Útěk

Slunce zapadalo, poslední paprsky probleskovaly mezerami mezi listím, jemně se chvějícím v mírném večerním vánku, a vytvářely nádherné, takřka hmatatelné zlaté sloupy. Všude kolem vládl klid a mír, doplněný jen tichým šumem lesa a veselým cvrlikáním ptáků.

Náhle se ozval tichý zvuk, který sem nepatřil; jak se postupně blížil a sílil, dalo se rozeznat, že jde o tiché kroky několika osob. Pak se objevily drobné ručky, rozhrnuly hustý závěs popínavých rostlin a na malý palouček porostlý hebkou trávou vystoupily dvě malé postavičky držící se za ruce. Chlapeček a holčička. Jejich ušmudlané tvářičky, roztrhané špinavé oblečení a veliké bojácné oči, jimiž se těkavě rozhlíželi, svědčily o útrapách, jimiž tato dvě nebohá stvoření prošla.

"Už nemůžu," prohlásila holčička.

Chlapec se rozhlédl, a pak kývl: "Sedneme si tu na chvilku a odpočineme si."

"Mám hlad."

"Já vím. Také mám hlad, ale nedá se nic dělat - už nic nemáme. Snad něco najdeme po cestě." Odepjal si od pasu dřevěnou láhev zabalenou v kůži, zkusmo jí zatřepal a podal ji holčičce. "Na, napij se alespoň."

Vody v láhvi bylo málo, ale holčička, ačkoli měla jistě velikou žízeň, jen opatrně usrkla a zbytek podala chlapci, aby se rovněž napil. Po tomto skromném občerstvení se schoulili vedle sebe a okamžitě usnuli, tak moc byli vyčerpáni.

Jak se sem tito dva malí poutníčci dostali? Co hledali v tomto hlubokém, byť nádherném lese? Čeho se báli?

Kdybychom se ponořili hluboko do jejich paměti a prohlédli si jejich vzpomínky, byl by to Pán, koho bychom tam nalezli. Toto slovo ale nikdy nebylo spojeno s láskou, spíše se strachem a bolestí. Objevili bychom též tichou upracovanou ženu, jeho manželku. Svým způsobem je měla ráda, ale nikdy nesebrala tolik odvahy, aby se k nim v Pánově přítomnosti chovala lépe, než jí dovolil.

Pán. Vysoký silný muž, který se nikdy netajil tím, že není jejich otcem, nikdy však nenaznačil, kdo jsou jejich praví rodiče, neboť to sám nevěděl. Od neútlejšího věku je místo hraní honil do práce. "Já vás živím a oblékám, ale vy si to musíte zasloužit!" říkával často - to když jim nedal večeři, jelikož nedokázali splnit zadaný úkol. Často místo večeře dostali i výprask.

Občas jezdil na pár dní do města. Tehdy všem třem zadal práci, kterou museli do jeho návratu vykonat - a nikdo se neodvážil neuposlechnout, takový z něj měli strach.

V těchto vzácných večerech sedávali s šálkem horkého čaje u krbu a žena vyprávěla příběhy, kterým děti naslouchaly se zatajeným dechem. Mnohé z nich se zmiňovaly o krásných a moudrých lidech, kteří žili v lesích a dožívali se až neuvěřitelně dlouhého věku, ačkoli stále zůstávali mladí a krásní.

"A opravdu existují?"

"Myslím, že ano," odpověděla. "Vím, že je můj muž nenávidí. Prý se s nimi občas potká na svých cestách." Pak jim na dobrou noc zazpívala písničku. "Nikdy mu neříkejte, že jsem vám o Sličném lidu vyprávěla. Víte, jaký je," varovala je ještě, když si opět vzpomněla na svého muže.

Není divu, že děti začaly snít. Nikdy nepoznaly lásku, ale přesto snily o elfech, kteří by nebyli tak zlí jako Pán.

"Třeba by nás nebili každý den."

"Možná by nás nebili vůbec."

"Neblázni. To přece nejde."

"Já nevím. Asi máš pravdu."

"Ale možná bychom dostali večeři."

"No, to snad ano."

"To by bylo krásné!"

Postupně se v jejich hlavičkách zrodil troufalý plán. "Utečeme a budeme hledat elfy. Někde být musí."

"Třeba budou vědět, kdo jsou naši praví rodiče."

Oba si dobře uvědomovali, co by je čekalo, kdyby je Pán chytil, ale byli ochotní vydržet takřka cokoliv, jen aby mohli spatřit Prvorozené. Hlavní bylo splnění snu, dál do budoucnosti zatím nehleděli.

Jednoho dne, když se Pán opět chystal na cestu, schovali se tajně pod plachtu jeho vozu a chvějíce se nedočkavostí i strachem doufali, že je předčasně neobjeví.

Konečně vyrazili. Vůz se natřásal po hrbolaté cestě a v jejich malých dušičkách začal převládat strach. Co když je Pán přece jen najde? Nedovedli si představit, co by jim asi provedl a ani to nechtěli vědět, muselo to být něco strašného.

Uběhl den, setmělo se a tehdy Pán zastavil, aby se na noc utábořil. Po chvilce se tiše nadzvedl cíp plachty, z pod něj vykoukly dvě zvědavé tvářičky a rozhlížely se kolem. Byli v temném lese, alespoň podle toho, co viděli. Zhluboka dýchali vlahý voňavý vzduch, zdálo se jim, že vidí i v té tmě ostřeji nežli dříve; a měli pocit neuvěřitelné lehkosti.

Nemuseli se jeden druhého na nic ptát. Chtěli zde zůstat, a tak se rozhodli vyplížit se ven mezi stromy, dokud jejich útěk ukrývá tma.

Málem se jim to podařilo, když tu náhle vyplašili nějaké malé zvířátko, které s vyděšeným kvikotem prchlo. Stihlo však přilákat pozornost Pána, který i ve slabém měsíčním světle zahlédl jejich malé postavičky.

"Vy!?!!!" V tomto výkřiku se mísilo překvapení i nenávist. Oni však už na nic nečekali a bezhlavě se vrhli do tmy. Pustil se za nimi, ale brzy se vrátil pro světlo. Pak začal s hořící pochodní obcházet okolí a volal je zpět, nadával jim, sliboval, vyhrožoval.

Strachy bez sebe utíkali ze všech sil dál a dál, dokud slyšely jeho zuřivý křik. Pak se vyčerpaně zhroutili do jakéhosi dolíku a chvějíce se strachy a zimou zde přečkali noc. Časně ráno se opět vydali na cestu.

Brzy jim došla skrovná zásoba potravin, již si byli vzali s sebou, a jim nezbylo než hledat jahody a jiné lesní plody. Ani u nich se nemohli zdržet dlouho, neboť tušili, že se Pán vydal po jejich stopách. Museli vydržet.

Kdyby nebyli tak unaveni a nespali tak tvrdě, zaslechli by snad ráno lehké kroky a tichou melodii. Takto otevřeli oči a první, co spatřili, byl muž, jenž je pozoroval. Nebyl to Pán. Tento byl vysoký, štíhlý, oděný do zářivě bílého oblečení a stříbřitě šedivého pláště, sepnutého nádhernou sponou. Vlasy mu splývaly až na ramena, jeho oči jasně zářily ze sličné tváře a usmívaly se na ně vesele, stejně jako jeho ústa.

Celý vypadal jako přelud - nádherný přelud z toho nejodvážnějšího snu, a přesto byl skutečný.

"Elf!!!" vydechla holčička nevěřící vlastním očím.

A tu muž promluvil melodickým zpěvným jazykem, který děti dosud neslyšely, ale kupodivu rozuměly každému slovu. "Jak jste se sem dostala, poupata?"

Pověděli mu o Pánovi a svém útěku. Elf vážně naslouchal, a když skončili, podal jim ovoce a jakýsi oplatek, který pojmenoval lembas, a pobídl je k jídlu: "Už se nemusíte bát. Až se dosyta najíte, zavedu vás do bezpečí."

S chutí pojedli a cítili, jak se jim po těle rozlévá nová síla. Když vyskočili, vzal je elf oba za ruku a vedl je tajnými, takřka neviditelnými stezkami, až dorazili do elfí vesnice. Tam dětem připravili lázeň a dali jim nové oblečení.

Jejich zlaté vlásky odrážely sluneční paprsky do jejich krásných tváří a v elfích pláštících vypadaly, jako by je byly nosily odjakživa. Když je elf, jenž je byl nalezl, opět uviděl, zarazil se a pak vzkřikl svým jasným hlasem obraceje své zářící oči k západu:

Opět si vzpomněl na onen dávný den, kdy narazil na muže, jenž ho bez příčiny střelil a odnesl jeho chloubu a největší poklad jeho života - teprve nedávno narozená dvojčata - kdovíkam. Tehdy málem zemřel, ale jeho druzi ho nalezli včas a zachránili. Časem se mu rány zahojily, ale tu největší - v jeho srdci - nemohlo uzdravit nic na světě. Až do dnešního dne. Šťastná náhoda mu je po letech přivedla zpátky.

Holčička, která nemohla tušit, co se v jeho duši odehrává, se zeptala: "Mají vlastně elfové děti?"

Elf poklekl, objal je a odpověděl: "Ano, mají. Vy sami jste elfí děti - mé děti!"

Hodnocení:
4.6 (13 hlasů)