Žabka seděla na okraji temného jezírka a přemýšlela o svém obojživelném životě. Měsíc si poklidně plul po hladině, stejně jako po obloze a ozařoval celé okolí stříbrným světlem, tak příjemným žabímu zraku.
„ Úúú….zelenko.“ rozlehlo se tichem.
Žabka sebou trhla ale neodvážila se rozhlédnout.
„ Úúú…zelenko zelená…“ V koruně stromu to zašustělo. „ Má malá…bezmocná..“
„ Jen mě sněz..“ odsekla žabka.
Nastalo ticho a pochvíli se vedle žabky snesla velká bílá sova.
„ Copak, copak..stalo se Ti snad něco???“
„Jen mě sněz, zda-li chceš…“ opakovala žába a ani se na sovu nepodívala.
Sova se na ni zaraženě dívala. „ Úúú..proč bych měla???“
„ Na nic jiného se stejně nehodím. Jsem jen potrava..nic víc.“
„ Ááá…pocit méně cennosti..“
„ Ne..jen prozření sovo..“
„ A cožpak to tak najednou???“ zajímala se sova a začala si žabku se zájmem prohlížet.
„ Najednou??“ vykvákla žabka „ Najednou?! Trvalo mi to celý můj život!! To měsíc, sovo, to ten měsíc! Koukni na něj…je stejně obojživelný jako já.“ Žabka ukázala na nebe a potom na hladinu jezírka. „ Vidíš?? Kdysi jsem si myslela, že jen JÁ mohu cestovat z vody na souš…a pak jsem viděla jej! A on umí navíc i létat?? A teď už pochybuji o své jedinečnosti. Pochybuji?? Spíš už v ní nevěřím!! Jak bláhová jsem byla!! Já hloupá!! A přitom jsem jen kořistí pro lovce jako jsi Ty!!“
„ Lovec…“ zahoukala sova „ Ano..jsem lovec, ale v mžiku se mohu stát i kořistí..“
Žabka však její slova neslyšela, protože byla až moc zahloubaná do své domnělé zbytečnosti.
„ Zabij mne sovo..zabij mne..Ale o jedno Tě prosím..ať je to rychlé..“
Sova se na chvíli zamyslela a pak se ke své kořisti naklonila „ Doplavala jsi někdy až na dno tohoto hlubokého jezírka??“
„ Ne..“ přiznala žabka „Ale myslím, že měsíc ano…jednou jsem to zkoušela…byl úplněk..a když už jsem nemohla, ještě jsem viděla to jeho dotěrné světlo před sebou…“
„ Dobrá…až to dokážeš..splním Ti Tvé přání.“ A pak zamávala křídly a odletěla zpět do koruny stromu.
Každou noc žabka zkoušela předehnat měsíční paprsky…každý den se snažila dosáhnout tíženého dna jezírka..dna svých sil a každý den se mu přibližovala..víc a víc…až po několikatýdenním úsilí vplula do úplné vodní tmy a dotkla se hlavičkou mazlavého bláta a tím předstihla svého největšího soka. Když po svém vítězství vyplavala na hladinu, vykřikla radostí. Zpívala, křičela, skákala do vody a tančila a klaněla se svému poraženému soupeři a v jednu chvíli se jí zdálo, že i on jí vzdává hold. Byla v žabím nebi. A pak začala volat „ Sovo!! Sovo!!!Sovoooooo!!! Jsem vítěz!! Já to dokázala! So..“ zarazila se, zakryla si ústa blanitou rukou a vystrašeně se rozhlédla. Potom se co nejrychleji schovala pod vodní hladinu.
Ubíhaly dny a týdny..a sova se neobjevila. Žabka už se přestávala bát a častěji sedívala na břehu svého domova.
„ Úú..Zelenko zelená…malá má..“ zaznělo jednoho večera zase z koruny blízkého stromu.
Nikde nic…ani stéblo se nepohlo.
„ Úú..Zalenko…“ zahoukala sova a tiše se snesla na okraj jezírka „ Kde jsi??“
Žabka pomalinku vynořila hlavu zpod hladiny.
„Ááá..tady jsi..vylez..něco jsme si přece domluvily!!“
Žába pokorně vyšla..se sklopenou hlavou a svěšenými rameny.
„Copak, copak??“ pousmála se sova „ Dosáhla jsi dna, že?? Já slyšela…slyšela.“ Když už od ní byla žabka na krok, švihla svým pařátem, shodila jí na zem a uvěznila mezi svými prsty.
Žabička zavřela pevně oči „ Prosím, sovičko, prosím..nech mě žít..ještě den, dva, nebo týden…prosím…“
„ Vidím, že dno se stalo Tvým vrcholem..“ přimhouřila sova oči. „ Jsi přeci jen má kořist..a já jsem Tvým lovcem..jak jsi sama řekla..“
„ Sovičko, sovičko…týden.jen týden…“
„ Ne..už jednou jsem Ti dala šanci..a dát Ti jí po druhé, by bylo ode mě necitelné.“
Žabka otevřela nechápavé očka a zadívala se na sovu „ Necitelné?? Proč jsi mě nezabila, když jsem to chtěla?? Proč??“
„ Protože vše má svůj smysl. Zbavit života někoho, kdo ještě ani nepoznal jeho pravou cenu..“ sova se naklonila blíže k žabičce „ Zelenko zelená..zelenko má drahá…nedokážu vzít život někomu, kdo ho ještě nemá…“ Lovec se naposledy podíval na svou cennou kořist….
