Ash'raen'shina se na muže, klečícího vedle ní, překvapeně dívala. Celá se stále třásla, ale jakmile si začala uvědomovat, že ještě neumře, panika a šok se vytráceli. Zato začala žena pociťovat prudkou bolest v obou zápěstích, hlavně v tom levém. Opatrně zkusila zahýbat pravou rukou, a když zjistila, že ta je jen rozbolavělá, opatrně jí nahmátla levé zápěstí. Když se jej dotkla, sykla bolestí. Poté ale už mlčela a ani se nehýbala. Její život stále závisel na dobré vůli válečníka v dřevěné zbroji, protože medvěd stál za ním a vypadal, že by se na temnou elfku nejraději okamžitě vrhnul. Muž si ji stále prohlížel svýma zvláštníma očima a také dlouhou dobu nic neříkal. Náhle se však pohnul a chytnul temnou elfku za paži a pomohl jí posadit se. Otočil se k ohromné šelmě a cosi jí říkal jazykem, který byl pro Ash'raen'shinu nesrozumitelný. Tmavovláska zavřela oči a zhluboka dýchala, aby se uklidnila. Ruce se jí třásly, zvláště ta bolavá. Do čeho jsem se to zase dostala? Nechá mě ten muž žít nebo si jen hraje se svou kořistí? Ne, ani to nechci vědět. Kéž by se mi dostalo té výsady upadnout do bezvědomí...
Něčí ruka, zřejmě válečníkova, temnou elfku obejmula kolem pasu a pomohl jí stoupnout. Ash'raen'shina otevřela oči a zahleděla se na svého přemožitele.
"Teď půjdeš se mnou, jestli chceš zůstat na živu, je to jasné?"
Tmavovláska přikývla. Muž ji pustil, sebral ze země její zbraně a vykročil vpřed. Ještě se ohlédl a řekl: "Můj chlupatý přítel půjde za tebou, temná elfko, a dohlédne na tebe."
Ash'raen'shina se za ním chvíli dívala, ale když ucítila dech medvěda na svém krku, rychle jej dohnala a držela se za ním. Při chůzi si uvědomila, že ji trochu pobolívá celé tělo, protože náraz na zem byl prudký a nešetrný. Nicméně bolest byla jen dočasná a brzy ji 'vychodila.' Po cestě přemýšlela, jaké je lesní válečník rasy, ale nebyla schopna najít jediný znak, který by něco prozrazoval. Zbroj z té zvláštní kůry pokrývala téměř celé tělo a pouze průzory byly vidět ty 'duhové' oči, které však uváděly temnou elfku do rozpaků ještě více. Lesní elfové sice byli co se týče barev vlasů i očí snad nejrozmanitějším národem, ale takové oči ještě neviděla u žádného lesního elfa. Nicméně si musela připustit, že neznala zdaleka tolik, kolik by chtěla.
Také jí bleskla hlavou myšlenka na své nové přátele. Půjdou mě hledat nebo ne? Kirinel by měl být schopen vystopovat mě, i když jsem šla bosá a mám lehký krok, ale co když mě opustí a nechají napospas tomuto neznámému bojovníkovi?
Najednou si všimla, že les kolem ní jaksi zhoustnul. Silné stromy byly blíže u sebe a skrze koruny stromů nebyla schopna zahlédnout jediný kousíček nebe. Tou změnou nebyla příliš nadšena. Měla lesy ráda, ale ne tak...temné. Mírně zpomalila a ohlédla se. Jen proto, aby uviděla hrozivou tlamu šelmy, která zavrčela a odhalila své zuby. Rychle se podívala vpřed a zrychlila. V ústech jí vyschlo. Co když mě vedou do svého doupěte jen proto, aby mě tam to zvíře v klidu snědlo. Ne, ten válečník nevypadá... Ale co já můžu vědět!
Oči, v nichž se přelévaly různé barvy, se podívaly přímo do těch Ash'raen'shininých. Tmavovláska zastavila.
"Chytni mě za ruku," přikázal muž.
Temná elfka uposlechla. Ve své dlani cítila dotek zbroje, která byla i na dotek cítit jako dřevo. Ve stejné chvíli si také všimla, že z místa na zbroji, kam svého nepřítele zasáhla, vytéká z tenké štěrbiny míza. Co je tohle za kouzla? Je ten muž snad nějaký lesní kouzelník nebo snad druid?
"Jdi první, Bruraurre," ozval se zpod masky hlas.
Medvěd zavrčel a rozběhl se dopředu. A náhle - zmizel.
Ash'raen'shina zamrkala a zmateně se rozhlížela kolem. Kůže kolem mužových očí se mírně napjala a temná elfka se domnívala, že se pod maskou usmívá. Udělal tři kroky a tmavovláska s ním. Vzduch se před jejíma očima rozmazal a kolem vířily všechny možné barvy, stejně jako v cizincových očích. Během krátké doby se barvy začaly slévat do jasnějšího obrazu, který se pomalu vyostřoval. Co to...
A najednou se Ash'raen'shina dívala na zcela nový výjev. A údivem vydechla. ...je?
První, co rozeznala jasně, byl medvěd Bruraurr, který stál tři sáhy od ní. Za ním se pak rozprostírala snově krásná krajina, které vévodila bílá stavba. Její smysly nezachytily jen pohled, ale také zvuk a vůně. Všude kolem ní na rozlehlé louce kvetly pestrobarevné květiny. O něco dále začaly růst nádherně rostlé listnaté stromy, které však byly daleko od sebe a tím tak přinášely pocit volnosti. Kolem nich také kvetly květy a tráva, ve které se procházela různorodá zvěř. V krajině tu a tam ze země vyrůstala skalka, obrostlá všelijakými rostlinami a mechy. A tím vším se proplétaly křišťálově čisté říčky, plné ryb. Nedaleko slyšela Ash'raen'shina také zurčení vody, prozrazující menší vodopád. Další věc, která ji uchvátila, byla právě bílá budova, která stála asi pět set kroků od ní. Plná nejrůznějších věžiček, balkónů a teras, se majestátně tyčila uprostřed přírodního ráje, nicméně nepůsobila nemístně, spíše doplňovala tu nádheru všude kolem. Temná elfka nikdy nespatřila na Yveninu krásnější stavbu. Navštívila mnohá lidská sídla, mramorové paláce vznešených elfů v Laegonu a starobylá města v lesním království, ale tohle se vymykalo...všemu. Bylo to až příliš dokonalé, než aby to byla pravda.
"Co je to za nádhernou iluzi?" zeptala se v úžasu tmavovláska.
"Vše, co tu vidíš, je skutečné, temná elfko. Ta temná část lesa předtím, to byla iluze."
"Ale vše je tu tak nádherné, nikde jsem ještě neviděla takovou harmonii, dokonce ani..." Zakroutila hlavou a její oči sklouzly k muži, stojícím vedle ní. Zorničky se jí rozšířily. "Kdo vlastně jste?"
"To bych se měl zeptat spíše já tebe, ale ten čas teprve přijde." Muž ukázal na zámek a řekl: "Nejdříve se půjdeme nasytit a osvěžit, má nová zajatkyně, pak si promluvíme."
Ash'raen'shina lehce přikývla a vydala se směrem k zářivé stavbě po boku válečníka v kůrové zbroji. Bruraurr se rozběhl přes louku k nedalekému háji, ve kterém si temná elfka všimla dalšího medvěda, o něco menšího.
Cizinec kráčel pomalu a tmavovláska se rozhlížela. Když přešli louku a dostali se ke stromům, na chvíli zastavila a dotkla se konečky prstů jednoho blízkého kmene. Zdá se být opravdový. Cítím jej, ale to i trávu, po které chodím...Sklánějící se slunce mě hřeje na kůži a vůně květin, pylu a listí lehce dráždí můj nos. Opravdu, to nemůže být iluze, a jestli ano, tak velmi dobrá.
"Líbí se ti ten strom?" slyšela za sebou Ash'raen'shina hlas, tlumený dřevěnou maskou.
Pomalu se otočila a řekla: "Ano, líbí. Moc."
"Musím se přiznat, že jsem překvapen tvým zájmem a nadšením, pokud jej jen nepředstíráš."
Tmavovláska zakroutila hlavou a přitom podvědomě nahmátla bolavé zápěstí. "Nepředstírám, proč bych to..." Vytřeštila oči a větu nechala nedokončenou.
"Děje se něco?" zeptal se muž.
"Mé zápěstí," vydechla temná elfka. "Bolest je pryč."
Jakoby tomu nechtěla uvěřit, zkoušela kroutit rukou, ale ta byla úplně zdravá.
"Toto místo má velice blahodárné účinky," přikývl válečník, "ale teď už pojď. Možná ti dovolím se tu později projít, ale to záleží na tom, co se o tobě dozvím."
Ash'raen'shina se rozešla a stále si prohmatávala místo, kde ještě před chvíli cítila bolest. Nemohla uvěřit, že si náhlého uzdravení ani nevšimla.
Volným tempem se přibližovali k paláci, na kterém si tmavovláska všímala stále více věcí, které předtím nerozeznala. Aby se k němu dostali, museli přejít bílý most, jež byl zakřivený do oblouku. Od toho místa začínala dlážděná cesta, lemovaná stromy a na některých místech stály kamenné sloupy a velmi detailní sochy, zobrazující různá zvířata, ptáky, moudré draky, gryfy i lidské bytosti, vše vypadalo jako by žilo. Každou sochu si tmavovláska pečlivě prohlédla, když kolem ní procházela a ani si neuvědomila, že se najednou ocitla před vstupem do paláce. Ten tvořila rytinami opracovaná brána, za kterou se nacházel menší parčík. Až za ním byl vchod do budovy.
Ash'raen'shina se svým přemožitelem prošli bránou a parkem a ocitli se vevnitř. Chodby paláce byly stejně působivé jako zevnějšek - na stěnách i na stropě byly vytesány různé ornamenty. Vstupní chodba končila v rozlehlé hale, ze které vybíhaly do různých směrů další chodby a dvě schodiště. Místnost byla dobře osvětlena a plná květin, fontánek a popínavých rostlin.
Válečník v dřevěné zbroji zamířil k jednomu ze schodišť a tmavovláska jej následovala. Když vystoupali po schodech do prvního patra, zabočili napravo do dlouhé chodby, ve které si Ash'raen'shina všimla několika dveří. Překvapilo ji, že chodba byla také velice dobře osvětlena, aniž by v ní byly nějaká okna. Tmavovláska měla zato, že svou úlohu tu sehrál nějaký druh magie. U jedněch dveří se muž zastavil a otevřel je. Rukou pokynul Ash'raen'shině, aby vstoupila. Ta uposlechla a octila se v rozlehlé místnosti, která na první pohled vypadala jako uvítací pokoj pro hosty - výzdoba tu byla ještě propracovanější a na pohled příjemnější než na chodbách a uprostřed se nacházel nízký rozlehlý stůl, obklopený pohodlnými křesly, na kterém byla postavena miska s ovocem. Místnost byla prosvětlena 'přirozeným' svitem vnikajícím do místnosti sklánějícím se sluncem, které prostupovalo skrze vchod na balkon.
"Počkej tady, temná elkfo, a nikam nechoď," ozvalo se zpod dřevěné masky. "A poslechni mě, kdyby jen pro tvé vlastní bezpečí."
Ash'raen'shina se neubránila polknutí a dívala se, jak válečník mizí z místnosti se zabouchnutím dveří. Zprvu měla strach se čehokoliv v místnosti dotknout a zvláště pak ovoce v misce, které v ní vyvolávalo chutě, neboť po prožitém vypětí začínala mít docela hlad. Když se však válečník dlouho nevracel, odvážila se vzít kus velkého šťavnatého, avšak pro ni neznámého, ovoce. Zakousla se do něj a musela uznat, že je výtečné. Jeho šťáva ji lahodně podráždila v puse a brzy v ní plod zmizel celý. Poté si vzala ještě jeden a otočila se směrem k balkónu, aby se pokochala malebným výhledem. Dva kousky ovoce ji nenasytily, avšak na chvíli zahnaly hlad. Když se dívala na pasoucí se stádo jelenů a laní v nevelkém hájku, přemýšlela o tom místu a jeho obyvatelích. Proč mě ten cizinec s tím medvědem vůbec napadl? To jen proto, aby mě nazval svou zajatkyní, a dovedl sem? Ale proč? V mysli jí vyvstala první slova, která řekl poté, co jí velká šelma srazila. A proč si myslel, že jsem někdo jiný? Za co mě považoval? Nebo možná ještě považuje, když mě vězní?
Rozhlédla se po kraji. Je to sice krásné vězení, to ano, jen aby těmi říčkami netekla má krev. Třeba jsou tu ti jeleni a ryby jen jako potrava pro medvědy, co já můžu vědět? Ještě chvíli takové úvahy převalovala v mysli, ale připadalo jí velice nepravděpodobné, že by její věznitel využíval takový ráj jen pro krmení svých miláčků. Šelmy, které zahlédla, se většinou líně povalovaly a nejevily o stáda býložravců zájem. Snad se brzy dozvím pravdu.
Slunce se již pomalu zapadalo za obzor, když se dveře otevřely a dovnitř vstoupil k překvapení tmavovlásky neznámý muž. Na sobě měl tmavě modré kalhoty a tuniku pro ni neznámého střihu, obojí bylo dekorováno exotickými vzory, alespoň v očích temné elfky. Jeho pleť byla opálená do světle hnědé barvy a husté světle hnědé vlasy měl spleteny do zvláštního copu. Když se však zadívala do očí, poznala, že se jedná o muže, který ji na toto místo přivedl. Rysy jeho tváře však byly zvláštní a Ash'raen'shina nebyla schopna určit, o jakou se jedná rasu. Věděla, že se nejedná o Haenana, protože ti měli trošku jinou postavu a jejich pleť byla většinou alabastrově bílá. Jeho rysy nebyly ani elfské, natož tak trpasličí, ale ani na člověka příliš nevypadal. Nevěděla, jestli se jedná o míšence jako byl třeba Kirinel, ale jistá si tím být nemohla.
"Posaď se, temná elfko," řekl potichu a jeho hlas zněl trochu jinak než když měl masku. Rukou ukázal na jedno z křesel.
Ash'raen'shina tak učinila a stále si muže prohlížela.
"A teď," prohlásil přísnějším tónem, "mi odpovíš na všechny mé otázky. A popravdě."
"Mohla bych se já na něco zeptat," odvážila tmavovláska položit otázku.
Zvláštní muž s duhovýma očima chvíli váhal, pak přikývl.
"Kde to vlastně jsem?"
"Na mém panství," odpověděl věznitel suše.
"A vy jste..."
"Dost!" zahřměl ten druhý. "Teď mi budeš odpovídat ty, temná elfko! Nic na mě nezkoušej!" Barvy v jeho očích se prudce rozvířily a potemněly.
Ash'raen'shina se trochu polekala a stáhla se. "Promiňte, nechtěla jsem vás urazit, můj pane."
Mužovy oči se mírně uklidnily, jak jeho hněv vyprchával.
"Říkej mi Hurbrar, ženo," řekl již klidným tónem. "A teď se vraťme k mé otázce. Co pohledáváš v tomto lese."
Tanečnice chvíli váhala, co vše má muži prozradit a nakonec řekla: "Jen jsem jím procházela. Nevěděla jsem, že je to vaše panství, jinak bych nikdy..."
"Ten les mi nepatří, temná elfko, ale nejsem si jistý, že mi říkáš pravdu. Alespoň celou pravdu." Barvy v jeho očích přestaly vířit a jakoby zamrzly.
Ten pohled Ash'raen'shinu vylekal tak, že řekla: "Jsem tu ještě se svými přáteli."
"Jakými přáteli?"
"Skupina dobrodruhů, je jich devět, ale nejsou nebezpeční," vychrlila spěšně. "Alespoň ne pro vás."
"Jak to myslíš?" Duhové barvy se daly opět do pohybu a Ash'raen'shina měla pocit, že vyjadřují zvědavost.
"Pronásledujeme skupinu zbojníků, bývalých žoldáků, kteří dělají problémy v nedaleké vesnici."
Nechtěla mu říci všechno, co řekla, ale pohled jeho očí ji vyděsil. Vypadal totiž, že pokud bude mít sebemenší podezření, že temná elfka nemluví pravdu, udělá něco ošklivého. Snad tomu uvěří, vždyť je to pravda!
Hurbrar se zaklonil v křesle a vypadal, že přemýšlí. "Říkáš zbojníci?"
Tmavovláska přikývla.
"Tady v lese?"
"Ano."
"Nic o nich nevím."
"Objevili jsme tu jejich stopu," řekla Ash'raen'shina. "Tedy alespoň myslíme, že to je jejich stopa."
"A nelžeš mi?" Oči Hurbrara opět zavířily.
"Ne, nelžu vám. Jste mocný muž, jistě můžete..."
Rázně vztyčená ruka ji zastavila v mluvení. "Proč si myslíš, že jsem mocný muž? Co o mě můžeš vědět?"
"Myslím si to, můj pane." Tmavovláska pečlivě volila slova. "Usuzuji podle toho, co jsem zatím viděla."
"A myslíš, že to je ukázka moci?" Jeho hlas teď zněl pobaveně."
Ash'raen'shina přikývla. "Z mého pohledu určitě, pane. Nevím, jestli jste člověk, elf nebo něco mezi tím, ale vytvořit takovou...nádheru, to by nedokázal jen tak někdo."
Hurbrar se zasmál, žena sedící naproti němu v tom cítila trošku ironie. "Proč si myslíš, že musím nutně patřit do jedné z těchto mlaďoučkých ras, temná elfko?"
"Já...nevím." Proboha, proč si se mnou hraje jako šelma se svou kořistí?
Mužův výraz zvážněl. Dlouhou dobu nic neříkal a zjevně tiše přemýšlel. Ash'raen'shina jej nechtěla rušit, přesto se však zeptala: "Proč jste mě v lese napadl, můj pane?"
"Nechci, aby byl tento les ničem jako tomu bylo dříve."
"Nic jsem neničila, pane. Vždyť jsem vám říkala, že..."
Hurbrar vyskočil na nohy a zahřměl: "Lžeš, ty malá kryso!"
Tmavovláska se ještě více ve svém křesle zmenšila, zatímco rozhněvaný muž dál křičel: "Stejně jako tví předci, i ty jsi byla jistě vyslána spolu s dalšími, abyste tu znovu káceli a ničili!"
"Jací předkové?" zakňourala Ash'raen'shina.
"Nedělej, že nic nevíš, ty podvodnice! Samozřejmě temní elfové!" Jeho hněv byl nyní na vrcholu a tanečnice měla pocit, že se třese celá budova a že i obloha potemněla. Ale nebyla si jistá, jestli to není pouze její pocit.
"Před mnoha lety tyto lesy rozežíraly nájezdy tvých příbuzných a celé je téměř zdevastovaly! Nestrpím, aby se to opakovalo, slyšíš mě?!"
"Ale..."
"Staneš se mou nevolnicí, temná elfko, a budeš sázet stromy a pečovat o les, dokud nenapravíš škody tvých bratří a sester. Bude to úmorná a tvrdá práce a věř, že tu strávíš tisíce let!"
Ash'raen'shina se třásla. Nevěděla vůbec, o čem ten muž mluví a proč se na ni tak zlobí. Vždyť řekla celou pravdu, už vypadal klidně a pak... Tisíce let v otroctví? Ne, to ne! U Razrashe by mě stejně stejně čekalo to samé, ale...
Nejhorší ze všeho byl fakt, že je to zase jen proto, že je temná elfka. Nic víc a nic míň. Jak prosté a kruté. I kdybych byla sebehodnější, stejně bych trpěla za svůj původ. Proč jsem se proboha nenarodila jako člověk, trpaslík, vznešený elf nebo cokoliv jiného? To už i snad orky a skřety mnohde berou lépe než mě.
Hurbrar udělal jeden krok a natáhl se po ní.
A ve stejné chvíli se v místnosti ozvala slova. Přestože byla pronesena tiše, tak zněly v hlavě temné elfky více než rozezlený křik muže s duhovýma očima. Zněla příjemně a klidně.
"Nech ji být, Hurbrare."
Oslovený se zarazil a napřímil, vzápětí se otočil. Tmavovláska se také zadívala směrem, odkud se slova nesly. Ve dveřích stála vysoká žena, na první pohled velice elegantní a charismatická. Byla vysoká a dlouhé plavé rovné vlasy jí spadaly na záda. A její oči byly stejné, jako byly oči Hurbrara, zbarvené několika proměnlivými barvami.
"Ta žena je úplně nevinná, proč ji vystavuješ svému hněvu, bratře?" Když mluvila, dívala se na muže a mírně se usmívala. Pod jejím pohledem rozzuřený Hurbrar jakoby roztál.
"Sestro, vždyť je to..."
"Ano, já vím," odtušila žena, "je to mladá temnoelfská samička. Je k smrti vystrašená a dost zbytečně."
Mužovy oči se zadívaly na Ash'raen'shina a poté zpátky na ženu. "Jak to tak jistě víš, sestro?"
"Ty víš, že vím. Neznáš mě snad už dost dlouho na to, abys věděl..."
"Ano, znám," povzdechl si Hurbrar.
"Vím, že tvé hoře je velké, bratře, ale nesmíš nechat svůj hněv, aby zaplavil tvou mysl. Nemá přeci smysl mstít se na těch, kteří za nic nemohou."
"Máš pravdu sestro, možná jsem se ve svém soudu...ukvapil." Jeho výraz byl trošku lítostivý, a když se podíval na tmavovlásku, tak i omluvný.
Žena, stojící ve dveřích, se zářivě usmála: "Tak, je čas postarat se o našeho milého hosta, nemyslíš?" Její výraz se změnil v zadumaný - "Už dlouho jsem tu neměla hosta." - a hned se zase rozzářil.
Pokynula Ash'raen'shině a řekla: "Pojď, drahoušku, jistě by sis ráda dopřála horkou koupel."
Přistoupila k šokované tmavovlásce, chytla ji za ruku a vytáhla ji z křesla. Prošla dveřmi na schody a vlekla ji dále. "Potom spolu vybereme nějaké krásné šaty pro tebe a byla bych moc ráda, kdybys přijala mé nejvroucnější pozvání k večeři se mnou a Hurbrarem, co říkáš?"
Podívala se na tmavovlásku a ta zmateně přikývla.
"Skvělé, to mě těší!"
Ash'raen'shina byla značně zmatena vývojem situace. Pořád nevěděla, co si o tom má myslet a jestli to opravdu není jen sen či iluze. Musela si však přiznat, že se jí náhlý obrat zamlouval, beznaděj byla totiž nahrazena nadějí. Dnes jsem potkala dvě velmi zvláštní postavy a den ještě nekončí... Co se mi ještě přihodí? Ale, teď to je jedno, hlavně, že na mě čeká hřejivá koupel...
"Jak jsem řekla," zněl nádherným palácem příjemný ženský hlas, "už dlouho jsme tu neměli takovou vzácnou návštěvu."
