Ve vesnici to vypadalo poněkud spěšně, zdálo se, že každý někam s něčím utíká. Pak ale narazili na Gabriela, a ten je dovedl do místního hostince, který byl zarostlý břečťanem jako jeho strážný strom, jenž vyrostl za ním a pokračoval nad střechou. Z komína se kouřilo a z okna, malého jako v lodní kajutě, ale hranatého, se koukal muž s pleší. Uvnitř byl poměrně velký hluk na to, že bylo něco přes poledne. Gabriel přišel k pultu, kde byl muž, jenž měl hlavu jako kluziště; nikde ani jeden vlas. Tudíž se mu na ní objevovaly záhyby lebky. Vypadal poněkud hubený a jeho svaly naznačovaly velké síle. Lícní kosti byly potaženy snědou, asi opálenou kůží. Prorok se zeptal: „Máš tu místo pro tři další?“
„Mám tu místo i pro víc. Dají si páni jídlo?“
„Dají si, ale nejdřív pánům ukaž pokoje.“
„Dobrá,“ řekl hostinský a zapískal, načež ze zadních prostorů, asi z kuchyně vylétl hoch a pobídl je rukou. Vyšli po schodech do uličky, která měla sotva cár do šíře. Pak otevřel dveře z buku a ty se rozvrzaly a uvolnily vstup. Zelenor a Grom si vlezli dovnitř, když v tom uslyšeli silné docvaknutí dveří a kroky chlapce, který je sem dovedl. Pohodlně se zabydleli. Když si Grom lehl na postel, z temného rohu se vynořil… Jeremiáš s rukama složenýma na prsou! Usmál se, a Grom s radostí vyskočil a objal ho.
„Ty jsi nezemřel; ty jsi živý!“ řekl Grom, radostí bez sebe.
„No vida, rytíř nepadl. Vítej mezi živými,“ smál se Zelenor. Chvíli spolu rozmlouvali o tom, jak to prý pokračovalo: „Jedna žena se svým mužem mě vzali na vůz, a pak jeli až sem, kde o mě řekli Óbrinovi. Ten zjistil, že jsem jen omráčený a dal mě sem, abych se zotavil.“
Zelenor doposlouchal a oznámil, že jde na jídlo dolů do hlavního hostinského sálu, tak ať neprodlévají čas a jdou také. Neuposlechli a ještě chvíli leželi na postelích vysílením.
Jeremiáš dopil poslední doušek svého škopku, a pak vyšli ven a zanechali Zelenora u stolu z dýmkou v ústech. Venku bylo mnoho jehličnatých stromů, které velice voněly a dodávaly tomuto místu příjemnou atmosféru. Okolo domů se slaměnými střechami, jichž tam stálo nemálo, byly po celém obvodu osázeny stohy dřeva a klacků. Uprostřed byla studnice a voják, který určitě vybíral poplatek za vodu. Byl tlustý a měl knír, dlouhý až na konec tváří. Prasečí očka si počítala každý vydělaný peníz. Občas ho Grom i načapal, jak si peníz strká do svého váčku a ne do městského.
Procházeli se po lese asi dvě hodiny a zjistili, že město je velice velké; poznali okolní krajinu a Grom poslouchal stromy, které zpívaly o mukách, jež jim způsobovali skřeti z jihu z hřbetu Delfory. A také se potkali s Óbrinem, který se procházel s bratry Grimem a Hronem. Pak se ale vrátili urychleně do hostince, jelikož začalo velice pršet a kapky byly větší než ukazovák na ruce dospělého člověka. Velice rychle se šeřilo, jako při zatmění. Šli do lázní, které byly ve sklepení hostince. Protože už bylo na čase, umyli se.
Pak si došli na večeři, kde jedla spousta členů bratrstva. Měli kaši; nejspíš ovesnou. Nad nimi byl lustr z padesáti svícemi, které už byly trochu vyhořelé. Lustr osvětloval okolí, až na jeden roh a tam se krčil muž anebo žena? Grom nevěděl, ale upřeně se na něj díval, jak tam sedí a jí.
Po večeři si sedli k oknu ve svém pokoji, ale Zelenor ještě zůstal dole a hodoval. Dívali se, jak kapky narážejí do skla a hrají zvonkohru s parapetem. Jeremiáš si lehl na postel, něco prohodil o bolavém krku. Grom zahlédl mezi stromy svítící červenou barvu. Jelikož byl hostinec na kraji města Afamrall, znamenalo, že ty barvy se mihly venku. Grom to nechal plavat a dál poslouchal. Zase; červená barva očí! Pak se začaly rýsovat i koňské postavy.
„Kentauři!“ vykřikl Grom.
A opravdu, kentauři ho slyšeli a Grom měl problémy uhnout šípu, jenž zničil sklo v okně. Jeremiáš se lekl a sklepal ze sebe rozbité sklo. Grom vyskočil z postele seběhl ze schodů a řval: „Kentauři nás našli; útočí na město!“
Nastal velký zmatek, všichni rázem vstali a rozhostilo se velké ticho. Slyšeli jen svůj srdeční tep a křik vojáků. Pak Grom vylétl rychle do svého pokoje, oblékl si kroužkovou košili, vzal Elmarín a navlékl jej na své záda. Meč také vzal a upaloval dolů před hostinec.
Tam už stál Ganisan, a Grom ho viděl, jak odrazil šíp. Óbrin zase oslepil nepřátele vlnou silného, bílého světla. Grom střílel, ale pak musel přestat, neboť hrozilo nebezpečí, že by trefil, koho by nechtěl. A tak vyměnil luk za meč a běžel s křikem do boje. Jeremiáš vystoupil z hostince a natáhl si kožené rukavice. Uchopil jílec meče, poněvadž na něj mířil kentaur s mečem v napřažených rukách. Hned ho sekl a přitom také křičel. Grom vběhl do první vlny a sekal hlava nehlava. Pak ale světlo zmizelo, a on už musel bojovat s obezřetností, aby o něco nepřišel. Zezadu, ze zadní strany vyběhla přinejmenším další stovka kentaurů,k teří bezproblémově rozválcovali vojáky. Kentaurů už bylo něco přes tři sta, a bdělých vojáků a hrdinů bylo okolo dvacítky. Byla to nesnesitelná přesila a každý už měl na kahánku. Byli vyčerpaní, vysílení a srdce v krku. Slyšeli, jak z místních kasáren vylezlo okolo stovky mužů, a to byla jediná naděje, ale moc malá na takové kentauří zástupy.
Zdálo se, že kentaurů přibývá, protože neustále jezdili po cestě. Bylo už beznadějné dále bojovat a válčit. Vojáci umírali po desítkách. Proto se dvacet lidí včetně členů schovalo do hostince, a přitom stále odráželi útoky, mnoho lidí schytalo šíp a s halekáním padali k zemi. Všude lítaly šípy a rozbíjely okna, zapichovaly se do dřeva a jeden šíp prolétl oknem a zasáhl nebohého člověka, který se skřeky spadl na zem. Lidé, kteří byli velice vystrašeni, se zaběhli modlit k Nefelovi, s prosbou o delší život.
„Jdou si pro kámen!“ řval Óbrin.
„Nemáš tady zadní východ?“ zeptala se Elóra hostinského.
„Ano, ale je obklíčen kentaury; byl jsem se tam juknout,“ oznámil.
Kentauři venku házeli různé věci, jako kamení, lidské hlavy a další nepříjemné věci. Haraburdí sem létalo a každý se kryl. Venku se rozléhala válečná a vítězná píseň, zpívaná kentaury. Kymáceli s hostincem a spousta lidí už vzdávaly své životy nepřátelům. Také si zpívali, popíjeli škopek a smáli se. Z téhle nepříjemné situace je osvobodil zvuk rohu, jenž troubil hlasitě a dunivě. Angelo pozvedl hlavu s udiveným pohledem. V té chvíli nastal kentauří řev a píseň ostrých mečů. Náhle Elóra přiběhla k oknu, udiveně se zadívala ven a vykřikla: „Ganisanovi rytíři!“
