Ruku v ruce se Andrej s Rinou vraceli na tábořiště. Obzor na východě rudl jako krví, mračna, bledá andělská křídla, do svého peří vsakovala sluneční svit. Ještě bledá, nerozhodná zář, se jim oběma odrážela od tváří, blyštěla se v očích. Vypadali jako přízračné bytosti, zrozené ze snů nevinných dětí a zároveň poznamenané cejchem, který vidí jen zasvěcení, jen ti, kdo prožili totéž.
Ostatní už byli vzhůru – Darés sedlal koně, Daner mazal čepel svého meče olejem a Pamara klečela u Viviany, stále se nacházející v jakémsi polokomatickém stavu.
„Že jdete,“ přivítal příchozí Daner. Zarazil meč do pochvy a zvedl se, ve tváři nerudnou zlobu. „Vyrážíme.“
Andrej při pohledu na něj pocítil nejprve slabý pocit provinění, ale pak stiskl Rininu něžnou dlaň a provinilý pocit vystřídala vítězná euforie.
„Kam chceš jet?“ zeptal se Danera.
Snažil se působit co nejsmířlivěji, koneckonců, on je vítězem a Daner poraženým, trochu blahovůle tedy neuškodí. V tu chvíli se mu však Rina vytrhla a beze slova vykročila ke svému plášti a svým věcem.
„Pojedeme k Hranici Stínu,“ řekl Daner, aniž by se na Andreje jen podíval, „tam necháme královnu s Pamarou a Rinou. Do Freklanu půjdeme jen my tři.“
„Aha… a to jsi vymyslel sám? Myslel jsem, že budeme rozhodovat společně.“
Posledním slovem jakoby do Danera strčil. Chlapec se napřímil, strnul. Pomalu se otočil k Andrejovi, pravačka mu mimoděk sklouzla na jílec meče.
„Společně? Ach tak! O tom jsme se taky dohodli hlasováním, že si vy dva v noci klidně zmizíte?“
„Neblbni, prosím tě, to je něco jinýho.“
„Nemyslím si,“ odsekl Daner a obrátil se ke svému koni. „Sbal se, vyjíždíme!“
Andrej zjistil, že se mu samy od sebe svírají pěsti. Teď už byli nazlobení oba stejnou měrou, i když každý z jiného důvodu. A Andrej to dobře věděl. Viděl i možnosti, které má před sebou. Mohl se sebrat a odejít, nechat jedovatou kaši zloby dál vřít v kotli srdce, nechat ji odeznít. Nebo se mohl ozvat a pro nejbližší čas si to s Danerem vyřídit. Možná právě teď nebyla ta pravá chvíle, kdy by se měli hádat a rvát mezi sebou – sotva se dostali z ohrožení v táboře Tygrů, byli všichni dost unavení a zatížení žalem nad ztrátou přátel. Jenže Andrej se po dnešní zázračné noci cítil zvláštně svěží a napjatý. Jako býk, připravený vyrazit na protivníka, rozdrtit jej pod svými kopyty, rozpárat rohy. Běsnivost a krev, tepající ve spáncích.
Andrej se rozhlédl kolem. Darés opodál nastavoval třmeny svému koníkovi, Rina si s nebývalou pečlivostí balila věci do ranečku z pláště a hladila Lerka, jenž na noc zmizel, aby se teď zase objevil, připravený svou paní chránit před zlem světa. Pamara se plně zabývala Vivianou, které pomáhala vysednout na koně. Dobrá, všichni si hledí svého…
„Danere,“ oslovil chlapce, stojícího zády.
Když nereagoval, Andrej ho popadl za rameno, pokusil se ho otočit k sobě. Daner uskočil jako uštknutý. Náhle stáli proti sobě, naježení, připravení k rvačce.
„Odkdy tu velíš ty?“ štěkl Andrej.
„Od té doby, co mě unavilo čekat na tvoje milostivé rozhodování!“
„Jdi s tím do hajzlu! Já vím, že seš na mě nasranej a vím taky proč. Ale tak to prostě chodí!“
„Nevím o čem mluvíš, Andreji.“
„Tak si vybrala mě, ne tebe, no a co. To je její věc. Tak se s tím budeš muset-„ už nedořekl, poslední slovo mu Danerova pěst zarazila zpět do úst.
Andrej se zapotácel, bolest v rozbitých rtech ho zbavila rozmyslu. Vrhl se na Danera, ruce zaťaté v pěsti. Rána do břicha ho odmrštila nazpět. Zasténal, do hrdla mu stouply kyselé žaludeční šťávy. Zaslzenýma očima uviděl Danerovy nohy, sáhl po nich a podařilo se mu srazit soupeře k sobě na zem. Chvíli se váleli v zaprášené trávě, obalovali se naoranžovělou hlínou a zasazovali si bolestivé údery. Jen jako v mlze vnímali Rinin křik a nesmělé pokusy rvačku zastavit.
„Dost,“ vpadl konečně mužský hlas, dostatečně hromovládný, aby pronikl až ke krví zaslepeným myslím. „Přestaňte! Hned!“
Darés popadl Danera za zátylek, nohou od něj odstrčil Andreje, jehož hned kolem krku chytla Rina.
„Přestaňte,“ opakoval Darés.
Oba chlapci už beztak neměli náladu na další rvačku. Seděli kousek od sebe, Andrej si hladil naražené rameno, zatímco po bradě mu tekla krev z nosu a rtů, Daner lapal po dechu, dlaně na zhmožděných žebrech, pod oběma očima modrající monokly.
„Kdybych vás oba neznal, myslel bych, že jste zešíleli,“ pokračoval Darés. „Co to do vás vjelo?“
Andrej mávl rukou, Daner naprázdno otevřel ústa, pohledem spočinul na Rině.
Darés jeho pohled zachytil: „Aha… nevadí, budete si to muset vyříkat později. Vypadá to, že se blíží potíže.“
Ukázal k západnímu obzoru a když se tím směrem podívali i chlapci, okamžitě vyskočili. Jejich spor se zdál docela malicherný ve světle toho, co viděli.
Z východu se blížil osamělý jezdec, skoro se dala rozeznat jeho tvář. Určitě však už šla rozeznat potrhaná tunika v červenožluté barvě, kdysi zářivá zbroj, teď potřísněná špínou, krví a notně potlučená, červený plášť, potrhaný a vlající jako červánky.
Jeden jediný jezdec by ale nestačil Darése tak vyděsit. To dokázala až oblaka prachu, zvedající se za ním. Zdálo se, že za osamělou postavičkou, ztracenou ve freklanské stepi, táhne celá armáda, houfy, nad jejichž hlavami se ježí kopí a vlají standarty s tygrem ve skoku. Jezdec, zdálo se, si nebyl nebezpečí za svými zády vůbec vědom. Cílevědomě mířil k tábořišti, zachmuřený, shrbený, podobný úředníkovi, který se v horoucím pekle bez hnutí brvou odvažuje žádat po vrchním pekelníkovi okolkovanou žádost s kopií trojmo.
„Navrhuju ujet,“ řekl přidušeným hlasem Andrej. Nepřítomně si otřel krev z brady, utřel si ruku o bok kalhot. „Nebo se chcete postavit celýmu voddílu těch zasranejch Tygrů?“
„Ani ne,“ kývl Daner. „Musíme se teď dostat k Hranici. Tam můžeme najít pomoc.“
„Oukej,“ Andrej se vyhoupl do sedla, zasténal přitom bolestí. Teprve začínal zjišťovat, že má po rvačce s Danerem omlácené celé tělo. V příštích hodinách si to měl uvědomit naprosto cele a víc, než by si přál.
Debile, pomyslel si na svou vlastní adresu, nemůžeš se pro změnu někdy zkusit ovládat?
Úkosem se podíval na Danera, který přitahoval otěže nervóznímu koníkovi a napřimoval se přitom v sedle, až se podobal Napoleonovu jezdeckému portrétu. Samozřejmě, Rina své zvíře vedla hned za ním.
„Tak na sever!“ zavelel Daner a v čele neuspořádané skupinky sám první poslechl svého rozkazu.
Kopyty koní zvířila prach, světlo novorozeného slunce přestalo bodat do očí. Na holých pláních bylo těžké držet směr, na obzoru nebylo nic, čeho by se dalo držet, a tak se jízda podobala cestě mravence přes desku stolu. Co chvíli bylo třeba korigovat směr podle slunce, tehdy Daner otáčel koně na zadních, velel rozčileným a hlubokým hlasem, slovy choval se jako nadutý idiot, jak si o něm pomyslel Andrej.
Jezdec, který sem přivedl pohromu v podobě voje Tygrů z Freklanu, se také probral z letargie, pobídl koně patami a jal se Andrejovu skupinu pronásledovat. Teď už bylo všem jasné, že je to Lurn Závršský – nikdo nevěděl, jak se ten fanatik spravedlnosti dostal z tábora Tygrů, ale také to nikoho nezajímalo. Na dumání o podobných podružnostech bude čas, až uniknou z nového ohrožení.
„Musíme rychleji,“ zařval Daner, náhle už bez zupáckého přízvuku, „mají s sebou lučištníky!“
Jako na potvrzení jeho slov do země kousek za Lurnem zabubnovala sprška šípů. Z houfců tygřích bojovníků se ozval hurónský řev. Podařilo se jim zkrátit náskok certhynianů.
„Kurva!“ vyplivl Andrej.
Koníci běželi, jak nejrychleji mohli, ale zdálo se, že to nestačí. Srst se jim leskla potem, od huby stříkala pěna a supěli jako ohniví draci, jimž někdo zatípl jiskru. Větší výkon by z nich možná dokázala vyždímat bolest, ale nikdo z Andrejovy skupiny neměl ostruhy ani bičík. Těmito pomůckami byli naopak náležitě vybaveni Tygři z Freklanu.
„To nemá smysl,“ zabručel Daner do hřívy svého koně.
Přitáhl mu otěže. Vedle něj už zastavoval Darés, který nejspíš došel ke stejnému názoru.
„Zastavit!“ zavelel Daner. „Schovejte se za koně. Trochu jim zavaříme, než nás dostanou!“
Poslechli. Všichni a bez námitek. Další sprška šípů, následovaná bojovým řevem, tentokrát dopadla mnohem blíž a divže netrefila Lurna, který konečně dohnal svůj cíl. Sesunul se ze sedla, zalapal po dechu a vybafl: „Kde je ten proklatý čaroděj?!“
„Jdi s tím už do prdele,“ poradil mu Andrej, aniž by se na něj podíval. „Teď máme svejch starostí dost.“
Kupodivu to Lurn pochopil a zachoval se celkem rozumně, když postavil svého koně vedle ostatních a také se skryl za jeho tělem. Jen dost nechápavým pohledem pozoroval Vivianu, polozhrouceně se opírající o plec svého koníka, přivírající oči a mumlající cosi neslyšným hlasem.
„Ial stůj při nás,“ řekl nahlas Darés. „Ona nám bude v boji chybět. Ale ty, Závršane, ji můžeš zkusit nahradit.“
„Nechápu.“
„Podívej se támhle, troubo,“ prohodil Andrej napůl huby, „jdou nás rozšmelcovat na kaši.“
„Kdo?“ Lurn těkal pohledem od svých nových společníků k blížícím se hloučkům Tygrů.
„Tygři z Freklanu,“ řekl Daner. „Vypadá to, že se brzo podíváme pod Ialina křídla pěkně zblízka.“
„A pár jich přitom pošleme do Tmy,“ dodal Darés.
Rina si nenápadně cpala do úst suchou drť z modrobýlu a i když ji Daner musel vidět, tentokrát nehnul ani brvou. To ukazovalo vážnost situace – kdyby si Daner nemyslel, že za pár minut už stejně budou všichni mrtví, nejspíš by Rině její drogu kategoricky zakázal.
„A ty,“ obrátil se náhle Daner místo na Rinu na Andreje, „co tu ještě děláš?!“
„Teď nechápu já,“ ušklíbl se Andrej, třebaže chápal.
„Máš u sebe ten šutr. Když tě dostanou, je konec. Takže se seber a koukej padat. Jeď k severu, najdi Hranici Stínu. Hlídači ti pomůžou. Jeď!“
„Po stopách svého otce vydej se,“ ozvala se Rina přízračným, tichým hláskem. Téměř zanikal v dusotu kopyt přijíždějících bojovníků. „Musíš jít, musíš žít.“
„Tak na to vám kašlu,“ zavrčel Andrej.
Cítil se strašně. Věděl, že Daner po něm chce správnou věc, ale stejně se s tím nedovedl smířit. Má tu ostatní nechat zemřít a sám ujet? I když tím možná zachrání mnohokrát víc životů v mlhavé budoucnosti? Proč on? Proč právě jemu bylo dáno to poslání, to prokletí? Proč na něj padla tíha rozhodnutí opustit ve chvíli nejtěžší své přátele? Jak se s tím, sakra, dokáže srovnat?!
Rozhlédl se. Dívali se na něj, dokonce i Viviana na chvíli opustila své žalostné údolí a zvedla oči, orámované temnými kruhy. Vážné, tvrdé pohledy. Zas zjišťoval, o kolik je těžší bránit se dobru, než zlu.
„Jeď,“ řekl Darés. „A rychle.“
„Do hajzlu,“ sykl Andrej, popadl otěže svého koníka a zbytečně drsným cuknutím ho přiměl otočit se. „Do hajzlu, kurva, sakra!!!“
Tvář se mu křivila nesmírnou vnitřní bolestí, řval by a vyl. Rozpor mezi dvěma ctmi ho rval na kusy. Musel udělat, čím byl pověřen – musel zničit Tevolananse. Ale nemohl tu nechat ostatní, aby se za něj obětovali!
V tu chvíli zahvízdaly vzduchem další šípy. Bolestné ržání a jekot podobný dětskému pláči prozradili, že tentokrát už si cíle našly, třebaže jen v koňském mase.
„Jeď už, pro Ialiny jasné oči!“ tenhle hlas patřil Vivianě.
Andrej skočil do sedla.
„Já…“ otočil se k ostatním. „Kristepane!“
„Jeď a provázej tě štěstí,“ přerušil ho Darés.
Andrej vyhledal očima Rinu. Nemusel nic říkat, stačil pohled, jímž jí nabídl místo za sebou v sedle. Pochopila, ale zavrtěla hlavou. Oči se jí v důlcích obracely vzhůru pod působením modrobýlu. Políbila si špičky prstů a otiskla mu je na tvář, když se k ní sklonil. Na hřbet její ruky dopadla horká slza. Andrej náhle věděl, že bez ní neodjede, ne… Dotkla se dlaní plece Andrejova koníka a zvíře vyrazilo do trysku s vyplašeným zařehtáním, jakoby jej švihla prutem.
Bylo těžké zraněné koně udržet na místě, vší silou se snažili utíkat, uniknut bolesti, způsobené freklanskými šípy. Nebylo lehké dívat se do velkých nechápavých očí, vidět v nich nevyřčenou otázku: proč?, slyšet němou prosbu, žalobu… a pak použít koně jako štít, když freklanští spustili další palbu. Nakonec koníci klesli k zemi, tiše sténali, v bocích, břiších a krcích zabodané šípy, kuriózní živé jehelníčky. Jejich jezdci za nimi zalehli a Daner první vytáhl dýku, aby svému koni ulehčil poslední chvíle. Zem do sebe vstřebávala krev tak dychtivě, že to děsilo. Narezlý hlína se barvila rudě, temně. Železitý pach tísnil srdce. Zatím to byla jen krev zvířecí, ale všichni věděli, že brzy se země ernackých stepí napije i krve jejich a bude ji sát stejně lačně.
Tygří jízda se zastavila asi dvacet metrů od šedohnědých zhroucených koňských těl. Příkaz k zastavení dal hubený muž, vůdce, který teď předjel do čela voje. Trhnutím otěží zastavil schváceného koně, čelem ke krytu z mrtvých koňských těl. Teď už se dalo přesně určit, kdo to je. Protáhlá, zlá lasiččí tvář, bodavé oči, tenké rty. Ruce, splétající a rozplétající otěže v neklidném tanci. Úsměv, či spíš jízlivý škleb, objevující se a zase mizící.
V úkrytu za padlými koníky všichni strnuli. I Lurn ze Závrší, který dosud neměl tu čest se s lasiččím mužem seznámit, pocítil zlost a nenávist, jež ovládla ostatní.
„To je ten parchant Alun,“ řekl docela zbytečně Daner.
„Kralovrah,“ zašeptal Darés.
Pohledy všech pěti se upřely na Vivianu. Ta jakoby procitla ze zakletí. Do tváří se jí nahrnula krev, oči plné slzí se zúžily, zeleně se rozsvítily. Kotníky prstů, svírajících rukojeť meče, měla bílé. Celé její tělo se napřímilo, zpevnilo. Zdálo se, že kdyby chtěla, jediným skokem by překonala míli.
„Zabiji ho,“ řekla.
Nikdo se neměl k tomu, jí její úmysl vymlouvat, přestože situace byla celkem jasná – k zabíjení tu měl o sto procent lepší pozici Alun. Viviana však najednou vůbec nevypadala jako unavený psanec, který je v koncích. Ne, připomínala staré obrazy, zachycující minulost jejího rodu. V tuhle chvíli by i úplný cizinec poznal, že v jejích žilách koluje královská krev. Krev rodu Rysů. Napjatá jako pružina, připravená skočit, zabíjet – stala se lidským odrazem kočkovité šelmy a její společníci pochopili, proč se rod Rysa jmenuje tak, jak se jmenuje.
Oči stále upřené na Aluna, Viviana vstala. Danerovi uniklo zmučené zaúpění. Jeho královna se klidně vystavila šípům a nyní, v téhle blízkosti, i mnohem přesnějším střelám z kuší. I Pamara otevřela ústa, vzdechla, vztáhla ruku, aby Vivianu zkusila stáhnout zpět dolů, ale jen se jí dotkla a ucukla, jakoby se spálila.
Viviana si dění u svých nohou nevšímala. Byla soustředěná na jediný cíl. Zornice v jejích očích se zúžily, dědictví rodu, jež vycházelo najevo v nejvýjimečnějších situacích, se hlásilo o slovo. Opřela se nohou o sedlo zhrouceného koně, svižně ho překročila. Pak stanula, v uvolněném a přesto jaksi pohotovostním postoji, proti Alunovi. Dělilo je víc než patnáct kroků, přesto Alun trhl otěžemi a jeho kůň s bolestným zaržáním couvl.
„Ty!“ vykřikl. „Áááhhh, bohové! Takovou kořist jsem ani nečekal!“
Místo odpovědi k němu Viviana vykročila. Ve tváři jí hořelo sebevražedné odhodlání. Koutky úst stažené dolů, zatínala zuby, takže čelistní svaly zřetelně vystupovaly a měnily její něžné rysy v studenou zlověstnou masku.
„Seberte jí,“ zavelel Alun svým mužům. „Seberte je všechny! Chci je živé! Všechny! Kdo je zabije, ten bude litovat, že nechcíp sám!“
Dvacítka Tygrů se jala plnit rozkazy. Čtyři muži seskočili z koní a vykročili vstříc Vivianě, ostatní pobídli svá zvířata a rozjeli se k zákrytu zbytku skupiny.
Aniž by spustila oči z Aluna, Viviana vytáhla zpoza opasku dýku a připravila si ji do levé ruky. Čtyři muži, kteří už byli od ní jen pár kroků daleko, znejistěli. Nezdála se nijak vystrašená, přestože šla sama proti téměř stočlennému oddílu. A vůbec se nezdálo, že by si jen všimla těch, kteří ji měli zajmout. Ze zarputilostí hodnou lepší věci šla po Alunovi. Nevypadalo to, že by ji cokoli mohlo zastavit.
„To je královna,“ zašeptal jeden muž téměř s úctou. Málem by byl sáhl po dirderu, který měl zavěšený na popruhu na zádech, ale jeho druh ho zadržel.
„Nesmíme jí zabít.“
Muž kývl. Všichni čtyři tasili. Měli dlouhé, zakřivené tesáky se zubatou částí ostří. Viviana stanula před stěnou čepelí, za níž se skryl její cíl.
Zavrčela jako zvíře, ohrnula přitom rty a vycenila zuby. Muž, který prve sahal po dirderu, o krok couvl. Pak si dodal odvahy výkřikem a vrhl se dopředu. Kov zazvonil o kov, Viviana se přikrčila, odskočila: její pohyby teď bylo téměř nemožné sledovat, ostří v jejích rukou se změnila v stříbrné šmouhy, svištící vzduchem.
Výkřik, do tváře jí cákla krev jednoho z mužů. Klesl na kolena, pustil své zbraně, oběma rukama se pokoušeje zastavit krev, stříkající z proťatého hrdla. Další ťal po Vivianině rameni, ale než čepel dorazila na místo, Viviana už byla vedle muže, dýku hbitě přehodila mezi zuby, chytla pravici útočníka a zkroutila ji, až praskala kost, jakoby mimochodem přitom mečem odrazila výpad třetího muže, který se ji pokoušel zezadu omráčit. Čepel mu zajela do masa v zápěstí a vyorala hlubokou ránu až k lokti. To už měla Viviana dýku zpět v levačce a pohroužila ji do útrob muže se zlomenou rukou. Ozval se uši rvoucí výkřik, na zem se vyvalily čvachtající vnitřnosti. Viviana se otočila, kopla dozadu a vykuchaného bojovníka poslala k definitivně zemi. Proti ní stál jeho druh se zraněnou rukou a z boku zaútočil čtvrtý. Už k ní necítili tu podivnou směsici úcty a lítosti, jako na začátku boje. Zůstala jim jen nenávist a strach, strach přitom ovládal větší část myslí. Měli jej vepsaný do zkřivených rysů tváří, do očí, vytřeštěných jako v záchvatu šílenství.
„Živou, chci ji živou!!!“ ječel odkudsi zezadu Alun, ale ti dva měli před očima své umírající druhy a ženu, připomínající chladnokrevnou šelmu.
Rána, již Viviana odrazila na svém pravém boku, už neměla jen zranit. Měla zabít, přetnout páteř. Viviana pohodila hlavou, smetla vlasy z obličeje a vykryla zároveň dva další výpady. Jeden z nich jí však přirazil dýku v slabší levici k boku a tak se sama škrábla.
V tu chvíli se jí z hrdla vydral smích. Působilo to hrozivěji, než kdyby začala zastrašovat řvaním – smích byl něco nepřirozeného v téhle chvíli, její rozesmátý obličej ve víru bitky Vivianu v očích protivníků řadil do říše démonů a zlých božstev.
Skrčila se, kopla do břicha jednoho z překvapených mužů a druhému vyrazila z pravé ruky tesák. Skočila dopředu, loktem pravačky udeřila shrbeného bojovníka do zátylku a přirazila tak jeho hrdlo blíž k ostří dýky, jíž mu prořízla hrdlo. Znovu ji potřísnila tmavá krev, stříkající z tepny a Viviana si ji rozmázla po obličeji. Nastavila hroutící se tělo právě zabitého proti útoku posledního ze čtyř útočníků, a když provedl výpad, sama překonala jeho kryt a vrazila mu meč pod klíční kost.
Z houfců za Alunovými zády k ní běželi další a další bojovníci, povzbuzovaní ječením lasiččího mužíka, poskakujícího vzrušením v sedle.
„Živé, chci je všechny živé!“
Viviana se k němu rozběhla. Nejasně si všimla, že za jejími zády bojují její přátelé s přesilou Alunových mužů, ale nespočinula na jejich boji zrakem ani dvě vteřiny. Strašlivá, pomazaná krví a s očima planoucíma, viděla jen Aluna, sliny, jež mu odletují od úst a třpytí se v záři slunce, jeho vykulené oči, plné zvrácené rozkoše z násilí a krve, jež vidí před sebou.
Když jí cestu zastoupili další muži, s téměř nadpřirozenou houževnatostí a hbitostí se opět pustila do boje. Otáčela se, krčila a skákala ze strany na stranu, aniž by se na okamžik přestala smát. Necítila únavu, necítila bolest ve svalech, napínaných za hranici možností. Věděla, že se v ní probudila dávná síla rodu Rysů, dědictví z dob, kdy její předci uctívali v lesích vzdáleného, jiného světa totemy a zvířecí duchy. Oči se jí změnily v oči kočky, tělo se stalo pružným a pohyby trojnásob rychlými.
Brzy byla od hlavy až ke špičkám bot zbrocená krví, převážně cizí. Sama krvácela z několika desítek ran a ačkoli mezi nimi nebyla žádná vyloženě nebezpečná , hluboká, bylo jen otázkou času, kdy ji ztráta krve docela vysílí. Zatím však bojovala.
Ve chvíli, kdy Viviana překročila tělo padlého koně, vstala i Rina, ruku na Lerkově hlavě. Nikdo se ani ji nepokoušel zadržet, vždyť už bylo jasné, že další šípy ani střely z kuše nepřijdou – Alun to dost jasně oznámil svým křikem o živých zajatcích. Ne, nepokoušeli se ji stáhnout zpět do zákrytu, místo toho se Daner postavil vedle ní s taseným mečem a Darés udělal totéž. Lurn váhal, ale pak uviděl, že mezi Alunovými Tygry jsou i garvotové.
„Stvůry nečisté!“ zařval a vyskočil tak rychle, že by mu to mohla závidět samotná Viviana.
Pamara se rozhodně postavila za Rinu a položila jí ruce na ramena. Polovílka se chvěla, jejím tělem proudil modrobýl. Vlk u jejích nohou ohrnoval pysky z ostrých zubů, jeho dunivé vrčení znělo jako hřmění.
„Máme naději,“ sykla Pamara. „My dvě uděláme v jejich řadách dost velký zmatek a vy ostatní – bojujte!“
„Jistě,“ přitakal stručně Daner. „Do toho!“
Alunovi muži začali asi deset kroků od nich roztahovat řadu – bylo jasné, že chtějí nepřátele sevřít v kleštích. Viviana za jejich zády právě vyřídila druhého ze svých protivníků.
Rina zavřela oči a sevřela pěsti. Rty se jí pootevřely a zasyčela z nich nesrozumitelná slova. Daner a Darés s Lurnem ucítili, jakoby se kolem jejich tváří přehnal studený dech paniky. Chloupky na tělech se napřímily, podél páteří projelo mrazení. Žaludky se zhouply. Trvalo to však jen okamžik – u Rininých tří přátel. Alunovi muži, kteří byli poblíž, se zastavili, strnuli. Z rukou, roztřesených a ochromených děsem, vypadly zbraně. Než se muži stačili vzpamatovat, vztáhla na hlavu ruce Pamara a začala zaklínat. Na rozdíl od Rininých byla její slova jasná a zřetelná, jen v poněkud zastaralém dialektu.
„Ó, duchové mocní a nespoutaní, vás volám na pomoc, byste pro smlouvu, jež s jsem s vámi byla uzavřela, mé přání vykonati ráčili!“
Lurn se po ní znepokojeně ohlédl, ale nejspíš i on připustil, že v téhle chvíli mu větší nebezpečí hrozí od „stvůr nečistých“, než od drobné čarodějky.
„Žádám míti dech strachu, žádám míti dech děsu, by srdce mých nepřátel hrůzou byla naplněna a mé se radostí těšiti mohlo,“ pokračovala Pamara.
Kovový talisman na její hrudi se sám začal skládat a přeformovávat svůj tvar. Kov budil dojem, že je žhavý. A zatímco Alunovi muži váhali, nemoha hned překonat zábranu, již v nich samotných postavila Rina, Pamara pomalu svěsila ruce, sklonila hlavu. Když ji opět zvedla, měla ve tváři chladný úsměšek. Otevřela ústa. Ven začal proudit vzduch, syčivý, mocný proud. Pamara vydechovala a vydechovala a přitom se její hruď stále dmula, plíce plné vzduchu.
Bojovníci kolem byli jejím dechem zasaženi okamžitě a zdrcujícně. Jejich hrdla sevřel děs, náhle všude kolem viděli temné stíny, natahující po nich spáry. Rozběhli se na všechny strany a prchali do pustiny stepí, pryč, jen pryč! Pro jejich mysli se toto místo změnilo v peklo plné smrti a běsů.
Darés ani Daner neváhali. Jakmile se jim uvolnila cesta k Vivianě, rozběhli se za ní. Vysílená Rina stáhla dlaň z Lerkovy hlavy.
„Běž, zašeptala,“ zdálo se, že jí vyřčení těch jednoduchých slov způsobuje hroznou bolest. „Běž a zabij jich co nejvíc!“
Lerk vyrazil, dychtivý, rychlý a dravý. Rina klesla do náruče Pamaře a obě dvě se skryly ve stínu padlých koní.
Alunovým mužům se mezitím podařilo Vivianu obklíčit a jistě by se už nedokázala bránit dlouho. Sotva stíhala odrážet všechny výpady. Pokoušeli se ji utahat, snad jim bylo jasné, že raději zemře, než aby jim padla do rukou. Viviana se však stále chovala, jakoby ji bojový zápal zbavil rozumu. Jak to jen šlo, pokoušela se urvat další krok, další sáh, jen blíž k Alunovi, který kdesi za zády svých bojovníků pokřikoval rozkazy a otáčel svého koně sem a tam. Byla celá zkrvavená, krev jí slepovala i rozcuchané vlasy, pokrývala jí obličej a zbavovala ji posledních známek lidskosti. Skoro se zdálo, že se uprostřed hluku vojáků zjevila démonka, stvoření ze sfér, jež nedávno vzývala ku pomoci Pamara.
Darés s Danerem se objevili právě včas. Vpadli do zad mužům, kteří se Vivianu pokoušeli strhnout k zemi. Lurn ze Závrší se k těm dvěma záhy přidal a společně kosili Alunovy bojovníky, jakoby šlo jen o dětskou hru. Ta chvíle však trvala jen krátce, Tygři z Freklanu nebyli žádné ovečky, přichystané trpně přijmout porážku. Dovedli bojovat, a pokud nebyli nuceni brát ohledy na rozkazy svého velitele, dokázali i velmi efektivně zabíjet. Teď jim svazovaly ruce právě Alunovy výkřiky o živých zajatcích. Certhyniané byli v nevýhodě co do počtu, ale na rozdíl od Tygrů si nemuseli brát servítky – krev, kterou prolívali, prolívali plánovaně.
Když Viviana zjistila, že už si nemusí krýt záda, vrhla se dopředu dvojnásobnou silou. Poznenáhlu jí Tygři začali ustupovat z cesty, jako odhazováni nadpřirozenou silou. Byl to jen strach, ale v té situaci působil zvláštně. Plně ozbrojení muži ustupovali před ženou, krvácející z mnoha ran a samotnou se probíjející dopředu. Viviana jim však k tomu strachu dávala plné právo – pohybovala se jako stroj, naprogramovaný k zabíjení. Její pohyby byly strohé a účelové. Kam letěla čepel jejího meče, tam vystříkla krev. Ťala dýkou a trefila hrdlo muže, který se právě přestal krýt, aby na ni mohl zaútočit. Sehnula se a uhnula těžkému palcátu, jež jí prosvištěl nad hlavou. A náhle stanula přímo před Alunovým koněm, tak blízko, že se málem dotýkala čelem sametového chřípí a cítila horký koníkův dech.
Aniž by se ohlédla, vrazila lokty dozadu, do hrudí dvou mužů. Rány zadržely zbroje, ale čepele, jimiž vzápětí bodla nazad, už našly svůj cíl, jedna v klíční jamce, druhá rozsekla čelo bojovníka. Viviana stáhla levačku a jedinou ranou přeťala krkovici koni, jehož se Alun právě pokoušel otočit, aby mohl ujet z dosahu té šílené ženské.
Koník klesl na kolena, s tichým zasténáním se svalil. Alun včas vyndal nohy ze třmenů, teď vyskočil a poodstoupil od Viviany. Zůstali proti sobě stát, Alun ruce položené na rukojetích dvou tesáků, Viviana se svěšenými zbraněmi, z jejichž čepelí tiše odkapávala krev. V tom okamžiku jakoby se ocitli někde daleko od ostatních. Alunovi se zdálo, že je zbaven obrany svých mužů, Viviana zas pocítila divokou radost, že konečně dostihla muže, jež zavraždil jejího otce.
„Ty víš, proč teď zemřeš,“ zašeptala. „Chci, abys taky zažil ten strach…“
Pozvedla meč, dýku pomalu zasunula do jejího pouzdra. Položila levou dlaň na hlavici meče, rozkročila se. Alun tasil tesáky, v očích nejistotu.
„Jsi mrtvá,“ zašeptal, „jestli mě zabiješ, tak zemřete všichni.“
„Myslíš, že by pro mě bylo lepší nechat se od tebe zajmout? A poslat jako dáreček tomu panchartovi ze severu? Pchááá!“
A bez dalšího varování zaútočila.
Pamara nechala Rinu ležet na zádech za tělem jednoho z koní. Nemohla pro ní udělat nic víc, než ji tu tak nechat. V klidu a relativním bezpečí. Jen škoda, že vílka poslala Lerka do boje – mohl ji tu hlídat. Pamara si všimla, že vlk působí v řadách Tygrů velké ztráty, ale přesto by byla raději, kdyby zůstal u Riny. Ona sama teď musela jít pomoci svým novým spojencům. Bojovali dobře, ale Tygrů tu bylo stále ještě příliš mnoho. Ta dvacítka, která se rozutekla a zčásti byla zabita Vivianou, neznamenala téměř nic. Pamara musela-
Ucítila na hrdle chladný kov. Do ucha jí zafuněl něčí dech, ucítila zápach dechu. Jako žluklá vejce. Znehybněla.
„Tak, ty děvka,“ zašeptal hrubý hlas. „Ani nehýbej! A mlčet!“
Garvot, odhadla. A nejspíš chytrý garvot, když mluví certhynijsky a ví, že ji musí i umlčet, aby nemohla použít svoji moc.
„Ruce dozadu,“ poroučel dál.
Neposlechla. Dýka na jejím hrdle se přitiskla blíž.
„Dozadu!“
Hlavou jí proběhly všechny možnosti, které má. Mohla silou mysli nastavit talisman, ale nestačila by v tom případě říct kouzlo. A nastavit jej ručně pro kouzlo beze slov nemohla. Co kopnout toho hajzla za svými zády mezi nohy? Všimla si, že to Tygrům nebrání zbroj, nejspíš si své mužské pýchy moc nevážili… ale i v tom případě by ji nejspíš stačil proříznout hrdlo. Neměla na vybranou.
Pomalu dala ruce za záda. Další hlas, tentokrát trochu hlubší, se zasmál a řekl něco freklaniskem. Byli tedy dva. Možná přemohli kouzelný strach dřív, než čekala, a vrátili se. Nebo se nepozorovaně připlížili z hlavního houfu.
Kolem zápěstí se Pamaře zadrhla hrubá šňůra. Pouta jí zaškrtila krevní oběh, ale Pamara věděla, že to je teď její nejmenší problém. Náhle dostala hroznu ránu do ledvin a vzápětí ji garvot povalil na zem. Naučená potlačit bolest, stačila si pomyslet, že od něj bylo milé, když jí nejprve sundal z krku dýku.
Kopanec do z boku žeber ji otočil na záda. Zasípala, náhle jí každý nádech bolel. Nad sebou patřila dva garvot. Vypadali velice spokojení sami se sebou, potěšeně se šklebili a vzájemně se chválili, jak dokázali zneškodnit čarodějku. Pamara nenápadně pootočila hlavu, potřebovala vidět na Rinu – třeba ji budou považovat za mrtvou a nechají ji na pokoji…
Ne. U Riny dřepěl další Tygr, tentokrát člověk, a přestože byla v bezvědomí, spoutával ji. Pamara poznala provazy s vpletenými vlákny vílího moru. Do hrdla jí stoupla hořkost, vždyť Rinu nebylo třeba jejích vílích vlastností zbavovat! Samozřejmě, Tygři to nevěděli, ale způsobí jí tak úplně zbytečnou bolest.
„Otevřit hubu, děvka,“ vrátil ji garvotův hlas k sobě samotné. Garvot v ruce třímal zmuchlaný kus režné látky a další provaz. Na tomto pro změnu visely přivázané malé kruhové přívěsky z tmavého kovu. Tevolanansovy znaky. Ty měly zbavit síly ji.
Garvot se k ní sklonil. Měl zářivě zlaté oči s malými, svislými zornicemi a Pamaře se zdálo, že se dívá do očí dravce, který se ji chystá roztrhat na kousky. Pod bradou ji zalechtala špička garvotové dýky.
„Tak dělej, nebo mám udělat já?“
Znovu neměla jinou možnost. Leda se nechat zabít. A k tomu jí najednou, když měla možnost volit, chyběla odvaha.
Otevřela pusu a nechala si do ní nacpat hadr. Když garvot roubík upevnil provazem s cinkavými přívěsky, Pamara pocítila bodavou bolest v hlavě. Garvot se napřímil, prohlédl si své dílo a Pamaře vyhrkly slzy. Náhle jí na mysl přišlo, jak je to všechno nespravedlivé: nebylo to tak dlouho, co si celkem pokojně žila na ostrově, nic jí nechybělo, kromě syna, o němž však mohla přemýšlet a těšit se nadějí, že se mu žije ještě lépe než jí. Pak přišel larden Sturnus a vrhl ji do víru událostí, které směřovaly od špatných po ještě horší. A skončilo to tady, v ernackých stepích. Je zajata a má vyhlídky na to, že bude vydána do rukou samotnému Tevolanansovi. Jestli ji dřív nějakým hodně hnusným způsobem nesprovodí ze světa ten šílený muž, Alun z Beluy.
Zaslechla výkřik a vrčení, rychle obrátila hlavu Rininým směrem. Lerk! Právě jediným skokem překonal padlého koně, vedle nějž Rina ležela. Vypadal rozběsněný k nepříčetnosti, že nedokázal svou velitelku ochránit. Vrhl se na muže, který nestačil vstát z podřepu. Vlčí tesáky se mu zaťaly do hrdla, trhly. Křuplo to, mužova hlava se podivně zaklinkala na krku, do vzduchu stříkl krvavý gejzír. Lerk už se s mužem nezdržoval, vrhla se ke garvotům, bílou kožešinu měl teď spíše rudou.
Pamara viděla, jak sem přibíhají další a další Tygři. Chvěla se bezmocným hněvem, vší silou se pokoušela nastavit kouzlo jen myslí, ale to, co dovedla, nebylo dost silné, aby jím mohla Lerkovi sebeméně pomoci.
Vlk strhl k zemi ještě tři Tygry, ale v jednom ze střetů utrpěl hlubokou ránu do boku, další mu zmrzačil zadní tlapu. Kulhavý, zesláblý a přesto nezlomený, Lerk se vydal vstříc dalším protivníkům.
Jeho příští skok skončil dřív, než měl. Zraněná noha vlka zradila. S těžkým heknutím dopadl na zem krok před jedním z mužů a ten jej okamžitě ťal do krku. Na zem chlístla teplá krev. Lerk zvedl hlavu a chňapl po muži, ještě chytil do zubů jeho nohu. Pevně stiskl čelisti a jak z něj život prchal spolu s dalšími a dalšími vlnami rudé krve, jak haslo světlo před jeho očima, Lerk cítil, že už neleží před svým přemožitelem, ale běží mezi stromy prastarého lesa a jeho čenich místo pachu vlastní krve vnímá stovky a tisíce zajímavých vůní, barevné stezky, vedoucí všemi směry…
Vlčí tělo ochablo, ale čelisti zůstaly pevně zaťaté do Tygrovy nohy. S klením a nadávkami se je muž snažil rozevřít rukama, pak popadl dýku a dal se do práce mnohem špinavější.
Pamara odvrátila hlavu, vyhrkly jí slzy. Rozvzlykala se jako malá… vlastně už nepamatovala, kdy naposledy plakala. Opustila ji všechna statečnost, všechna hrdost.
Garvot, stojící dosud vedle ní a se zájmem sledující vlkův konec, Pamaru ještě jednou kopl do rozbolavělého boku, odplivl si a odešel z jejího zorného pole. Nechal ji ležet pod dozorem lidského Tygra, bezmocnou a mučenou žalem.
Vykrýt Vivianinu ránu se Alunovi podařilo opravdu na poslední chvíli. Uskočil o krok vzad, divoce se přitom rozhlížel, kdo z jeho bojovníků mu přijde na pomoc. I Viviana věděla, že se na ni nejspíš brzy vrhne další houf mužů, proto jednala rychle. Nedopřála Alunovi ani vteřinu odpočinku, přiskočila k němu, kov zazvonil o kov. Když ovládala meč oběma rukama, dovedla s ním pravé divy a také dávala do úderu větší sílu. Alunovi ta rána rezonovala v celé paži, třas dostoupil až k ramenu. Muž upustil z ochromených prstů tesák a druhým se taktak ubránil další Vivianině ráně.
„Hajzle,“ zasyčela na něj, zatímco jejich zbraně se zaklesly v klinči. „Chcípni!“
Náhle uvolnila tlak na meč, rychle s ním upsala půlkruh a vedla jej na spodní část těla, zatímco se uhýbala Alunovu tesáku, který jí vyrazil proti obličeji.
A v ten okamžik se to stalo.
Alun se ohnul, čepel meče mu prosvištěla sotva vlas od břicha. Pak se napřímil a strnul. Jeho tělo zdánlivě zmohutnělo, Vivianě se zdálo, že se i o něco vytáhl do výšky. Nervózní škleb a těkavý pohled z jeho obličeje zmizely. Nahradil je chladný úsměšek a pozorné, bodavé oči, v nichž roztažené panenky vyplnily i prostor původně věnovaný bělmu. Přívěsek, který se Alunovi houpal na krku, kruh s tečkou ve středu z tmavého kovu, se rozsvítil zelenkavým světlem, jakoby žhnul chladným, odporným žárem – ta věc se vymykala lidskému chápání, strašným způsobem se vysmívala všemu přirozenému.
I Viviana strnula, nedovedla si pomoci. Zalil ji chlad, tak pronikavý, že se málem zalykala. Síla, kterou do teď cítila, se stáhla, byla zastrašena. Viviana zůstala stát oslabená krvácením, znavená a sama. Ruka s mečem jí klesla k boku. Zasténala, když ji konečně dohonila bolest ve svalech, jíž až dosud unikala.
Koutkem oka spatřila, že se k ní ženou Alunovi muži. Jen přimhouřila oči. Najednou měla pocit, že by nedovedla zabít ani mouchu. S největším úsilím se přinutila podívat se na Aluna.
Opětoval její pohled – cizíma, naprosto černýma očima, v nichž se zračila nicota Předělové Tmy.
„Och,“ řekl Tevolanans Alunovými ústy. „Jak jsem poctěn. Sama královna Certhynie.“
Ten hlas rachotil a praskal, lámání skal, kameny, otloukající se jeden o druhý na říčním dně.
„Stát!“ Alun zvedl ruku a Tygři, kteří se už už chystali po Vivianě skočit a povalit ji na zem, strnuli. „Vyřídím to sám. S největší radostí, že, paní…“
Viviana polkla, uvolnila sevřené hrdlo. Pozvedla meč – připadalo jí, že váží stokrát víc, než obvykle. Bolavé nohy ji nechtěly poslouchat, ale nakonec je dostala do bojového postoje.
„Máš jen Alunovu sílu, Temný,“ řekla. „Můžeš použít jen tu. Tak do toho! Dokázala bych tě vyřídit i s rukou v zadku!“
Zdálo se, že jestli Tevolanans něco nesnáší, jsou to posměšky na jeho adresu. A Viviana právě to předpokládala.
Sledovala s přimhouřenýma očima, jak zařval Alunovými ústy, přiměl Alunovo tělo k pohybu tak rychlému, úspornému a přesnému, že to vypadalo naprosto neuvěřitelně. Viviana přesto stačila nastavit čepel meče jeho tesáku.
Zbraně se střetly, meč se dorazil zpět k Vivianě. Než jej stačila vyrovnat, Alun už opisoval svou zbraní půloblouk při útoku na její bok. Vyjekla, uskočila. Trochu přitom klopýtla o vlastní nohy a než stačila sebrat rovnováhu, Alun útočil znovu, tentokrát shora. Stihla ránu vykrýt, ale hrozná razance toho úderu ji málem povalila. Navíc nedokázala meč vyrovnat a jeho hlavice jí rozsekla ret. Další krev, tentokrát jasně rudá, se přelila přes zasychající krustu, která se jí už vytvořila na celé tváři.
„Vzdej to,“ zaslechla ten hrozný hlas. „Jsi téměř mrtvá…“
Znělo to málem něžně. Význam těch vět k ní pomalu pronikal šedým závojem, zastírajícím jí myšlení. Zvedla meč a s výkřikem, který zněl spíš jako sten umírajícího než bojový pokřik, se na Aluna vrhla bez jakéhokoli stylu. Lehko jí uhnul; pak na její zátylek dopadla tvrdá rána a víc už nevěděla. Padla tváří na zem, její meč odletěl ještě o pár kroků dál. Ani se v jasném slunečním svitu netřpytil, celý ho pokrývala rudá tekutina.
Bojovat proti mase nepřátel už bylo nad jejich síly. Daner, Darés a Lurn si k sobě sice stoupli zády a navzájem se kryli, ale brzy zjistili, že ani to jim nebude nic platné. Tygři si dávali dobrý pozor, aby se nedali zabít. Spoléhali na to, že tři bojovníky brzy utahají – bylo jich dost, aby se mohli střídat, když byl někdo z nich raněn nebo prostě příliš unavený. A jejich předpoklad vycházel. Daner si to uvědomil, když zjistil, že už mu dělá potíže zvedat meč výš než ke kolenům. Potácel se v předklonu a spíš špicí zbraně oral suchou půdu stepi, než bojoval.
„Ialina křídla,“ zachraptěl.
„Ano,“ přisvědčil stejně vyčerpaný Darés.
Lurn se zamračil. On jediný se držel ve vzpřímeném postoji a jeho výpady i obranné figury vypadaly jako ilustrace do příručky. I jemu tekl po tváři pot, ale zdálo se, že raději padne vyčerpáním, než aby trochu snížil na své hrdosti.
„Co?“ vybafl těžce.
„Konec,“ odpověděl jednoduše Darés.
Ohlédl se na Danera a krátce se zavřenýma očima kývl. Teď.
Oba se vrhli kupředu sebevražedným stylem. Bez ohledu na množství nepřátel, bez ohledu na zbraně, jež se proti nim ježí. Lurn ihned pochopil a následoval je. Nebyla to hrdinská smrt v boji, jakou si pro sebe (až ve stáří) plánoval, ale chápal, že je to lepší, než se vzdát. Taková myšlenka mu nebyla cizí.
Daner kolem sebe sekal téměř slepě, do přivřených očí mu tekl pot smíšený s krví ze šrámu na čele. Štípalo to a Daner si přál už tomu utrpení uniknout. Utržil také ránu do stehna, takže napadal na levou nohu. Teď mu však ta nevýhoda nevadila. Prostě sekal po všem, co se kolem hýbalo. Když se víceméně sám nabodl na hrot něčího kopí, upustil z ochromené ruky meč a s nepřítomným úsměvem se podíval dolů, na hladké tmavé ratiště, které mu trčelo z rány těsně pod klíční kostí. A se stejným úsměvem se sesunul k zemi. Poslední, co viděl, než ztratil vědomí, bylo jasné světlo, jež ho oslepilo.
Slunce dosáhlo zenitu.
Darés se houfem nepřátel prosekal mnohem dál. Tygři nebyli nijak žhaví nechat se poranit nebo zabít šílencem, jemuž už na životě nezáleží a jejž zabít nesmí. Ustupovali mu z cesty a když se proti nim vrhal, jen se kryli. Nakonec ho jeden odvážlivec zezadu srazil k zemi a pak se jich na něj sesypala celá kopa. Darés plival nadávky, drtil mezi zuby trávu a prach, zdálo se mu, že déšť kopanců a ran, dopadajících na jeho tělo, nikdy neskončí. Nemohl se hnout, seděli mu na rukou, na nohou, někdo ho chytl za vlasy a párkrát mu praštil tváří o zem.
Blahoslavená tma, pomyslel si Darés nesouvisle, a vidím hvězdy…
Zůstal však při vědomí, i když mu zkroutili ruce za záda a zadrhli provaz tak těsně, že se zařízl do masa. Nemít Darés oči oslepené prachem, krví a potem, mohl by vidět, že pár kroků od něj se pět Tygrů pokouší odzbrojit Lurna, stále hbitého, neúnavného.
A dostali ho za cenu života jednoho z nich, když se Lurnův meč zasekl mezi jeho žebry. Pak byl fanatik pravdy ze Závrší zmlácen ještě hůř než Darés a odvlečen polomrtvý před Aluna – Tevolananse, vítězně se tyčícího nad bezvládným tělem Vivianiným.
