Rin docválal na svém novém koni až do míst, kde měl silnici blokovat nepojízdný vůz. Ten nyní odpočíval o kus dál, zabořený ve škarpě. Jak se zdálo, rolníci tu po sobě uklidili. Půlelf opatrným krokem navedl zvíře blíž. Nikde ani živáčka. Sesedl tedy z koně, s obnaženým mečem pro všechny případy v ruce.
Jak obcházel padlý vůz, upoutal jeho pozornost nějaký pohyb po jeho levé straně.
„Tak se ukažte,“ zašeptal tichounce a sevřel rukojeť o něco pevněji. S nadechnutím vyrazil.
Desátník i Pasat s sebou při půlelfově vpádu trhli. Nebylo to zrovna nejmoudřejší reakce vzhledem k faktu, že postávali na nepříliš stabilních špalcích, přidržováni oprátkami.
Rin vrátil meč do pochvy a kriticky si oba muže přeměřil.
„Kdo by to byl řekl, že budete viset dřív než já,“ zakroutil hlavou.
,,Nech si ty kecy a koukej nás sundat,“ zachrčel desátník. Omezený přísun vzduchu mu na náladě nijak nepřidal.
Rin si založil ruce na prsou.
,,Cože?“ zeptal se nevinným hláskem s pohledem upřeným do desátníkovy tváře.
Už tak rudý obličej desátníka začal nabývat ještě sytější barvy.
,,Koukej-“ špalek se mu pod nohama mírně zakymácel a odřízl ho i od zbývajícího kyslíku. S námahou to opět vyrovnal a sežehl půlelfa pohledem. ,,Mohl bys nás sundat, prosím?“ zopakoval těžce.
,,Ale s radostí,“ odpověděl Rin. Pomalu obcházel kmen stromu, na němž se jeho druhové pohupovali.
Nakonec se zastavil před desátníkem a pochybovačně si prohlížel větev, kde byly oprátky uvázané.
,,Asi to nezvládnu,“ povzdechl si lítostivě. ,,Po minulé schůzce, kterou jste mi domluvil s přítelkyní lískovkou nemůžu nějak na záda,“ prohlásil zklamaně a v očích mu tančila zlomyslná světélka.
,,Rine přestaň blbnout,“ vložil se do toho rychle Pasat a předběhl tak desátníka, který se podle výrazu chystal explodovat.
Půlelf pohlédl svého druha. Stál mnohem nejistěji než jejich velitel a na kyrysu měl rudé skvrny.
„No dobře, dobře. Mám s sebou luk.“ Rin rychle odběhl a vrátil se se zbraní v rukou.
„Tvoje důvěra mě opravdu těší,“ poznamenal s tětivou nataženou těsně u tváře na adresu Pasata, který raději zavřel oči.
Šíp hvízdl a zabodl se kousek vedle provazu. ,,Asi to bude chvilku trvat,“ upozornil je Rin a sáhl pro další.
Přežvýkaný provaz konečně nevydržel a přetrhl se. Pasat se svalil do trávy a ulehčeně oddechoval. Nad ním trčela větev obsypána zaraženými šípy. Rin mu přeřízl pouta a obdařil své dílo kritickým pohledem. Zrovna nejlepší výkon to teda nebyl.
,,Na co sakra čekáš, až dostaneš písemnou žádost?“
Rin se otočil na přidušeného desátníka. Na tváři mu zase pohrával škodolibý úsměv.
,,Hned to bude, pane.“ Šíp znova zazpíval a rozsekl kůru pořádný kus mimo.
,,Smůla,“ zalitoval a mrkl na svého nadřízeného. ,,To byl poslední.“ Jako důkaz zatřásl prázdným toulcem.
Desátník předvedl pozoruhodný výkon, když dokázal zrudnout ještě o stupeň.
,,Ty jeden zkurvysycchrrrr“ zahřměl. Konec věty se rozplynul v zachrčení. Nohy mu totiž definitivně podjeli a větev se prohnula pod jeho vahou.
Rinovi taky zamrzl úsměv. Při pohledu na chroptícího desátníka odhodil, co držel a během okamžiku byl u kmene stromu.
,,Vytáhni mě nahoru!“ houkl na svého druha. S jeho pomocí se vydrápal nahoru jako veverka. Ty si takovej idiot, rozčiloval se tiše, když přebíhal po silné větvi. Stačilo jedno rozmáchnutí mečem a desátník se ztěžka svalil na zem. Oba vojáci ho s obavami pozorovali. Nabíhající šrámy na jeho krku nebyly rozhodně dobrým znamením.
Desátník se převalil na záda. „To si - odsereš, elfe,“ lapl po dechu. „Zatraceně si to odsereš.“
Prašný povrch silnice opět brázdila kola vozu s železnou mříží, taženou dvěma vojenskými koníky. Tentokrát však vezla jediného pasažéra.
Tmavovlasý půlelf se opíral zády o sluncem prohřáté mříže a prsty bubnoval do podlahy z léty vyhlazených prken.
„Seš pěknej zbabělec,“ oslovil tiše jednoho z vojáků jedoucích za ním. Ten se zatvářil malinko provinile. Na půlelfa se však nepodíval.
,,Nemůžu ti pomoct, Rine. Sám dobře víš, že by si mě pak desátník podal.“
,,Já bych to pro tebe udělal,“ zalhal Rin pohotově.
Pasat jenom stiskl čelisti a dál upíral pohled kamsi před sebe.
Tak si trhni nohou, pomyslel si zlostně půlelf a trucovitě se otočil zády. Teprve teď na sobě ucítil vojákův pohled. Nepatrně proto změnil držení těla v ztělesnění čirého zoufalství. Příliš mnoho šancí si nedával, ale za pokus to stálo.
Vůz se zakymácel, když neopatrně najel na vyvýšenou kamennou dlažbu. Dřímající Rin, který si při tom pohybu málem vyrazil zuby, se vyčítavě zadíval na záda vozky. Jestli takhle jezdí pokaždé, tak mu už je jasné, proč lidé nadávají na neschopnost vojáků.
V ulicích města zpomalili. Vojáci se na svých koních narovnali, aby zachovali určité dekórum a důstojně doprovázeli klec stále blíž k hradu. Půlelfovi, ač si to nechtěl přiznat, klesalo srdce každým krokem níž. Věděl, že je v průšvihu, ale statečně se přesvědčoval, že to není nic, co by nezvládl. Když zastavili před kasárnami, skoro tomu věřil.
Vojáci nebyli vůbec překvapeni, že vidí v kleci sedět svého druha. Bez jakýchkoliv otázek vytáhli Rina ven. Ten neodporoval. Trochu ho to ale překvapilo. Jak mohli vědět, co se tam venku stalo? Odpověď na jeho otázku přišla záhy. Ze dveří v budově vyšel kapitán a za ním - Rin překvapeně zamrkal - šel Doran.
Tak ho stejně drapli, pomyslel si půlelf. Aspoň bude mít v cele společnost. Doran taky zvedl oči. Při pohledu na půlelfa trochu zaváhal, ale dál pochodoval za kapitánem. S dvěma vojáky za zády.
Desátník se zřetelně pochroumaným krkem srazil paty v pozoru. ,,Byli jsme napadeni, pane. Vězni uprchli, nemohli jsme tomu zabránit.“
„Ale viníka jste přivezli,“ kývl kapitán hlavou k půlelfovi.
Desátník se na chvilinku zarazil. Původně chtěl z Rina stáhnout kůži za jeho skoroověšení, tahle možnost ho nenapadla.
,,Ano, pane?“ zeptal se opatrně.
Kapitán podezřívavě stáhl obočí. „Hlídka chytla tady toho,“ Doran se nervózně přikrčil, „ který tvrdí, že viděl, jak se půlelf domlouvá s těmi lupiči.“
Rin se překvapeně nadechl a vytřeštil na oba muže oči. Zato desátník se rozzářil.
,,Ha! To je docela možné, pane. Takovým jako on se prostě nedá věřit.“
,,Takže tím to je vyřešeno.“ Kapitán mávl rukou a Rina popadli dvě silné ruce, každá z jedné strany. To mu vrátilo ztracenou řeč. Pokusil se vytrhnout, ale drželi ho příliš pevně.
,,Tak to vůbec nebylo! Ten parchant lže.“ Rinovi se konečně podařilo zapřít nohama o hrbolatou zem . ,,Já sem se s nikým nedomlouval!“
Velitel otráveně pokynul, aby pokračovali v odvádění. Pořvávat do dubu by přineslo stejný výsledek.
,,Ty přiblblej plecháči, rozumíš, co ti říkám?" Rin se trochu neovládl. Někdo mu vrazil jednu do huby, čímž ho docela dobře umlčel.
,,Ale, pane - “
Desátník zpražil Pasata varovným pohledem. Ten sklopil pohled a ztichl.
Rin popotahoval krev, která se mu spustila z naraženého nosu. ,,To budete raději věřit někomu, kdo se pokoušel nenápadně vytratit?“ zabublal s pohledem zavrtaným v Doranovi.
Tentokrát se mu podařilo kapitána zaujmout. „Pročpak si to vlastně utíkal, vojáku,“ optal se krčícího se práskače.
,,Protože, protože - zabil by mě!“ vykřikl Doran v náhlém záchvatu inspirace. ,,Viděl jsem ho! Jak si od nich bral peníze. Určitě je ještě má u sebe,“ usmál se, spokojený sám se sebou.
„Já ti přerážím hnáty, ty hajzle,“ zazmítal se Rin, ale další rána ho zase uklidnila. Jeden z vojáků ho úslužně prohledal. Když vytáhl cinkající váček, přiklonily se váhy důvěry definitivně na Doranovu stranu.
Kapitán znova pokynul a vojáci definitivně nasměrovali půlelfa směr vězení. Vyprovázel ho Pasatův a desátníkův pohled. Jeden obviňující, druhý přetékal spokojeností.
Čtyři hrubé, silné zdi. Úzké okýnko, které má spíš symbolický význam, než aby osvětlovalo místnost. Jedny opravdu bytelné dveře, které se otřásají pod vzteklými kopanci. A spousta nepřátelských očí, které se pomalu otáčejí jedním směrem.
Rin si uvědomil, že objektem jejich zájmu je on, tak přestal okopávat železem pobité dveře a otočil se ke svým spoluvězňům čelem. K jeho nelibosti nezaregistroval žádnou známou tvář. To je skvělý, pomyslel si.
Největší koncentrace lidí byla okolo stěn, střed cely byl poměrně volný. Rin tedy začal kroužit po volném prostranství. To, že ho sem dostal někdo, komu měl tu možnost ustřelit palici, ho dopalovalo mnohem víc, než samotný fakt, že je ve vězení.
Zrovna načínal asi páté kolečko, když se některý z jeho spoluvězňů vyjádřil v tom smyslu, že mu asi brzo zpřeráží hnáty. Půlelf nechtěl zkoušet, jestli to myslí vážně nebo ne, tak s sebou nasupeně hodil na volný kousek země u nejméně frekventované zdi a ponořil se do truchlivých úvah o nespravedlnostech života.
Klíč v zámku tiše zavrzal a většina očí se obrátila k otvíraným dveřím. Do místnosti byl nepříliš zdvořilým způsobem vstrčen další nájemník. Vojáci ještě pro kontrolu přejeli celu pohledem, než opět zabouchli jedinou cestu ven.
Rin jim nevěnoval pozornost. Dál si objímal rukama kolena a dumal nad zručností mistra kata. K jeho smůle to byl opravdu vynalézavý chlapík, zapálený do své práce.
Do jeho zorného pole se dostaly dvě nohy v ošoupaných botkách.
,,Sedíš mi na místě, elfe."
Rin dál hleděl do země, stejně jako to dělal celý den předtím. Mlčel, ale jeho obočí začalo pomalou pouť ke kořeni nosu.
,,Slyšíš, uhni!" Boty přešly blíž a šťouchly ho do boku. Docela dost ho šťouchly.
Půlelf odtrhl oči od podlahy a zaklonil hlavu, aby viděl dotyčnému do obličeje. Byl to onen nově příchozí. Zhluboka se tedy nadechl a vstal. Sevřené pěsti však povolil při pohledu na mužovu statnou postavu.
,,Jak se jmenuješ?" zeptal se.
,,Co je ti do toho?"
Rin se zadíval zpátky na místo, kde seděl a plácl se do čela.
,,No jo, vždyť ty to tady máš podepsaný. Pan Cojetidotoho, že jsem si toho nevšiml dřív." Rozpřáhl omluvně ruce. ,,Musíš mě omluvit, mělo mi to dojít hned, tohle místo je přímo stvořené pro tvou výraznou osobnost." Jedovatě mu pokynul směrem k zašpiněnému místu na zemi a odebral se o kus dál. Jeho sousedé se nenápadně poodtáhly, takže měl najednou kolem spoustu volného místa.
Chlápek tam ještě chvilku stál a zíral podezřívavě na uvolněné místo, než se dal do pohybu.
Rinovi zase zakryly výhled jeho ošoupané škvorně.
,,Uhni." V mužově hlase se zase objevila předešlá sebedůvěra.
Rin v duchu poprosil všechny možné síly o kousíček trpělivosti.
,,Ano?" Zeptal se nuceně klidným hlasem.
Chlap mu věnoval slaboduchý úsměv.
,,Sedíš mi na místě."
,,To teda nesedim."
,,Zvedni se."
Půlelf vyrazil, než se muž stačil vzpamatovat. Nabral ho ramenem do žaludku a následně přidal ránu pěstí do ledvin.
Jeho protivník heknul, ale hned se po něm ohnal. To už Rin odskočil a přikrčil se na dva kroky daleko. Kolem se začaly ozývat povzbuzující výkřiky. Ty místy přešly do škodolibého smíchu. Jak se muž narovnal, byla jasně vidět docela velká hmotnostní převaha, kterou měl nad štíhlím půlelfem, jehož rány na něm nezanechaly ani stopu. Že Rina hned nesrazil, bylo nejspíš jen díky momentu překvapení.
Se zjevným potěšením si protáhl klouby a začal se přibližovat.
Rin začal proklínal elfskou krev, která ochudila jeho tělo o mohutnost a sílu lidí. Příliš času mu na to ale neměl.
První ráně uhnul, ale stísněná cela moc možností kličkovat neposkytovala. Zůstal tedy se zarputilým výrazem stát na místě. Hromotluk se znova rozpřáhl, ale byl moc pomalý. Půlelf mrštně uskočil a celou svou vahou mu vrazil loket zboku do žeber. Na jeho protivníka to moc velký dojem neudělalo, zpátky ohromenému Rinovi vrátil takovou šlupku, až odletěl do kruhu lidí, který je obklopoval. Než se stačil postavit na nohy, popadly ho dvě silné ruce, švihly jím na podlahu a něco těžkého se mu usídlilo na zádech. Rin zalapal po dechu, kterého se mu najednou nedostávalo. Ucítil, jak se váha na jeho těle pohnula.
,,Tak se hezky omluv," zapředl mu do ucha vítězný hlas.
,,Omlouvám se, že tvoje matka porodila takový hovado,"vřískl vztekle.
Žebra bolestivě zapraskala.
Rin měl pocit, že zaslechl něčí uchechtnutí. To se jim to směje, zaskřípal zuby. Vzápětí si je málem vyrazil, jak mu velká ruka vjela do vlasů a třískla s hlavou o podlahu. Na zemi byl sice koberec ze slámy a jiných podezřelých surovin, ale stejně se mu pořádně proklepal mozek. Tolik hvězdiček, kolik jich v tu chvíli Rin viděl, nemá ani samotná obloha. K Rinovu nekonečnému zděšení se jeho soupeř rozhodl v pohybu pokračovat. S téměř nadlickým úsilím vyprostil jednu ruku a strčil ji před sebe. Pevně doufal, že to ránu trochu ztlumí.
Kdepak, zadunělo to skoro stejně. Nepatrné zlepšení se objevilo akorát v tom, že se okolí zahalilo do rozmazaného oparu.
Jak dlouho bude pokračovat, než mu dojde, že ztratil vědomí? Nebo počká, až mu z hlavy zbude krvavá placka? Další myšlenku už Rin nedokončil. K jeho zamlženým smyslům dolehla rána a on pocítil nesmírnou úlevu.
To ho vyděsilo. Člověk v bezvědomí přece nemá nic cítit. Ledaže-snad mě nezabil?! Skvělý, skončit jako další anonymní mrtvola, hozená na smetiště.
Pak uslyšel hlas. Obyčejný, lidský, a nesmírně vítaný hlásek.
,,Tak konec představení, vážení. Pokračování se odkládá na neurčito, gratulace, popřípadě stížnosti přijímáme po krátké přestávce."
Rin nehodlal řešit obsah, hlavní bylo, že neříkal nic ve smyslu: tak, která to hříšná dušička je na řadě?
S pochopitelnými obtížemi se zvedl na lokty. Někdo mu pomohl dostat se ke zdi a opřít se o její chladivou plochu.
,,Docelas je pobavil, brácho."
,,Hmpf," zahuhňal půlelf a přemýšlel, jestli se má pozvracet teď, nebo až za chvíli.
,,Zvlášť, když z tebe začala stříkat ta krev."
Konečně se Rinovi podařilo přesvědčil žaludek, aby zůstal v klidu na dost dlouho, aby mohl bezpečně promluvit.
,,Mám na závěr udělat fontánku?" Pootevřel rty a slabě zafoukal. Krev, která mu proudila z nosu na bradu se v kapičkách rozletěla kolem. Vedle něj zazněl pobavený smích.
,,Docela se mi líbíš, brachu."
Rin otevřel nasupeně oči, abych si mluvčího prohlédl.
Opřen bokem o stěnu seděl vedle něj poměrně mladý muž, s olivovou pletí a tmavými, lehce vlnitými vlasy. Díval se po něm celkem přátelským pohledem, tady tak vzácným.
,,Jekker," představil se a napřáhl ruku.
Půlelf mu podal svoji, zakrvácenou a mírně roztřesenou dlaň. Stiskl ji jako by nic.
,,Rionael'." Zamumlal přes druhou ruku, kterou si snažil ucpat nosní dírky. ,,Ale stačí Rin.“
„Zajímavý jméno.“
Půlelf němě přikývl, protože jeho pozornost upoutalo něco jiného. Spíše někdo. Na místě, které před chvílí bylo bojištěm, ležel na zemi ten rváč, co se z něj před okamžikem pokoušel vyrazit mozek ušima. Ne, že by ta skutečnost Rina nějak zvlášť trápila, ale chtěl vědět, co se stalo. Tázavě se podíval na Jekkera. Ten se usmál, natáhl se za sebe a zvedl kus odrolené cihly. Nejspíš výsledek několikaletého škrábání předchozích vězňů.
,,Někdy pořádná rána vydá za tucet chytrých vět," zašklebil se vesele.
Proti jeho logice nebylo co namítnout. Zvlášť, když zachraňovala život.
,,Díky," zamumlal Rin.
Jekker jenom mávl rukou. ,,To je dobrý. " Usadil se trochu pohodlněji a nonšalantně mávl rukou. ,,Jak si se sem dostal?“ zajímal se.
Rina trochu překvapila nenucenost, s jakou tu seděl, opřený o hrubou stěnu, v místnosti se zamřížovanými okny.
„Špatná muška a ještě horší společnost,“ odpověděl neochotně.
Jekker si jeho zachmuření všiml a dobromyslně se na Rina zazubil.
,,Alespoň si na seznam dnešních povinností nemusíš přidávat sbírání svý hlavy,"zašklebil se.
Tak to mě opravdu těší, pomyslel si půlelf a dál se věnoval svému pochroumanému nosu.
Několikrát projevila postava ležící uprostřed cely známky vědomí, ale Jekker vždy vstal a přesně mířeným úderem ji znova poslal do měkké náruče bezvědomí. Nikdo nic nenamítal a proč vlastně taky? Všichni si hleděli svého a Rin pozoroval, jak se pruh světla na podlaze postupně prodlužuje.
Dveře se otevřely a dovnitř vkročil jeden ze strážných. Jeho pohled se zastavil na ležící postavě. Dloubl do ní špičkou nohy a když se ozvalo přidušené zachrochtání, přestal si jí všímat.
Rinův společník v nesnázi okamžitě vyskočil na nohy. Očividně si šli pro něho. U dveří se ale Jekker zarazil a mávl na půlelfa.
Rin se nechápavě zamračil. Když dál seděl jako strup, zakoulel Jekker očima a netrpělivě mu posunkem naznačil, aby ho následoval. Váhavě ho poslechl. Pomohl mu jednou, třeba může i znovu. Zoufalá naděje, ale lepší než nic.
Strážný se na oba zamračil.
,, Jdu jenom pro Jekkera," bafl a hrubě odstrčil půlelfa zpátky.
Jekker mu ale ruku zadržel.
„Je tu se mnou.“
„Přestaň kecat,“ usekl mu voják. ,,Bývalý kolegy ještě poznám. Tak si pospěš, nebudu tu stát věčně,“ šeptnul a spěšně strkal Jekkera ven. Ten věnoval půlelfovi zkoumavý pohled.
„Vem ho taky, jeden víc nebo míň,“ přidržel dveře otevřené.
Voják se nervózně rozhlédl po chodbě.
„Řekl jsem ne.“
„Byl bych ti opravdu zavázaný,“ usmál se Jekker.
,,Tak dělej, Rine.“
*
*
*
*
*
Levigärovy oči se nebezpečně zúžily.
„Můžete mi vysvětlit, jak je možné, že někdo jen tak zmizí z cely?“ zasyčel tiše.
Vojáci po sobě nervózně pokukovali. Ani jeden nevěděl, co říct.
„Rád bych si promluvil s kapitánem,“štěknul.
„Zavolám ho,“ nabídl se jeden z nich a urychleně odběhl.
Proč jsou všichni neschopní, pomyslel si čaroděj a opovrživě přejel všechny přítomné pohledem.
„Včera sem přišel jeden muž. Selby Trn. Vysoký a mohutný. Byl ve stejné cele jako půlelf.“ Nebo alespoň měl být, odfrkl si v duchu. „Propusťte ho. Ovšem v případě, jestli ho vůbec dokážete najít.“ utrousil ledově. Zachmuřeně sledoval, jak další voják mizí ve dveřích. Fakt, že mu plány boří takoví diletanti, bral jako důkaz toho, že osud má velmi špatný smysl pro humor.
