Co když však všechno je jinak, než zdá se nám?
Třeba to může být snad ještě jinačí!
Pohádka pořád přec může být veselá,
princova láska tu jak důkaz postačí!
Popelka dorazí na ples až k večeru,
princ na ní oči jen nechá.
Ona pak protančí noc v jaho náručí,
odejde – a princ ji hledá.
On ji vždy miloval, one též jeho jen,
jednoho dne se zas sejdou.
On bude ženatý, ona též dospělá
třeba však cestu zpět najdou.
Třeba si vzpomenou na léta ve škole,
třeba se všechno teď změní.
Zanechat manželku, zanechat přítele?
Tohle už pohádka není!
Život se proměnil, Popelka dospěla,
chápe už jak to má být.
Jak tenkrát strádala už nění podstatné,
nyní však musí dál žít.
Jen jeho milovat, že zdá se nemožné?
Jeho po tolika letech?
Láska však skutečně je to, a nic jiné
když se vám hlava jen plete!
Když pořád myslíte na prince na zámku,
nebo na kuchtíka v podhradí,
pohádka - to je to, víc už nehledejte,
v pohádkách všichni jen doufají:
Že si ta princezna vezme ho za muže,
do smrti budou tak žít.
Ale co - pohádka, pohádka tesknivá,
nemusí vždy taká být.
Prince už Popelka dále nezajímá,
on chce jen tu druhou mít.
Nač na to myslet teď, pohádka skončila,
na čase o jiné snít.
