sešity spadla na zem a Mileniny štíhlé nohy se rozeběhly zpět, k spásné školní budově.
Dohonil ji po několika málo metrech. Posledním skokem narazil do jejích zad a obě těla upadla na trávu podél cesty. Vzadu nad pasem cítila učitelka bodavou bolest a uviděla, jak si Pavel prohlíží udiveně zakrvácený nůž.
"Ježíši! On mě bodnul! Ten blbec mě bodnul do zad!" Vzhlédla do obličeje nad sebou a to, co spatřila v těch očích, způsobilo, že začala nepříčetně ječet: "Tak mě zab, ty hajzle! Co chceš ještě víc? Dokonči to! Zab mě! Udělej to!"
A on to udělal.
