Slunce se sklánělo za obzor a tvořilo tak překrásnou záři mezi dunami a tmavnoucím nebem. Poslední paprsky se ještě snažili dopadnout na rozehřátý písek, než byla poušť uvržena do spárů temné, chladné noci.
Fred seděl na korbě náklaďáku a rukou se snažil zabránit těm několika posledním zářivým zábleskům, aby dopadly na jeho obličej. Jeli už strašně dlouho a nepohodlný náklaďák spolu s úmorným vedrem ho dokonale připravily o energii. Vůbec nevěděl kam to vlastně jedou. Jediné, co mu kdo řekl bylo, že zbytek práce na družici se přesune na bezpečnější základnu.
Začal si uvědomovat, že vlastně vůbec neví, co se kolem děje. Byl mimo dění už více jak čtrnáct dní. Za tu dobu se mohlo udát spoustu věcí. Mohla třeba i zuřit válka. Ostatně to by vysvětlilo, proč poslední týden létalo nad základnou tolik vrtulníků. Taky by to bylo dobré vysvětlení na otázku, proč je potřeba přesunout projekt jinam.
Fred se podíval na dva vojáky, kteří seděli naproti. Náklaďák zrychlil. Určitě chtěli dorazit ještě před západem slunce. To tedy znamenalo, že cíl už je blízko. Náklaďák poskakoval po dunách, jako směšně vypadající zajíc. Fred vyhlížel zbytek konvoje. Když vyrazili od Urmijského jezera, jelo s nimi dalších sedm náklaďáků a několik jeepů. Teď byli ale sami. Byl přesvědčen, že v jednom z těch ostatních náklaďáků je i Deimos. Musel putovat na stejné místo jako on, takže nechápal, kam se poděl.
Po chvilce spatřil ve stále se zvětšujícím šeru světla. To musel být jejich cíl. S Fredem to přestalo házet a on si uvědomil, že jedou po asfaltové silnici. Už rozeznal bránu a vojáky kolem. Byla to nějaká další základna.
„Je to malý,“ konstatoval směrem ke svým strážcům. Ani jeden z nich se nepohnul. Za celou tu dlouhou cestu zkoušel navázat kontakt několikrát, ale vždy ze stejným výsledkem. Oba ho ignorovali.
Nákladní auto prudce zatočilo a sjelo ze silnice těsně před branou. Zamířilo dál, za základnu do pouště. Slunce konečně zapadlo, ale i přes tmu spatřil, jak se ze všech směrů řítí zbytek konvoje. Asi se rozdělili, aby byli méně nápadní. Konečně zastavili. Strážní mu pokynuli a Fred slezl z korby. Základna byla necelý kilometr od nich.
Po chvilce kolem ukončil svou pouť i zbytek konvoje. Fred se nechápavě rozhlížel po písčitých dunách a jediné co ho napadalo, bylo, že je to neplánovaná zastávka. Jeho strážci ho tvrdě pošťouchli kupředu. Před nimi byla v písku vyhloubená velká díra. Mohla mít tak desetkrát deset metrů.
„Slez dolů!“ zařval na něj jeden z vojáků. Fred přikývl a poslušně sjel po písku o metr níž, na kovovou podlahu. Zarazilo ho to! Co tady dělá kov? Ještě zvláštnější pro něj ale bylo, když k němu zacouval i jeden z náklaďáků. Za chvilku už byla díra vyplněna lidmi a auty. Ozval se rachotivý zvuk a Fredovi vletěl žaludek až do krku. Celý ten kov byl výtah. Sjeli trochu níž. Viděl, jak pod tenoučkou vrstvičkou písku, kterou zadržovala hustá kovová síť, svítilo světlo. Freda zalila záře a hluk. Když se podíval dolů, okamžitě poznal, kde je. Tohle totiž už viděl. V podobném zařízení hodně dlouho pracoval. Byla to montážní hala raket. Akorát že tady to byla jeskyně pod zemí. Dorazili dolů. Fred vystoupil z výtahové plošiny a za nimi sjela nákladní auta. Odhadoval, že jsou tak šedesát, možná sedmdesát metrů pod zemí. Ohromeně pozoroval montážní linky a ani nevnímal, že ho strážci táhnou dál.
Prošli velkým tunelem a objevili se na vrcholu daleko větší jeskyně! I tohle zařízení hned poznal! Kosmodrom! Obrovský podzemní kosmodrom a na dně pečlivě srovnané rakety, jako tužky v držáku.
Tady byl další výtah. Tentokrát jen osobní. Fred nastoupil a uvědomoval si velikost svého omylu! Odtud neuteče a už vůbec ne ze Sylvií.
17. 9. 2007 – 1:28 Východoamerického času
Jacksonville – USA
Někdo na něj křičel. Nedokázal rozeznat kdo a odkud, ale určitě to bylo na něj. Buch Buch!
„Haló je tu někdo?“ Teď to bylo doprovázeno údery na něco dřevěného. Zamžoural očima a chvíli naslouchal. Nic…. Počkal pár vteřin a pak opět zavřel oči.
„Haló!!“ Bylo to na něj! Neochotně se vysoukal z postele a šoural se ke dveřím.
„Tak je tu někdo? Haló!!!“
„Vždyť už jdu!“ zařval rozmrzele a rukou si mnul rozespalé oči. Mrknul na nástěnné hodiny v kuchyni. Bylo půl druhé. Co mu kdo může chtít takhle v noci? divil se.
„Tak otevřete DuMonte!“ Podíval se nenávistně na dveře. Bylo mu jasné, co chtějí.
„Řekněte Daggerovi ať jde do hajzlu. Nemá právo budit lidi uprostřed noci!“
„To si vyřiďte s ním, pane, ale teď mi otevřete! Tahle komunikace přes dveře je dost neprofesionální chování! Máme tu kód dvanáct!“ Brian DuMont měl co dělat aby zlostně nezasyčel. Přistoupil ke dveřím a odemkl. Chvíli čekal a pak dveře otevřel. Stál za nimi muž, kterého neznal. Jeho černé sako a malá nenápadná hvězda na klopě mu však potvrdili jeho domněnky. Další úkol!
„A-ALA?“ špitl. Muž přikývl.
„Jo, A-ALA! Začíná nasírat pár lidí tam nahoře! Máte se okamžitě hlásit u Daggera.“ Brian poddajně zakýval hlavou a zmizel za dveřmi. Ještě jednou si promnul rozespalé oči a pak se šel obléct.
Když za deset minut nasedal do auta k muži, který ho tak surově zbudil, věděl, že tohle bude akce, která ho může stát život.
Tseng zrovna vstával. Přišel do své pracovny a automatická klimatizace spustila. Poručil si pomocí interkomu whisky a sedl si do svého měkoučkého křesla. Za chvíli měl pití na stole. Teď mu už nic nebránilo tomu, aby se pustil do svých povinností. Zmáčkl tlačítko a nařídil sekretářce, aby zavolala Marwicka.
Teď se musí ovládat! Nikdy dlouho nevydržel nechat zrádce nepotrestané, ale tohohle potřeboval! Musel ho donutit k rychlejší práci. Američani začali dotírat a co je horší, poprosili o pomoc EU a ta souhlasila. Svět je rozdělen na dva tábory a Tseng postrádá čas! Už teď určitě nepřátelé tlačí na Čínu, aby se přidala k Americe! Ukázka ničivé síly Deimosu musí proběhnout co nejdříve.
Ozvalo se zaklepání a dovnitř vešel Marwick a dva strážní. Tseng rychle skryl úsměv „Zabiju tě!“ a nasadil ono populární:
„Jak jste se vyspal?“
„Nic moc,“ zakuňkal Fred. Tseng mu pokynul, aby si sedl před něj. Když tak učinil, sám se zvedl a zahřměl:
„Deimos bude za čtrnáct dní připravený, jinak jste chodící mrtvola!“ V duchu se smál, protože viděl, jak se Fred lekl. Miloval, když z něj ostatní mají strach a ještě víc, když oprávněně! Fred se pokusil o vzdor.
„To je moc krátká doba! Dejte mi tři týdny.“ Tseng se kousl do spodního rtu a sedl si zpět do svého křesla. Předváděčka síly skončila. Teď nastoupí teror a útlak.
„Nemám tři týdny . Když to nestíháte, nebudete mít tak dlouhé přestávky. Čtrnáct hodin práce denně na sestavení družice z hotových komponentů musí stačit. Když to za dva týdny nestihnete, za každý den navíc urvu vaší manželce prst!“
„Tak mi dejte alespoň víc lidí, prokrista,“ žadonil. Tseng se usmál a chvíli ho nechal dusit. Stejně chcípneš, Amíku! říkal si a pozoroval, jak si jeho prsty nervózně pohrávají s cípy košile. Nakonec promluvil.
„Dobrá, dostanete víc lidí! Když je šedesát málo, bude vás sto! Ale jestli to nestihnete, poznáte, že své výhružky vždy plním do posledního detailu!
Fred si trochu oddychl. Ze stovkou dobře vyškolených lidí to snad zvládne. Ale i tak bude mít co dělat. Co nejrychleji opustil Tsengovu pracovnu a vydýchával setkání se svým úhlavním nepřítelem.
