Valadorova zkouška
Ráno ještě nezaklepalo na dveře, poslední hvězdy dosud nezmizely z oblohy a Adril již budil své hosty. Jako jediný z nich celou noc oka nezamhouřil. Dlouhé hodiny seděl u lůžka a tiše hovořil na Sparka v melodicky zpěvném jazyce elfů. Dříve, než je přišel vytrhnout ze spánku, připravil vše potřebné na cestu a zajistil domek na dlouhou dobu své nepřítomnosti. I když kdo ví, zda se do něj ještě někdy vrátí.
"Tak brzy? Vždyť ještě ani nevyšlo slunce," protestovala rozespale Failá. Jak se probouzela, postupně si uvědomovala, že ty neuvěřitelné události včerejšího dne se jí nezdály, nýbrž se skutečně staly. Valador tyto problémy neřešil a jen se obrátil na druhý bok.
"Čím dříve, tím lépe," odvětil Adril, na němž noční bdění nebylo znát. "Bude lepší, když nepotkáme nikoho z vesnice. Spark by mohl budit nechtěnou pozornost. Raději bych se vyhnul jakýmkoliv nepříjemnostem."
Failá kývla a vzápětí již plně probuzená vyskočila z postele.
"Za chvíli budeme připraveni," prohlásila vesele. Přistoupila k Valadorovi a rázným pohybem z něj strhla pokrývku.
"Vali! Vstávej! Musíme jít."
Valador se leknutím posadil. Protřel si oči a naoko sestře zahrozil: "Faio, to mi příště nedělej, nebo tě hodím do nejbližšího potoka!"
Failá se jenom zasmála a v příštím okamžiku již hbitě balila jejich věci.
Sotva byli hotovi, objevil se ve dveřích Adril. Také on se na cestu řádně připravil. Přes ramena měl přehozený cestovní plášť, na zádech nesl vak s nejnutnějšími věcmi na cestu, v jedné ruce třímal hůl a druhou jim podával dva váčky.
"Připravil jsem na cestu trochu jídla. Toto je pro vás."
Failá poděkovala a během okamžiku váčky přibalila k připraveným zavazadlům. Sami toho neměli mnoho. Oblečení nosili na sobě a kromě něj s sebou brali jen pár nezbytných drobností. To bylo celé jejich vlastnictví.
Valador mezitím obhlížel Adrilovu hůl.
"Nádherná!" zhodnotil. "Takovou jsem ještě v životě neviděl."
Hůl byla jeho obdivu vskutku hodna. Byla relativně tenká, přesto budila dojem solidnosti. Vyřezávané ornamenty, či snad nápisy v neznámém písmu, ji pokrývaly po celém povrchu. Do horního konce byl umně zasazen průzračný kámen, jako by ležel v dlani a prsty kolem něj tvořily malou klícku.
Adril na hůl pohlédl a usmál se: "Ach, ano. Ta by mohla vyprávět spoustu podivuhodných příběhů."
Všiml si, že Failá je již hotová, a proto je pobídl: "Nu pojďme. Za chvíli bude svítat."
Do místnosti, kde ležel Spark se nahrnuli jako velká voda, ale hned na prahu zůstali nerozhodně stát. Na jednu obtíž přes všechno to nadšení dosud nepomysleli.
"Ale jak Sparka vezmeme s sebou?"
"To ho poneseme?"
Adril jako jediný nezaváhal.
"Nebojte, mám v zásobě lepší řešení."
Položil Sparkovi ruku na rameno, lehce s ním zatřásl a tiše zavolal jeho jméno. Spark se pohnul, ale tentokrát oči neotevřel.
"Pojďte, pomozte mi ho postavit."
"Snad nechceš tvrdit, že je v tomto stavu schopen chůze?" nechtěl věřit Valador.
"Ano," usmál se stařec, ale dál to nerozváděl.
"Tak to chci vidět!"
A viděl. Vlastně to nakonec nebylo ani tak těžké, jak se jim prve zdálo. Spíše měli pocit, jako by pohybovali loutkou - poslušnou, bez vlastní vůle.
"To budeme vypadat, jako bychom vedli umrlce," kroutil hlavou Valador.
"Byl bys raději, kdybychom ho museli nést?"
"To ne!" bránil se rychle. "Takto je to úplně skvělé."
"V tom případě můžeme vyrazit na cestu. Jak znám Teraka, už nás jistě dávno vyhlíží."
Za pár okamžiků již kráčeli po cestě skrz vesnici. Snad všichni místní psi se na ně přiběhli podívat, ale ani jeden z nich nezaštěkal. Pobíhali kolem nich, větřili a kňučeli. Byl to zvláštní zážitek a Valador si vzpomněl, jak hlasitě je vítali den předtím.
V pohádkách vždy zvířata takto reagovala na přítomnost elfů. I nyní jako by ti psi vycítili, že s sebou vedou někoho zvláštního. To přece není možné, uvědomil si Valador. Vždyť nikdy žádného elfa neviděli! Nebylo to však naposledy, co se jim něco podobného přihodilo.
Brzy sešli z hlavní cesty na měkkou pěšinou, která je zavedla k lesu, na jehož okraji stál Terakův domek. Přesně jak Adril předpovídal, Terak je již vyhlížel a kdo ví, jak dlouho tam již na ně čekal. Když si všiml, jakým způsobem vedou Sparka, jen udiveně pozvedl obočí, ale nijak to nekomentoval. Vyjma krátkého pozdravu se k nim připojil takřka beze slova.
Slunce právě začínalo nakukovat nad obzor, louky voněly a vrcholky stromů se koupaly v ranním oparu. Příroda jako by zapomněla na včerejší nečas a ze všech sil se snažila ukázat v lepším světle.
První šel Terak, který se v lese nejlépe vyznal. Vedl je skrytými pěšinami zvěře v poklidné atmosféře probouzejícího se lesa. Za ním kráčela Failá, která si s úsměvem a doširoka rozevřenýma očima užívala krásy okolní přírody. Následoval Valador a jeho přimhouřené oči a zasněný výraz prozrazovaly, že by ze všeho nejraději ještě chvíli spal. Skupinku uzavíral Adril vedoucí Sparka. Zvolil si náročný úkol, když se prodírali pěšinami, které nebyly stvořené pro dva poutníky vedle sebe. Na starci však nebyl vidět jediný náznak únavy.
Slunce již stálo vysoko nad obzorem, když dorazili k malé studánce.
"Zastavíme a posnídáme," navrhl Adril.
Osvěžili se studenou vodou, pojedli trochu chleba a doplnili si zásoby vody.
"Kam vlastně míříme?" zajímal se Valador.
"Na jih, na západ a pak znovu na jih," odvětil stařec.
"A proč ne přímo?"
Adril se usmál. Líbilo se mu, že se Valador s takovou odpovědí nespokojil.
"První okliku budeme nuceni udělat, abychom se vyhnuli městům a hustěji obydleným oblastem. Nebylo by rozumné vystavovat Sparka pozornosti zdejších lidí a riskovat tím případné problémy. Druhou nás donutí udělat hory. Trochu si sice zajdeme, ale díky tomu je budeme moci překročit v nejschůdnějším místě masivu. Pak již zamíříme přímo k cíli, neboť kraj, do kterého míříme, je osídlen jen řídce. I když nebývalo tomu tak vždy..."
V očích se mu opět objevil ten podivný výraz napovídající, že se mu hlavou míhají události dávno minulé. Ale oni si dovedli představit, na co asi myslí. Jejich cíl zřejmě ležel někde v oněch krajích, kde kdysi vedle sebe žily všemožné bájné rasy; dříve než do lidských srdcí zasetá nenávist začala konat své zhoubné dílo.
Jako by jim četl myšlenky, dodal Adril: "Naším cílem je les jménem Lórien."
"Zlatý les!" vydechla Failá.
"Správně," potvrdil stařec. "Místo, kde přebývala paní Galadriel. Ale to už je dávno. Dnes je to les jako každý jiný; jen vzpomínky zůstaly."
"Les jako každý jiný," nelíbilo se to Valadorovi. "Tak proč Sparkovi může pomoci voda zrovna jenom odtamtud? Co je na ní tak zvláštního?"
Adril se usmál. Přes poněkud svérázné chování to byl bystrý mladík, to se muselo nechat.
"Důvod je ten, že voda v Lórienu je léčivá. Kdysi dávno ve Zlatém lese pobývala velká kouzelnice jménem Melian a toto byl jeden z darů, který elfům po sobě zanechala."
"Melian?" podivila se Failá. "O té jsem nikdy neslyšela."
"Není divu," usmál se Adril. "Melian patří do elfích příběhů a jen málo z nich se doneslo k lidským uším. Pokud budete chtít, povím vám o ní někdy více. Ale teď už je na čase vyrazit na další cestu."
Bez reptání vyskočili a zatímco Failá s Valadorem sklízeli rozbalené věci, postarali se ostatní o Sparka. Omyli mu obličej chladivou vodou, a pak ho společnými silami postavili.
"Adrile," pravil Terak, "nyní povedu Sparka já a ty si odpočiň."
Adril ale odmítl.
"Děkuji ti, příteli. Rád tvé nabídky využiji, ale ještě prosím chvíli posečkej. Nejdříve nás vyveď z lesa, a poté si můžeme role vyměnit."
Valador tu krátkou rozmluvu zaslechl a bez váhání prohlásil: "V tom případě ho teď povedu já."
Ano, Valador se Adrilovi zamlouval čím dál více.
"Děkuji, ale i ty ještě chvilku vydrž, prosím. Chci zatím Sparka vést sám."
"Jakmile ale změníš názor, stačí říci," ujišťoval se Valador.
"Dobře," usmál se na horlivého mladíka stařec.
Zamířili do mírného svahu, ale brzy se stal výstup prudším a náročnějším. Každou chvíli museli překračovat kořeny, kameny a padlé staré stromy, takže nebylo divu, že Adril se Sparkem několikrát klopýtli. Stařec, opíraje se jednou rukou o hůl a druhou rukou podpírající svého svěřence, jen tak tak zabránil pádu.
Po několika takovýchto klopýtnutích již neprotestoval, když se k němu z druhé strany připojil na pomoc Valador. A tak se společnými silami přehoupli přes vrchol kopce, za nímž již mnohem pohodlněji pokračovali v mírném sestupu dále.
Konečně se začal charakter lesa měnit a přibývající podrost ohlašoval jeho brzký konec. Za chvíli již stáli mezi posledními stromy a pozorovali rozsáhlou planinu před nimi, jen mírně zvlněnou. Slunce již pálilo notnou chvíli po poledni, a proto se před další cestou posadili do stínu, aby poobědvali.
Přitom si pozorně prohlíželi krajinu, rozevírající se před nimi, aby vybrali nejvhodnější trasu. Mezi pahorky si všimli několika vesnic, a pak již snadno odhalili nahnědlé stuhy cest mezi nimi.
Adril ukázal do dálky.
"Naše cesta nyní povede na jihozápad, to je tam. Ale kdybychom šli přímo, stěží bychom se vyhnuli vesnicím stojícím v nám cestě. Lepší bude vydat se takto," naznačil lehký oblouk krajinou. "Terén je tam zvlněnější, nebude na nás tolik vidět. I vesnic potkáme o něco méně."
Adril svými slovy opět připomněl možné nebezpečí při setkání s lidmi. Failá ho bytostně pociťovala při každé vzpomínce na zážitek z minulé noci. Stále ještě se nedokázala smířit s tím, že i v ní dřímají tak hrůzné emoce. Zkoumavě pohlédla na Valadora a Teraka, kteří nyní kráčeli před ní. Mohou oni Sparkovi ublížit? Valador jistě ne. Je sice trochu zbrklý a hodně toho napovídá, ale jinak by neublížil ani mouše. Ale co Terak? Seznámili se za okolností, kdy ukázal své dobré srdce, ale to Failá neuklidňovalo. Co má znamenat ten podivný výraz v jeho očích? Za celý den pronesl sotva pár slov. Jakou minulost skrývá tento muž za svým uzavřeným vystupováním?
Valadorovi vířily hlavou jiné myšlenky. Rád si povídal a měl rád zábavu všeho druhu, ale vůbec to nevypadalo, že by měl v tomto směru dobré vyhlídky. Adril neustále naznačoval, že se chystají vyhýbat setkání s ostatními lidmi, což ale pro Valadora znamenalo, že se s nedostatkem zábavy bude pravděpodobně muset bez náhrady smířit. A to se mu příliš nelíbilo.
"Je to opravdu nutné?" oslovil Adrila, když se zpovzdálí vyhýbali další z nesčetných vesniček, které měli na cestě potkat. "Vždyť já na Sparkovi nevidím nic podivného a nemám ani trochu v úmyslu mu ublížit. Přiznávám, že způsob, jakým ho vedeme, je poněkud podivný, ale stejně si nemyslím, že by nebezpečí bylo tak veliké, abychom se museli celou cestu tolik skrývat."
Adril neodpověděl hned, správně odhadl, že Valador ještě neskončil.
"No dobrá, já vím. Ten muž včera v hostinci. Vždyť to byl normální hospodský rváč, ten by uhodil každého. A navíc byl opilý!"
Pohlédl na Teraka, který před nimi Sparka vedl.
"Jak je možné, že nenávist, která podle tvých slov ovládla všechny lidi, na nás tři nepůsobí? Jsme snad v něčem jiní než ostatní?"
Až po těchto slovech na něj Adril pohlédl.
"Ano, pevně doufám, že vy tři jste jiní," pravil vážně. "Sparkovou jedinou nadějí jsou přátelé, kteří dokáží překonat nenávist ve svých srdcích. Jedině pak mu dokážete pomoci a ochránit ho před ostatními. A věř mi, ačkoliv ti to nyní možná připadne nemožné, v každém z vás tato nenávist dříme. Dříve či později se s ní budete muset utkat."
Failá zamrazilo. Tak živě se jí při těch slovech vrátila připomínka pocitů z minulé noci.
"Adril má pravdu," pronesla tiše, dříve než si uvědomila, co tím způsobí.
Valador se překvapeně zastavil a zůstal na ni hledět. Vpředu jdoucí Terak jen v údivu pozvedl obočí. Podívejme se!
Zbytek dne uběhl v poklidu a Valador se již ke své otázce nevrátil. To však neznamenalo, že by se jí přestal v duchu zaobírat. Měl pocit, že mu něco uniká, něco, co Failá očividně chápala. Ona mu však o své včerejší zkušenosti neřekla ani slovo, ačkoliv se obvykle jeden druhému svěřovali snad úplně se vším; takže netušil, co její postoj zapříčinilo.
Když se začalo stmívat, vybrali si příjemné tábořiště a večer strávili veselým povídáním na všemožná témata. Valador, aby zaplašil myšlenky, které ho mátly, začal vyprávět jednu příhodu, která se jim s Failá kdysi přihodila. Failá, která jako jediná z posluchačů věděla, jak to ve skutečnosti bylo, se jen s přemáháním ubránila hlasitému smíchu. Znala svého bratra a dobře věděla, jak rád při vyprávění zveličuje, zejména svou roli a její význam.
Když se Valador vypovídal, poprosili Adrila, aby jim pověděl něco o starých časech, o elfech a ostatních rasách, které znali jenom z pohádek. Na slíbený příběh o kouzelnici Melian zapomněli. Ale Adril jim ho nenutil, vždyť příležitostí bude po cestě ještě habaděj. Místo toho na plátno jejich fantazie vykreslil pestrobarevný svět, který tak dobře znal. Popsal jednotlivé národy, jejich zvyky, historii a důvody, proč se přátelily, či proč spolu naopak válčily. Bylo to vyprávění tak poutavé, že ho všichni bez dechu sledovali a ani si nevšimli přibývající temnoty.
"Myslím, že to již pro dnešek stačí," zakončil Adril a zažertoval, "aby mi něco zbylo i na další večery."
Ale to mu nikdo nevěřil. Správně tušili, že studnice, ze které Adril své příběhy čerpá, je řádně hluboká a plná až po okraj.
Noc již byla temná, vyjma nesčetných světýlek hvězd. Byli po celodenním pochodu unaveni, a proto se nenechali dvakrát pobízet a za chvíli se již jejich skromným táborem rozléhalo pravidelné oddechování spáčů.
Nespali však všichni. Adril se posadil vedle Sparka a dlouho ho zamyšleně pozoroval. Potom vstal a poodešel kousek od tábora. Jeho oči hleděly na rozzářenou noční oblohu ve směru jejich cesty, ale on ji nevnímal. Jeho myšlenky se potulovaly v daleké minulosti, o které před chvílí tak poutavě vyprávěl.
Terak nespal té noci příliš dobře. Dlouho se převaloval ze strany na stranu, pak se niť jeho spánku s konečnou platností přetrhla a on chvíli ležel s otevřenýma očima, přemýšleje o věcech, jež se mu celý den honily hlavou. Pak si všiml opodál stojící Adrilovy postavy a díky tomu v něm uzrálo rozhodnutí.
Vstal a co možná nejtišeji k němu přistoupil. Ten nedal jediným pohybem najevo, že by jeho přítomnost zaregistroval, a Terak neměl odvahu ho v jeho myšlenkách rušit. Konečně Adril promluvil.
"Dnes máme krásnou noc," zazněl jeho hlas na hranici slyšitelnosti. "Co tě trápí, že nemůžeš spát?"
"Otázky," zašeptal Terak v odpověď. Jeho hlas mu přes veškerou snahu připadal příšerně hlasitý, až se maně ohlédl, zdali někoho nevzbudil.
"Mám pocit, že Failá ví něco, co neví její bratr, a o čem nemám tušení ani já," pokračoval zamyšleně.
Adril ho nepřerušoval, věděl že ještě nenastal ten pravý čas.
"Mluvil jsi o zkoušce, kterou musí projít každý z nás. Mám pocit, že Failá ji již složila," odmlčel se na okamžik, překvapen myšlenkou, jež se z ničeho nic vynořila v jeho mysli. "Musela ji složit! Jinak by s námi nemohla zůstat!"
Adril jen mlčky přikývl a Terak se chvíli vypořádával s podivnými myšlenkami, které se mu honily hlavou. Tolik let žil v domnění, že již Adrila dobře zná. Před tím, než se sblížili, trávil Terak nejraději celé dny v lese a netoužil po jiné společnosti. Toulal se mezi stromy a přemýšlel o věcech, které trápily jeho nitro, ale které nikdy nikomu nedal znát.
Jednoho dne se mu jeho procházky málem staly osudnými. Na nepřehledné jelení pěšině nastražil nějaký necita kovovou past, která s hlasitým cvaknutím uvěznila jeho pravou nohu. Železa byla pevná a ani přes veškerou snahu se mu nepodařilo nohu vyprostit. Ztratil spoustu krve a pomalu ho již začal obklopovat mlhavý šedivý svět, když tu se u něj objevil Adril. Terak si vůbec nevšiml, odkud a jak se tam stařec dostal, ani nerozuměl jeho uklidňujícím slovům, která zněla jakoby z obrovské dálky přehlušovaná šumem vodopádu, jež zněl v jeho uších. Pohlcovala ho prázdnota a on již nevěřil, že by ho ještě něco mohlo zachránit.
Probral se v Adrilově chýši. Vonělo to tam bylinkami a sotva si Adril všiml, že je vzhůru, dal mu napít nějakého teplého nahořklého nápoje. Terak byl příliš oslabený velkou ztrátou krve, proto vzápětí znovu ztratil kontakt s okolním světem. Z prvních dnů si pamatoval pouze neuspořádané útržky.
Jeho stav se postupně lepšil, ale stále se cítil velice slabý a většinu času prospal. Netušil, že mu Adril do pití přidává uspávací byliny. Nevedl ho k tomu zlý úmysl, nýbrž dobrý důvod. Chtěl, aby Terak mohl znovu chodit. Jedině díky naprostému klidu mohly rozdrcené kosti správně srůst.
Adril nikdy Terakovi neprozradil, jak se mu tehdy podařilo tuhou past rozevřít, či jak ho dopravil na takovou vzdálenost do svého příbytku. Na Terakovy otázky se vždy jen usmíval a Terak brzy pochopil, že je zbytečné se ptát. Adril mu zachránil život a navíc díky jeho léčitelskému umění možná nebude nadosmrti mrzákem! To byl řádný důvod, zač mu být vděčný, a proč by měl respektovat tajemství, která nechce zjevit.
Po Terakově uzdravení zůstali i nadále v úzkém kontaktu. Terak si oblíbil toho moudrého starého muže, jehož měl dříve jen za podivína, který z bylin vyrábí mazání na bolavé klouby či spáleniny. Znovu a znovu byl ohromen jeho znalostmi a bystrým úsudkem. Adril znal nespočet zábavných a napínavých her, kterými si krátili dlouhé zimní večery, a dokázal úžasně poutavě vyprávět příběhy z nepřeberných krajů, které během svého života navštívil. Terak měl pocit, že tento starý muž prochodil snad všechny kouty světa, o kterých kdy slyšel, a ještě dvakrát tolik!
Ano, myslel si, že ho za ta léta již zná. Starého moudrého muže, mírného a dobrosrdečného. Občas zůstával dlouhé chvíle nepřítomný, jakoby ztracen v myšlenkách, ale na to měl přece ve svém věku nárok.
Najednou se Terak dozvěděl neuvěřitelný příběh z dávné minulosti. Ten samý Adril, o kterém si myslel, že ho již nemá čím překvapit, jim vyprávěl o událostech z hluboké minulosti, kdy prý žily pohádkové bytosti, jejichž existenci dnes věří již jen malé děti. A jako by jim říkal, co dělal včera, zařadil se do děje jako jeho přímý účastník. Bylo to nemožné, ale i přes to Terak v hloubi duše věděl, že je to pravda.
Dnes mohl vidět, jak s nimi na první pohled vetchý stařec drží na dlouhém náročném pochodu krok, ba co více, nebyla na něm znát ani špetka únavy. Terak cítil, jako by se mu Adril vzdaloval. Byly doby, kdy mu byl blízký, jako by byl jeho otcem, ale nyní se vše změnilo.
Před pár dny by Terak nikdy neuvěřil, že ten dobrotivý stařec by byl schopen čemukoliv na světě ublížit. Nyní nepochyboval o tom, jaký osud by stihl kohokoliv, kdo by ve zkoušce neuspěl. Ani jeho by neušetřil pro ty roky přátelství, které spolu prožili. Již měl jasno. Věděl, co musí udělat.
"Adrile," pronesl odhodlaně. "Chci tu zkoušku také podstoupit. Teď a tady!"
"Nic jiného jsem od tebe neočekával, příteli," usmál se na něj stařec a na okamžik to byl opět ten starý Adril, kterého Terak tak dobře znal. Okamžik blízkosti však trval jen velmi krátce a Adril opět zvážněl.
"Vím, že jsi statečný a nebojíš se postavit ničemu. Jsi však připraven na nejhorší? Jsi připraven vzdorovat děsivým, dosud nepoznaným stránkám tvého nitra? Dokážeš překonat sám sebe?"
Při těch slovech se Terak mimoděk zachvěl, ale jeho odhodlání se nezmenšilo.
"Nevím," pravil tiše, ale pevně. "Avšak nebudu mít klid, dokud se to nedozvím."
Nebylo již třeba dalších slov.
Tak se stal Terak druhým, kdo podstoupil zkoušku. Čekal mnohé, ale síla emocí, jež ho zaplavily, ho i přes všechna jeho předsevzetí zaskočila. Celá jeho bytost se naplnila nenávistí k cize vypadající postavě ležící u jeho nohou. Jeho mysl ovládla jediná myšlenka - vymazat tohoto podivného člověka z existence. Člověka? Vždyť to ani nebyl člověk. Před očima viděl obrazy hord bojovníků stejné rasy, jak plení vesnice, vraždí ženy a děti, jak mučí ty, které měl tolik rád. Ten ďábelský výraz v jejich očích!
Musel vynaložit veškerou svou sílu, aby se opanoval. Odpoutal se od děsivých představ, které na něj útočily a spatřil bledou tvář jemných rysů. Ne, to nebyl nepřítel, tento nešťastník potřeboval jeho pomoc. Zaplavila ho lítost nad jeho osudem a soucit naplnil jeho nitro.
Teprve nyní si uvědomil svou napřaženou pravici, svůj přerývavý dech a pronikavý pohled Adrilových očí. Udělal krok zpět a málem se pod ním podlomila kolena, jak ho náhle přemohla slabost. Adril přikročil a Terak, neschopen čehokoliv, se jím nechal bez protestu odvést dál od tábora, kde se usadili na mírný pahrbek.
Dlouho panovalo ticho, kdy Terak zpracovával nečekaný zážitek. Když opět promluvil, zněl jeho hlas i přes šepot přerývavě.
"Bylo to tak silné! Málem jsem ho..." Nedokázal pojmenovat ty strašlivé představy, které se mu v nejhorší chvíli proháněly hlavou.
"Věděl jsem, že to překonáš," zazněl jemně Adrilův hlas.
Nyní to Terakovi teprve plně došlo. Adril by nikdy nepřipustil, aby se dostal ke Sparkovi tak blízko, kdyby si nebyl jist, že mu neublíží. Ten vnitřní boj si ale musel vybojovat sám.
"Děkuji," vypravil ze sebe.
"Příště už to bude jednodušší," slyšel jako ve snách Adrilův hlas. "Nejhorší zlo jsi již překonal."
Následovalo dlouhé ticho, kdy byl každý z nich plně ponořen do vlastních myšlenek. Přerušil ho Terak.
"Znám tě tolik let, ale nyní mám pocit, že o tobě nevím vůbec nic," dal průchod svým myšlenkám a jedna palčivá otázka se ihned vedrala na povrch. Odpověď znal, ale chtěl ji slyšet. "Co bys vlastně udělal, pokud by někdo z nás neuspěl?"
"Spark je příliš důležitý," pravil Adril věcně. "Ale věděl jsem, že zkouškou projdeš, stejně jako jsem si jist, že ji úspěšně složíte všichni tři."
Pohlédl mu vážně do očí.
"Nemusíš se bát, na našem přátelství se nic nezměnilo."
***
Druhý den ráno si Terak připadal jako vyměněný. Po nočním zážitku měl najednou pocit, že teprve nyní skutečně rozumí důvodům jejich putování a zejména té veliké opatrnosti, které bylo na každém kroku třeba. Kradmo pohlédl na Sparka a s uspokojením konstatoval, že jeho chuť pomoci mu po včerejšku ještě vzrostla. Pak jeho pohled sklouzl na Valadora, který kráčel vedle něj. V duchu se musel pousmát. Jak asi uspěje tento, sice trochu zbrklý, ale očividně dobrosrdečný mladík?
Valador nebyl hloupý a o celé věci důkladně přemýšlel. Dospěl k závěru, že Failá již tu zkoušku, o které Adril mluvil, podstoupila. Nebylo mu ale jasné kdy, dokud si nevzpomněl, jak se na chvíli vytratila hned toho prvního večera, a jak se tvářila, když se zase objevila. V tu chvíli do sebe všechno zapadlo a Valador měl jasno. Přesto mu to nedalo, aby sestru při první vhodné chvilce nepoškádlil.
"Pořád nevidím," začal s očima upřenýma na Failá, když se zastavili na chvíli odpočinku, "co je na Sparkovi tak divného, abychom ho museli takto schovávat."
"Dočkej času, Valadore. Pochopíš," odvětil Adril, jenž tušil, že se Valador neptá jen tak bezdůvodně.
Failá se tentokrát nenechala nachytat jako předtím, ale i přesto jí přeběhl po tváři lehký stín emocí, které jí připomněly onen večer. Zato Terakovi, pro něhož byl zážitek příliš čerstvý, přeběhl mráz po celém těle. Rychle se odvrátil, ale příliš pozdě.
Failá si ho překvapeně změřila. Takže on už také?
Nyní už Valador věděl, co musí večer udělat. A už se nemohl dočkat.
Měl pocit, že se den neskutečně vleče. S nevolí pozoroval slunce, jak se hlemýždím tempem šine po obloze. Konečně se však na své pouti přiblížilo k protějšímu obzoru a poutníci začali v ubývajícím světle hledat vhodné místo k přenocování. Naštěstí jim zatím počasí přálo, takže jim ke spánku stačila trocha měkké trávy a hvězdy nad hlavou.
Toho večera se choval Valador opravdu podivně. Místo, aby zasypával Adrila otázkami jako obvykle nebo se sám chopil hlavního slova, což mu činívalo nemenší potěšení, neustále nabádal ostatní, že už je čas jít spát.
"Jestli jsi unavený, klidně si už lehni," smála se mu Failá, která snadno poznala, že má její bratr něco za lubem.
"K čemu by to bylo, kdybych brzy ráno vstal a vy byli ještě ospalí?"
Tato představa připadla Failá natolik nepravděpodobná, že se hlasitě rozesmála. Dobře věděla, že probudit Valadora je boj na každé ráno. Občas měla pocit, že kdyby prospal celý život, vůbec by mu to nevadilo.
"Nu jak myslíte," pravil nakonec Valador a významně dodal, "já jdu spát."
Failá ho sice škádlila, ale bylo nad slunce jasnější, že pravou příčinou není to, že by byl Valador ospalý. Očividně je chtěl přimět, aby si šli co nejdříve lehnout. Nakonec proč ne? Nachodili se dnes dost a dost.
"Máš pravdu, Vali," zívla po chvíli okatě. "Půjdeme spát. Jsem utahaná jako kotě."
Šibalsky mrkla na Teraka a ten, obvykle vážný, se tentokrát přidal se ke hře.
"Ano, dobrý nápad. Alespoň můžeme brzy ráno vyrazit opět na cestu."
Koutkem oka zahlédli, jak se Valador při slovech "brzy ráno" zarazil, ale dokud se díval, nedali na sobě nic znát.
Adril jejich počínání pobaveně pozoroval, ale sám neulehl. Popřál jim hezké sny a jako obvykle se posadil vedle Sparka.
Netrvalo dlouho a táborem se neslo tiché oddechování spáčů. Jenom dvou. Valador ležel, ale nespal. Bedlivě naslouchal, dokud si nebyl jistý, že ostatní skutečně usnuli. Pak opatrně vykoukl a tiše zašeptal: "Failá!". Dívka se ani nepohnula. "Teraku!" Ani nyní se nedočkal odezvy. Spokojeně se usmál a tiše se vydal za Adrilem, kterého tušil opodál.
"Čekám tu na tebe," přivítal ho Adril nepřekvapeně. "Prosím," pokynul směrem k ležící postavě. V měsíčním světle se Sparkovy zašpičatěné uši výrazně rýsovaly na světlém pozadí jeho vlasů.
Valador se zarazil a chvíli si ležícího elfa prohlížel.
"A to je všechno?" pronesl ledabyle.
Adril si ho překvapeně změřil.
Valador se rozesmál.
"Žertuji! Ten nenucený tón mi dal pořádně zabrat."
Adril se spokojeně usmál a lehkým pohybem vrátil Sparkovy vlasy na původní místo.
Ráno si Failá bratra zkoumavě prohlížela, ale ten se choval jakoby nic. V duchu se ale náramně bavil její zvědavostí. Nebyl by to však Valador, kdyby udržel takovou novinu v tajnosti příliš dlouho.
Když později toho dne míjeli další z vesnic, prohodil jakoby mimochodem: "Nechodíme příliš blízko? Myslím si, že by bylo lepší vyhýbat se vesnicím ještě větším obloukem."
Failá s Terakem na něho udiveně pohlédli. Co to povídá? Valador se sice snažil tvářit jako učiněná nevinnost, ale jeho oči ho v mžiku prozradily.
"Ty jeden tajnůstkáři!" vykřikla Failá.
"Ty jedna tajnůstkářko!" oplatil jí to Valador a to už se neudržel ani jinak vážný Terak a všichni tři propukli ve veselý smích.
Adril je se shovívavým úsměvem pozoroval a tiše pronesl ke Sparkovi: "Lépe bych nevybral." |
