|
Snad všechna bolest světa,
ta teď ve mě sídlí,
v mém srdci,
uvnitř mě.
Chce ven,
dere se na povrch.
Nemůžu ji v sobě dál dusit,
jinak udusí ona mě.
Chce se mi křičet,
dokud si plíce nevykřičím.
Chce se mi běžet,
dokud vyčerpáním k zemi nepadnu.
Chci zabít,
sebe,
toho člověka, co mi to udělal,
celý svět.
Miluji ho,
nenávidím,
toužím po něm,
chci ho odvrhnout.
Dal přednost jiné.
Já ho milovala,
miluji,
milovat budu.
Tolik slz,
tolik bolesti,
tolik smutku,
chladná smrt.
Skalnatý útes,
rozbouřené moře.
Ta vroucí bolest,
jak žhavé železo.
Hoří, pálí.
Bolí, žhne.
Horké slzy po tvářích mi stékají,
až je ústa spolknou.
Sečná rána v srdci,
duše ve dví roztržená.
Mysl pomatená,
myšlenky roztroušené.
Pro něj hořel ten plamen,
ta chuť žít,
ta radost z maličkostí,
láska prostá.
Slova tryskají ven,
ubližují.
Svíce uhasíná,
hrom přestal burácet.
Nic už nemá cenu,
nic už netěší.
Život bolí,
láska bolí.
Vzpomínky na ty polibky něžné,
na ty dny společně ztrávené,
na ta slova, co hladila
a teď bolí.
Teď zapomenout,
zemřít.
Nebýt ve špatný čas na špatném místě
a srdce neotevřít.
Vítr zafouká,
světlo se zatřepotá,
pohasíná.
Blik... a zhaslo.
|
