Poslední paprsek hladí mojí tvář, ležím na posteli a koukám se ven. Když zavřu oči vidím zase ten krásny den, co už je pryč a doléhá na mě tíha času, který nedokážu vrátit. Spousta bílých mráčků,slunce a šmolková obloha za zamřížovaným oknem. Nemocniční pokoj je jen bílý a studený s pěti malinkými obrázky pro malé děti. Na kterých stejně nerozeznám víc něž, kde končí a kde začínají, protože než mi udělají nové brýle bude to ještě trvat. Mám zavázanou ruku a spousty hadiček v těle. Nevím, co se stalo, nic si nepamatuju, říkají tomu poúrazový šok. Možná si vzpomenu, říkají. Nesnáším je, stále něco říkají. Říkají a mluví nesmysly. Jsou bílí a hnusní. Nenávist je hořká, ale mě už nic nezbývá. Na pokoji jsem sama, proč? Kdo za to může? Oni. Zamykají mě, proč? Abych neutekla? Vždyť se nemohu pohnout. Nesmysl? Ne. Oni mě taky nenávidí. Vím to.
Slunce stoupající po obloze, krátící se stíny. Nový den nová příležitost. Ano takový je každý den, teď už to vím. Už zase přijdou myslí si, že spím, hlupáci. Myslí si spoustu věcí, nic neví, nic nedokážou říct určitě. Nevěří, že mi může ještě někdy být dobře. Že se ještě postavím na nohy, že budu chodit, že půjdu domů. Ale to mi nevadí, jim asi. Nevím, co je doma, ale všichni se tam těší. Dokonce i Oni.
Dlouhý den se vleče, odpoledne, slunce mě pálí do zavřených víček. Hlava mě bolí víc a víc. A oni ke mně chodí stále častěji. Mračí se, nevím proč, vždyť já vím, že už bude brzo konec, že mohl být už dřív, kdyby mě tu nedrželi. Víte už, že je nesnáším?
Zase večer, spousta jich šla domů. Konečně. Rudé slunce hoří ve své poslední agónii. A chlad se vkrádá i do duše. Mrazivý závan se mi opřel do tváře. Za oknem se rýsuje tmavá postava. „Vstup, prosím, příteli,“ řeknu. Vstoupí. Smrt.
