Prsten skoro neslyšně cinkl, když narazil na zlatý pohár vykládaný smaragdy. Postava prudce uskočila směrem dozadu k cestičce, kterou sem přišla. Nechala prsten, který jí upadl bez povšimnutí.
Z druhé stany jeskyně, dobrých sto kroků od ní se zjevilo mohutné dračí tělo.
Měla utíkat, měla vyrazit jako o život úzkou cestou, vstříc jeskynnímu labyrintu, kterým sem přišla. Ale namísto toho zůstala stát a fascinovaně zírala na tvora, který se nezadržitelně blížil.
Pohyboval se až nečekaně elegantně. Hrubá šupinatá kůže, zcela černá, sem tam s ostrůvkem šedi. Dlouhý krk, zakončený trojklanou hlavou. Nahoře končila ostrými výběžky, u brady bylo několik jemných fousků. Dominantním prvkem byly ohnivě žluté oči. Zdály se tak hluboké a chápající. Přímo cítila jak se do ní vpíjí, jak se dračí pohled prodírá hluboko do ní, do každičkého koutku její duše, každičké myšlenky. Cítila ho v ve své hlavě, byla ho čím dál více plná.
Začalo to bolet, víc a víc, začalo to být nesnesitelné. Zoufale se snažila odtrhnout svůj pohled, ale každým okamžikem se to zhoršovalo. Ještě chvíli a ztratí své já.
S vypětím všech sil shodila s ramen plášť. Svezl se z ní dolů a zpod kapuce vyklouzl proud černých vlasů, sahajících dívce až po ramena.
Bolest zmizela. Dračí oči se překvapením zúžili a tvor nervózně přešlápl. Promluvil k ní. Slyšela ho uvnitř, vnímala jeho myšlenky, chápala co jí říká.
“Jsi krásná….”, řekl a jeho hlava se přiblížila na dosah. Cítila jeho dech na své tváři. Bedlivě si ji prohlížel. Stáhl koutky dozadu, vycenil mírně zuby, vypadalo to, že se na malý okamžik usmál.
“…panna”, dodal a odstoupil od ní tři kroky zpět. Jeho tělo se zachvělo, nejdřív mírně, potom víc a víc. Vypadal jako by každým okamžikem měl padnout. Nelidsky zařval, stěny jeskyně ten zvuk ještě znásobily. Dívka se otočila a zvedla ruce a zakryla si jimi hlavu. Pronikavý záblesk ji donutil zavřít oči. Světlo se odráželo od stěn jeskyně i od zlata, které tu drak shromáždil.
Když si troufla znovu podívat, viděla před sebou vysokého muže. Černý plášť mu zahaloval celé tělo. Všimla si, že má voskově černé nehty na rukou. Havraní vlasy měly barvu temné noční oblohy, jen oči…oči zářili žlutozlatě. Napůl lidské, napůl plazí.
Vykročil k ní.
“Jak se jmenuješ krásná panno ?”
“Jsem Isabella, jako moje matka. Dračí pane…nebo tě snad mám oslovovat Leondobergu ? Tvým pravým jménem ?”
Muž zalapal po dechu.
“…jak..jak si mi to řekla ? Jak to, že znáš mé pravé jméno ?“ vykřikl a v hlase se mu značila zlost i strach zároveň.
“Nevím co se děje, ale nemohu jinak”, zašeptal a znovu soustředil svůj pohled. Ale ve chvíli kdy dívka opětovala jeho pohled ucítil jak se mu v hlavě rozléhá palčivá bolest. Padl na zem a třásl se v přicházející agonii.
“…proč, kdo”
Dívka se usmála. Byl to zlý úsměv. V očích jí probleskl zlatý oheň.
“Osmnáct let, čekala jsem dokud se nestanu ženou, dokud nebudu dost silná se ti postavit. Jsem Isabella, moje matka se s tebou střetla…před osmnácti roky. Mladá krásná dívka, kterou sis vyhlédl, zneužil a zanechal napospas osudu.”
Viděla jak se muž svíjí, jak zkouší znovu transformaci do své pravé podoby. Ale každá proměna ubírá příliš mnoho sil, není možné se okamžitě vrátit. Tenhle drak byl silný, možná by se mu to i povedlo. Ale to mu ona nedovolí. Má tu moc a ví jak mu v tom zabránit.
“Jsem Isabella, tvá dcera….a Leondobergu? Neumírej tak rychle, ještě ne…čeká nás dlouhá noc”.
