Znovu padla tma. Noc kráčela po ernackých pláních, chladná kráska se sametovou černou kůží. Hvězdy jejích očí jiskřily mezi temnými stíny mraků, vítr, její sluha a rab, nutil stébla trávy, aby se skláněla před jejím majestátem. Tak mocná a velkolepá; lehkým pláštěm zakryla krvavé skvrny v trávě, přikryla těla padlých a vrátila jim ztracenou důstojnost. Než budou vykopány hroby či sestaveny hranice, museli by mrtví ležet na kraji tábořiště, tak krutě obnažení a osamělí ve své smrti. Ona, vládkyně spánku a ticha, jim však otevřela svou náruč a přijala je mezi své anděly.
V tuto hodinu už hedvábné tmě vzdorovalo široko daleko jediné místo – tábor Freklanských Tygrů uprostřed stepi. Zvláště v jeho středu bylo rušno. Kolem ohně, jehož plameny zdály se sahat až do mračen, se pohybovaly postavy několika lidí a garvotů. Velel jim stále tentýž muž. Vysoký, štíhlý a podivně pokřivený – a mihotavá záře plamenů ještě zdůrazňovala hrůznou pitoresknost jeho bytí. Tvář, podobná masce ďábla z loutkového divadla, směšná, avšak přesto vzbuzující nepříjemné mražení. Hlas, vyšinutý o pouhý stupínek za hranici příjemnosti. Gestikulace šíleného vladaře.
O pár kroků dál, než kam dosahovalo světlo ohně, ležely vedle sebe Pamara s Rinou. Za jejich hlavami stáli dva mlčenliví garvotové, opření o ratiště kopí. Žena i dívka snad měly spát, ale jejich oči byly otevřené. Ty Pamařiny hleděly k nebi, s úpěnlivou prosbou. Když ústa musela mlčet, oči křičely. Ale nezdálo se, že by tam nahoře někdo slyšel, nebo se dokonce smiloval. Hvězdy v dálce zářily stejně chladně, mraky si táhly svou cestou.
Naprostá bezmoc, osamění a strach vháněly Pamaře slzy do očí. Bála se, že zemře, ano, ale bála se ještě víc dalšího života, protože slyšela, o čem se hovoří u ohniště. Ta hrůza, že ji nechají žít a budou přitom dělat všechny ty věci, ta hrůza jí teprve doopravdy svírala hrdlo jako ruka přízraku, dusila v ní dech. Z pod roubíku, upevněného provazem s Tevolanansovými znameními, se neprodral ani vzlyk, jen Pamařina hruď se přerývaně zdvihala a po skráních stékaly slané potůčky do rozcuchaných vlasů. Prsty na rukou, v nichž už ztratila téměř všechen cit, zarývala do hlíny, nevědomky, jako zvíře v posledním tažení. A už se ani neohlížela na Rinu, přestože v posledních hodinách se polovílka probrala. Nemohla se na ni dívat, vždyť bolest z toho, co se stane jejím přátelům, rvala Pamařino srdce na kusy a zastiňovala i bodání uvnitř hlavy.
„Potřebuji, aby všichni přežili,“ opakoval u ohniště Alun už nejméně po dvacáté. „Potřebuji z nich dostat, kde je Deslönyl, je vám to jasné? Je? Nepotřebujete to připomenout?“
Tancoval sem a tam jako posedlý baletní mistr. Jeho stín padal na tvář ležících zajatkyň a zase se posouval jinam, trhavými pohyby.
Rina, malátná a bledá, se otočila na bok a přisunula se blíž k Pamaře. Jeden z strážných nespokojeně zabručel a šťouchl ji do boku ratištěm kopí, ale Rina se na něj ani nepodívala. Přitiskla se bokem ke starší ženě.
„Andrej je v bezpečí,“ zašeptala sotva slyšitelně do Pamařina ucha. Na rtech jí přitom ulpěly kapičky slzí. „A my si uchováme svou čest.“
Hrubé prsty nad ní se sklánějícího garvota jí zajely do vlasů a strhly jí hlavu stranou.
„Držte huby, čubky,“ syčel strážný, „mluvit budete pak. Teď držte huby!“
Na Rinině tváři se objevil nepřítomný úsměv. V přítmí vypadala její tvář jako pouhý odraz na skle, přízrak, který v příštím okamžiku zmizí zpět do nebytí. Pamara k ní otočila obličej a zvolna kývla. Kdyby mohla své díky vyjádřit lépe, udělala by to bez ohledu na všechno. Teď ale pouze vyčerpaně zavřela oči a pokusila se čekat na věci budoucí se stejnou odevzdaností, jako to dovedla Rina.
Alun pochodoval kolem tří ležících těl jako sup mrchožrout. Nedokázal přiznat svou bezradnost a tak na všechny strany plival nesmyslné rozkazy a hrozby. Nechtěl, aby jediný z těch tří zemřel dřív, než si to on bude přát. Smrt by je osvobodila, unikli by po poslední stezce pryč z jeho dosahu, ztratil by nad nimi moc. Stejně jako nad svými synem.
Sípavě se nadechl a sklonil se nad ranhojičem, plně soustředěným na Danera. Chlapec už několik hodin kolísal mezi životem a smrtí a ani ranhojič, muž, který prošel tolik bojišť, že by je ani nedokázal vyjmenovat, nemohl říci, na kterou stranu nakonec spadne.
„Jak to s ním vypadá? Ha?“ vybafl Alun.
Muž nedal jediným hnutím najevo, že Aluna vnímá. Teprve když vyměnil obvaz na Danerově hrudi, přesvědčil se, že chlapci stále pravidelně tluče srdce a že dýchá, pomalu se obrátil čelem ke svému veliteli.
„Žije. Žádná změna.“
„Aspoň to.“
„Nemohu dělat víc, než právě dělám, pane,“ řekl ranhojič. „Já… už jsem vám to říkal. Hrot kopí mu projel ramenem pod klíční kostí a mezi žebry a narazil na lopatku. Úplně zázračně se to vyhnulo tepnám, ale zasáhlo plíci. Vyčistil jsem ránu a zavřel ji, ale nemůžu-„
„To už jsem slyšel! A koneckonců, on mě zase tolik nezajímá…“ Alun udělal rychlou otočku na místě. „Hlavní je ona!“
Ukázal na Vivianu. Ležela hlavou k ohni, na rozprostřené dece. Byla nahá, oblečení, které z ní sundali, aby jí mohli ošetřit rány, se doslova rozpadlo na kousky. Smýt krvavou krustu, která ji pokrývala, trvalo téměř hodinu. Pak zasvítila pokožka barvy smetany, na nespočetně místech hyzděná čerstvými ranami. Většina z nich nebyla nebezpečná, ale dohromady…
Alun se na ni nemohl vynadívat. Tak bezbranná ve svém nevědomí, ruce volně podél těla, dlaně otočené vzhůru a pootevřené, jakoby se sama nabízela, odevzdávala. A jak zářila v tmavé noci, hříva vlasů a temný trojúhelník v podbřišku, drobné bradavky a zavřené oči, tato místa kontrastovala s bělí zbytku těla, jako když se větve stromů rýsují proti obloze, jako když černý kůň běží po písečné pláži…
Činila i Alunovu zrůdnou mysl básnickou a jeho to bolelo a hladilo zároveň.
„Ona bude v pořádku,“ vyrušil ho ranhojič a Alun sebou neklidně cukl, „jen se musí probrat… dal jsi jí dost silnou ránu.“
„Zabila by mě, vždyť…“ zarazil se, když si uvědomil, že se pokouší hájit. „Silnou ránu…“
Sklonil se k ní a zvedl jí hlavu. Dotek vlasů, ještě vlhkých, jak jí z nich vymývali krev, mu rozbušil srdce. Pohlédl na Vivianin zátylek. Líbezná křivka, nabízela se k líbání, k hlazení a dotykům… a náhle boule, velký strup zčernalé krve a podlitina ohraničující prostor jako dlaň s roztaženými prsty.
„Silnou ránu…“ zamumlal znovu a přinutil se vstát. „Až se probere, okamžitě mi řekni. Je to dračice, zlá ženská! Vůbec bych se nedivil, kdyby se ještě o něco pokusila… hned mi řekni, rozumíš?!“
„Ano, pane,“ ranhojič kývl. „Ten poslední… je na tom nejlíp, jen přišel o pár zubů a myslím, že má zlomenou ruku a nějaké to žebro.“
Alun mávl rukou. „Ten poslední“, Lurn ze Závrší, už byl při vědomí, ale na jeho zle zřízený obličej se Alunovi nechtělo dívat. Udivovalo ho, jakou v sobě ten chlap našel sílu, protože když mu namočili hlavu do potoka a tak ho vzkřísili, přes svůj žalostný stav se s nimi začal okamžitě prát. Udivovalo a současně popuzovalo. Alun neměl rád příliš silné osobnosti. Zvlášť, když se mu nedovedly podřídit.
„Už ho hoďte k tomu poslednímu,“ přikázal. „Ten neumře.“
Dva muži popadli Lurna za paže a vlekli ho do tmy, k místu, kde ležel Darés. Pokud měl Lurn zlomenou paži, musel hrubým zacházením nesmírně trpět, ale v jeho obličeji se zračil jenom nesmírný vztek a bojovnost. I když by to pro něj bylo stokrát příjemnější, nesnažil se těm, kteří ho vlekli, jejich práci vůbec ulehčit.
Aniž by se přesvědčoval, jak je jeho rozkaz plněn, Alun si sedl vedle Viviany a naklonil se nad její tichou tvář. Teď vypadala mírně a trochu smutně. Nic nepřipomínalo tu vražednou šelmu, která zaútočila na samotného Pána Severu, třebaže v Alunově těle.
Přejel jí pomalu špičkami prstů po tváři – hebká a příjemná na dotek. Jen chladná, jako bez života. Alun chvíli pozoroval ranhojiče, jak se sklání nad Danerem a všemi silami se ho pokouší převést přes nebezpečnou propast zpět k životu. Alun se pokoušel rozpomenout, jaké to bylo, když v jeho mysli převzal vládu Seveřan. Nešlo to. Nervózně se ušklíbl. Jistě, hlavní bylo, že s jeho pomocí dokázal konečně přemoci tuhle divokou bestii… ale stejně ho trochu znepokojovalo, jak snadné to pro Pána bylo. Jediná vteřina a Alun se ztratil. Byl odkázán do nicoty, zatlačen do koutku vědomí.
Luskl prsty. Jediný okamžik…
Vyděsilo ho, když pocítil, jak je Seveřan rozzlobený. To proto, že zase nedostali Světlonoše.
Alun se otřásl zimou, třebaže noc byla docela teplá. Napadlo ho, jaké je štěstí, že přišli o Zrcadlo. Pán na něj teď nemůže křičet, nemůže mluvit tím hrozným hlasem, z nějž Alunovi pukala hlava…
Štěstí? Jaképak štěstí?! Teď mu bude Pán Severu mluvit přímo v hlavě, uvědomil si. A za to všechno může tahle ženská – pohlédl do Vivianiny bledé tváře – a její kumpáni. Tak.
Ale brzo, hned při východu slunce, pomyslel si a vítězně se zašklebil, hned jak bude světlo a moji muži si odpočinou, to z nich dostanu. Alespoň jednoho zlomím, alespoň jednoho jediného, aby mi řekl, kde se ten panchart Světlonoš ukrývá. A pak přijde má odměna. Pán bude spokojený…
Trhl sebou, na okamžik ho přemohla dřímota. Upřel znovu oči na ženu vedle sebe. Přestože se ho zmocňovala únava a ospalost, nechtěl spát, až Viviana přijde k sobě. Znovu ji pohladil a pak si otočil její tvář k sobě. Přitiskl své rty na její. Mdlý, neupřímný polibek. Co z toho…
Uhladil Vivianě vlasy a nechal ji v klidu ležet. Usmál se. Teď je tichá a chladná jako ryba. Ale brzy, už hodně brzy se v ní rozproudí krev, její rty budou horké a pružné.
Alun si na tu chvíli ochotně počká…
Konečně se jí podařilo chytit se paprsku jasného vědomí a nechat se jím vytáhnout na hřbet vlny temné nevolnosti. Žaludek se jí obracel, ale už to byl jen žaludek, její popletená mysl neviděla podivné tvory v mořských hlubinách. Konečně se vrátila sama k sobě a uvědomila si skutečnost. Stále se však ukrývala ve své mysli, ve svém těle. Bála se otevřít oči a vidět.
Za víčky tančila narudlá světla, tmavé stíny. Viviana tušila, že je blízko ohně, hřál ji na čele a na prsou, zatímco od nohou táhl chlad. Uvědomila si také, že leží na jakési hrubé vlněné látce, nahá, vystavená jako kus masa na stánku v tržnici. Její nevolnost se ještě zvýšila, kyselé šťávy jí stouply do hrdla a z očí se draly slzy. Chtělo se jí schoulit se do klubíčka, zakrýt si břicho a ňadra. S ustrnutím pomyslela na ten tajemný a nejistý život klíčící v jejím těle a chtělo se jí křičet. Něco ji však nutilo nehýbat se, nedávat najevo, že už procitla. Nepohnula ani svalem. Bylo čím dál těžší zůstávat nehybná, ale Viviana si umínila, že to vydrží co nejdéle. Vedle ucha zaslechla něčí funivý dech a celé tělo jakoby ponořil do ledové vody. Jemné chloupky na kůži se napřímily.
„Povím ti, co udělám pak,“ zašeptal jí někdo do ucha.
Poznávala ten hlas a všechno se v ní bouřilo. Vyskočit, kopat, kousat a drápat! Nebo utíkat, vždyť je tak bezbranná, je nahá a vyčerpaná… po celém těle ji jako na potvrzení zasvěděly hojící se rány. A pomalu se kdesi v zátylku probouzela tupá bolest, Viviana ji vnímala jako klubko hadů, svíjejících se a syčících, plivajících jed. Zůstala tiše ležet a jen poslouchala hlas, jež povzbuzoval její nutkání ke zvracení.
„Budeme na to mít celou věčnost, ty bestie nedobrá, však já tě zkrotím, to uvidíš…“
Hlas pomalu odezníval. Slova se stávala nesrozumitelným mumláním. Nakonec se ozvalo zachroptění a funivý výdech. Ten odporný NĚKDO usnul.
Viviana se rozhodla otevřít oči, alespoň na škvírku. Jen nenápadně. Víčka jí připadala těžká, jakoby na nich ležely kameny. S nesmírným úsilím se jí podařilo rozlepit oči. Zamžourala omámeně do černé oblohy. Do výše nad její hlavou létaly roje jisker, dolů se snášely šedé částečky popela. Jemné jako polibek víly, celovaly Vivianinu tvář. Pootevřela ústa a sfoukla je. Pak zašilhala dolů. Okamžitý popud velel začít se ohmatávat – viděla bílé, čisté tělo, hyzděné jen krvavými stopami mnoha řezných a bodných ran. Ale i ty byly pečlivě omyty a ošetřeny, několik největších dokonce – a Viviana potlačila překvapený vzdech – bylo zašito drobnými pečlivými stehy. Ani tak nevypadaly rány hezky, nafialovělá, raněná tkáň, zčernalé strupy, bílý šlem… ale Viviana v prvním okamžiku nechápala, jak to, že je tak dokonale čistá. Pamatovala si okamžik, kdy upadla do bezvědomí. Vždyť ji pokrývala téměř souvislá vrstva krve v celé škále od zaschlé po čerstvou a ještě teplou.
Bez všech pochybností se nacházela v zajetí Alunových Tygrů. A jestli od nich něco nečekala, pak takovou starostlivou péči. Neudivilo by ji, kdyby se probrala s hnisajícími ranami v horečkách a v poutech. Ani kdyby ji probraly kopance nebo facky. Musela to čekat, když se pouštěla do nerovného boje, třebaže v těch chvílích měla mysl zaslepenou hněvem a žalem.
Postřehla před sebou pohyb a rychle stiskla víčka. Až příliš rychle a příliš křečovitě. Srdce jí bušilo zběsilou rychlostí, svaly se samy zatínaly. Ranhojiče, který nad ní stanul, nemohla zmást. Tohle nebyla naprostá uvolněnost těla v hlubokém bezvědomí. Nyní Viviana připomínala dítě, ze všech sil se snažící přesvědčit rodiče, že spí.
Muž se shýbl do dřepu, opřel se o paty a tiše Vivianu sledoval. Mírné záchvěvy řas, cuknutí svalu na předloktí. Přerývaný dech, zvedající hrudník v nepravidelných intervalech.
„Vím, že jsi při sobě,“ zašeptal, zrak mu sklouzl k veliteli, který naprosto bezostyšně chrápal v těsné blízkosti Viviany. „Na mě tohle předstírání neplatí.“
Viviana mu věřila. Pokusila se rychle posadit, věděla, že Alun leží podél jejího pravého boku a u pasu má dýku. Když se jí podaří dostatečně rychle po ní sáhnout a přitisknout mu ji k hrdlu… Ranhojiče její pohyb překvapil. Soucitně svraštil čelo. Bylo jasné, že mělo jít o skok útočící kočky, náhlý, nečekaný výpad. Vivianu však zradilo tělo. Ještě plně neodezněly následky omráčení a ona se jen napůl zdvihla na loktech, hlava se jí bezvládně zaklimbala a žuchla zpět, slabá jako nemluvně.
„Pssst,“ ranhojič si přitiskl ukazovák na rty. „Až se probudí Beluyský, nebude to pro tebe veselé.“
„Co jsi zač,“ zašeptala Viviana. Ani hlas jí nezněl tak, jak měl, lámal se kolísal. „Chceš mi pomoci? Táhni do tmy. Patříš k nim.“
Krátká řeč ji tak vyčerpala, že musela znovu zavřít oči. Tančily před ní bílé jiskry a strhávaly ji zpět do nevědomí.
Ranhojič se zachmuřil. Zdálo se, že mu svými slovy zasadila ránu do tváře. Pomalu se zvedl z podřepu, protáhl si paže.
„Vlastně máš pravdu,“ zamumlal, „ani nevím, co jsem vlastně chtěl… Hloupost. Jsem hlupák. No, nic…“
„Neprobouzej ho,“ podařilo se Vivianě protlačit skrz ztuhlé rty. „Prosím.“
„Cože?“ naklonil se zpátky, náhle dychtivý, úslužný. „Nerozuměl jsem ti.“
Viviana pootevřela oči. Strašně ji pálily a rohovku měla ošklivě zarudlou. Několik okamžiků jí trvalo, než se jí podařilo na ranhojičovu tvář zaostřit.
„Jestli…“ začala, šlo to ztěžka, „…jestli mi… chseš pomost…“
„Ne, neusínej,“ povzbuzoval ji muž. Jeho dlaň cítila na tváři jako těžkou, horkou věc. „Mluv!“
„…sssabij toho pan… pancharta!“ A sotva znatelně pohnula hlavou doprava. „Prosím!“
Ranhojič se zarazil, ve tváři neurčité zklamání. Vypadal však spíš rozpačitě – malý kluk, který zapomněl, co si vlastně chtěl vzít v tom báječném novém hračkářství, kam se vloupal. Vivianu nijak nepřekvapilo, že se už beze slova zvedl a přešel kamsi mimo její zorné pole.
Chtěl ji slyšet prosit? Chtěl si připadat jako mocný, silný chlap, co drží v ruce opratě vozu Osudu?
„Možná jsem všechno prohrála,“ pomyslela si Viviana, „možná jsem nahá, bezmocná a vydaná na pospas svému nepříteli. Ale svoji hrdost jim nedám. Protože tu jedinou mi bez mého souhlasu vzít nemůžou.“
Uslyšela přes praskání ohně těžké kroky. Blížily se k ní a jí bylo jasné, že chrápnutí, které jí teď znovu zaválo horký dech k pravé tváři, je jedno z posledních, která ještě od Aluna uslyší. Zaťala ruce v pěsti, na to i její ochablé síly ještě stačily. V duchu se začala modlit, aby to netrvalo dlouho. Toužila se už pod Ialinými křídly shledat se svým Geodorem.
A jedině představa milého, jak na ni čeká ve vysněném, dokonalé světě, jí pomáhala udržet si dál zdravý rozum, když vedle ní ranhojič zatřásl s Alunem a Tygří velitel natáhl ruku, aby se jí dotkl.
***
Tisíce let nedotčený kámen praskal, štěpil se a lámal pod údery železné hlavice. Skálu rozrušovaly krumpáče a perlíky. Dvacítka mužů, polonahých, jen v kožených bederních rouškách, šero, dusno, horko. Plápolající pochodně v improvizovaných držácích na stěnách stěží mohly osvětlit celou scénu, ale kopáči pracovali bez oddechu, aniž by se třeba na vteřinu zastavili a otřeli pot z čela. Rvali se dovnitř skály z měkkého pískovce, s nepochopitelnou urputností a spěchem. Vylámané kusy skály házeli do vozíku, taženého poloslepým, olezlým mezkem, u jehož hlavy stál stařičký kočí. Každou chvíli shrbený stařík mlasknutím zvíře pobídl a odvezli náklad dozadu. Z hrubě otesaných klád muži stavěli na každém nově dobytém úseku chodby výdřevy. Pískový masiv se snadno drolil, na hlavy mužů padaly drobné hrudky. Postupovali však stále dál do nitra skály, oči přimhouřené proti prachu a štěpinám, tváře strnulé v soustředění na práci.
Cestu jim ukazoval tenký zelený paprsek. Táhl se celou chodbou, plazil se po zemi a pletl se pod rukama mužům, kteří pracovali v čele. Vycházel ze zvláštního předmětu, připomínajícího převrácený kotlík na kolečkách. Předmět pomaloučku popojížděl kupředu, za dělníky. Neustále zastavoval a paprsek, vycházející z jeho čela, v těch chvílích sílil.
Několik desítek kroků za kopáči, hned za jezdícím předmětem, postávala zvláštní čtveřice. Pomenší šedý garvot v bílém plášti si podepíral bradu hřbetem pravice, jakoby o něčem usilovně dumal. Na hlavě mu seděla čelenka ze zlata, v zátylku přerušoval řadu ornamentů kulatý drahokam, temně zelený a na pohled chladný jako led. Nejchladněji přitom působil vrytý znak – uvnitř linek vyhloubených do těla kamene se bělavě perlila námraza. Ty linky tvořily kruh a tečkou uprostřed.
Dvojice mužů vedle garvota nosila tytéž čelenky, jen z kovu stříbřitého, matného. Jejich kameny však byly takřka totožné, jen se malinko lišily tvarem – jako se do sebe liší říční oblázky, ohlazené stejným proudem. Větší z mužů působil jako hromotluk bez vlastní vůle, čekající na příkaz od kohokoli chytřejšího. Jeho oči se dívaly rozpačitě z kulaté, chlapecké tváře. Občas si jazykem navlhčil rty – snad ho probíhající děj z nějakého důvodu zneklidňoval. Druhý muž představoval pravý opak svého společníka. Štíhlý, ale působící dojmem skryté síly, Tmavé vlasy padající do čela, bystré, zelenomodré oči. Smyslné rty. Ladný postoj, v němž setrvával, naváděl k dojmu, že je muž zvyklý nacházet se ve středu pozornosti. Mírně se usmíval, poklepával prsty do kamenné stěny, o niž se opíral.
Poslední ze čtveřice byl nejpodivnější. Už svou výškou by vzbuzoval pozornost v každém lidském shromáždění. Hlavou se téměř dotýkal stropu, který dělníci vytvořili ve výši zhruba dvou a půl metru. Přitom však nevypadal robustní, nebo neohrabaný. Proporce jeho postavy byly v tak dokonalém souladu, jakoby právě vystoupil ze stránek učebnice anatomie. V rukou držel kulatou lucernu, zářící jasným, mírně nazelenalým světlem. V tom světle se jeho tvář zdála být maskou, vyřezanou šikovným řezbářem. Rysy v obličeji neprozrazovaly nic o jeho věku, povaze nebo současné náladě, jen ošklivá jizva, přecházející od spánku ke spánku a přes zlomený nos, nasvědčovala dobrodružnému životu svého nositele. Oči vyzařovaly stejně studené světlo jako lucerna. Nedala se v nich rozeznat zornice, panenka, nic… A hlavu měl dlouhán dokonale holou. Kromě čelenky z bronzu ji zakrývalo pouze namodralé tetování, složité ornamenty, z nichž by se po chvíli zkoumání musela točit hlava.
Na skráních vybíhalo tetování do ostrých špiček, jakoby se zařezávalo do tváře svého nositele ještě hlouběji, než jen pod kůži, obkružovalo uši, tvarované spíš jako garvotské než lidské, a zabíhalo až do zátylku, kde se ztrácelo pod límcem šedé kazajky bez ozdob.
Už takto dlouhán představoval záhadu. Tetovaný jako garvot, uši jako garvot, ale postava a tvář lidská, holá lebka… a navíc se za jeho zády zdvihal temný stín křídel, ohromujících svou velikostí a sytou modří per. Bylo k podivu, co v těsné, narychlo vykutané chodbě majitel takových křídel hledá. Vždyť klouby se mu dřely o strop, přestože se snažil držet křídla sklopená a co nejníže.
Ať tak či tak, okřídlený působil dojmem, že do téhle společnosti nepatří. Vyvolával spíš představu tajemných starých měst, horských lesů a vysokého, volného nebe.
Stříbrný předmět na kolech se náhle zastavil a začal se pomalu otáčet kolem vlastní osy. Paprsek zhasl a znovu se objevil, aby namířil na čelo šedého garvota. Ten na okamžik zavřel oči, pod víčky se mu divoce protáčely bulvy. Dělníci na konci tunelu ustali s prací hned, jak zmizelo světlo, jež je vedlo. Nyní stáli, opírali se o své nástroje a ohlíželi se dozadu, v očekávání příkazů.
„Už jsme u něj,“ řekl garvot tichým hlasem.
Paprsek zamžikal, stáhl se dovnitř vypoukliny ze stříbrného kovu a předmět se přestal pohybovat. Garvot se k němu shýbl a vzal jej do náručí.
„Vraťte se na svůj úsek,“ přikázal kopáčům. „A nezapomeňte: tohle všechno podléhá utajení. Nepouštět si jazyky na špacír. Nebo… a dál to říkat nemusím, nebo ano?“
Nejbližší muž zamumlal, že ne. S uctivě skloněnými hlavami se celá dvacetičlenná skupina dala na pochod zpátky chodbou, kterou v posledních hodinách vyhloubila. Poslední se šoural stařík k vozíkem a mezkem.
Garvot a jeho společníci naopak vykročili vpřed. Poté, co utichl rámus nástrojů, se tmavý tunel zdál až příliš tichý.
„Pán řekl, že je to hned tady,“ garvot položil dlaň na rozkopanou stěnu, jíž tunel zatím končil. „Jen pár loktů… Ti šupáci si docela pospíšili. Příště jim můžu dát menší dávku ergwetu.“
„Prolomíme se dovnitř?“ ozval se hromotluk.
„Jistě,“ odsekl garvot.
Zdálo se, že dál nad něčím uvažuje. Jeho společníci tiše čekali. Garvot zvedl kus kamene, povalující se po zemi, zabušil s ním na stěnu. Zvuk zněl dutě, ale odezva, na niž garvot napjatě čekal, nepřišla.
„Panchart z jihu,“ zavrčel tmavovlasý, „já bych se s ním tak nepiplal… je to nepřítel.“
Na ta slova se garvot otočil a ošklivě se na muže zašklebil: „Myslíš, že jsi chytřejší než Pán, idiote?“
„Ne,“ tmavovlasý sklopil hlavu a zatvářil se ublíženě.
„No, tak do toho,“ vzdechl garvot. „Já taky nemám zrovna chuť se s tím šmejdem mazlit, ale Pán má své důvody, proč dělat to, co dělá.“
„Vždyť já to vím, Velgare,“ řekl tmavovlasý.
„To je dobře. Tak. Postav se sem a ty, Lotvire, na druhou stranu,“ poručil garvot oběma mužům. Pak se obrátil k okřídlenému. „Ty zůstaň vzadu. Pro jistotu. A buď hodný, rozumíš.“
Krátké přikývnutí. Garvot se otočil a udělal pár kroků nazpět. Natáhl ruku – z rukávu jeho pláště vyklouzl náramek, pokrytý složitými znaky.
„Ten špinavec by měl radši sedět v koutě,“ zašklebil se, když pomalu zdvihl ruku, otevřenou dlaň proti stěně před sebou, „jen pro jeho vlastní dobro.“
Zasmál se svému pokusu o vtip a zavřel oči. Tvář mu zvážněla soustředěním. Kámen v zátylku pomalu pokryl bílý povlak, jinovatka. Vzduch praskal jako mrazem.
Rána. Z garvotovy dlaně vyšlehl proud zeleného světla, narazil na skálu. Pablesky všechny oslepily. Třaskavý zvuk lámaného kamene prozradil, že se skála vzdává. Hromové dunění rezonovalo ve stěnách kolem, ještě když se kusy kamene zhroutily na zem a mračna prachu se začala usazovat.
V díře, do níž si garvot právě otevřel přístup, se choulil nahý muž, kryl si pažemi hlavu, po těle drobné oděrky od padajících úlomků kamene. Světlo, jež dovnitř vniklo s pochodní, třímanou tmavovlasým, naháče oslepovalo. Otáčel k němu hlavu a mhouřil oči, nebyl však schopen ničeho víc.
„Dej pryč ten oheň, Kaile,“ přikázal garvot. „A pomozte mu ven.“
„Stejně nám ten šupák nerozumí ani slovo,“ Kail sklonil pochodeň a nechal na své tváři rozzářit příjemný, soucitný úsměv. I jeho řeč zněla, přes svůj obsah, vlídně. „Proč jsme ho prostě nenechali v díře? Stejně se do ní co nevidět zase dostane a bude o starost navíc.“
„Drž hubu,“ řekl mu garvot nevzrušeným tónem. „Koukejte ho odtud vytáhnout. A šetrně, Kaile.“
Oči, přivyklé tmě, se samy přivíraly před světlem. Tlumený jas pochodní Geodorovi připadal oslepivý. Nějak se nemohl přinutit, aby se zvedl. Zůstával schoulený v koutě jeskyně, kam se skrčil, když se jedna z členitých stěn začala hroutit.
Nechtěl zemřít jako zbabělec – a byl si jist, že nejbližší chvíle bude jeho poslední – plánoval postavit se těm, kdo pro něj přijdou, třeba i samotnému Tevolanansovi. Jenže mezi jeho předpoklady a skutečností vznikl nyní propastný rozdíl. Geodorovy reakce byly čistě reakcemi těla. S vůlí neměly nic společného. V duchu se zvedal a stavěl se čelem k postavám, z nichž proti světlu viděl jen temné siluety. Ve skutečnosti se dál třásl zimou a tiskl se k chladné skále.
Slyšel hlasy, hovořící severským dialektem freklanisku. Pochytil pár slov; jako bývalý voják Antrofovy armády freklaniskem uměl; ale celkový význam mu unikal. Geodor se nedovedl dost soustředit na jazykové odlišnosti, když prožíval snad největší tíseň v životě. Přinutil se alespoň zvednout hlavu a otevřít oči. Zamžoural do mihotavého světla pochodní. Otvorem, vyraženým ve skále, se do jeskyně protáhly dvě mužské postavy. Geodorovi se konečně podařilo jakž takž se napřímit a zvednout ruce v obranném gestu.
Oba muži zastavili, shrbení, svými těly zakryli světlo a jeskyně se opět ponořila do temnoty. Geodor vší silou praštil klouby prstů levé ruky do skály. Bolest, která mu vystřelila do celého těla, mu zbystřila mysl a instinkty. Využil tmy, rychle se sehnul a sevřel v dlani největší kámen, který nahmátl. Už se chystal napřáhnout na černé obrysy před sebou, když jeden z mužů promluvil.
„Jsi Geodor z Anfu?“ zeptal se překvapivě příjemným hlasem. Té otázce Geodor naplno porozuměl, muž mluvil pomalu a zřetelně a zvláštní přízvuk původního freklanisku v jeho ústech zanikal.
Ruka s kamenem poklesla. Geodora se znovu zmocnil zmatek. Co si myslet o takovém přivítání? Čekal ránu, hrubé zacházení, smrt… přišla otázka pronesená málem úředním tónem. To málo, co v Geodorovi zbylo z minulosti raletena Freklanských vojsk, za něj odpovědělo: „Ano, pane.“
„Půjdeš s námi,“ řekl muž, dál se držel neutrálního tónu. „V této chvíli jsi obviněn ze dvou skutků, které jsou na území Freklanu nezákonné. Budeš zadržen do řádného soudu, který proběhne v nejbližších dnech. Po tu dobu budeš mít omezenou možnost pohybu po celku Argwaren Gorn. A taky o tebe bude postaráno, co se týče oblečení a základních potřeb. Nějaké otázky?“
Geodor už málem navázal na žoviální tón, který celé tohle setkání získávalo. Chtělo se mu prohodit nějakou vtipnou poznámku, třeba jak je rád, že tu nebude muset pobíhat bez kalhot. Cítil ohromné ulehčení, téměř opojný pocit úlevy. Na tváři se mu roztahoval široký, zpitomělý úsměv.
„Jsem tedy vězeň?“ vypravil ze sebe a marně se pokoušel udržet na uzdě nepřirozené veselí, které se ho zmocňovalo.
„Jsi zadržen do řádného soudu, pane,“ opakoval muž. „Teď, prosím, pojď s námi.“
Geodor zaváhal. V pravici ho tížil kámen, rozbité klouby na levačce palčivě bolely. Potřeboval by teď jasnou mysl, ale přívětivé chování od těch, od nichž čekal jen to nejhorší, ho dočista zpitomělo. Nevěděl, co si o nich má myslet, nevěděl, jak se zachovat. Všechny instinkty a vžité vzorce chování byly k ničemu.
Pokusil se, s nevolí, sáhnout po své síle. Soustředit se. Ne nutně nahlédnout do budoucnosti, jen zjistit, jaké mají tihle muži úmysly, vidět jejich aury. Během chvilky, zatímco ti dva stačili párkrát netrpělivě přešlápnout a odkašlat si, Geodor zopakoval mnohokrát opakovaný rituál soustředění. Zavřel oči a ponořil se do tmy pod víčky, až nevnímal nic, než tmu a ticho, pak vyplul zpět, plně soustředěný pohlédl před sebe. Zkusil ten nepopsatelný úhyb, jímž se jeho mysl dovedla zaměřit do jiného rozměru-
„Ááááááááááááááááááááááhhhhhhh…“
Hlavou mu projela oslepující bolest, chvíli jeho srdce tepalo spolu s ní, v dosud neprobádaných hlubinách utrpení. Nevnímal, že klesá na kolena, že ho oba muži podepírají a pomáhají mu stát, ta bolest ho ochromila a uvěznila ve vlastním, šíleném světě…
Pomalu to odeznělo. Geodor lapal po dechu, dva muži ho napůl vlekli ven z jeskyně a něco rychle říkali. Nerozuměl jim. To ohromující poznání ho zcela pohltilo: nemůže ovládat svou moc, ztratil všechny výhody, které skýtala. Připadal si náhle slepý a hluchý, třebaže své zvláštní schopnosti nikdy nepoužíval nijak hojně.
„Je v šoku,“ slyšel, jak někdo říká. „Odneste ho do cely. Však víš, Kaile, v úseku osm.“
„Nejsem pitomý,“ odpověděl Kail nasupeně a Geodor si stačil mimoděk všimnout, že k němu patří ten příjemný hlas.
„Fiorilane, ty ho budeš hlídat,“ pokračoval ten velitelský hlas, pronikal řezavě ke Geodorovi skrz závoje mlhy, která zahalovala jeho vnímání.
„Vím, co je mou povinností,“ odpověděl Fiorilan.
A jeho melodický hlas, znějící jako potok, hrnoucí se přes kameny někde v horách, byl tím posledním, co Geodor slyšel. Alespoň pro tuto chvíli.
Když znovu nabyl vědomí, cítil pod sebou pružnou podložku a na kůži dotek lněné látky. Zjistil, že leží na zádech na prostém kavalci, zapuštěném do zdi a před očima má bělostí zářící, dokonale rovný strop.
Prudce se posadil, až se zapotácel. V hlavě mu ještě trochu hučelo, před očima poskakovaly mžitky. Kocovina představovala proti tomuto stavu dokonalou pohodu.
Chvíli seděl a jenom se díval na huňatou deku z bílé vlny, kterou mu kdosi přehrnul až ke krku a pečlivě založil. Na měkký polštář ze stejného materiálu. Na bílé, hladké stěny, které ani náznakem neprozrazovaly, co se skrývá pod zvláštně lesklou omítkou.
Odkopal se a spustil nohy na podlahu. Ani ho už nepřekvapilo, když ucítil příjemný dotyk dřeva. Pro jistotu se ale štípl do tváře, jestli nespí. Zabolelo to a nic dalšího se nestalo.
„Vždyť říkali, že mě zavřou do CELY,“ pomyslel si. „Tohle je… tohle…“
Myšlenky se vytratily do prázdna. Nikdy dřív nepoznal nic podobného. Místnost, pravda, poněkud strohá, ale čistá, teplá a dokonce voňavá. Měkký kavalec s čistou přikrývkou a POLŠTÁŘEM! V rohu místnosti si všiml kulatého otvoru v podlaze a vědra, plného vody. Kus vedle vyčnívala ze zdi tenká trubička, z níž vytékal pramínek vody a zase se ztrácel pod kovovou mřížkou na dně plechové misky, zapuštěné dlaň pod trubičkou. V mělkém výklenku nad tím stál dřevěný kalíšek. Na skobě hned u misky visel bílý kus hrubší látky. Geodor se poškrabal na hlavě, dočista bezradný. Snad jediné, co mu alespoň části připomínalo pojem cela byly dveře. Vsazené do veřejí tak, že na pohled splývaly se stěnou. Asi ve výši pasu výklopné okýnko na řetízcích. A ve výši očí hranatá, zamřížovaná špehýrka. Zevnitř dveřím chyběla klika.
Geodor vstal. Udělal dva kroky dopředu, až ke zdi. Musel se jí dotknout. Zkusit nehtem poškodit tu dokonalou bělost. Ale nehet mu sklouzl po hladkém, tvrdém povrchu. Geodor sklonil hlavu. Teprve teď si začal všímat oblečení, které měl na sobě. Šlo o jakýsi stejnokroj, podobný uniformě, avšak s mnohem prostším střihem a z měkčí látky. Zřejmě čerstvě vypraný. Košile a volné kalhoty, nic víc, nic míň.
Alespoň to dávalo Geodorovi naději, že je ještě ve své vlastní skutečnosti, že se nepropadl někam do mezisvětí, kde se realita křiví a noční můry se vám vysmívají svou nepochopitelnou absurditou.
Nabral do dlaní vodu vytékající z trubičky a opláchl si obličej. Otřel se do hrubé látky. Hned se cítil trochu lépe.
„Dobře,“ zašeptal pro sebe. „Nemůžu být pořád tak vyjukaný. Tohle všechno je divné, ale já jsem, pro Mawira, z Anfu. Některé věci tam doma jsou ještě podivnější. A nesmím zapomenout, že mě zajali nepřátelé… třeba…“
Odmlčel se a dvěma kroky se přiblížil ke dveřím. Zkontroloval, jestli se špehýrkou někdo nedívá dovnitř, když našel jen výhled do další prázdné běloby, ulehčeně vydechl a opřel se zády o zeď.
„Třeba právě tohle chtějí,“ pokračoval v samomluvě. „Znejistit mě, nalomit. Ne. Musím být silný. Pro Vivianu. I pro sebe. Můžou mě zabít, ale nezlomí mě!“
Jak zaťal pěsti, levačka ho znovu zabolela. Zjistil, že ji má ovázanou lehkým plátěným obvazem, napuštěným ostře čpící mastí. Ušklíbl se. Pomalu se mu začínalo vracet zdravé sebevědomí. Je v Argwaren Gorn. To jméno nikde na celé Oře nevyslovovali, protože označovalo domov Pána Severu, Tevolananse. Ale Geodor je tu a všechno, co se kolem něj děje, smí a bude považovat za lest. Je v nepřátelském zajetí a nesmí se dát zmást čímkoli, co uvidí, uslyší, nebo ucítí. Přesněji tím, co ho jeho věznitelé nechají vidět, slyšet a cítit. Jakkoli se teď zachová, aby si pomohl, bude v právu. Zajali ho, ale on zůstává vojákem nepřátelské strany. A i v zajetí má určité možnosti, jak bojovat. Když ne o život, tak o to, aby od něj nedostali, co chtějí.
Tak ho to učili ve freklanské armádě. Všichni, včetně prostých vojáků, museli projít krátkým výcvikem, kdy velitelé mysleli i na možnosti zajetí. Freklanští velitelé… Ano, a on teď proti nim může použít jejich vlastní zbraně.
Napřímil se. Nyní už klidný, nad věcí. Začalo mu vadit, že se nic neděje, že není komu se bránit, na kom si ověřit to, co si právě srovnal v hlavě. Vstal a chvíli rázoval tam a zpátky po své dvoukrokové cele. Vraštil čelo a zatínal pěsti. Znovu v něm začala hlodat úzkost…
Ne! I tohle je způsob, jakým chtějí nahlodat jeho vůli. Samota. Žádné podněty. A může to trvat jakkoli dlouho. Lepší bude, když se obrní trpělivostí…
Posadil se na kavalec, zívl. Zjistil, že ačkoli se teprve před chvílí probral, je ospalý. A co se vlastně dá v téhle situaci dělat lepšího, než spát?
Lehl si, pocit ohrožení mu zpočátku nedával usnout.
„Když mě budou CHTÍT zabít, stejně tomu jen těžko zabráním, teď a tady,“ zavrčel.
Zavřel oči, přivolal si tmu, která mu pomáhala v soustředění na jeho malá kouzla…A za několik minut už spal zdravým, tvrdým spánkem.
