Sedím v nemocniční budově, hlavu v dlaních. Právě před chvílí se rozrazily dveře operačního sálu a ven vyvezli moji dceru. Snažila jsem se udržet krok s lékaři, ale nedařilo se mi to. Podívala jsem se na své ruce. Byly již seschlé, vrásčité se šupinatou kůží. Proč? Hrdlo mám sevřené a ruce se mi třesou.
Ne! Ne, tohle se nemohlo stát! Nemůže to být pravda!
Vím. Hned jak jsem ji spatřila jsem věděla proč...
Oči mám pevně zavřené a cítím jak mi po tváři stékají slzy. Před sebou mám jen tmu. Nekonečnou a chladnou. Chce se mi křičet. Proč?
Cítím stále vůni jejích hebkých vlasů. Mé uši slyší její smích. Vyrostla z malého děvčátka v dospělou ženu. Proč? Chtěla jsem ji uchránit od všeho zla tohoto světa. Kdyby zůstala navždy dítětem, nemuselo se to stát. Ale přišly bychom o mnoho. Tak proč? Před pár dny, kdy jsme se viděly naposledy, jsem řekla něco špatné, něco zlého. Obě jsme řekly něco zlého, ale ani jedna to nechtěla přiznat...
Sedím na pohovce v obývacím pokoji a sleduji zprávy. Autonehoda. Skoro nestačím vnímat tu hrůzu. Lidé pobíhají kolem v namodrale blikající záři světel. Jakoby nepřítomný hlas komentátora oznamuje, že řidič jednoho vozidla nepřežil a druhý, mladá žena, je v ohrožení života.
Proč?
Zmocňuje se mě divný pocit. Strach. Strach o mou dceru. Zvedám sluchátko a automaticky vytáčím její číslo. Telefon vsak jen vyzvání, hluchý ke všem mým prosbám.
Proč?
Chci se omluvit, chci říct alespoň to hloupé slůvko promiň. Pojď a na všechno zapomenem. Bude to zas jako dřív...
Sedím v policejním voze, který míří k nemocnici. Necítím nic. Zběsilé vytí sirén mi připadá velmi, velmi vzdálené. Myšlenky, pocity - nic neexistuje.
Tak proč? Řekne mi to konečně někdo?
Řidič, který na místě zemřel, byl opilý. Vjel do protisměru a ve vysoké rychlosti se srazil s protijedoucím vozidlem, jehož řidič, mladá žena, byla převezena do nemocnice, kde ještě týž večer i přes snahu lékařů svým zraněním podlehla.
"Zde není místo pro naději... ani spravedlivý trest..."
