„Kdo jste?“ zeptal se vážně vůdce, zarážejíc rukou muže. Ale to už se Óbrin připravoval k ráznému kroku; včas však složil svou hůl.
„Já jsem Zelenor, syn Arodragův a toto je družina bratrstva Rudého meče. Jdeme od rána ze Zeleného údolí a máme namířeno do Afarie.“
„Ano! A nejste takhle náhodou stoupenci Xadrasovy chátry?“ řekl vůdce podezíravě se svraštělým průčelím.
„Bez obav, jsme zaměřeni proti němu a jeho úmyslům. Ale co tady děláte VY?“ podotkl Óbrin.
„Tak to jsme dobří přátelé, vítejte,“ řekl vůdce s roztaženými pažemi. „My jsme lidé z vesnice Vukatazar, jež byla napadena kentaury. Vypálili jí, a ti, co stačili utéct, jsou tady; je nás okolo padesáti, ale zbytek, který čítal šedesát lidí, už odešel na onen svět. Vrátili jsme se tam po dni a řádně je pohřbili. Z vesnice se stal hřbitov.“
„A jak je to dlouho?“ zeptal se kouzelník se smutkem na tváři.
„Přes měsíc,“ pověděl malý trpaslík, opírající se o sekyru a beznadějně koukající do země.
Vedli je hlouběji do lesa, až došli do lesní vesnice, kde uprostřed plápolal oheň, udržovaný lidmi, co do něj házeli klestí a polena. Na stromech byla obydlí a vystrašení lidé, kteří z nich koukali.
„A proč jste tedy nešli do Afarie a usídlili se tady, ve vlhkém lese, kde je hodně dravé zvěře,“ řekl Angelo, který šel vedle vůdce.
„Tam jsme měli namířeno, ale to, co jsme tam našli, bylo ohromující. Jen pár lidí, kteří plakali a naříkali nad svými blízkými, kteří byli povražděni. Prý se schovali hluboko do jeskyních systémů,“ oznámil vůdce.
„Mohl byste nám sdělit vaše jméno?“ zeptal se ho nesměle Zangifer.
„Já jsem Garus, syn Frigův; trpaslíku,“ představil se.
Pak se s Garusem rozešli, avšak Óbrin šel s ním za stálého hovoru, a lidé se smutným pohledem vedli ostatní do malých a zvlhlých domečků ze slámy. Pak odešli a Grom s Jeremiášem si lehli po dlouhém chození do postele, jež byla vycpaná senem, ale Gromova slámou. Velice štípala do zad, což naznačovalo, že Gromovy svaly nejsou dostatečně tvrdé a propracované. Sundal si meč v pochvě a luk také odložil. Jen co si lehl, usnul jako nemluvně.
Vstal z postele, probuzen žalostným křikem; byla ještě noc. Postavil se a vyšel z domu. Ještě si všiml, že Jeremiáš neležel v posteli a jeho meč nebyl na místě, kam si ho včera položil. Všude venku byl kouř, který zapáchal po spáleném dřevu a slámě. Všiml si zapálených domů, mnozí lidé venku bojovali s kentaury. I Jeremiáš po boku Elóry; její meč zářil v šedé noci, potřísněn krví nepřátel. Óbrin tam pobíhal a snažil se také uplatnit. Ganisan bojoval se dvěma zároveň. Grom vběhl do domu pro Elmarín a meč. Když vyšel. uviděl Jeremiáše, s řevem čelícího ranám kentauřího meče. Běžel k němu, ale v tom kouř zahalil veškerý výhled a Jeremiáš se také ztratil. Grom ale běžel, jak nejrychleji uměl. Zavál vítr, jenž odvál opar kouře, a Grom spatřil to, co nikdy nechtěl vidět. Jeremiáše, který se složil pod ostřím meče. Gromovi vytryskly slzy. Jeremiáš se na něj díval s obličejem plným beznaděje.
„Néé!“ řval Grom, až ho bolelo v krku. Odhodlal se a upaloval ke kentaurovi, s křikem a napřaženým mečem. Zapíchl meč do kentaura, který si ho nestačil všimnout. Meč v něm zůstal zapíchnut.
Přistoupil k chudáku Jeremiášovi; sehnul se a vzal ho do náručí a křičel; křik smutku se rozléhal všude po okolí; Jeremiáš byl mrtev.
Radši bych byl zůstal doma, myslel si Grom, a nevypravil se na tuto zběsilou výpravu, než abych ztratil přítele.
Sice by nějaké nepoznal, ale ten nejcennější, kterého měl Grom jako bratra, mu umřel v náručí.
Bylo dobojováno. Přiběhl Ganisan a odvlekl nemohoucího Groma do postele. Nemohoucího proto, jelikož ještě neuvěřil, co spatřil. V jeho hlavě probíhaly věci, jak radostné tak bolestné, které s Jeremiášem prožil,
Ráno se probudil a před sebou ve dveřích uviděl Zelenora, jak si s někým povídá. Promnul si oči, dozajista spal dlouho, jelikož světlo ho tu nemohlo vzbudit, protože se žádné neprodralo korunami staletých stromů. Nevěděl, zda to, co zažil včera bylo skutečné, anebo jen sen. Vstal a poklepal na Ganisanova záda.
„Ano? Ty už jsi vzhůru?“ řekl rytíř.
„Jsem, kde….“ už to nedořekl, poněvadž se zahleděl na spoušť způsobenou mrtvými těly kentaurů. Což nasvědčovalo, že Jeremiáš je opravdu mrtev.
„Kde je Jeremiáš?“ pokračoval elf.
A pak si všiml Elóry.
„Nevíme; včera jsem tě dovedl sem do postele a nechal tam s ním Zangifera, ten byl ale napaden kentaurem, a pak, když jsem se vrátil, Jeremiáše jsem už nenašel. Prohledal jsem vesnici od křížem krážem, ale nenašel ho. Angelo říkal, že ho někdo vzal, jelikož našel stopy po jeho těle. S pomocí boží ho ještě uvidíme. Musel ho vzít nějaký vesničan, který ho chtěl ošetřit. Celá vesnice odešla, ježto nějací kentauři uprchli a můžou vesnici prozradit.“
„A my teď také odejdeme,“ vložila se do toho Elóra.
Grom přistoupil k onomu místu a spatřil tam meč s vyrytým J. Rozplakal se. Zelenor k němu přišel a objal ho.
